Sál Horo Guru na pražské Filozofické fakultě se ve druhý den největšího tuzemského cestovatelsko-outdoorového festivalu Obzory promění v horskou univerzitu
Zkušení horští vůdci zde budou vyprávět nejen o svých zážitcích, ale především o tom, jak se pohybovat a chovat v horách. Roman Kozelka vystoupí třikrát. „Těším se, budu tady už potřetí. Zodpovědně se připravuju, věnoval jsem tomu hodně času,“ říká.
Blíží se zima, tedy správný začátek vzít to od stále exotických ledových ostrovů Špicberk…
Už jsem toho viděl docela dost za posledních patnáct let. Špicberky mě uchvátily, dělal jsem tam průzkum s jednou švédskou agenturou, kde jsme hledali, které terény by se daly jezdit dolů. Obepluli jsme půlku souostroví na lodi, ale přitom každý den jsme byli na lyžích. Vybírali jsme kopce z dalekohledu, pak dorazili k pevnině. Jako horský vůdce musíš nosit pušku a nejdřív obhlídnout, jestli tam nejsou zvířata, abys je neplašil. Sjíždíš prudké tisícimetrové svahy v prašánku, i o půlnoci si můžeš vyjet nahoru, když je počasí. Příroda je úžasná, panenská…
Jak dlouho ještě vydrží?
Bojím se, že možná pět let. Podobně to dopadlo v Etiopii, Ekvádoru i jinde. Má to stejný průběh. Místní vláda se s někým dohodne, postaví se silnice a místo čtyř dnů tam jedeš dvanáct hodin. Pak vybudují vodu, operátoři postaví antény, pustí elektřinu a televizi a turismus tu zemi zmasakruje.
To zní depresivně. Maroku, o kterém taky povyprávíš, se ale daří držet relativně balanc, že?
Maroko jsem si zamiloval. Milí lidé, pořád exotika, ale není to od nás tak daleko a mají slušnou infrastrukturu. Přijedeš v tričku, ale vezeš si lyže a druhý den jsi za dvě hodiny jízdy džípem na sněhu. Lyže ti tam pak nosí oslík nebo mula. Já dělám přechod části Vysokého Atlasu přes sedla, a při tom si dojdeme i na vrchol Tubkalu. Spí se u Berberů v lodžiích, topí se v krbu a podává se luxusní strava. Dá se tam dokonce propašovat i nějaké pivko nebo víno. Ale s mírou.
Zato výstup na Aconcaguu (6962 m), který chystáš znovu příští rok v lednu, je drsnější anabáze, i když horolezecky prý snadná.
Technicky není náročná, pokud nejsou náročné podmínky. Složitější bývá celá organizace, dlouhá aklimatizace a pak tam každopádně vládne strašná kosa – vítr, zima. Musíš mít pořádné vybavení. Nám se udělalo letos v únoru snad zázrakem v počasí pěkné okno. Ale tenhle kopec by se neměl dělat na pankáče, potkal jsem tam dost Čechů, po organizační stránce zcela nepřipravených, přitom na akci české cestovky. Myslím, že jsem jim tam logisiticky pomohl a některým se podařilo vystoupat na vrchol ve stejný den jako nám.
Za loňské léto roce jsi ve čtyřiceti letech nastoupal sto tisíc výškových metrů a tvým domácím terénem jsou Alpy. Speciálně Švýcarsko?
Letos jsem byl na dvaačtyřiceti čtyřtisícovkách převážně ve Wallisu a v Bernských Alpách. Chci představit moji kombinaci alpské trilogie v Bernkách. Vyjedeš relativně vysoko lanovkou, jdeš pak jako přípravu lehčí mixové lezení, pak ostrý hřebínek na Mnicha. Druhý den Jungfrau, to je polochodec, obvykle dolézáme s jedním cepínem a zpět se jde velkými trhlinami. Závěr pak učiní Eiger, velmi hodnotná túra pro vysokohorského turistu, technicky asi náročnější než Matterhorn.
To vše zní úžasně a lákavě až dosažitelně i pro lidi, kteří na to ještě docela nedávno nemohli ani pomyslet. Dá se ještě v pozdějším věku naučit zdatnému a bezpečnému pohybu v horách?
Do hor jezdí čím dál víc lidí, ale pokora ustupuje. To se mi nelíbí. Já trávím v horách dvě stě až dvě stě padesát dní ročně, něco o tom vím. Záleží, jak si to představuješ. Na Obzorech povedou přednášky a besedy horští vůdci. I ti začátečníci dostanou informace, jak se bezpečně pohybovat v horách, na ledovci, na sněhu. Je to něco jiného, vydat se s vůdcem na náročnější trasu, než když jdeš jen tak s kamarádem. Vracíme lidem, co jsme se naučili z profesionálního vedení a chování v horách. Mám spoustu klientů, které jsem učil od píky, a dnes už lezeme těžký věci. Jeden právník začal ve třiatřiceti a byl už se mnou Severním hřebenem Weissmiesu, na Matterhornu nebo přelezl čtrnáctidélkovou cestu na Jegihorn. Češi si dříve nenechali moc poradit, ale lepší se to. Ale nová generace, jak my říkáme – Ukrajinci, Rumuni, Bulhaři ti jsou ještě horší, než jsme byli my v devadesátých letech.
Jak zní tvoje vůdcovské motto?
První je bezpečnost, pak pokora, vzájemný respekt mezi lidmi a úcta. To myslím i mezi vůdci. A dodržování nepsaných pravidel. Čím víc o horách víš, tím líp to naplňuješ, zůstáváš soudný a rozumný. Lepší je často jít na bezejmenný vrchol, užít si to sám a nespěchat. Umět to včas otočit, což je těžký klientovi vysvětlovat, bývá to velká psychologie. O tom všem chci povídat. A nakonec připomenout, že štěstí přeje připraveným. Češi už mají dobrou fyzičku, koupí si slušnou výbavu, ale ještě ji neumějí správně používat. Ale lepší se to. Horám zdar!
