HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Kolem Annapuren. Cesta do Nepálu, 2. část

Kolem Annapuren. Cesta do Nepálu, 2. část

K čemu je dobré mít sebou černého psa? Pomůže přes více než pětitsícové sedlo Thorung La? A jak vypadá horská nemoc? I to píše Vilma Tůmová v druhé části cestopisu.

15.4.2006

Ráno si dáváme jen placky, nikdo nemá na nic chuť. Razíme do Ghorepani, ze 3000 m spadneme do 1000 m, bude to síla. Procházíme nádhernými kvetoucími rododendronovými háji. Jdu, kochám se a vycházíme na planinu, z které je vidět celé panoráma Himalájí, Annapurny a taky ta „rybí ocas“. Nádhera! Scházíme do Ghorepany, svačíme ještě zásoby z domova, chleba a salám, ale chutná nám náramně. A pak už jen dolů a dolů. Mezi vesnicemi a všude jen šutry a prach. Cestou si dvakrát vyvrtávám nohu, mám slzy v očích a přezouvám si botasky, ve kterých jsem od včera šla, zase za pohorky. V pohorkách jsem totiž nemohla bolestí vydržet, ale teď do každé z nich cpu dvoje vložky a pořádně utahuji, noha sice bolí, ale jde to. Bohužel se mi k tomu před Tatopani přidává koleno a fakt sotva lezu. Přijde mi to celá věčnost, než dorážíme do Tatopani. Jdeme do hotelu, který nám doporučili dva Češi, které jsme cestou potkali. No tedy spíš oni nás. Řekli si totiž, že svačit salám a chleba můžou jedině Češi. Objednávám si lasaně, kluci nějakou mexickou dobrotu a saláty. Před večeří se jdeme svlažit do horkých pramenů u řeky. Je to pořádně horké, ale užíváme si to. Rácháme se, povídáme a pak tmou tápeme na véču. Potom učíme Petru s Jirkou karty, ale před desátou jdeme do hajan. Dostávám od nich homeopatika na výron a mast na koleno. Petra byla dva roky na Novém Zélandu a teď rok v Irsku, Jirka přijel z Indie a ještě se tam chtějí společně vrátit. No není to krása? Honzík mi zavázal nohu, ale v noci se budím bolestí. Noha pálí jak čert. Ráno už mi bakule krásně splaskla, jen kotník je pěkně fialový.

16.4.2006

Snídaně je naprosto bombastická, croisanty, rohlíky, máslo, no nacpali jsme se. Jdeme do Ghasy, asi osm hodin a včera 11 hodin. Nahoru 1000 m, dolů 200 m. Cesta je celkem jednoduchá, ale prašná a pořád skrze vesnice. Krásný vodopád a také ochutnáváme pakory, což jsou takové karbanátky z brambor, cibule a zeleniny. Dorážíme do Ghasy, sedíme, domlouváme další den a vypadá to, že by Zdenda šel raději s našimi mladými Čechy, kteří to chtějí natáhnout až do Marphy. Je fakt, že naše chůze vypadá tak, že Zdenda je tak půl hodiny napřed, pak jdu já a vzadu se táhne Honzík jak smrad. Ale vždycky na sebe všude počkáme a společně vyrážíme dál. Přiznám se, že mi přijde zbytečné být každý den na cestě 10, 11 hodin. Jsem unavená, to každý, a večer jdeme brzy spát. Máme docela čas, tak kam se štvát. Zdenda moc nemluví, ale vypadá to, že půjdeme sami.

Velikonoce, hurá!

17.4.2006

K snídani tibetský chléb, který je podobný langošům s marmeládou. A k tomu míchaná vajíčka. Jó, chutě se mění. Zdenda jde nakonec s námi a naši Češi nás předcházejí. Je docela hezky a za jedním mostem potkáváme nosiče, starého dědu, který má náklad 80 kg. Zdenda ho nadzvedne tak 10 cm a má dost. Všude kolem nás se staví silnice, ženy s krumpáčema, okolo v hlíně mrňata. Začíná trochu krápat a Honza nejdřív rozhodne, že se jde a pak zase, že ne a zalézá se Zdeňkem do hospody. Sedím naštvaně venku na zídce a čtu si. Jenže mě hned obklopují ušmudlané děti a žebrají. Ale to nejhorší teprve přichází. Obstupuje mne asi šest výrostků, tlačí se na mne, smějí se a já mám pocit, že mne chtějí okrást. Naštěstí k nim přistupuje jeden starý děda, bere moji hůl a zahání je. Zaplať pán Bůh. Jsem jako na trní, stále se kolem mne někdo ochomýtá. Jeden mi chce vzít z ruky i ten časopis. No třeba si ho chtěl jen prohlédnout, že jo. Takže zavírám batoh a kluci asi po půl hodině vylézají. Samozřejmě nepršelo. Jdu a s Honzou nemluvím, blbcem. Procházíme Lété, nádherná dlážděná vesnice s kamennými domy. Jeden Nepálec nám radí, ať jdeme do Tukuche korytem řeky, která má teď málo vody. Jsme v nejhlubším údolí na světě, rozrytém sem tam částí říčky, kterou si na jaře neumím ani představit, protože to koryto má na šířku aspoň 500 m. Honza nachází úžasného sluníčkového trilobita. Pak se dočítáme v průvodci, že se mu říká šalagrám, dá se najít pouze tady a je starý 140 milionů let. Později je vidíme prodávat dosti draho. Přicházíme k mršině koně, na které hodují supi. Kousíček od nich se vznášejí horští orli, může jich být tak deset. Je to nádhera, i když z nich jde trochu strach. Jsou úžasně majestátní a obrovští. Křídla mají rozpětí minimálně tři metry. Snažím se tuhle chvilku zadržet, vidět tyhle tvory na svobodě je zázrak, který se už nemusí nikdy opakovat. Pak ještě přebrodit řeku, no to je fakt legrace, když měřím metr 54 a vodu mám k lýtkům. Že by mě pánové přenesli, to ani náhodou. Ale blbě se řehtat na druhé straně, to jo. Kolem páté dorážíme do Tukuche, opět nádherná vesnice, kde spíme v lodgi u Holanďana, který si vzal Nepálku. Strašně mě bolejí nohy a ještě mě chytlo druhé koleno.

18.4.2006

A chčije a chčije. Nikam se nám nechce, ale nakonec v půl desáté vyrážíme do drobného mžení. Cestou asi 10x čůrám a za dvě hoďky jsme v Marphe. Měl by tu být internet, ale nefunguje a nakonec se necháváme zlákat jablkovým koláčem v jednom hotýlku. Po kávičce se rozhodujeme, že dnes už nikam nejdeme, ubytováváme se a pak jdeme courem po krásném městečku. Stoupáme do nádherného kláštera a já se nějakým nedopatřením dostávám dovnitř. Nikde nikdo, jen já. Na chvilku si sedám, nádherná atmosféra, až mám slzy v očích. Točím modlícími mlýnky za každého, na koho si vzpomenu, i za nás lidstvo, ať jsme lepší. I za sebe, taky mám co zlepšovat. Pak nacházím kluky a začíná naše úžasná pouť po krámcích. Velké smlouvání a spousta krásných dárečků. Objevili jsme dva nádherné kameny na krk, mají kouzelnou moc, ale tuším to jen já. Večer nás dohánějí Jirka s Petrou a Číňankou Katherin, která se nás chytla, jelikož jde sama a je jí smutno. Jak nás včera ráno předběhli, dostali se do vichřice a měli toho plné kecky. Poprvé se konečně učím a ostatní hrají karty. Honzu popadl ošklivý kašel, asi z toho prachu.

19.4.2006

Vstáváme brzy a nad námi se po propršeném včerejšku klene modrá obloha. Také už není takové vedro, pohybujeme se kolem 3000 m. Za chvilku jsme v Jomsomu, konečně internet, pak oběd a hurá do Kagbeny. Jdeme korytem a já nacházím ještě jeden šalagrám pro Marcelku. Nastává nejhorší chvíle dnešního dne. Honzík stopuje nepálský traktor a začíná peklo. Mám slzy v očích, naraženou kostrč, když vystupujeme, ale máme náskok, navíc se nám do zad opírá po zbytek cesty silný vichr. Dochází nás stále se usmívající Katherin. V Číně dělá překladatelku, je sama a takhle cestuje. V Kagbeni 2800 m.n.m. vybíráme pěknou lodž se sprchou na pokoji a končíme jako obvykle u večeře, kde máme pod stolem kyblík rozžhaveného uhlí, abychom zahnali zimu. Tady také naposled vidíme naše Čechy a Katherin. Nevíme, co se stalo, jestli se Petře neudělalo zle, jelikož už dřív jí bylo ve větších výškách hůř, ale už jsme je nikdy nepotkali.

20.4.2006

Na to, že jsme šli spát v osm, se nám moc vstávat nechce. Po snídani se jdeme projít po Kagbeny. Úžasný klášter i vyhlídka. Před námi se otevírá v obrovském údolí království Mustangu, kam se asi nikdy nepodíváme. Vstup mají jen ti, co zaplatí 70 dolarů za den. Pak se mi kluci ztrácí a tak jdu sama starým městem a trochu se bojím. Černé díry, ve kterých žijí dospělí, děti i zvířata. Před hotelem nastavuji tvář sluníčku a čekám na kluky. V deset vyrážíme. Honzík chová ušmudlané a uplakané mimčo majitele hotelu a moc mu to sluší. Dnes jdeme převýšení 1000 m, ale jde se krásně. Stromy docela zmizely, všude jen rozeklané skály a blížící se Annapurny. Nakupujeme šály z yaků a jeden milý Nepálec nám každému dává stroužek česneku, abychom si čichli, kdyby nám nahoře bylo blbě. Musím říct, že přišel vhod. K obědu si dávám momo a spring rolls, je to moc dobré. Do Muktinathu je to pěkný krpál a už se hůř dýchá. Ubytováváme se a jdeme se projít. Telefonuji našim a je to zvláštní, mluvit s nimi na takovou dálku. Opět nakupujeme a smlouváme. Vypadá to, že budeme mít pěkně těžké batohy. Scházíme ke klášteru, který je sice zavřený, ale když nás mniši vidí, přicházejí otevřít a všude nás provázejí. Vypráví, že tam žijí od deseti let a v dospělosti odcházejí pomáhat a léčit do světa. Nakonec nás zvou na zítřejší ranní meditaci.

21.4.2006

Vstáváme před pátou a mastíme na bohoslužbu. Ovšem zjišťujeme, že všichni ještě spí a vše začíná až v šest. Je vidět, že jsou normální a taky neradi vstávají. Mniši, spíš ještě děti, drmolí mantry a chvílemi zpívají a hrají na velké bubny, lastury, dlouhé píšťaly a zvonce. Je to pěkné a v jednu chvíli, no možná jsem zdřímla, ale vysvětluji si to jako duchovní zážitek. Honzíka to evidentně nebaví, šije sebou a vyrušuje. V sedm všechno končí tím, že jeden malý šmudla musí za trest setřít všechny stolky, sochy i nástroje. Slzy se mu koulí po tváři a utírá a utírá. Jako doma.

Spěcháme na snídani. Kluci nás jdou zapsat na policii, jako už poněkolikáté a já se učím. Přicházejí s nápadem, že popojdeme do tea shopu, čímž si zítra ušetříme 200 výškových metrů. Z 200 m je nakonec 500, ještě že jsme sem šli. Zítra bychom to ze zdola celé nezvládli. S koňmi to také nevyšlo, protože nahoře předevčírem nasněžilo tři čtvrtě metru sněhu a koně tam nemohou. Nosiče jsme také nesehnali, takže nám nezbývá, než jít sami. Mám strach, i Zdeněk, ale teď už není návratu. Tea shop je jen kamenný přístřešek, všude díry a děsná zima. Sedíme (tedy já) nabalení úplně ve všem, co máme a já ještě zabalená do dek. Hrajeme karty, ale Zdenkovi není dobře, tak jdeme spát už kolem sedmé, obsluhující holčina asi pořádá s kámoškami mejdan a tak dlouho nemůžeme zabrat. Do toho dělají holky uvnitř ohýnek, ale komín žádný. Honzík se dusí. Jsme 4000 m.n.m.

Sedlo Thorung La (5400 m.n.m.)

22.4.2006

Budík zvoní ve čtvrt na pět, Honza není k probuzení. Vyrážíme po páté, je -15°C a hned se k nám přidává nádherné černé psisko, kterému říkám Kazan a který nám dělá téměř až do sedla anděla strážného. Zdenkovi je během chvíle hrozně zle a chce se vrátit do Jomsomu. Sedáme si, dávám mu reiky a ještě pokládám na kámen svůj nový stříbrný prstýnek, abychom dobře došli. Ani to nikomu neříkám, mysleli by si, že jsem blázen. Ulevuje se mu a jdeme dál. Jenže se zatahuje a začíná hustě sněžit. Nikdo z nás neví, co máme dělat, ale jdeme pomalu dál. Špatně se dýchá, každých pár metrů lapáme po dechu. Konečně po několika hodinách potkáváme první výpravu jdoucí proti nám. 70-letá anglická dáma, to je bomba. Říká, že nahoře je hezky a taky jo, za chvilku se vyčasuje. Tak hoďku před vrcholem se domlouváme se Zdendou, že půjde napřed a bude se snažit sejít co nejníže. Je mu fakt hodně zle a tady je to o život. Mě pobolívá hlava a Honza má těžký batoh, jinak to jde. Naším směrem šla za celý den jedna Polka, která měla nosiče i vůdce, jinak nikdo. Ve dvě odpoledne jsme s Honzíkem nahoře, dokázali jsme to, ale máme toho plné zuby. Jediné, co vím, že to byl fakt hazard a že mě sem už nikdo nedostane. Proč my si furt něco dokazujeme?

Za celý den jsme skoro nejedli, jen já se podělila o kus placky s Kazanem, než nás před vrcholem opustil. V průvodci jsme se pak dočetli, že když se k tobě přidá černý pes, znamená to v Nepálu štěstí. Taky jsme ho měli. Ve čtyři scházíme k tea shopu, strašně mě bolí hlava, pálí mne oko a jsem totálně vyčerpaná. Výšková nemoc padla i na mne, ale po polévce a čaji je hned lépe. Dneska už tu zůstaneme. Komu se poštěstí spát ve 4900 m.n.m.. Před sedmou už ležíme, je kolem -13°C, je mi docela teplo, jen nohy mi dlouho mrznou.

23.4.2006

Celou noc se budím, bolí mne hodně hlava a potím se. V půl šesté budím Honzu a chci sejít co nejrychleji dolu. Jenže je děsný mráz, kolem -20°. Čaj po nalití z termosky hned zmrznul. Dáváme si malou snídani a v půl sedmé vyrážíme dolů. Bohužel mám asi taky sněžnou slepotu, protože z Honzíka vidím na dva metry jen rozmazanou skvrnu a z hor taky nic moc nemám. Doma se pak dovídám, že je to poslední stádium horské nemoci. Potom už člověk ztratí vědomí a hotovo. Ale to se mě samozřejmě netýká a naštěstí to nevím. Brodíme se sněhem do Base campu a doufáme, že tam bude Zdeněk. A zase si zvrtávám nohu, auuu. Zdeněk čeká v Phedi Khola, je mu líp a je celý nervozní, co se s námi stalo. Šlapeme dál, máme krásné výhledy na Annapurny a hlavně pocit uvolnění, že jsme to zvládli. Je konec, jdeme domů.

Vesnice na téhle straně jsou podstatně chudší, procházíme Letdarem a pokračujeme do Manangu. Cestou si kluci dávají závody ve střelbě lukem, čirou náhodou vyhrává Zdenda. Jdeme a jdeme a Manang pořád nikde. S jazykem na vestě jsme v půl šesté v Manangu. 11 hodin na cestě, 1400 m převýšení dolů, cca 30 km. Fakt už moc nemůžu, ale véča to spravila. Zase mám z nás tří nejlepší jídlo, mexickou placku plněnou sýrem a fazolemi. Honzovy nudle tak pálily, že se nedaly pozřít a Zdenda opět suchou rýži. Zase máme pod stolem kbelík s uhlíky, takže paráda. Jdeme spát, Honza chrápe a Zdenda zase lítá na záchod. Je totiž s námi na pokoji a stydí se za zvuky, které na záchodě vyluzuje. Po zbytek noci chodí třást s Honzou.

24.4.2006

Ráno jsme v šest vzhůru, ale ještě poleháváme, pak přepíráme a na snídani jdeme do místní pekárny. První volný den za celou cestu. Jsem z toho celá nesvá. Jen Zdendovi je pro změnu zase blbě, tak se vrací do hotelu a já s Honzíkem jdeme na procházku k jezeru, kde jsem pro kamarády nasbírala asi dvě kila kamenů. To jsem zvědavá, kdo to ponese. Pak sedíme na terase jednoho hotýlku, já už mám zase hlad, dávám si těstoviny a kluci jačí sýr. Je moc dobrý, ale je mi celý večer nějak těžko. Už nejím, Zdenda má suchou rýži a Honza vařený brambor s vajíčkem natvrdo. Taky nic moc. Zase celý večer prohrávám karty i kostky. Jdeme si lehnout a Honzík dostává v noci běhavku a je mu dost zle.

25.4.2006

Ráno oba kluci dlouho vyspávají a já se učím. Honza je vyčerpaný, stále běhá. Zdendovi už je sice dobře (poprvé po 14 dnech), ale taky nic nejí. Takže opět snídám jen já a oni závidí. Všichni máme na rtech obrovské bolavé opary. Vyrážíme po desáté a jdeme hodně zvolna, protože Honzík je hodně vyčerpaný. Pomalu mizí Annapurny, objevují se zajímavé skály a borovicové lesy. Zase jiná příroda. Kolem páté jsme v Pisangu, Honza hned usíná. Já vyhrávám nad Zdenkem lízaný mariáš.

26.4.2006

Od rána děsný randál, všechny výpravy odcházejí, jen my se válíme. Honzovi už je líp, ale stejně pořádně snídám jen já. Včera jsme tu potkali holky z Izraele, jedna zrovna skončila povinnou vojenskou službu, tak cestuje. Cestou se začínají objevovat známky jara. Vypadá to na déšť, tak zůstáváme dvě hoďky v malé vsi na obědě. Po páté jsme v Chamje, pěkné ubytování a ještě jdeme courem po krámcích. Už si to prostě užíváme, nic zlého už nás nečeká a ta úleva je znát.

27.4.2006

Ráno vyrážíme s Honzou napřed. Zdenda nás má dojít, až otevřou banku. Honza hned v druhé vsi uhýbá z cesty dolů do vesnice. Na mě kašle, opět bere dráhu, jako už po několikáté a absolutně ho nezajímá, že jdu dál po silnici. Bojím se, je mi to líto, čekám chvíli na Zdendu, ale nakonec jdu dál. Honzu potkávám skoro po hodině před útesem a kašlu na něj. Nepůjdu s ním, radši někde padnu. Stoupám do děsného krpálu. Cesta je dost nebezpečná, ale krásná. Hlavně se mi nesmí smeknout noha. Asi jsem si dost zašla, protože na konci už čeká s Honzou i Zdeněk. Jdeme mlčky dál. Jsem fakt naštvaná, on se usmívá jako blbec a říká, že už se na mě nezlobí. Na nikoho se nečeká a jde se. Jdu stejně rychle jako Zdenek, asi mě žene vztek. Zato Bartončík se táhne jak smrad. Zase se mi objevují křeče v nohách. Šlapeme skoro do pěti a končíme v Dharaphani.

28.4.2006

Ráno vyrážíme před osmou, cesta děsná, samé šutry, nahoru a dolu. Stále více se otepluje a my se konečně s Honzou udobřujeme.

29.4.2006

Spíme v Jagatu, sedíme a hrajeme karty skoro na ulici. Cestou nás chytl slejvák, pročekali jsme dvě hodiny a pak šli dál. Horko je čím dál větší. Tipuju to přes 30°C a s batohem nic moc. Procházíme Bahundandou, šílený krpál nahoru. Zdeněk tam na nás čeká dvě hodiny. My cestou potkáváme krásnou tůň, kde se koupu a pak ještě dva český kluky, které známe už z Káthmándú. Nahoře si dáváme polívku a Zdenda se nám zakoukává do pěkné, leč ušmudlané Nepálky. Ta ho pak obírá při placení a on se stydí vrátit. Tak to musí jít vyřídit Honzík. Zajímalo by mne, co se tam dělo, že se tak styděl. Je fakt, že šel zaplatit dovnitř. Chceme dojít do Bhulbule, ale je šílené vedro, Honza mě zase sprdává, že jsme nezastavili ve stínu, ale když dojdeme Zdenka, dělá jakoby nic. Prostě už nemůže a na velký si netroufá. Končíme v Ngadi. V noci je hic, ale jsme utahaní a spíme dobře.

Dokončení

…za týden.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: