HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Kilimandžáro cestou Marangu: Výstup na střechu Afriky provází často vysokohorská nemoc. Jak se správně připravit?

Kilimandžáro cestou Marangu: Výstup na střechu Afriky provází často vysokohorská nemoc. Jak se správně připravit?

Výstup na střechu Afriky nepatří mezi horolezecké extrémy a už o něm bylo napsáno snad úplně všechno. Tento však pokládám za trochu výjimečný, protože jsem si při něm otestoval ne celkem běžnou, ale jak se později ukázalo velmi specifickou ale i účinnou metodu přípravy s využitím Hypobarické komory. Při výstupu na vrchol nehraje hlavní úlohu fyzická kondice, ale zejména schopnost organismu přizpůsobit se a snášet vysokou nadmořskou výšku s nedostatkem kyslíku.

Ve dnech 5. až 16. července 2016 jsem měl tu čest zúčastnit se národního výstupu Slovenské geografické společnosti při SAV na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro (Uhuru peak – 5895 m n. m.). Protože tento výstup byl z objektivních důvodů plánován bez jakékoli předchozí aklimatizace na nižší hoře i bez aklimatizačních nocí ve vyšších výškách, rozhodl jsem se na rozdíl od ostatních účastníků výstupu zvýšit své šance na úspěch aklimatizací na Slovensku.

Pobyt v hypobarické komoře v Topolčanech

Týden před odletem jsem absolvoval 48hodinový pobyt v hypobarické komoře v Topolčanech. V nevelkém podzemním prostoru (2 x 2 x 2 m) jsem absolvoval jednu noc ve vzduchu, jehož tlak dosahoval tlaku v nadmořské výšce cca 4000 m a druhou noc v tlaku odpovídajícímu cca 5000 m n. m. Na závěr pobytu jsem si ještě vytvořil svůj krátkodobý „výškový rekord“ 7000 m n. m.

I když tam člověk nemusí dělat nic náročného, je to pořádná „zabíračka“ a není problém způsobit si v hypokomoře skutečnou výškovou nemoc. Aby kvůli ní nedošlo k předčasnému ukončení pobytu v hypokomoře, ale současně člověk mohl setrvat v co nejnižším tlaku co nejdéle, a tak byla jeho aklimatizace co nejefektivnější a tedy nejúčinnější, sleduje se v průběhu pobytu saturace krve kyslíkem, jaká je tendence saturace, a to pomocí oximetru. Obecně platí, že to, co člověk protrpí v hypokomoře, tomu se vyhne ve skutečné nadmořské výšce. Takže se vyplatí třeba při pobolívání hlavy „zatnout zuby“. Samozřejmě jenom tehdy, když to dovolují hodnoty okysličení krve.

V hypokomoře je to ale snazší než na horách, je tam signál mobilních sítí, přípojka 230 V, sledování kamerou i člověkem, který má pobyt pod neustálou kontrolou, a je možné kdykoliv ve velmi krátkém čase zvýšit nebo snížit tlak vzduchu. Účelem hypokomory je vlastně naučit organizmus optimálně hledat rezervy v podmínkách hypoxie.

S pocitem, že jsem pro svou přípravu učinil vše, co se dalo, připojil jsem se ke svým kolegům z naší expedice.

Předchozí aklimatizace se může hodit také při trekování v Himálaji – Nepálu, Tibetu nebo Indii, či při turistice v jihoamerických Andách – např. na náhorní plošině Antiplano v Bolívii nebo v horách Peru. Přečtěte si více o možnostech hypobarické komory na Slovensku!

Do Tanzánie

Ráno po sedmihodinovém nočním letu do Dar es Sallamu, hlavního města Tanzánie nás na letišti čekal místní řidič se zajímavým jménem Kurwa. Klimatizovaným mikrobusem jsme vyrazili na desetihodinovou cestu až pod Kilimandžáro do města Arusha, kde jsme přespali.

Tři z nás další den absolvovali safari a vpodvečer jsme se všichni přesunuli do hotelu ve městě Moshi, odkud jsme po zabalení nezbytných zavazadel vyrazili k bráně národního parku Kilimandžáro, kde nás čekali cestovní agenturou zajištění horští vůdcové, kuchaři, nosiči a zdravotník. Podle předpisu totiž výstup na Kilimandžáro bez jejich účasti nelze uskutečnit. Poplatek za jednoho účastníka činil 1600 dolarů, každý vůdce dostává denně 10 dolarů.

Mimochodem, na světě existují jenom dvě země, kde při výstupu na jejich nejvyšší horu musíte mít doprovod horského vůdce – jednou z nich je Tanzanie a druhou Slovensko s Gerlachovským štítem.

Zrádnost jednoduché trasy na vrchol

Ze šesti existujících výstupových tras jsme si vybrali nejstarší a nejčastěji používanou trasu Marangu, jinak též nazývanou Coca Cola route, jelikož v minulosti se tento nápoj dal koupit v každé chatě podél cesty. Marangu je nejkomfortnější trasou, jelikož se cestou spí v chatkách, ale i nejzrádnější, co se týká úspěšnosti výstupu na vrchol. Touto cestou dosáhne vrcholu totiž jen 20 % lidí, tj. každý pátý turista. Čím to?

Mnoho lidí ji využívá pro její „jednoduchost“, ale právě rychlý výstup způsobuje, že množství lidí, kteří nejsou aklimatizovaní, většinou nejsou úspěšní a zůstávají buď na poslední chatě Kibo hut (4720 m n. m.), nebo na hraně kráteru na tzv. Gilmans Point (5685 m n. m.). Je to zároveň i nejdelší trasa, měří 82 km a prochází pěti vegetačními stupni – od pralesa až po ledovcovou čepici. Výstup na vrchol trvá 4,5 dne, sestup dalšího 1,5 dne. Denně člověk stráví na nohách 6-10 hodin a překoná převýšení 1000 m.

Dokonce i jeden z nejtvrději trénujících hokejistů NHL, který běžně absolvuje v rámci udržování kondice i náročné trasy Tour de France, Slovák Zdeno Chára to otočil na hraně kráteru, protože mu nastupující výšková choroba neumožňovala pokračovat dále na cestě k vrcholu. Zájemci si mohou jeho příběh najít na internetu. I on potvrzuje pravidlo, že nikoli fyzická kondice sehrává hlavní úlohu při výstupu na vrchol, ale zejména schopnost organismu přizpůsobit se a snášet vysokou nadmořskou výšku při nedostatku kyslíku.

Tato schopnost je u lidí různá, někdo má problémy větší, někdo menší, vyvolení jedinci a též předem dostatečně aklimatizovaní jedinci nemají problémy žádné.

Den první: max. 20 kg zavazadel na osobu

První den výstupu po oficiálním vážení zavazadel jsme opustili vstupní bránu parku a ponořili se do hustého deštného pralesa, kde jsme potkávali různé druhy opic, ptáků i hmyzu.

Okolo 16. hodiny prý se železnou pravidelností začíná pršet, my jsme měli štěstí a za celou dobu výstupu nám nepadla ani kapka. Naším cílem byla chata Mandora hut ve výšce 2778 m, kde jsme po vydatné večeři připravené našimi nosiči zalehli do spacáků.

Den druhý: výstup na Horombo hut

Ráno po snídani nám naši průvodcové zazpívali jejich národní písničku o Kilimandžáru a následoval výstup do výšky 3720 m na chatu Horombo hut.V průběhu cesty jsme si udělali krátkou odbočku na hranu pobočního kráteru, odkud se nám otvíraly nádherné panoramatické výhledy na vrchol Mawenzi (5149 m), a dokonce jsme poprvé uviděli náš cíl, vrchol Uhuru v masivu Kibo. Krajina se začala měnit a stromový porost se stával stále nižším. Po osmi hodinách jsme konečně dorazili na chatu a po skvělé večeři a příjemně stráveném čase v rozhovoru s našimi průvodci jsme se uložili ke spánku, ke kterému ale některým pomohlo až užití sedativ.

Den třetí: výstup na Kibo hut

Třetí den jsme strávili osmihodinovým výstupem na chatu Kibo hut která stojí ve výšce 4720 m, což je takřka výška evropského Mont Blancu. Krajina se radikálně změnila a kromě vysokohorské alpinské vegetace nás provázely vysokohorské endemické starčeky stromovitého vzrůstu (Senecio kilimanjari).

Po příchodu na chatu nás čekaly studené pokoje (9 stupňů) a u některých účastníků výstupu se začala projevovat rozvíjející se výšková choroba, která se potvrdila i měřením oximetrem, který zaznamenal procentuální obsah okysličeného hemoglobinu v krvi (hraniční hodnota je 75-80 %).

Projevovala se zejména bolestmi hlavy a nechutenstvím. Po časné večeři jsme dostali od našich horských vůdců pokyny k nočnímu výstupu na vrchol. Vzali jsme si hlavně termosky s horkým čajem, pár kousků sladkostí a teplé oblečení. Na řadu přišly rukavice, čepice a péřové bundy.

Po tříhodinovém „spánku“ jsme ve 22 hodin vstali, a po čaji a sušenkách jsme ve 23 hodin vyrazili na nejnáročnější desetihodinový výstup na vrchol po strmém svahu sopky, kde jsme po pohyblivé suti udělali vždy dva kroky vpřed a poté následoval jeden vzad.

Díky předchozí aklimatizaci autor jako jeden z mála při výstupu netrpěl příznaky výškové nemoci.

Den čtvrtý: vrcholový výstup na střechu Afriky

Počasí nám přálo, bylo bezvětří a -9 stupňů. Běžným počasím totiž bývají teploty až -25 stupňů a silný nárazový vítr spojený se sněžením, které jen zvyšují pocit chladu a možnost vzniku omrzlin. Naši průvodci neustále opakovali pole-pole, což ve svahilštině znamená pomalu, pomalu. Ale v této výšce se ani pospíchat nedalo. Člověk se zadýchával, vždy po překonání stometrového výškového rozdílu jsme si udělali několikaminutovou přestávku na oddych, během které jsme nesměli usnout. Ale některým z nás se to přeci jen několikrát povedlo. V průběhu výstupu se u všech mimo mne začaly vyskytovat zdravotní problémy – dávení, bolesti hlavy, modrání rtů nebo ztráta rovnováhy – typické pro výškovou nemoc.

V první třetině výstupu nás z tohoto důvodu opustili dva členové výpravy. Další účastník zůstal na chatě. Tento úsek výstupu představuje fyzicky i mentálně nejnáročnější část výstupu na Kilimandžáro, protože člověk celou noc stoupá strmým svahem ve velké výšce, zimě a tmě. Jen čelovkou si svítí na nohy člověka, který jde před ním. Je důležité tuto fázi vydržet a nevzdat to. Ale někteří z nás si sáhli na dno svých sil.

Velmi deprimující bylo vidět zničené a uplakané členy jiných výprav, které jsme míjeli během výstupu. Slzy se ale nevyhnuly ani naší skupině. Vysvobozením bývá svítání okolo sedmé hodiny ráno, kdy člověka vzpruží první paprsky slunka a dodají mu lepší náladu. Tehdy se většinou dojde na hranu kráteru – tzv. Gilmans point (5685 m) a tak tomu bylo i v našem případě. Na úplný vrchol nám zbývalo ještě 1,5 hodiny cesty. Šli jsme velmi pomalu a obdivovali nádherné ledovce, které pokrývaly úbočí i vrcholové partie.

Naše radost byla úplná, když se nás šest objímalo na vrcholové tabuli známé z mnoha fotografií. Stáli jsme na střeše Afriky ve výšce 5895 m n. m. Výš se jít nedalo.

Udělali jsme pár fotek a na žádost našich průvodců jsme zahájili sestup zpět na chatu Kibo, kde jsme sbalili svoje věci, a ještě ten den došli až na chatu Horombo (4720 m n. m.), kde jsme přespali. Jednu naši kolegyni museli z vrcholu snášet horští vůdcové, protože měla silné příznaky výškové nemoci a nebyla schopná samostatné koordinované chůze. Fyzicky jsme toho měli všichni dost, vždyť jen za posledních 48 hodin jsme byli na nohách takřka 30 hodin včetně probdělé noci.

Loučení s Afrikou

Z chaty Horombo jsme dál pokračovali na chatu Mandora hut až k samotné bráně národního parku, odkud jsme před šesti dny vyráželi. Byli jsme velmi šťastní, že jsme to celé zvládli. Ti, kteří zvládli výstup až na vrchol, obdrželi jako odměnu certifikát podepsaný horským vůdcem a vedoucím národního parku. Po rozloučení s našimi průvodci, kteří odvedli perfektní ale i velmi tvrdou práci, jsme autobusem odjeli do hotelu v Moshi.

Expedici jsme ukončili zaslouženým relaxem na ostrově v Indickém oceánu s kýčovými plážemi, palmami a azurovou vodou. Poslední den jsme strávili prohlídkou hlavního města, odkud jsme v noci odletěli domů s přestupem v Istanbulu.

Malá rekapitulace

Je možné konstatovat, že naše expedice byla úspěšná, i když na vrchol vystoupily pouze dvě třetiny účastníků. Je to o hodně vyšší procento, než je uváděných 20 procent úspěšných horolezců, kteří zvolili námi použitou trasu. Určitě k tomu velkým dílem přispělo obrovské štěstí v podobě optimálního počasí. Všichni jsme si sáhli na dno svých sil. Za sebe vřele doporučuji využít možností hypobarické komory, a to nejenom těm, kteří se chystají na Kilimandžáro, ale všem, kdo se chystají do vyšších hor (Pamír, Kavkaz, Himaláje) a nemají z časových důvodů možnost aklimatizace. Výborným nápadem bylo vzít si sebou do hor oximetr. Hodnoty, které jsme nahoře naměřili nám i členům jiných výprav, plně korespondovaly s teorií využívanou i v hypokomoře.

Moje hodnoty byly ze všech nejlepší a ukazovaly optimální obsah kyslíku v krvi nad 90 procent. Zajisté byl tento výstup namáhavý i pro mne, psychicky i fyzicky, ale na vrcholu jsem byl z naší skupiny první a po delším čekání jsem vyrazil na pomoc ostatním účastníkům.

Jako jediný jsem nemusel řešit příznaky výškové nemoci, a tak jsem mohl skutečně plnohodnotně prožít svůj sportovní výkon a obdivovat horu samu i okolní přírodní krásy a od posledního táboru pomáhat těm, kteří na tom byli hůř a překonávali problémy s nastupující výškovou nemocí. Samotné Kilimandžáro je super zážitek, který doporučuji všem.

Hypobarická komora v Topolčanech
Ideální příprava pro vysokohorské turisty, horolezce, výkonnostní sportovce nebo milovníky adrenalinu. Malá krychlová místnost umístěná kvůli eliminaci extrémních teplot pod úroveň terénu pomáhá tělu připravit se na pobyt ve vysokých nadmořských výškách a optimálně se aklimatizovat. Více o hypobarické komoře se dozvíte na hypobar.skfacebookové stránce hypobarická komora či telefonicky na +421 903 731 421 a +421 905 659 187.

Autor: Martin Boltižiar

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: