Ladákhem na lehokole: z Léhu do Rangdumu

Na lehokolech jsme s Eliškou začali cestovat v roce 2004. Tenkrát jsme na ležatém tandemu zamířili do Atén podívat se na Olympiádu. Bohužel už v Rumunsku jsme měli nepříjemnou nehodu, která nás po čtrnácti dnech vrátila domů. O rok později jsme dojeli z Košic na Krym. S jídlem rostla chuť a lákalo nás větší dobrodružství. Po mnoha letech občanských nepokojů se začínalo jezdit do Albánie a my se právě tam chystali. Mnozí nám ale tvrdili, že na lehokolech to prostě nepůjde. Že podmínky jsou náročné, a že na takových kolech nemáme šanci. My jsme ovšem dokázali, že nás ani strmě stoupající kamenité albánské silnice nezastaví, a když jsme se o několik let později začali chystat do Indického Himálaje, nikdo nám už nic nerozmlouval.

V červenci 2010 jsme přistáli v Léhu, hlavním městě Ladákhu, a chystali se na cestu přes Kargil a údolí řeky Suru do Zanskaru. Chtěli jsme také podniknout nějaký trek, případně vylézt na Stok Kangri, šestitisícovku hned nad Léhem. Přesnější plány jsme ale neměli, což je pro nás typické. Dává nám to pak prostor k nejrůznějším alternativám, které se namanou po cestě. Po dvou dnech aklimatizace ve třech a půl tisících metrech jsme se začali připravovat k odjezdu.

Lehokola v akci

Z velkých obalů na kola jsme vytáhli jedno skládací lehokolo AZUB MINI a jednu skládací tříkolku AZUB TRIcon. Obě možná překvapivě na 20″ kolech. AZUB tenkrát ještě tříkolky s 26″ zadním kolem nevyráběl a kompaktní MINI bylo a dodnes je mým oblíbeným kolem pro náročnější terény. Člověk má níž těžiště, kolo se snadněji ovládá, je mnohem menší pro přepravu, nebo i pro jeho zaparkování v hotelovém pokoji, a s dobrým odpružením projede pohodlně vše, co nás čekalo. Od rozbitých asfaltových silnic až po kamenité cesty v údolí Suru. A stejné je to s tříkolkou, které sice tenkrát ještě chybělo přední odpružení, ale komfort jí dodávalo odpružení zadní, rozměrná ergonomická sedačka a hlavně stabilita tří kol. Proto si ji Eliška také vybrala. Neposlední výhodou naší sestavy s malými koly byl fakt, že jsme díky tomu vezli jen jeden rozměr duší a pouze jeden náhradní plášť.

Nahoru a dolů Ladákhem

První část cesty měla vést přes několik vysokohorských sedel do Kargilu. Poměrně významného města na trase Šrínágar – Léh. Pomalu jsme se rozjížděli, učili se jezdit po levé straně, pořád se dost zadýchávali, ale užívali si nové země a zcela nových zážitků. Ty byly jak příjemné v podobě milého ubytování první noc, tak i nepříjemné, když nás z poloviny mostu, který jsme přejížděli, prostě vytlačit kamión jenž na most teprve najel a rozhodně nás viděl. Nedal si říct. Museli jsme se složitě otočit a vrátit se na začátek mostu, aby mohl projet. Kolo pro něj zkrátka nebyl dopravní prostředek hodný pozornosti. I když se nad podobnými situacemi vždy pozastavím a někdy i rozčílím, zpětně je hodnotím jako součást dobrodružství. Vždyť právě kvůli těmto odlišnostem a nástrahám vlastně cestujeme. Poznáváme tak nová místa, sbíráme příhody pro hospodská vyprávění a zažíváme kulturní odlišnosti, které jsou tak zajímavé.

Dalším důvodem je pak samozřejmě i příroda. Ta v Ladákhu byla povětšinou vyprahlá a pustá. A vyprahlá byla často i silnice, po které jsme jeli. Na mnoha místech už jsme jeli po krásném asfaltu, ale dlouhé úseky byly teprve ve výstavbě. Nekonečné kilometry jsme proto absolvovali se šátky přes pusu a zahaleni v prachu. Když se do toho přidal obvyklý vojenský konvoj čítající zpravidla několik desítek nákladních aut, člověk si říkal, jestli tohle má zapotřebí. Konvojů mimochodem projíždělo každý den několik. Občas nám přišlo, že jezdí prostě jen tam a zase zpátky, aby ukázali pákistánskému nepříteli, že jsou v oblasti Kašmíru přítomni. Přece jen, pokud mezi Indií a Pákistánem dojde k nějakému konfliktu, začíná to zpravidla právě zde.

Do čtyřtisícových výšek

Nejvyšším sedlem na trase bylo Fatu-La ve výšce 4 108 m n. m.  Z vesnice Khalsi v údolí řeky Indus nás čekalo 35 km dlouhé stoupání s převýšením 1 200 metrů. Začali jsme brzo ráno a zatáčku za zatáčkou, vracečku za vracečkou nám na výškoměru přibývaly metry. Někdy kolem poledne jsme se dostali zhruba do poloviny stoupání ve vesnici s budhistickým klášterem Lamayuru. Ten jsme chtěli navštívit, a protože jsme za sebou měli bídnou noc, rozhodli jsme se, že zde zůstaneme v příjemném hotýlku. K večeru jsme v malé hospůdce ještě potkali skupinu Čechů kolem Petra Schnabla, majitele známé mapové speciálky Kiwi, a o příjemné chvíle v úžasném prostředí bylo postaráno. Druhou polovinu stoupání jsme dorazili druhý den ráno a začali se spouštět do údolí. Do večera jsme stihli ještě jedno sedlo Namika-La a následně začali hledat místo na spaní v okolí vesnice Mulbekh, ve které se kromě kláštera nachází také 20 metrů vysoká socha Maitreya Budhy vytesaná do skály. Mimochodem je to ten samý Mulbekh, ve kterém budují školu čeští Brontosauři, a ve kterém vzniklo mé oblíbené video Jágrlama zvoucí Jaromíra Jágra k návštěvě tamních dětí. Překvapila nás informace, že ve vesnici je kempink, a tak jsme se k němu s notnou dávkou nedůvěry vydali. Ale byl opravdu tam. S krásnými postavenými bílými stany. To my jsme si raději ten náš olivově zbarvený rozložili na konci kempu a užívali krásného večera se zelení v okolí. Za to příjezd a spaní v Kargilu byla hrůza. Město je to špinavé, hotely byly ve srovnání s předchozím ubytováním drahé a jejich čistota bídná. Kargil nám zkrátka k srdci nepřirostl a proto jsme raději hned druhý den ráno vyrazili za pořádným dobrodružstvím do údolí řeky Suru.

Údolí řeky Suru

Na začátku byla ještě silnice asfaltová, ale brzy se proměnila v šotolinku a začala se pomalounku polehounku zvedat, zatímco někde v dálce jsme už očekávali sedmitisícové vrcholy Kun a Nun.  Ty se však v mracích objevily až druhý den poté, co jsme strávili svou první, a nakonec vlastně i jedinou noc kempováním opravdu na divoko. Hledat v těch vyprahlých kamenitých údolích místo ke stanování nebylo úplně jednoduché, navíc ceny ubytování byly příjemně nízké. A to i přesto, že ještě levnější způsob přenocování pod střechou jsme objevili až následující večer. Je jím nocleh ve vládou spravovaných ubytovnách. Podle všeho jsou v každé větší vesnici. My vyzkoušeli tu ve vesnici Tongul a následně v Rangdumu. Stačilo se někoho, a po nějakém čase se správce dostavil k budově. K ruce měl ještě účetního a kuchaře. Zdálo by se, že o veškeré služby bude náležitě postaráno, ale byli jsme v Indii, takže čistota nic moc. V Rangdumu jsme však tu čistotu už nedávali a raději než na posteli si ustlali na zemi ve stanu. Pořád to ale bylo tak nějak příjemnější než venku. Měli jsme alespoň základní sprchu a trochu soukromí.

Naše trasa by se tak hravě dala projet s výrazně lehčím vybavením. Stan ani vaření totiž nebyly potřeba. Potvrzením tohoto faktu byl i švýcarský pár, který na svých horských kolech měl jen dvě malé boční brašny od ORTLIEBu a sedmi litrové řídítkovky.

Otáčíme se v Rangdumu

Právě před vesnicí Rangdum byla cesta hodně kamenitá, stále mírně stoupající a jednou jsme museli překonat i větší brod rozvodněného přítoku řeky Suru. I takové cesty se však s lehokoly daly v pohodě zvládnout, a to navíc s veškerým komfortem. Dny však utíkaly rychleji, než jsme původně očekávali, resp. my jsme se více oddávali dovolenkovému odpočinku než sportovně cestovatelským výkonům, a proto nám bylo jasné, že do Padumu v údolí řeky Zanskar, už to nezvládneme. Navíc jsme přeci jen ještě chtěli absolvovat nějaký kratší trek, nebo výstup na již zmiňovaný Stok Kangri. Chvíli jsme v Rangdumu zjišťovali možnosti pěšího přesunu do Lamayuru, ve kterém jsme před pár dny potkali skupinu Čechů, kteří o tomto treku také uvažovali. Chtěli jsme si pronajmout průvodce a koně, kteří by nám přenesli kola a věci, ale z několika různých důvodů to nakonec nevyšlo.

Započali jsme tedy neméně dobrodružný přesun zpátky do Léhu. Jeho první část do Kargilu jsme absolvovali náklaďákem, přičemž těch 130 km nám trvalo asi 8 hodin. Po přenocování jsme se taxíkem za dalších 9 hodin přesunuli do 230 km vzdáleného Léhu. Taxík jsme však sdíleli spolu s Japoncem, který celou dobu popotahoval a evidentně nebyl ve své kůži. V následujících dnech tedy místo výstupu na Stok Kangri Eliška smrkala, polehávala a na jakýkoliv výstup neměla vůbec sílu. Náš odlet se nezadržitelně blížil a mě svrběly nohy. Byl jsem přeci tak blízko sedlu Khardung-La, že jsem to přeci jen musel zkusit. Silnice přes něj vedoucí je totiž označována jako „Highest motorable road on the world„. Těžko říct, co tím Indové chtějí říct, ale sedlo v každém případě leží ve výšce 5359 metrů nad mořem a silnice tak patří k těm nejvyšším na světě.

Můj pokus se měl odehrát poslední možný den. Tedy ve čtvrtek před sobotním odletem z Léhu. Vyrážel jsme brzy ráno a čekalo mě 39 km stoupání a necelých 2000 metrů výškového rozdílu, přičemž prvních 25 km je po dobrém asfaltu a za check pointem s názvem South Pullu se silnice stává šotolinovou až kamenitou. Věděl jsem, že do zhruba čtyř a půl tisíce metrů by to mělo být celkem v pohodě, a že od pěti tísíc to pak už bude náročné. Poslední tři kilometry jsem nakonec jel, či spíše jaksi zdolával, skoro hodinu a půl. Pořád jsem zastavoval, něco v brašně hledal, pil, tu a tam také trošinku pojedl. V sedle jsem se ocitl po devíti hodinách jízdy. Nahoře jsem se akorát vyfotil, chvíli si odpočinul a vyrazil dolů. Sjezd byl samozřejmě absolutní euforií. Člověk sice musel být opatrný, aby se den před koncem výpravy v některé ze zatáček „nezrakvil“, ale endorfíny stříkaly ze všech otvorů a zpátky v Léhu jsem byl za hodinu a dvacet minut.

Bleskové povodně

Mysleli jsme si, že do konce dovolené nám zbývá už jen jeden pohodový den strávený v Léhu, který jsme z větší části měli strávit balením kol a užíváním si skvělé ladacké atmosféry. To by však večer nesměla přijít do té doby největší bouřka, kterou v této oblasti zažili. Během 30 minut spadlo v Léhu tolik srážek jako běžně za celý rok. Bleskové povodně během noci zlikvidovaly stovky domů a pod jejich troskami pohřbily přes 200 lidí včetně šesti turistů. V pátek jsme se tak snažili dát vědět domů, že jsme živí a zdraví, a někde se najíst, což nebylo vůbec lehké, protože všechny restaurace i většina obchodů byla zavřená. V sobotu jsme se štěstím a jen s minimálním zpožděním odletěli domů. A to i přesto, že ještě v pátek odpoledne, bylo letiště uvězněné pod nánosy bahna.

Rozhodně to tedy byla výprava, která se nesmazatelně zapsala do naší paměti.

Azub Bike

Uherskobrodskou firmu AZUB BIKE založil v roce 2000 Aleš Zemánek s naivním plánem „mít více peněz a více času na cestování“. Byť brzy pochopil, že tak růžové podnikání nebude, podařilo se mu uspět i na tak malém trhu, jakým ležatá kola jsou. Z nejlevnější lehokolové značky na světě se se svým týmem postupně vydrápal až mezi prémiové výrobce a dnes dodává na zakázku stavěná kola a tříkolky do celého světa.

AZUB BIKE má však také výhradní zastoupení vybraných cyklo značek na českém a slovenském trhu a distribuuje produkty firem jako jsou ORTLIEB, Tern, BROOKS či BURLEY.

www.azub.cz