Severní stěna Nanga Parbat, autor: Daniel Martin Základní údaje Je devátá nejvyšší hora na světě a druhá nejvyšší hora Pákistánu. Nachází se v západních Himalájích a celou svoji plochou leží v Pákistánu. Název pochází z hindštiny a dá se přeložit jako „nahá hora“. Výška hory je 8 126 metrů, ale to není to nejdůležitější, speciálně ne u této hory. Tím nejpodstatnějším jsou její tři příkré stěny (severní – Rakhiot, západní – Diamir a jižní – Rupal). Jižní stěna měří neuvěřitelných 4,6 kilometrů. Prvovýstup se podařil rakousko-německé expedici 3. července 1953. Jediným, kdo na vrchol vystoupil (sólo výstupem, trvajícím 41 hodin), byl Rakušan Hermann Buhl. Tohoto heroického výkonu navíc dosáhl bez pomoci umělého kyslíku. Výkon byl mnohými označován jako riskantní.
Zimní výstup
Pokus o zimní prvovýstup je datován už do roku 1950 a jednalo se tak o první pokus zdolat osmitisícový vrchol v zimě. Tento pokus dopadl tragicky. Dva ze tří Britů zmizeli beze stopy a jeden se vrátil s omrzlinami. Zatím horu nikdo v zimě nevylezl. Pokoušelo se o to nejméně pět expedic, avšak bez úspěchu. Nejvýše dosažená meta je 7 860 metrů.
Dosud zůstává Nanga Parbat v zimním období neslezen a spolu s K2 jsou to dvě nejvyšší neslezené hory v zimě.
Výstupové cesty
V roce 1953 vystoupil Hermann Buhl Rakhiotským (východním) hřebenem. Tuto cestu zopakovala už jen československá expedice z roku 1971. Na vrchol tehdy vystoupili Slováci Michal Orolin a Ivan Fiala.
Nejčastěji užívaná cesta k vrcholu byla prostoupena až v roce 1962. Zasloužila se o to německá expedice. Cesta vede levou částí západní stěny a nazývá se Kinshoferova cesta. Cesta je označena jako klasická pro výstup na vrchol.
Obrovská Rupalská (jižní stěna) se dočkala slezení až v roce 1970 bratry Messnerovými. Při výstupu na vrchol museli postavit bivak ve výšce 7 800 metrů. Při sestupu zemřel mladší z bratrů (Günther Messner). Na úpatí ho zasypala lavina.
V roce 1978 vystoupil Reinhold Messner na vrchol novou cestou západní stěny. Jednalo se o první sólo výstup na osmitisícovku alpským stylem.
Při polské expedici jihovýchodním pilířem z roku 1985, Jerzy Kukuczka přežil 600 metrů dlouhý pád při sestupu.
Jeden z nejhodnotnějších himálajských výstupů historie si připsali v roce 2005 Američané Steve House a Vince Anderson, kteří za šest dní slezli centrální pilíř jižní stěny.
Na vrchol Nanga Parbat existuje dnes jedenáct cest, některé už nebyly nikdy zopakovány. Další dvě trasy vedou na severní vrchol (7 816 m).
České výstupy
Dosud zvítězili nad strmými stěnami Nanga Parbat jen dva čeští horolezci. V roce 1992 Josef Rakoncaj a v roce 2005 Radek Jaroš. Oba vystoupili na vrchol Kinshoferovou cestou v západní stěně.
Zajímavosti
Její přezdívka je „hora zabiják“.
Nanga Parbat byla první osmitisícovkou, na kterou se horolezci pokoušeli vylézt.
Jižní stěna je se svými 4 600 metry nejvyšší stěnou na světě.
Do roku 1990 byla na Nanga Parbat 77 % úmrtnost v poměru k úspěšným výstupům.
Údolí řeky Indus Nanga Parbat převyšuje o 7 000 m na 27 km vzdálenosti.
Než byla hora v roce 1953 poprvé vylezena, vyžádala si 31 životů.
V roce 1934 přišlo v bouři o život šest šerpů a tři horolezci z Německa.
Expedice v roce 1937 měla ještě tragičtější následky, v důsledku sesuvu laviny umřelo 16 lidí.
Při prvovýstupu strávil Rakušan Hermann Buhl jako první člověk noc v otevřeném bivaku nad 8 000 metrů, následek toho byl, že mu později amputovali dva prsty na noze.
Reinhold Messner zažil v západní stěně zemětřesení (1978).
Německo-rakouská expedice se v roce 1939 pokoušela o vrchol, ale neúspěšně. Nejzajímavější událost se však stala až po sestupu z hory. Členové expedice byli zajati Brity, protože v průběhu výpravy vypukla 2. světová válka a Němci s Rakušany se ocitli na (v té době) Brity kolonizovaném území. Jedním ze zajatců byl i Heinrich Harrer, který uprchl do Tibetu, kde se stal poradcem dalajlámy. Po svém návratu napsal světový bestseller „Sedm let v Tibetu“, který byl přeložen do 53 jazyků a celosvětově vyšlo na 4 milióny výtisků.
Nanga Parbat jako bájné sirény
Jeden známý mi řekl, že když byl v Pákistánu, chodíval se každý den dívat na jižní stěnu Nanga Parbat. Ráno se sebral a večer se vracel. Stěna na vás působí jako fyzické božstvo, na které se můžete dívat každý den a obdivovat jeho krásu. Možná i to je důvod, proč zde zemřelo tolik lidí. Zkrátka se jí nedá odolat jako antickému zpěvu sirén.
