Nenáročná a poutavá túra krajem krajky a olova

Oloví, kostel – Horní Studenec 4,5 km – Peklo, rozc. 7 km – býv. Skelná Huť 8 km – býv. Leopoldovy Hamry 9 km – Krajková 12 km – Hřebeny, lesní školka 15 km – Oloví, kostel 18 km

Již ve 14. stol. se tady těžily olověné rudy, které se od 16. stol. zpracovávaly v jáchymovských tavírnách na olovo. Obec Oloví* prokazatelně existovala v r. 1519, jak dokazuje letopočet na jedné z pečetí. V r. 1558 povýšil Ferdinand I. Oloví na město, v r. 1561 se stalo královským horním městem. Po zániku dolů ve 2. polovině 19. stol. se rozvíjela domácká výroba perleťových knoflíků, hudebních nástrojů a hraček, paličkování krajek, od r. 1892 byla v provozu sklárna. Nejvýznamnější památkou je jednolodní farní pseudogotický kostel sv. Michaela z r. 1897 (nebo 1902) na místě původní svatyně ze 16. stol. (ubytování: penzion Denisa). K Oloví se váže pověst, jakási obdoba příběhu o známějších Svatošských skalách v údolí Ohře. I tady údolím Svatavy se ubíral svatební průvod – vozka však týral koně, a tak rozezlená čarodějnice proměnila všechny účastníky svatebního veselí ve skálu (skupina skal se nazývá Buďkámen).

Z náměstí v Oloví od turistické orientace vykročíme po modré turistické značce – stoupáme kolem kostela na silnici a z ní cestou mezi domy k lesu, pokračujeme po rozhraní porostu a louky, potěšíme se prvními pěknými výhledy. Přicházíme na pohodlnou cestu, která se postupně zařezává do zalesněného svahu. Vpravo i vlevo od naší cesty se skrývají zbytky dnes už nevyužívaných dolů. Opět začínáme stoupat. Přetneme rozježděnou lesní cestu, pěšinou se trochu proplétáme mlázím a stáčíme se mírně vlevo na cestu, která nás přivádí k silnici. Po ní zatočíme vpravo. Po pár krocích odbočíme vedlejší komunikací vlevo (zákaz vjezdu) k tabuli – ta nás informuje, že vstupujeme na území Přírodního parku Leopoldovy Hamry**.

Sledujeme pohodlnou silničku, míjíme rekreační objekty a scházíme kolem rybníčku k rozcestí v Horním Studenci. V osadě, poprvé zmiňované r. 1601, býval železný hamr s bucharem. Ženy se věnovaly krajkářství, zdrojem sezónní obživy bylo i pronajímaní místností na letní byty. Rybník*a jeho okolí je chráněnou přírodní památkou, vyhlášenou r. 1971 na rozloze 2,78 ha. Cenný je především výskyt ďáblíku bahenního. Na Studenec navazuje další přírodní rezervace V rašelinách. Z romantického místa se pustíme po zelené turistické značce vlevo po silničce, klesající nad pravým břehem Studeneckého potoka k rozcestí Peklo. Tady se napojíme na značku žlutou, která nás doprovází k někdejší Skelné Huti v údolí Libockého potoka. Prochází tudy silnice, po níž zatočíme vlevo k bývalým Leopoldovým Hamrům, kde končí žlutá turistická značka a pokračuje modrá. Vedle skelných hutí bývaly v okolí i železné hamry a mlýny, u pramene uhličité vody pak existovaly v 18.–19. stol. lázně – voda se odtud i rozesílala v láhvích. K Leopoldovým Hamrům dosahuje vzdutí 7 km dlouhé vodní nádrže Horka. Rekreace včetně koupání není možná, i okolní svahy jsou zahrnuty do přísně udržovaného ochranného pásma vodního zdroje.

Silnice uhýbá od Libockého potoka ostře vlevo a serpentinami stoupá ven z údolí, přímo pokračuje široká kamenitá cesta – u tabulky se zákazem vstupu do ochranného pásma uhýbáme společně s modrou turistickou značkou na cestu, chvílemi dosti strmě stoupající vysokým jehličnatým lesem. Vyšplháme se na okraj lesního porostu a vyjdeme na silnici, kterou jsme před chvílí opustili. Ta nás společně se značkou vede na křižovatku, postupně se otvírají hezké výhledy* daleko do kraje, jako na dlani máme i Krajkovou. Do obce také zamíříme z křižovatky vpravo. Krajková* se poprvé připomíná r. 1350 – patřila k panství a hradu Hartenberk. V r. 1460 získal obec Václav Šlik z Lažan a Holíče, v r. 1481 jí udělil městská práva a daroval pivovar s tím, že v okolních obcích se nesmělo šenkovat pivo. O čtyři roky později potvrdil výsady i Vladislav Jagellonský a udělil Krajkové znak a pečeť. Krajková těžila ze své výhodné polohy na zemské cestě do Saska, byla privilegovaným horním městem s právem trhu. V okolí se dolovalo olovo a stříbrná ruda – po třicetileté válce ale těžba zanikla. V 18. stol. tady byly zřízeny dva chudobince. V r. 1807 obec vyhořela. V té době se rozvíjela výroba paličkovaných krajek – věnovalo se jí asi 300 lidí, takřka pětina obyvatel Krajkové, v 19. stol. byla založena továrna na zrcadla a zrcátka.

V září r. 1938 přepadli ordneři zdejší četnickou stanici, četníkům později dorazila na pomoc rota vojáků – dramatické události si vyžádaly sedm životů. Dominantou Krajkové je kostel sv. Petra a Pavla ze 14. stol., který Šlikové přestavěli renesančně v r. 1583, věž s jehlancovou střechou pochází z r. 1860. V interiéru je dubový vyřezávaný oltář . Po silnici přicházíme ke kostelu, před ním vidíme barokní mariánský sloup s kašnou z 18. stol. Na křižovatce se dáme společně s modrou značkou vlevo kolem restaurace (stravování) na další křižovatku – vpravo je hezky opravená hrázděná usedlost (ubytování: penzion). Zatočíme vlevo a po silnici scházíme kolem drůbežárny do místní části Dolina. Stále po silnici zdoláme návrší a sejdeme do dalšího širokého údolí. V levotočivé zatáčce opouštíme silnici a zahneme vpravo po zpevněné komunikaci (zákaz vjezdu). Procházíme lesem až k okraji lesní školky na turistické rozcestí. Můžeme odbočit do Hřebenů a ke zřícenině Hartenberku, jinak zatočíme hned po zelené značce vlevo. Projdeme lesem a pěšinou scházíme do úzké tajemné rokle, protékané průzračným potůčkem. Je to kout* romantický a půvabný – totem, suchý záchod, lavičky a upravené ohniště naznačují, že tohle místečko neobdivujeme zdaleka jenom my na našem výšlapu.

Stoupáme po levém břehu potůčku a pak vcelku pohodlnou cestou lesem, který hlavně v podzimním čase nešetří barvami, dole pod námi plyne Svatava. Cesta vyúsťuje na silnici k rozcestí Pod Šibeničním vrchem – vlevo nad námi mimo značku na Šibeničním vrchu je zdevastovaná kaplička, postavená ze strusky. Zbývá nám závěrečný úsek po silnici – z okraje lesa dobře vidíme kostel v Oloví, kam se také pohodlně vracíme.

(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – západ ze Zelené edice.)