HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Outdoor kuchyně aneb jak uvařit večeři v přírodě

Polévka bublající v kotlíku nad ohýnkem je sice klasika, jenže kotlík není nejskladnější a především oheň není možné udělat kdekoli. Někde se to zakazuje zákon nebo vyhláška, jinde není k dispozici palivo. Na čem tedy uvaříme?

Plynové vařiče

Plynové vařiče jsou nejčastější. Jsou skladné, levné na pořízení a odolné proti poškození i neznalé obsluze. Nejčastějším palivem je směs propanu a butanu (PB, většinou v poměru 20-30% propanu, 70-80% butanu), kterou v bombičkách seženete v každém outdoorovém obchodě. Směs PB má dobrou výhřevnost, takže na zádech nesete relativně menší zátěž. Díky tomu je plynový vařič vhodným pomocníkem do všech běžných situací. Ale vše má své „ale“:

  • použít kartuši se zimní směsí, která obsahuje více propanu, případně je část butanu navíc nahrazena izobutanem

  • zahřát kartuši – např. přes noc ve spacáku, nebo do víčka od ešusu pod ní nalít trochu teplé vody (čerstvě ohřáté nebo z termosky z předchozího dne)

  • využít plynový vařič, který nemá hořák přímo nad kartuší, ale spojen palivovou hadičkou – v takovém případě lze kartuši otočit dnem vzhůru, do hadičky je nasávána tekutá směs PB, která se u hořáku vypaří a shoří.

  1. Existuje několik standardů, které jsou různě po světě jinak rozšířené. Koupíte-li si nejběžnější vařič v Česku, už v jiných evropských státech možná neseženete kompatibilní plynovou kartuši. Konvertory sice existují, jsou často stejně drahé jako nejlevnější vařič.

  2. Jelikož je propan-butan v kartuši pod vysokým tlakem, je zakázáno kartuše převážet v letadle (v odbaveném i příručním zavazadle). Což nutí shánět kartuše na místě, což je problém v turisty nevyhledávaných zemích z důvodu absence outdoorových obchodů, a pak také viz. bod 1.

  3. PB je v kartuši díky vysokému tlaku v tekuté formě. Pokud je kartuše velmi podchlazená (v zimě) hoří v podstatě jen propan, kterého je v kartuši výrazně méně. Řešení jsou tři:

    • použít kartuši se zimní směsí, která obsahuje více propanu, případně je část butanu navíc nahrazena izobutanem

    • zahřát kartuši – např. přes noc ve spacáku, nebo do víčka od ešusu pod ní nalít trochu teplé vody (čerstvě ohřáté nebo z termosky z předchozího dne)

    • využít plynový vařič, který nemá hořák přímo nad kartuší, ale spojen palivovou hadičkou – v takovém případě lze kartuši otočit dnem vzhůru, do hadičky je nasávána tekutá směs PB, která se u hořáku vypaří a shoří.

  4. Plynové kartuše jsou oproti jiným palivům relativně drahé, vlastní plnění přepouštěcím ventilem z velkých 2 kg PB bomb je výrobci zakázáno z důvodu nebezpečí přeplnění nebo selhání ventilu.

  5. Natlakované plynové kartuše je problém skladovat, pokud nemáte k dispozici nějaké zabezpečené chladné místo. Pokud ji necháte celý den na sluníčku ve stanu nebo dokonce v autě, může vybouchnout buď samovolně, nebo bezprostředně po zapálení vařiče. Následky mohou být tragické. Vždy je bezpečnější vařič sundat, bohužel některé druhy to neumožňují.

Benzínové vařiče

Vařiče na benzín jsou výrazně univerzálnější, odstraňují většinu omezení v použití plynových vařičů, ale mají jiné nepříjemné vlastnosti.

V podstatě existují tři skupiny paliv, s tím že vařič spalující paliva z „špinavější skupiny“ si pochutná i na těch z čistších. Nejčistší variantou je technický benzín, který ale leckde budete shánět složitě. Další vařiče spalují bezolovnatý benzín. Spalují i olovnatý, ale produkují u toho látky, které jsou při dlouhodobém inhalování karcinogenní, proto se olovnatý benzín nesmí používat. V rozvojovém světě ale často „Natural“ neseženete. Třetí skupina vařičů spaluje i naftu, petrolej a letecký benzín. Vařiče se na tato paliva rychle zanášejí, špiní a navíc špatně zapalují. Praktické použití je především pokud neseženete nic lepšího, naftu totiž mívají i tam, kam nevede žádná silnice.

Výhodou benzíňáků je cena za provoz – na půl litru benzínu uvaříte zhruba stejně jako 250 gramovou kartuši plynu. Taková kartuše v Česku stojí většinou kolem 120 Kč, ve světě běžně od poloviny po dvojnásobek ekvivalentu této částky. Půl litru benzínu vám leckde darují zdarma, je málokde zaplatíte přes 25 Kč. Vaření na benzínu bývá rychlejší, pokud ovšem budete počítat čas od vyndání z batohu do zalité kávy, může vyhrát i plynový vařič, který pustíte mnohem rychleji.

Teď k nevýhodám benzínových vařičů:

  1. Zanášejí se sazemi, proto je třeba je občas čistit, což zvláště v mrazu může být nepříjemné.

  2. Jsou špinavé, smrdí po benzínu, z natlakované lahve s benzínem při otevírání vždy vystříkne sprška benzínu, takže po týdnu s benzíňákem lze tušit, jak budete vonět vy i vaše věci.

  3. Jsou objemnější a těžší. Nejlehčí plynový vařič váží bez kartuše do 100 gramů, benzínový kolem půl kilogramu.

  4. Pořizovací náklady jsou vyšší, ceny začínají cca na 2000 Kč.

  5. Ovládání se musí umět, někdo nezasvěcený bez návodu (nejspíš) neuspěje.

  6. Ačkoli některé vařiče se chlubí i dvěma regulátory plamene, u benzínových vařičů platí, že vaří buď hodně nebo hodně moc. Na rychlé přivedení vody k varu je vše v ideální, když pak potřebujete udržovat var několik minut a při tom vypařit co nejméně vody, máte smůlu. Nejefektivnější způsob regulace plamene je pomocí tlaku v nádrži, což ale není příliš uživatelsky přívětivá varianta – průběžně musíte pomalu pumpovat a udržovat tak vařič nad hranou vyhasnutí.

  7. Vaření ve stanu (ať už v předsíňce nebo dokonce přímo ve stanu) je jen pro odvážné a opatrné. Navíc je potřeba větrat výpary – jenž když vám podmínky dovolují větrat, tak většinou dovolí i vařit venku. Pokud máte olovnatý benzín, bude vám z nadýchaných spalin špatně relativně brzy.

Kombinované vařiče

Některé benzínové vařiče mají možnost připojení i plynové kartuše, zpravidla je nutné akorát vyměnit trysku. Pro univerzální použití je však nekupujte, pokud vám záleží na hmotnosti a velikosti vařiče. Využití je stále primárně na benzín s možností použití plynových kartuší, které někde může být výhodné.

Lihové vařiče

Vařič na tuhý líh je již klasický a historický kousek. Výhodou je skladnost a nízká hmotnost i možnost přepravování letadlem. Ale pro dlouhodobé nebo pravidelné vaření jsou je stěží použitelné. Možná tak pokud máte chuť na polední kávu při putování mezi horskými chatami, kde je vaření zajištěno, nebo jako záloha pro případ porouchání hlavního vařiče (pak ale stačí tuhý líh bez vařiče).

Podobně (ne)funkční je možnost vaření na vařiči na tekutý líh. Ten má velmi nízkou výhřevnost, princip vařiče je tedy trochu jiný – hoření odpařeného lihu. Výhodou je jednoznačně spolehlivost systému. Praktické využití je ale jen v nízkých nadmořských výškách a s dostatečným závětřím, i tak je vaření velmi pomalé. Jedna z používaných forem vařiče na tekutý líh je řešení firmy Trangia, která provázala vařič se sadou hrnců.

Přidejte se k diskuzi

Odpovídáte na komentář: