HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

K hranici tří zemí

Nejzápadnější kouty Čech v okolí města Hranice byly v poválečných letech pro veřejnost zcela nepřístupnou oblastí. Vytvoření hraničního pásma prakticky odřízlo od okolního světa i místní obyvatele. Na tomto území vládli pohraničníci, kteří si tu vybudovali důmyslnou síť, chránící hranice komunistického státu nejen před fiktivním útokem nepřátel ze západu, ale stále více i proti vnitřním nepřátelům režimu, snažícím se uprchnout ilegálně do Německa. Některé z těchto zařízení jsou tu dodnes patrná.

Průmyslové městečko Hranice leží v pěkné poloze uprostřed kotliny, ze všech stran obklopené převážně zalesněnými kopci. V těsné blízkosti probíhá hranice s Německem, což obci dalo i současné jméno; do roku 1945 se jmenovalo Rossbach. – Původní osada při staré obchodní cestě, spojující Chebsko s Plavnem, se poprvé připomíná v roce 1413, kdy již byla součástí ašského panství. V době husitských válek, na přelomu let 1429–1430, pronikla do Hranic část husitského vojska, pronásledující Sasy, a poškodila zdejší kostel. Obyvatelé se živili převážně tkalcovstvím, což položilo základy pozdější slavné textilní výrobě.

Již v roce 1788 se zde zhotovovaly ručně tkané drahocenné šátky a mušelíny s pracnými vzorky, zboží, vyžadující velké množství času a trpělivosti tkalců. V roce 1808 pracovala v obci první textilní manufaktura v Čechách, zaměřená výhradně na vývoz. Její výrobky – vlněné a bavlněné šály – putovaly do Turecka, Východní Indie, Austrálie a Jižní Ameriky a to plných 60 let. Až do 30. let 19. století měly Hranice v textilní výrobě Ašska významnější postavení než město Aš. V roce 1833 tu byl uveden do provozu první Jacguardův stroj, usnadňující tkalcům práci. Výlučné zaměření na vývoz a konzervatismus místních obyvatel byl příčinou toho, že obyvatelé se postavili proti plánované výstavbě okresní silnice přes obec (údajně ze strachu před možnými útrapami války) a zavinili tak výraznou izolaci města.

Brzy se však ukázalo, jak krátkozraké rozhodnutí to bylo. Obec zůstala odříznuta od silničních spojů a postupně ztrácela krok s Aší, která měla dobré silnice, levnější uhlí, potraviny apod. Kolem roku 1850 začala mít kdysi významná průmyslová obec se 3000 obyvateli vážné problémy se zaměstnaností, původně prosperující výroby zanikaly a lidé začali hledat obživu v Aši, kam od Chebu brzy pronikla i železnice.

I když byly Hranice později přece jenom zapojeny do silniční a železniční sítě, pokles výroby a tím i ústup ze slávy se zastavit nepodařilo. Textilní produkce zůstala omezena na výrobu koberců, běhounů, záclon, šátků a potahových látek. Po druhé světové válce byla zrušena továrna na koberce a běhouny, nově se objevily závody strojírenské a elektrotechnické. Dnes je tu v provozu tkalcovna, přádelna a sklárna. Městský statut získala obec v roce 1881.Nejvýznamnější památkou Hranic je raně barokní evangelický kostel z roku 1682, přestavěný v roce 1719, jednolodní stavba s věží, dole hranolovou, v horní části polygonální.

Zařízení je převážně barokní a rokokové, jsou tu umístěny i čtyři částečně reliéfní náhrobníky Cedviců ze 17. a 18. století. Předchůdcem tohoto kostela byl dřevěný kostelík z roku 1432, postavený v upomínku na přepadení městečka husity. V Hranicích je i římskokatolický kostel Navštívení P. Marie (u hřbitova nad silnicí do Trojmezí), novorománský se dvěma věžemi z roku 1894, se starším převážně klasicistním zařízením. Zejména v okrajových částech města najdeme některé zajímavé hrázděné a roubené patrové domy z 18. a 19. století, které bývaly i po stěnách pokryté břidlicovými taškami.

U některých stojí i roubené, vesměs patrové stodoly (čp. 19, 55, 97, 98, 133, 166, 180, 209, 230, 314).Severovýchodně od města ve Farském lese při státní hranici je památník americkým letcům, kteří zahynuli při havárii letadla, sestřeleného v květnu 1945. (Ubytování, stravování: restaurace Černý-Hraničář PO–ČT 11–23, PÁ, SO 11–02 h; restaurace R + H ÚT–SO 11–22, NE 11–18 h; restaurace Rossbach; penzion.)Z náměstí ve středu města půjdeme po červené značce. Vede nás vzhůru boční ulicí, za posledním domkem se změní v zarostlou cestu, kterou raději obcházíme po souběžné pěšině krajem louky. Na vrcholu stoupání jdeme mírně vpravo k vodojemu a televizní retranslační věži.

Za nimi vpravo u cesty stojí kamenný hranol s latinským nápisem: je to starý trigonometrický bod z roku 1808. Alejí pokračujeme k okraji kolonie rodinných domků, pak podmáčenou pěšinou k cestě a po ní vpravo k silnici. Pustíme se po ní k západu. Asi po 350 metrech, za malým potůčkem u lesíka, odbočuje červená značka vlevo do pěkného údolí s několika rybníky. My však půjdeme (už bez značení) dál po silnici. Třista metrů za ostrou levotočivou zatáčkou se dáme vpravo k pomníku padlým a za ním zarostlou cestou k lesu. Na rozcestí míříme mírně vpravo; málo používaná cesta nás provede lesním porostem a na jeho konci zmizí. Pokračujeme stále v původním směru přes louku k asfaltové silničce. Jde o tzv. signálku, která v době komunistického režimu představovala vlastně simulovanou státní hranici.

Byla provázena plotem z ostnatého drátu a zoraným pásem. Skutečnou hranici sledovala ve průměrné vzdálenosti 100 až 1000 metrů. Asi 250 m vpravo od místa, na kterém stojíme, tam, kde se signálka lomí prudce vlevo, bývalo opevněné stanoviště skryté hlídky.Po silničce půjdeme pár metrů doprava k lesu, kde se dáme vlevo po cestě zprvu při jeho okraji, pak přímo lesem mírně dolů k rozcestí U Lenka, kde opět narazíme na červené značení. Značka nás vede silničkou zprvu po hřebínku, pak sestoupí do údolí potoka Rokytnice (Regnitz), který v těchto místech tvoří státní hranici.

Přejdeme přes jeden z menších přítoků a zahýbáme vlevo údolím. Silnička zahne vpravo a pokračuje nad pravým břehem Rokytnice. Po pravé ruce máme zalesněný svah, vlevo zarostlé údolí potoka. Ve skalní stěně jistě nepřehlédneme výraznou štolu, která míří kolmo do svahu a po několika metrech zahýbá vlevo do nitra skály. Je to pozůstatek důlního díla na železnou rudu ze 16. století. Asi o 50 metrů dál vlevo u cesty je kamenný smírčí kříž. Zanedlouho dojdeme do míst zvaných Trojmezí (německy Dreiländereck), kde silnička končí (5). Vlevo pod cestou stojí tři metry vysoký betonový pylon, nahrazující historický mezník z roku 1722. Stojí v místech, kde se stýkají hranice tří zemí – Čech, Bavorska a Saska. Poblíž vidíme zbytky vodního díla – hamru, poprvé připomínaného již v roce 1555. Zpracovával rudu, dobývanou v okolí.

V roce 1716 tu byl postaven mlýn a pila, které zanikly po 2. světové válce. Zůstal zachován náhon, mlýnský kámen a jímací štola s hrází. Další zajímavou památkou je hraniční kámen s označením I/1 z roku 1844. Po pěšině můžeme dojít až k potoku, který překračuje lávka. Vstup na druhý břeh – již na německé území – není dovolen, zakázáno je i překračovat ohradu, která tu tvoří státní hranici. Na německé straně za potokem stojí samoty Dreiländereck.Stejnou cestou se musíme vrátit na rozcestí U Lenka, odkud pokračujeme po červené značce silničkou.

Brzy vyjdeme z lesa, protneme signálku a rozlehlými pastvinami nad údolím Rokytnice míříme k osadě Trojmezí. Mineme budovu pohraniční policie, na křižovatce se dáme vpravo. Osada se solidním rekreačním zázemím (vodní nádrž), do roku 1990 obydlená zejména pohraničníky, působí dnes jako po vymření. Uzavřena je i místní restaurace s tanečním sálem.V Trojmezí, v dnes již zaniklém kostele, prý řádili zlí duchové. Přesvědčil se o tom jeden chasník jménem Jindřich, pracující u zdejšího faráře. Když se jednou v noci vracel z tancovačky, zahlédl v sakristii světlo. Škvírou v padacích dveřích ve věži uviděl sedět u stolu vrásčitého kněze, listujícího v knize.

Z jeho planoucích očí se dívala smrt. Mladík chtěl rychle zmizet, padací dveře se s ním však prolomily a on spadl přímo před návštěvníka ze záhrobí. Pekelný kněz se chtěl po Jindřichovi ohnat, když vtom zazněl kostelní zvon, odbíjející jednu po půlnoci, konec hodiny duchů. Všechno se ztratilo, kostel se propadl do tmy. Jindřich celou příhodu zle odstonal a v budoucnu si už dával velký pozor, aby byl do tmy doma.

Kolem restaurační budovy jdeme stále rovně již bez červené značky (neodbočovat vlevo vzhůru po silnici!) na konec osady, cesta se stočí vpravo, přejde přes potok a začne stoupat lesem. Držíme se stále hlavního směru, neodbočujeme vpravo ani vlevo. Asi po 1,5 km vyústí cesta na signálku, po které zahýbáme doleva. Vede nás zprvu dolů, pak pro změnu vzhůru k osadě Pastviny.

V místech, kde se stáčí vpravo, pokračujeme mírně vlevo širokou cestou do vsi. Dál půjdeme po silnici, která nás po 1,5 km dovede do pěkně položené osady Novosedly při hrázi Nového rybníka, obklopeného lesem (koupání). Přetneme vlečku do místní přádelny, pak železniční trať a dojdeme k rozcestí turistických cest před hostincem U kaštanu, kde vpravo odbočuje modrá značka směr Podhradí–Aš. (Občerstvení: hostinec – v době přípravy průvodce mimo provoz.)

Naše červená míří vlevo na cestu do lesa, za ním se stáčí opět vlevo, mine malý rybníček a několik osamělých domů a chat, vystoupá k dalšímu lesu, přejde přes trať a pokračuje okrajem luk. V místech, kde se zleva znovu přiblíží les, odbočíme doleva na pěšinu, která nás dovede k silnici u autobusové zastávky Hranice-vodárna. Tady můžeme značku na chvíli opustit a dát se po silnici vlevo. Po 400 metrech dojdeme na hráz pěkného lesního rybníka Doliška. Ještě před hrází, při silnici na kraji lesíka, se dochovaly zajímavé zbytky – náhon, část vodní komory a kamenný vantrok – bývalé lisovny oleje.

Lisovna patřila k Bahnelovu mlýnu, který stával pod hrází rybníka a zanikl beze stopy.Vrátíme se zpět na červenou značku a stále po silnici dojdeme zpětdo Hranic. Při okraji města v klesání před železničním podjezdem stojí vpravo nad silnicí pěkné roubené statky se stodolami (čp. 97 aj.). Z křižovatky za tratí můžeme jít vpravo k železniční stanici (trať 148 Cheb–Aš–Hranice v Čechách).

(Doporučujeme průvodce Smrčinami, Chebskem a Ašskem ze Zelené edice.)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: