HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Laponská výzva splněna – mrazivý rozhovor s Peggy Marvanovou

Laponská výzva splněna – mrazivý rozhovor s Peggy Marvanovou

Už loni se česká bikerka Markéta „Peggy“ Marvanová a její přítel Adam Záviška pokoušeli zdolat na snowbikách výzvu Lapland Extreme Challege, 900 km zamrzlým Laponskem bez podpory. Neúspěch je nezastrašil a letos v únoru se vrátili zpátky. Zvolili tentokrát jinou taktiku, nechali za sebou všechny soupeře a závod dokončili jako historicky první účastníci za 27 dní a 13 hodin. Z jejich vyprávění v pražské čajovně sršelo zapálení pro věc. Jsou důkazem lidské vytrvalosti a nezdolnosti i v těch nejtěžších podmínkách.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Jak jste slavili ten velký úspěch?

Peggy: Dala jsem si horkou sprchu.

Jaký je to pocit být v takhle extrémním závodě první na světě? Vlastně vůbec nebylo jisté, že tenhle závod je možné dokončit.

Peggy: Věřili jsme si, že závod dokončíme, ale člověk si nikdy nemůže být stoprocentně jistý. Bylo nám jasné, že to neovlivníme jen my, ale můžou nás zastavit podmínky. To, že ostatní závod nedokončili, nebyla známka jejich slabé fyzické kondice, ale spíš toho, že zvolili špatnou výstroj.

Adam: Protože ten závod před námi ještě nikdo nedokončil a ani sám pořadatel trasu nikdy neprošel celou v kuse, neexistoval žádný správný návod, jak se připravit a vybavit. Taky my jsme byli úspěšní až napodruhé. Znali jsme už terén i počasí, které tam může nastat. Rok jsme se na závod připravovali, a až pak jsme byli schopní ho dokončit.

Jak tedy probíhaly přípravy?

Peggy: Letošní zimu jsme měli štěstí na skvělé tréninkové podmínky v českých horách. O jednom z víkendů jsme třeba na Kralickém Sněžníku chytli 50 cm čerstvého prašanu, takže jsme mohli otestovat naše speciální lyže. Navíc bylo -20 stupňů a do toho foukalo, takže počasí bylo celkem autentické.

Po loňském nezdaru, kdy jste trasu zkusili projet na kole a zastavilo vás velké množství nového sněhu, jste letos zvolili jinou strategii. Místo snowbiku jste si vzali lyže a sněžné saně na vybavení. Na svém blogu jsi psala, že klasické skialpy nejsou na speciální laponský sníh ideální. Problém totiž nepředstavuje jen jeho množství, ale i konzistence, protože je extrémně sypký. Jak jste vyřešili tenhle problém?

Adam: Hledali jsme rady u různých lidí. Z loňska jsme věděli, na čem jezdí místní a hledali jsme lyže s podobnými parametry. Použitelné jsou tam buď lyže běžné šířky, ale dlouhé až 2,5 metru, nebo naopak kratší lyže, široké podobně jako sněžnice. Takové lyže byly špatně dostupné, zbytečně drahé, a navíc nebyly kompatibilní s botami, které jsme chtěli použít. Nakonec jsme se rozhodli pro splitboardy, které se ukázaly být ideální.

Peggy: Splitboardy byly dokonce i lepší než místní lyže třeba v tom, že měly delší a širší tulení pás, takže jsme mohli jít i kolmé svahy rovnou stopou. Se saněmi se totiž nedá jít cik cak, protože neudělají v prašanu tak krátký oblouk.

Potřeba byly i speciální boty, které by vás v teplotách kolem -40 stupňů chránily před omrzlinami. V čem jste závod šli?

Adam: V té oblasti používají místní buď legendární holinky Nokian, které se hodí třeba při přecházení jezer, když se propadne led, protože se nepromočí, nebo se používají takzvané overshoes, tedy nepromokavé návleky přes boty, které jsme zvolili my.

Peggy: Těch holinek jsme se trochu báli, protože po pár dnech ztvrdnou jako skála. Jakmile se přes den zapaří a v noci zmrznou, tak už se s nimi nedá hnout. My jsme měli boty od značky Neos, vyrobené z odolné látky cordury, která je ohebná, i pokud zmrzne. Problém těchhle bot byl v tom, že se nevešly skoro do žádného vázání. Tím, že jsme měli splitboardy s vázáním na snowboardové boty, jsme nad tím vyzráli. Jako zateplení jsme si do bot dali vložky do snowboardových bot a bylo nám opravdu teplo i v -35 stupních, které ráno panovaly.

Během závodu musí být člověk naprosto soběstačný, zároveň ale nemůže tahat příliš těžké vybavení. Jak jste to řešili?

Adam: Řešili jsme to hodně. Rok jsme do tabulky v excelu zapisovali každý gram a snažili se všechno co nejvíc odlehčit, aniž bychom snížili funkčnost. Celkem jsme na startu měli na saních 35 kilo. V tom bylo veškeré vybavení, jídlo na první půlku závodu a asi dva litry vody.

Peggy: Pokud jde člověk se sáněmi po rovině, která v Laponsku převážně je, a po tvrdém povrchu, je jedno, jestli má náklad 30 nebo 70 kilo. Problém nastává v hlubokém sněhu. Na trati závodu je totiž asi 200 km naprostou divočinou, kudy nikdo nechodí a leží tam klidně dva metry prašanu, kterým je potřeba se brodit. Každé kilo je v takové situaci hodně znát.

Loni vás zastavilo velké množství čerstvého sněhu. V čem byly letos podmínky jiné?

Peggy: Letos nebyly největší překážkou kupy sněhu, toho bylo naopak oproti loňsku málo. První týden závodu ale byly hodně silné mrazy. Teplota se pohybovala třeba kolem -35 stupňů a za celý týden se nedostala skoro ani přes -20, snad jen přes den pár hodin bylo -15. Takové teploty nejsou v Laponsku v tuhle dobu běžné, je to spíš extrém, takže to zaskočilo asi každého závodníka. Na druhou stranu nesněžilo, což bylo pro nás dobře.

Lapland Extreme Challenge

Lapland Extreme Challenge je drsný závod za polárním kruhem ve finském Rovaniemi. Trasu, dlouhou zhruba 900 km, tvoří 40 průchozích bodů. Asi na polovinu z nich nevede žádná cesta – jsou umístěny uprostřed lesů, mokřadů, jezer… na místech, kde i v létě běhají jen sobi a vlci. Závod je úplně bez zabezpečení, na cestě není žádné místo, kam by si závodníci mohli poslat baterie, benzín nebo jídlo. Kromě pár benzinek je jediná civilizace a možnost doplnit zásoby jen v půlce závodu.

Jak jste takové mrazy snášeli?

Peggy: Díky speciálním botám a celogoretexovým rukavicím jsme měli ruce a nohy v teple. Další část těla, kterou bylo potřeba chránit, byly boky a zadek, na to jsme měli speciální zateplené kraťasy. I tak jsme ale měli na bocích různé proleženiny a sedřenou kůži. Tváře a nos, které jsou vystavené mrazu prakticky celý den, jsme různě zakrývali ustřihnutými tunely na krk, což taky dost pomohlo.

Dají se někde na trase doplnit zásoby?

Adam: Zhruba v půlce trasy jsou dvě větší města, kde jsme dokoupili jídlo na další půlku závodu. V druhé části jsou navíc ještě další možnosti doplnit zásoby např. na dvou benzinkách.

Peggy: My jsme využili úplně všechny možnosti. Ani devět kilometrů před cílem jsme si neodpustili, abychom si na benzínce nekoupili něco dobrého. Tělo si pořád žádalo víc a víc. Během závodu jsme každý shodili asi 10 kilo a zhruba za týden jsme to pak měli zpátky.

snow film fest

SNOW FILM FEST – slavnostní zakončení 14.12. v pražském kině Aero

Markéta bude hostem slavnostního večera. Přednáška o Lapland Extreme Challenge. Autogramiáda nové knihy První stopa.

Sníh, led, adrenalin na filmovém plátně. Večer plný špičkových filmů o freeridu, skialpinismu, zimním ultramaratonu, závodění se psy i vědecké expedici.

www.SnowFilm.cz


Při závodu není stanovená přesná trasa, ale jen 40 bodů, kterými musí závodníci projít. Jak probíhalo plánování trasy?

Adam: Několik dní jsem nad mapou seděl a plánoval. Věděli jsme, že tu trasu musíme znát víceméně zpaměti. Měli jsme vždycky několik variant, ze kterých jsme pak vybírali až na místě podle podmínek.

Peggy: Problém je, pokud mezi dvěma body nevede žádná cesta. Potom se trasa vybírá hlavně podle porostu. Dá se jít po pláních, zamrzlých jezerech nebo vysokým lesem. V zatopených územích se hodně daří křoví, takže se tam v podstatě nedá projít. V noci jsme taky měli problém s orientací na pláních, na horizontu tam není žádný záchytný bod a oba jsme se nevědomky pořád stáčeli doprava a museli směr neustále korigovat podle GPSky. Hodně nebezpečná jsou i jezera, kde v noci není vidět otevřená voda.

Myslíte, že příští rok odstartuje víc lidí?

Peggy: Já jsem na to sama zvědavá, kolik lidí to inspiruje a budou na startu stát na splitboardu. Každopádně nejtěžší to má ten, kdo prošlapává stopu, pak se v ní vézt už je o dost snazší. Letos nás startovalo pět, jeden Čech to vzdal hned druhý den, Ital a Španěl skončili s omrzlinami. Člověk po dokončení takových závodů říká už nikdy víc, ale stejně ho to zas naláká. Určitě ale závod nepůjdu příští rok.

Závod jste absolvovali loni i letos společně. V čem je být ve dvojici výhodnější?

Peggy: Oproti jiným závodům pořadatelé proti tomu, abychom závod absolvovali v týmu, nic neměli. Jít závod sám mi přijde až nebezpečné, například u brodů řek. Nejdůležitější je ale psychická podpora. Laponská krajina je dost halucinogenní – nekonečná rovina, při zatažené obloze celodenní šeď, svět přitom ztrácí trojrozměrnost a splývají vzdálenosti. Je to krajina jak z hororu!

Nenastávají mezi vámi někdy neshody?

Adam: Krizový moment byl asi jen jeden. Protože společných závodů už máme za sebou víc, tak známe své nálady.

Peggy: Instinktivně vycítím, kdy mám mlčet, a že ta nálada pomine. Největší spor jsme měli jednou o čokoládu, oba jsme měli pocit, že jsme jí nedostali dost, přitom jsme každý měl půlku dvěstěgramové čokolády.

Čeká vás nějaký další závod?

Peggy: Chystáme se do Ameriky na Great Divide MTB Race, který jsem už jela v roce 2015. Samozřejmě by bylo pěkné zajet závod rychleji než minule. Letošní úspěchy jsou díky Rovaniemi naplněné, takže si můžeme dovolit trochu riskovat.

Markéta „Peggy“ Marvanová

Drobná jednadvacetiletá blondýnka boří rekordy ve světě extrémních závodů. Už od patnácti let se účastní náročných MTB závodů. V roce 2013 a 2014 jela jako historicky nejmladší účastník MTB závod 1000 Miles napříč Českem a Slovenskem, ve kterém zvítězila mezi ženami. Následoval úspěch na nejdelším MTB závodě světa Great Divide MTB Race, při kterém za 21 dní překonala 4500 km od hranic s Kanadou až k Mexiku. Při závodě vybírala peníze na handbike pro postiženou holčičku. Po závodě v USA napsala knížku Cesta za štěstím, která sklidila úspěch, a teď chystá další.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: