Přechod pohoří Rila a Pirin v Bulharsku

Rila a Pirin. Dvě nejvyšší bulharská pohoří vzdálená od sebe pouze několik kilometrů. Rozdíl mezi nimi je však velmi výrazný. Ačkoli mám velmi rád kulatější travnaté kopce, jako jsou na Rile, skalnatý Pirin s ostrými hřebeny mě prostě nadchl. Desetidenní přechod krásnými horami, kolem třpytících se jezer, v jejichž hladině se zrcadlí okolní vrcholky pokryté prvním sněhem zvěstující brzký příchod zimy. Paráda.

Ze Sofie se autobusem vypravíme do jihozápadní části země a přes Samokov dostáváme do Borovce, střediska severně od Rily. Bereme batohy a vyrážíme. Evča na lanovku vedoucí na hřeben a já se vydávám hledat červenou značku, která tam také vede. Po pár kilometrech zahlédnu první. Stoupám lesem širokým údolím. Je celkem pozdě, a tak spěchám, abych se na chatu Musala, kde máme sraz, dostal do tmy. Jde zhruba o kilometrové převýšení, takže dá celkem zabrat. Nad hranicí lesa mě trochu zdrží obsypané malinové keříky a o kousek výš bažiny na cestě skrz kleč. Celou cestu od lesa před sebou sleduji tyčící se stěnu Musaly, do které se opírá slunko sklánějící se pomalu k západu. Konečně chata. S povděkem přijmeme tu možnost zůstat pod střechou.

Alláhova hora

Stoupání však nekončí a druhý den pokračujeme ve výstupu. Kolem krásných jezer a chaty Ledenoto jezero strmě vzhůru po suťovém chodníku až na vrchol Musala. Ta je se svou výškou 2925 m nejvyšší horou Bulharska i celého Balkánu. Je krásné počasí a rozhledy do okolí jsou parádní. Na obzoru vykukuje i vedlejší pohoří Pirin. Hřeben se dál hodně vlní nahoru a dolů, překonáváme několik vrcholků přes 2700 m.

Kromě ranních jezer jsme za celou cestu nenarazili na vodu. Ta už nám došla, a proto když o několik kilometrů dále klesneme do sedla Džanka (kol. 2300 m), odbočíme z hřebenovky k chatě Grančar (2187 m), ležící u krásného stejnojmenného jezera. Na břehu si postavíme přístřešek a užíváme slunečného zbytku dne.

Hřebenové houpání

Návrat na hřebenovku je otázka asi půl hodiny. Pokračujeme dál. Dnes nás nečekají tak dlouhé výstupy jako včera, přesto díky zvlněnému terénu hodně nastoupáme. Každou chvíli se z hřebene naskytne výhled na další jezero třpytící se hluboko pod námi. Jedno hezčí než druhé. Travnatý terén střídají krátké kamenité úseky a dodávají krajině na rozmanitosti. Dnešní pasáž se většinou končí u dvojice malebných jezer a stejnojmenné chaty Ribni Ezera (2230 m).

My však k jezerům neodbočíme a dále se držíme na hřebeni, odkud se nám na ně naskytne nádherný pohled. Překonáváme krátký ostrý skalnatý hřeben pomocí natažených ocelových lan. S batohem nejde zrovna o nejpříjemnější úsek. Přelezeme vrchol Černa Poljana a utáboříme se v jakémsi přírodním kotli. Po obloze se honí stále víc a víc mraků a je cítit, že se počasí brzy změní.

V noci přichází déšť. Ráno nás však budí slunko svítící nám přímo do přístřešku. Vydrápeme se zpět na červenou značku. Neustálé stoupání a klesání začíná být únavné. Je čas oběda, když nás cesta svádí o pět set výškových metrů níž do sedla k pěkné chatě Makedonia (2150 m). Je otevřená, ale nikoho nenacházíme. Dáme si oběd a vyrazíme vzhůru po protější straně sedla. O pár kilometrů dál si na hřebeni nacházíme hezké místo na nocování.

Nástrahy počasí

Déšť, mlha, silný vichr a pár stupňů nad nulou. Do takového rána se budíme. Nic příjemného. Rychle se zabalíme a pokračujeme dál, abychom se pohybem rozehřáli. Po zemi se válí mraky a vítr je žene přes hřeben. O hodinu později se snaží skrz mraky prokouknout slunko a zanedlouho se mu to podaří. Objevují se výhledy, kterým temné mraky dodávají na dramatičnosti. Konečně se před námi objeví obrovské sedlo Predel (1050 m), oddělující Rilu od Pirinu. Sestupujeme z posledního dvoutisícového vrcholu hřebenovky a cesta mizí. Asi kilometr se prodíráme lesem a křovím a nepříjemně prudce klesáme. Je poznat, že je to tu méně navštěvované a tento krátký úsek trochu kazí jinak nádhernou hřebenovku. Prodereme se až k velké lesní cestě, která nás dovede dolů k silnici do sedla Predel.

Nástup na Pirin

Z dnešního dne máme celkem obavy. Vystoupat na Pirin. Půjde o velké převýšení. Je zima a vrcholky hor se schovávají do mraků. Celý den stoupáme vzhůru lesem. Nad hranicí lesa už to máme pouze pár set metrů do sedla. Mrzne, lehce sněží a v postupu nás zdržuje veliké množství malin rostoucích podél cesty. To tu přeci nemůžeme nechat. Napaseni přelezeme sedlo a zanedlouho jsme na veliké chatě Javorov. Je tu rušno, ale místo se najde.

Výstup na hřeben následující den je pořádná dřina. O to víc, že nepříjemně prší. Déšť se o kus výš změní ve sníh. Hřeben nad námi se třpytí námrazou a sněhem. Doufáme, že skály nebudou příliš namrzlé a dokážeme projít. Dosáhneme hřebenu, mraky se protrhaly a krásně svítí slunko. V dálce se tyčí mramorová pyramida vrcholu Vichren, která dominuje celému hřebenu. Pokračujeme krásným traverzem kousek pod hřebenem. Chvíli po chodníčku omrzlou trávou, chvíli po skalách nebo skalních terasách. Překonáme krátký ostrý hřebínek, z něhož na každou stranu padají do údolí několikasetmetrové skalní stěny. Naštěstí je zajištěný ocelovými lany.

Pyramida Vichrenu

Z dálky zkoumáme, kudy vede výstup na Vichren, nejvyšší bod Pirinu. V horní části vidíme vzdušný skalní zářez vedoucí k vrcholu, který nás naplňuje obavami. Přeci jen nasněžilo a skály ve stínu jsou namrzlé. Když se však dostaneme na místo, zjišťujeme, že to není tak dramatické a výstup ulehčují řetězy. Vrchol druhé nejvyšší hory Bulharska, Vichrenu (2914 m), nabízí krásné rozhledy na hřebeny Pirinu. Sestup skoro tisíc výškových metrů do údolí, kde stojí stejnojmenná chata (1980 m), je mírnější a zdlouhavý.

Krásným údolím vystoupáme znovu na hřeben. Každou chvíli narazíme na nějaké jezero zrcadlící okolní vrcholky. Kousek pod hřebenem cesta ztěžkne a zbytek dne procházíme převážně po kamenných polích. I hřeben je hodně rozbitý a je potřeba dávat pozor, kam šlapeme. Temně modrých jezer se dole pod námi zrcadlí velká spousta. My však míříme k Tevnu Ezeru (2480 m), jedná se o jezero položené vysoko v horách, ze tří stran sevřené hřebenem, na jehož břehu stojí chatka. Parádní místo pro přenocování.

Opuštěné hory

Následující den se přehoupneme přes poslední vysoké sedlo (2590 m) a širokým údolím sestupujeme k chatě Pirin (1600 m). Dohnalo nás špatné počasí. Je zima a po obloze se honí černé mraky. Čím více se posouváme k jihu, tím jsou hory stále víc opuštěné. Konečně chata. Stará kamenná chata Pirin by svým vzhledem klidně mohla sloužit jako místo pro natáčení hororu. Nocování je zde alespoň v suchu a teple.

Poslední den přechodu nás vede převážně lesem a z kopce. Celý den je mlha a nepříjemně prší. Jsme už nedaleko vesnice Rožen, když díky špatnému značení trochu zabloudíme a malá pěšina nás zavede na okraj jakéhosi stometrového útesu, tvořeného hrubým pískovcem. Vracíme se zpět na správnou cestu a netušíme, že šlo o předzvěst něčeho mnohem úžasnějšího. Projdeme vesnicí a vystoupáme okolo Rilského monastýru na nízký hřeben. Otevře se před námi tajuplný pohled na zvláštní krajinu. Z mlhy vystupují vysoké pískovcové pyramidy a prudké stometrové srázy. Na některých se zachovaly stromy nebo veliké balvany. Sestupujeme tímto labyrintem několik kilometrů k historickému městečku Melnik, kde ukončujeme krásný přechod Rily a Pirinu.

Přechodem těchto dvou pohoří jsem si splnil dlouholetý plán a skutečnost předčila očekávání. Rila i Pirin nabízejí nepřeberné množství variant krátkých i dlouhých treků, a proto si zde vybere každý. Pokud vás však lákají delší horské přechody, spojte hřebenovky obou pohoří do jednoho treku a určitě nebudete zklamaní.

Praktické informace

Délka: 132 km, asi 9000 m převýšení, 10 dní (přechod Rily – 63 km, 4200 m převýšení, 4–5 dní a přechod Pirinu – 69 km, 4800 m převýšení, 4–5 dní).

Náročnost: Krásný a jednoduchý přechod s denním převýšením průměrně okolo 800 m. Jediné vzdušnější pasáže jsou krátký úsek na hřebenu Pirinu a výstup na Vichren. Oba úseky jsou však zajištěny řetězy.

Roční období: Přechod se dá jít od června do září. My zvolili druhou polovinu září. Počasí bylo ještě stále vydařené. Později už je třeba počítat se sněhovou pokrývkou a ledem, což přechod značně ztíží.

Mapy: Domino 1:50 000. Výhoda je uvedení názvů jak v angličtině, tak v bulharštině.

Ubytování: Zhruba po 15–20 km jsou rozmístěny chaty, kde je možnost se ubytovat. Nocleh v chatách stojí 15–20 leva (1 leva = asi 13 Kč). Nocleh ve stanu u jezera u chaty Grančar byl za 3 leva. Bez problémů jsme několikrát spali ve stanu i přímo na hřebeni.

Voda a jídlo: Na každé chatě je možnost dát si něco k jídlu. Studánek pro doplnění vody po cestě mnoho není, a tak je potřeba si zásobování dobře rozvrhnout.

Běžná výbava na trekování „na těžko“

Letecky jsme se dopravili do Sofie, odkud jsme využili místní dopravy přímo pod hory. Autobus Sofia – Samokov 6 leva. Samokov – Borovec 1,3 leva. Lanovka na hřeben 12 leva. V Sofii doporučuji vystoupit z metra na stanici Joliet Curie a jít na jižní nádraží. Pouze odtud jezdí autobusy do Samokova.