Lezkyně Lucie Hrozová: o lezení, práci a pomoci lidem s hendikepem

Pro někoho, kdo miluje lezení, bude těžké vyvážit lezení a práci, už jsi ten balanc vyladila?

S tím bojuju pořád. Jsem zaměstnaná v korporátu v IT oboru a sloučit hodně práce s lezeckým životem je prostě masakr. Sám to znáš. Lezení je prostě o tom, že odjedeš někam do skal anebo se v pátek po práci sbalíš a v neděli večer jsi zpátky. Z práce přes týden jsem mentálně tak unavená, a když do toho navíc přidám rehabilitace nebo doktora, což si musím nadpracovat, tak mi z toho dne zbývá tak málo času, až si říkám, že nechápu, jak to dělají podobně zaměstnaní rodiče.

Co tě tolik udivuje na normálním rodinném životě?

Na přednáškách se často říká: „Vystupte ze své komfortní zóny a jeďte někam… na Aljašku nebo na Antarktidu pozorovat tučňáky.“ Možná si to přednášející neuvědomují nebo to tak nevnímají, ale já to mám přesně naopak, pro mě je komfortní zóna lezení – jet někam a lézt si, byť třeba na hranici fyzických sil. Ale občas mi připadá, že lidi, kteří mají rodiny a pracují, si neuvědomují, jak jsou hustí. To, že sedíš každý den osm hodin v kanceláři a máš čtyři týdny dovolené, to mi přijde jako ta nekomfortní zóna. A pak na přednášce za mnou přijdou lidi a říkají: „Ty seš hustá, ty jsi lezla na Aljašce…“ A já na to jen: „To byla pohoda, já měla tři týdny dovču!“ (směje se) 

Jen bych to chtěla shrnout, že každý žijeme jiný život a ten není často žádná prdel. (směje se) A že někteří si neuvědomují, jací jsou hrdinové a že právě oni by měli stát na pódiu a mít ty přednášky. Protože pro mě je lezení a třeba mrznout někde na Aljašce moje komfortní zóna. (směje se) 

V poslední době vnímám, že více směřuješ do skal. Jak to?

Je to kvůli náročné operaci ramene, kterou jsem podstoupila 3,5 roku zpátky. Od té doby nemůžu tolik lézt na cepínech. A z toho vyplývá, že lezu více na skalách. Je pravda, že těch operací různých končetin jsem měla asi osm, ale to rameno bylo tak vážné, že mi zůstaly trvalé následky a musím se hodně snažit, aby zvládalo i normální lezení, protože ono bolí bez přestání pořád. Taky přístupy s těžkým batohem do hor jsou pro mě hodně bolavou záležitostí. Batoh nemůžu nést normálně, ale maximum jeho hmotnosti pouze na bederním pásu. Takže tohle a kombinace s náročnou prací mi nedovoluje lézt na ledu, zatímco lezení na skalách je mnohem jednodušší než letět někam na Aljašku nebo na místa, kde jsou ledy. Na ledech se dá lézt i v Evropě, ale to období je hrozně krátké.

Lézt na ledu mi nedovolují hlavně zdravotní komplikace, ale pořád doufám, že se dějí zázraky a ramena si dám nějak dohromady a s cepínama si ještě něco zalezu. Mám spoustu rozlezených věcí, do kterých jsem se nestihla vrátit. Hodně mých snů a cílů bylo jen v lezení na ledu a za tu krátkou dobu „lezení s prstama“ jsem si ještě nestihla vytyčit.

Takže zabředáváš do běžného života. Už pracuješ v korporátu, v podstatě jsi opustila život ledolezce a co rodina? Chystáš se ji založit?

Rodina, teď hned? (směje se) Jsem opravdu nadšená z toho, že mám poprvé kluka, lezce, se kterým jsem se potkala dva roky zpátky v Adršpachu, a to je z hlediska rodiny pro mě hodně důležitá věc. Před tím to byli všichni kluci, kteří nejen nelezli, ale sami dělali vrcholový sport a já jsem s tím v hlavě dlouho válčila. Přemýšlela jsem, jakže to budeme dělat, když chci vzít o víkendu ty malý smráďata na skály nebo někam ven, a to se dělá těžko s klukem, který neleze nebo není v pohodě s tím, že bude spát ve stanu a jídlo si bude vařit na vařiči. Takže jsem vděčná za kluka, kterého mám teď, a v podstatě se rodině nebráním, protože odpadly věci, které jsem řešila dříve. Co víc chtít?

Možná už jen ty děti…

(směje se)

Považuješ se za vrcholového nebo profesionálního sportovce?

Ne, takhle bych se určitě nedefinovala. Podle mě by profesionálního sportovce mělo sportování živit. Samozřejmě jsem vděčná, že nějaké sponzory mám, ale určitě mě to neuživí. Spíše mi to přidá nějaké prostředky na výjezd nebo je to kompenzace na nájem, když si třeba musíš vzít neplacené volno na to, abys mohl jet někam do Tramtárie.

Srovnala jsi svůj život, jak to máš, jak vidíš životy obyčejných lidí, kteří chodí od devíti do pěti…

V Praze do šesti!  (směje se)

… a pak tady máme skupinu lidí, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni, ať už třeba fyzickým, nebo mentálním postižením, a tím se dostávám k tomu, že jsi ambasadorkou obecně prospěšné společnosti Fosa, která těmto lidem pomáhá žít běžný život.

Moc ráda ctím hodnoty, které Fosa má, protože mi to přijde jako skvělé poslání pro život. Kdybych měla větší dostatek peněz, ráda bych tam pracovala. Je mi to strašně blízké, protože moje mamka měla jako hodně mladá těžký úraz na paraglidu a skončila v plném invalidním důchodu. Tak v podstatě vím, čím si ti lidi prochází. Protože z invalidního důchodu si nezaplatíš nájem a v momentě, když nemáš kolem sebe lidi, kteří se o tebe postarají, tak jsi prostě v háji! Na nájem ti důchod možná vyjde na vesnici, ale kde jsou ostatní náklady? Jídlo a základní léky? Proto vím, že tyto věci jsou potřeba. A právě Fosa se takto znevýhodněné lidi snaží navrátit do života. 

Jak to dělají?

Jejich činnost stojí na několika pilířích. Z těch základních je to podpora samostatnosti – tato sociální služba je pro lidi, kteří se potřebují naučit nebo si prohloubit dovednosti v běžných denních činnostech, jako například si doma uvařit nebo někam dojet hromadnou dopravou, naučit se nějakou trasu. Stejně tak je tomu u podporovaného zaměstnávání, tady jim zase pomáhá najít a udržet si stabilní práci na otevřeném trhu (nejedná se o chráněné pracoviště). A nakonec je tam pilíř osobní asistence, kde osobní asistenti pomáhají zajistit lidem každodenní úkony, na které už sami nestačí.

Angažuješ se v činnosti Fosy nějak více nebo jen jejich činnost zviditelňuješ?

Se zaměstnanci Fosy jsem v pravidelném kontaktu, protože točíme videa a snažíme se celý projekt zpropagovat. Protože pokud se budou moct rozrůstat, tak pomohou více lidem.

To dává smysl. Protože péče o seniory a znevýhodněné občany je zatím stále masivně institucionalizovaná, tak Fosa působí hlavně v přirozeném prostředí těchto lidí a na území Prahy. Můžeš vysvětlit, o co se v tomto Fosa pokouší?

Jde o to, aby lidé se znevýhodněním mohli žít běžným způsobem života a v normálním prostředí, a tím pádem nebyli zavření v nějakém ústavu.

Je možnost nějak činnost Fosy podpořit?

Mám pocit, že je skvělý začátek, když si uvědomíme, že si neuvědomujeme, jak se těm lidem vůbec žije. Je to jako s člověkem, který nikdy neviděl, a proto si nedokáže představit, co to jsou barvy. Takže je prima, že lidi, kteří nejsou v té situaci, dokážou skrz Fosu pomáhat. Na jejich webu www.fosaops.org se můžeš dočíst, jak je podpořit.

FOSA

Naskenuj QR kód a daruj nějakou korunu na podporou samostatnosti.

Více informací zjistíš na:
www.fosaops.org
tel.: 775 350 115
mail: fo*****@fo*****.org
www.instagram.com/fosa.ops

www.facebook.com/Fosaops.org