Když začne v Himalájích pršet

V renomovaných průvodcích, jako je Rough Guide a Lonely Planet, odkud jsme poznatky čerpali především, striktně psali, že Ladak je tzv. vysokohorskou pouští. Počet dešťových srážek se zde v létě vyrovná některým pouštním oblastem. Teploty denní i noční samozřejmě odpovídají nadmořské výšce. Doslova se v turistických průvodcích píše, že Ladak je jediným místem na světě, kde můžete dostat úžeh a zároveň chytnout omrzliny na nohou, když si je zapomenete ve stínu. Průměrné denní teploty v červenci a srpnu se pohybují někde v rozmezí 19 – 26 stupňů, v noci klesají přibližně o 10 stupňů níže. Toť teorie.

Počasí bylo úplně naruby

Během našeho pobytu v Ladaku od poloviny července až téměř do konce srpna panovalo takové počasí, které se výrazně odlišovalo od obecně platných zvyklostí pro toto období.

Hned po našem příjezdu do Lehu, hlavního centra této oblasti, nás zasáhla extrémní horka. Teploty se během odpoledne dostávaly až někam ke 33 – 35 stupňům Celsia. Domorodci nám říkali, že takovéto léto dlouho nepamatují. Potkávali jsme početné skupiny cestovatelů, které přijely hlavně za účelem trekování a v tomto spalujícím počasí své cesty odkládaly na další část svého pobytu. Je pravda, že pohyb ve výšce kolem 3500 m n. m. a výše, se sálajícím sluncem nad hlavou a suchem všude kolem, byl velice vyčerpávající, nechci-li říkat pro normální smrtelníky nemožný. Podobný ráz počasí vydržel přibližně 12 dní. Potom nastala náhlá změna.

Nad himálajské pohoří se přihnala mračna a začalo dost vydatně pršet. Nejprve jsme byli nadšeni z kapek, které dopadaly na vyprahlou ladackou zem. Krásně se ochladilo, hlavně přes den, a večer a v noci se dobře dýchalo, obzvlášť Lucce, kterou trápil silný kašel.

Deštivé počasí vydrželo přibližně dva týdny a po prvotním nadšení nám začalo dost komplikovat cestování po okolí. Náš den probíhal v těchto dnech následovně – vstali jsme, vyrazili na snídani do oblíbené restaurace, zde jsme čekali, zda se konečně vyjasní, přitom jsme si přečetli noviny, prodiskutovali situaci s ostatními cestovateli a modlili se za zlepšení. Vždy pršelo pouze některou část dne, a to především v noci. Po poledni a k večeru docházelo k protrhávaní oblačnosti.

Nezvladatelná voda způsobila kalamitu

Deště byly velice vydatné a silné, mnohdy pršelo celou noc. Odvodňovací kanály se vždy přeplnily a nestíhaly odvádět kvanta vody, která během krátké chvíle napršela. To samozřejmě ovlivňovalo i náš výběr ubytování. Vždy jsem kontroloval, jak je zabezpečená střecha domu, ve kterém jsme přespávali. Často jsou totiž střechy pouze hliněné a konstruované na krátký deštík. Nejednou se stalo, že nás v noci probudil „čurek“ vody spouštějící se na nás ze stropu ladackého domku.

Naše trable ale byly relativně k smíchu v porovnání s domorodci. Vylité a rozbouřené řeky způsobily mnoho škod na soukromém majetku, došlo ke stržení několika domů ve vesničkách Phyang, Sankar, Stok…, zničeny byly i některé důležité mosty v Lehu či na hlavní silnici vedoucí do Kargilu. Dokonce byla poškozena hydroelektrárna na řece Indu. Škod bylo určitě mnohem více, jmenoval jsem pouze ty, na které jsme osobně narazili. Na přiložených fotkách si ostatně můžete utvořit svou představu sami. Povodně byly silné a pro tuto oblast Indie zároveň velice netypické.

Zhruba pátý den silných dešťů byl Leh dokonce zcela odříznut od okolního světa. Byla uzavřena cesta na Šrínagar, do údolí Nubra a spojnice do Manálí byla nesjízdná celých sedm dní. V dnech, kdy deště vrcholily, byla omezena i letecká doprava. Tato omezení trvala zhruba 4-5 dní. Vše zachránila všudypřítomná armáda, která se během relativně krátké doby postarala o zprůjezdnění důležitých komunikací a odstranění povodňových škod.

V druhé polovině našeho pobytu se počasí umoudřilo, bylo správně „ladacky“, přes den 20-23 stupňů Celsia a v noci kolem 8-11 stupňů, Lucce se zlepšily zdravotní problémy a my mohli v klidu prozkoumávat kouzelná místa Ladaku. Ale o nich až jindy …