Výstup na nejvyšší vrchol Čečenska – Tebulos

„Nět, tólko ochotnici,“ odpovídají. Naše udivené výrazy po pár vteřinách střídá smích, když si vzpomeneme na Cimrmana a uvědomíme si, že na hoře nestřílí ochotníci, ale myslivci.

Před výstupem

Otázka byla na místě, neboť přes horu Tebulos vede gruzínsko-ruská hranice, a ač válka skončila už před dvěma lety, vztahy obou zemí jsou hluboko pod bodem mrazu a hranici dnem i nocí střeží kalašnikovy vyzbrojení vojáci. Ale vypadá to, že politická situace nám dovolí se o vrchol alespoň pokusit…

Pravidelný štít hory Tebulos (4 493 m n. m.) se tyčí na pomezí tří krajin. Tušetie, sevřená mezi hřebeny Kavkazu, je nejodlehlejší a nejmalebnější oblastí Gruzie, kde stojí prastaré kamenné obrané věže, od vesničky k vesničce cválají Tušetové na svých neúnavných koních a v údolích se pasou stáda ovcí. Chevsuretie je také gruzínskou historickou oblastí, domovem hrdých Chevsurů, byla centrem odporu proti sovětským okupantům a je krásnou krajinou kvetoucích luk i zasněžených vrcholů. Čečensko na sever od vrcholu je pro nás velkou neznámou. Právě to, že Tebulos je nejen nejvyšším vrcholem východního Kavkazu, ale také Čečenska, je pro nás výzvou.

Ledovcová řeka

Po třech dnech putování přicházíme pod horu, která je jedním z cílů naší výpravy. Slunce se kloní k západu a nám zbývá ujít ještě několik kilometrů a vystoupat do sedla o 900 metrů výš. Pěšina nás vede k ledovcové řece a pokračuje na druhé straně. Řekou se zde myslí syčící a burácející proud kalné tekutiny, která připomíná tekoucí štěrk. Brodit ji nám připadá zcela šílené, vydáváme se najít nějaké klidnější místo, ne-li lávku. Avšak nic takového v širém okolí není. Zato kdybychom hledali řeku v průrvě, kaskády či peřeje, nemuseli bychom chodit daleko.

Uvědomujeme si, že jsme k řece přišli v nejméně příhodný čas – ledovcové řeky mají nejvíce vody navečer, po celém dni kdy ledovce tály pod paprsky slunce, a nejméně ráno po mrazivé noci. Ale čekat zde do rána by byla pořádná čára přes rozpočet, pokusíme se řeku přebrodit. Odhodlaně stoupnu do ocelově šedého proudu a do nohou mi naráží spousty kamínků, které voda unáší zpod ledovce. Brzy je už skoro necítím, voda je vskutku ledo(vco)vá. Balancuji v silném proudu, hůlky se ohýbají, nechci si představovat, jak bych se pomlátil a kde bych vyplaval, kdybych tady ztratil stabilitu. Přebrodit s trochou štěstí jde, ale dostat na druhou stranu všechny batohy bez újmy na jejich suchosti bude chtít malý zázrak. Vymýšlíme kdo a kde bude stát na kraji silného proudu, aby podával ruku, přidržoval či chytal brodící jedince a kdo komu věří více než sobě, aby ho požádal ať se vrátí a přenese jeho batoh. Snad po hodině zápasu s vodním živlem (kdy jsme měli pocit, že hladina stále stoupá a řeka nabírá na síle) jsme úplně promrzlí na druhé straně. Takřka bez ztráty kytičky, mokrá pohorka a spodek batohu jsou nepodstatné drobnosti.

Stoupáme pěšinou vzhůru do svahu, opět začíná být teplo a cit se vrací do nohou. Míjíme polozemnici postavenou z drnů. Zde, tři tisíce metrů nad mořem, žije celé léto bača a na loukách s dalekými výhledy pase svých 570 ovcí. Stan si stavíme ještě o kus výše, ládujeme se rýží se sójou a kořením a na necelých pět hodin usínáme před pokusem o nejvyšší horu Čečenska.

Cesta k hoře

Nápad vystoupit na tuto horu se při plánování expedice vynořil tak nějak sám od sebe. Následovaly dopisy na ambasádu v Gruzii, zjišťování zda tam už někdo vylezl a zanechal nějaký popis, hledání fotek a leteckých snímků. Výsledek byl jednoduchý – našli jsme houby a nejlepším vodítkem zůstaly sovětské vojenské mapy. Při pohledu do nich se přímo nabízí výstupová cesta po jižním hřebeni. Kvůli ledovcům zakresleným ze sedel na obě strany hřebene táhneme s Pavlem – se kterým se chci pokusit o vrchol – cepíny a mačky. Ale bude to stačit? To prozradí až zítřek…

Probouzíme se ve chvíli, kdy pomalu začínají blednout tisíce kavkazských hvězd a z mléčné dráhy přestává být zářící pás přes oblohu. Doplňujeme energii praženými vločkami, opouštíme postavený stan plný věcí a stoupáme do sedla Acunta, na hranici Tušetie a Chevsuretie. Najednou jsme tam, otevírá se nám pohled do dosud nespatřené země, kam jen oko dohlédne jsou jen skalní štíty a zelená údolí. Za zády nám vychází slunce a zalévá pohádkovou zemi svými paprsky.

Zde opouštíme pěšinu a začínáme lézt strmým suťovým polem na bezejmenný čtyřtisícový vrchol. O kus výše přechází ujíždějící suť a kameny v břidlicovou skálu. Možná spíš obrovské kamenné schody, když člověk odhadne správnou cestu a přidržuje se rukama, dá se postupovat celkem rychle. Skála je dost zvětralá – drolí se a rozpadá na tenké desky. A ve škvírách rostou různé kytičky a kvetou rozličnými barvami.

A stojíme na kótě 4 020 m n. m. Otevírá se nám pohled na vysněnou horu a ledovce pod ní. Tebulos vypadá monumentálně – téměř pravidelná pyramida je pocukrována sněhem a vrcholek mizí v mracích. Je o hodně dál, než jsme si ho představovali, a rozhodně se nezdá být snadným cílem. Mezi ním a námi je členitý hřeben, potom výrazné sedlo a pak začne pořádné lezení… Ledovce vypadají také mohutně, ale jsou mnohem menší než na mapě, na hřeben nesahají ani náhodou.

Rozdělujeme se na vrcholovou dvojici a zbytek, který se odsud vrací obloukem k základnímu táboru. Na rozloučenou si dáváme čokoládu a fotíme společnou fotku.

V nebezpečném terénu

S Pavlem postupujeme vstříc Hoře. Nejdříve klesáme, přecházíme několik sněhových polí a přicházíme na část hřebene, která zdálky vypadala jako cimbuří. Zároveň je ostrá jako ostří sekery. Takže jako sekera, kterou někdo štípal hřebíky. Podle mapy tady měl být ledovec. Není tu, ale… jestliže jsem před tím psal, že skála je drolivá, tak taky musím napsat že to není skála, ale jen nakupené šutry. Člověk se chytí kamene a ten mu zůstane v ruce. Chytí se velikého balvanu a ten na něj začne padat. Charakterizuji to slovy: „Nepřipadám si jako horolezec, ale jako skladník. Chytnu kámen, vezmu a položím jinam. A tak pořád dokola…“

Balancujeme nad propastí a držíme se něčeho, co musí být drženo, aby nespadlo. Obejít to není kudy – na obě strany jsou strmé skály a nestabilní suťová pole. A dole ledovec, na kterém jsou i zdálky vidět obrovské trhliny. Pomalu postupujeme terénem, o kterém jsme v životě neslyšeli ani vyprávět. Bezpečné nám to nepřipadá ani trochu. Najednou už nejde o to, zda chceme pokračovat, ale jen o to, kdo nahlas vysloví, že to vzdáváme. A je to venku. Nepolezeme dál za každou cenu.

Tání ledovců

Dochází nám, co se tady stalo. Ledovce opravdu byly tak velké, jak je nakreslené v mapě. Nicméně odtály na zlomek původní plochy a nechaly za sebou nestabilní a mrtvé skály. Řeka, kterou jsme včera brodili, by možná taky nebyla tak neskutečně kalná, kdyby neodnášela tající permafrost. Samozřejmě jsme věděli, že ledovce kvůli globálnímu oteplování odtávají, ale vidět to takhle všude okolo je stejně děsivé.

Vracíme se stejnou cestou, za sebou necháváme horu, která nás nepustila ani k úpatí. Vrcholek se opět schovává v mracích jako by výsměšně říkal: „Na mě se jen tak někdo nepodívá!“ Přicházíme ke stanu, sdělujeme si zážitky a všichni souhlasíme, že v pozdním odpoledni už nikam vyrážet nebudeme. Otevíráme „masérský salon 3 200 m n. m.“, sdělujeme si zážitky a čteme další Karpatskou hru. Tyto chvíle pohody patří k naší výpravě úplně stejně jako výstupy na vrcholy.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.). Dále pak mačky, turistický cepin, může se hodit lano a jistící pomůcky.

Do Ardoti mašrutkou nebo taxíkem

Treky na středním Kavkaze a Elbrus