Výstup na Tre Cime di Lavaredo cestou Comici – Dimai
Treky

Výstup na Tre Cime di Lavaredo cestou Comici – Dimai

Pohled dolů je nádherný, stěna je kolmá. Křeče, které nás oba chytli do levé ruky úponu bicepsu a předloktí ustávají. Svačíme, kocháme se symbolem Dolomit, nespěcháme, vždyť za chvíli jsme nahoře. Jenomže to jsme se přepočítali.

Dolomity – Itálie

Typ
Výstup na vrchol, 2-denní
Stát
Itálie
Další státy
Itálie
Počet dní
2
Vhodné měsíce
září, srpen, červenec, červen
Nejvyšší bod
2999 m n. m.
Převýšení
600 m
Ledovec / sněhová pole
ne
Horolezecké úseky
UIAA IV a těžší

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Cesta pod Tre Cime di Lavaredo

Nakonec v sobotu 3. 7. 2010 po práci sedíme v autě a míříme směr Cortina d’Ampezzo. Já s Oldou chceme vylézt samozřejmě cestu Comici Dimai, Bára s Jitkou měly v plánu cestu na Cimu Piccolissimu a Pavel, že si dá nějakej trek a ferratu. Navigace Mirda nás provedla neomylně přes Rozvadov, Mnichov, Insbruk. Jak jsme se blížili k parkovišti u chaty Auronzo vyhlíželi jsme Tre Cime. Bára říká, nad náma jsou čimy a skutečne měla pravdu, nad parkovištěm se tyčila Cima Ovest.

Po osmy hodinách jízdy, jsme v deset večer na místě. Spali jsme jen ve spacáku u auta a modlili se, aby nepršelo, okolo se docela blýskalo. Ve výšce okolo 2500 metrů bylo docela teplo. S Oldou jsme chtěli, hned v neděli brzo ráno vyrazit na Cimu Grande di Lavaredo.Trochu jsme byli v rozpacích, jestli se nejdřív nerozkoukáme a neprohlídneme cestu dalekohledem.

Nakonec vstáváme v neděli 4. 7. 2010 v půl pátý, posnídáme, sbalíme cajky a v půl šestý vyrážíme pod skálu. Cesta je téměř po vrstevnici, slunce svítí, bezvětří, nebe je azuro. Vyhlížíme, kolik lezců jde k čimám. Před námi jdou nějací dva lidi, tak zneklidním, nakonec jsou to lovci s fotoaparátem. Stále se otáčíme, jestli za námi nejdou další lezci. Všude jsme četli, že cesta Comici Dimai je nejlezenější cesta na Cimu Grande di Lavaredo a doporučují ji nelézt o víkendu, kdy je hodně lezců v cestě. Stále jsem napnutej kdy, že se objeví severní stěny symbolu Dolomit Tre Cime di Lavaredo v plné kráse. Vycházíme nad chatu Lavaredo, obcházíme Cimu Piccolissimu, když tu se vlevo objevují severní stěny všech tří čim, jsou nádherně ozářené ranním sluncem, všude okolo ticho. Stojí jako sochy na Velikonočním ostrově, jsou opravdu majestátní s kolmými až převislými stěnami. Koukáme na tu nádheru. Cítím, jak v našich tělech rezonuje soustředění. Na chvíli se zastavíme. Pak říkám, to je ona? Já myslel, že bude vyšší a převislejší. Nevím, kde jsem vzal tu drzost, že mě zase až tak neuchvátila. Hlavně, aby mě za to nevytrestala, pomyslím.

Cesta „Comici – Dimai“ na Cima Grande di Lavaredo (2.999 m.n.m.), severní stěna

Obtížnost:            6-/A1 (volně 7)

převýšení:             550 m, 16 délek

Prvovýstup:           E. Comici, G. a A. Dimai, 12. – 14. Srpna 1933

Výbava:                 14 expresek, friendy, vklíněnce

Trvání výstupu:      7 – 12 hod

Východisko chata: Rifugio Auronzo

Předbíhají nás dva lezci a míří si to rovnou k naší stěně. Jdou jen tak bez ruksaku v sedákách s lahvičkou vody na zadku. Začínám být nejistý, říkám Oldovi, doufám, že nejdou lézt naší cestu. Dnes přece cesta Comici je naše, copak to nevědí? Koukám, nalézají doprostřed stěny Cimy Grande di Lavaredo, jen jsem polknul. Hele oni lezou tu těžkou cestu „Hasse – Brandler“ 8+ UIAA, 18 lanových délek. Četl jsem v Montaně č. 4/03 str. 4 , že ji Alex Huber přelezl free solo. Zastavujeme u nich. Jsou někde od Brna. Říkám si, ty tu nejsou poprvé. Lezli jste cestu Comici? Jo lezli. V cestě budete potřebovat jen sadu friendů a stoperů, kladivo a skoby nejsou potřeba. Přejeme jim hodně štěstí a pokračujeme dál. Jsme u našeho nástupu, když v tom přichází další dvojice, Němci. Měli vše na sedákách s lahvičkou vody na zadku a k tomu i malý batůžek se svačinou a svetrem. Nastupují mezi námi a Brňákama, ale tam žádná cesta není. Prý jdou na cestu Comici. V tom přichází další dvojice Čechů, taky na Comici. Volám na Oldu, ať si rychle vezme sedák, že první přijdeme a poslední polezeme. Cvakám na sebe friendy, smyce, batůžek s vodou a svačinou, pohorky házím k Oldovýmu báglu, který necháme pod skálou. Olda je nějaký pomalejší, moc nemluví.

Nástup na stěnu „Comici – Dimai“

Nestihli jsme se pod nástupem vzpamatovat, ani prohlédnout cestu a tahám první dvě lehké délky podle průvodce. Jsem u Němců u štandu. Omlouvají se, že nám špatně radili nástup. Oldovou délkou začíná nekonečná série pro nás těžkých délek, které končí až za polovinou stěny. Další mojí délkou jsem zase u Němců u štandu, kteří odlézají. Češi pod námi to zabalili, že dnes do toho nejdou. Sbírají Oldův mobil, který mu asi ve třetí délce vypadl z kapsy, ani se moc nerozbil. Klasifikace 6+/7- byla na nás moc, museli jsme občas chytit skobu. Olda se mi zdál z formy, nějak hlasitě dýchal, když jsem ho dobíral. Pak jsem rychle pochopil, co tak funí, když jsem na druhým dolejzal s batůžkem. S batohem je to velký hendikep, ale pět a půl litru vody bylo hodně dobrejch.

Stačilo by i čtyři litry, ale měli jsme obavy z nuceného bivaku.Asi necelých sto metrů vlevo od nás sledujeme Brňáky v cestě „ Hasse – Brandler“. Mají několik délek za 8 obtížnost a stále postupují stejnou rychlostí jako my. S Oldou se střídáme v délkách, vše jde dobře. Čím jsme víš, tím víc kamenů kolem nás padá dolů. Jejich zvuk rychlého svištění těsně kolem nám nepřidává na náladě. U štandu obdivujeme tři lezecká družstva napravo v severovýchodní hraně Cimy Ovest, jak zatloukají skoby a volají na sebe. Jsou lehce pod námi. Občas narazíme na staré jištění dřevěnými klíny. Olda se shání po zapalovači, prý by se cigárkem uklidnil. Němce vidíme stále nad námi, občas kouknou na nás, jak je hodně dotahujeme. Olda to tahá spárkou a sokolíkem na pilířek k dalšímu štandu. Pohled dolů je nádherný, stěna je kolmá, občas Oldu fotím, jak dolézá. Ve vzdušných exponovaných místech to fotit nejde, ani se o to raději nesnažím, i když by to byly fotografie moc hezký.

Občas jsme měli délku přesně na šedesát metrů. Podle průvodce počítáme, už zbývá jen třikrát se vyměnit, dvakrát, jednou a jsme v polovině stěny. Uf, před třináctou hodinou máme za sebou všechny nejtěžší délky. Křeče, které nás oba chytli do levé ruky úponu bicepsu a předloktí ustávají. Dále nás čeká, už jen druhá polovina pětsetpadesátimetrové stěny v délkách za pět a míň. Nad námi Němce nevidím, ale velkou rychlostí padající bzučící kameny nám jasně říkají, kde jsou. Olda volá pozor a tiskneme se ke skále, co to jde. Svačíme, kocháme se, nespěcháme, vždyť za chvíli jsme nahoře. Jenomže to jsme se přepočítali.

Čtyřkový a pětkový terén už nebyl tak dobře odjištěný a dvě délky pětky šli přes komínek se sokolíkem, kde tekla voda z tajícího sněhu z vrcholu čimy. Pak traverzík nad převisem a místo konečně očekávané trojčičky, nás vypekla pětka bez skob. Pak už trojka a jsme v devatenáct hodin na konci cesty „Comici – Dimai“ na široké polici. Tam traverzujeme jedničkovým terénem na jižní stranu Cimy Grande. V traverzu jsme lanem nechtěně shodili hodně kamenů dolů.

Sestupová trasa

Pavel nám píše, jestli nevíme co je s Bárou a Jitkou, neozývají se. Začínám mít výčitky, měli jsme první den jít s nima, seznámit je s materiálem a tak. Hledáme sestupovou cestu, oblaka se přibližují, lehký deštík. Potkáváme několik dobrých bivaků. Myslím na holky co je s nima. Slanění se hledá špatně podle mužiků, pak Olda vidí slabý řetízek, jak na kozu, s maličkou mailonkou ze železářství. Slaňujeme z pochybných štandů z hodin, starejch smyček. Orientace je špatná. Téměř čtyřkový terén je nezajištěn, pak dvě vzdušné slanění do tmy a mlhy. Stále volám na Oldu, aby neproslanil. Asi desetiletá oddílová poloviční lana jsou horor, neustále se cuchají. Vzali jsme je jen proto, že mají délku šedesát metrů. Holky nám píší, gratulují, prý nás viděli. Oba dva máme stále těsné nesnesitelné lezačky. Nakonec jsme dole po půlnoci. Kolébavě docházíme na pěšinu. Olda se přezouvá a já bosky docházím na parkoviště. Olda makal jako bejk, vše šlo jako na drátku.

Ráno nám holky vypráví, že také lezly svou cestu na Cimu Piccolissimu. Prý to asi dvě délky pod vrcholem otočily. Tak nám spadla brada. Počítal jsem, že u druhé délky to vzdají. Vyzvídáme co, jak, kde. Musím uznat, že Bára s Jitkou možná dokázali víc než já s Oldou v cestě Comici. Nic se jim nestalo, nic neztratili a v pravý čas před deštěm a tmou to raději otočily dolů. Neměly tam signál, proto nepsaly.

Stránky horolezeckého oddílu autora.

Potřebné vybavení

Ten, kdo by uvažoval o podobném „výletu“ asi dobře ví, o si má přibalit, ale jak už bylo v textu: presa, friendy, vklíněnce a další lezecké cajky nutné. Skoby a kladivo nikoliv.

Přístup na začátek

Z Cortiny je to k hotelovému parkovišti asi 25 kilometrů.

Povolení, poplatky, omezení, zákazy

ne

Základní trasa

Rifugio Auronzo - Tre Cime di Lavaredo (Cima Grande)

Další možnosti túr v okolí

Kdo by se chtěl spíše projít je v okolí Tre Cime tak je spousta možností jako například Col Forcellina, Monte Compedelle především pro deštivé dny :-).

Zajímavé vybavení

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: