Na sněžnicích nebo na běžkách napříč zimní Šumavou
Treky

Na sněžnicích nebo na běžkách napříč zimní Šumavou

Zimní přechod či přejezd Šumavy s tábořením na nouzových nocležištích je velkým dobrodružstvím. Jen málokde v Česku se najde takhle dlouhá hřebenovka!

Šumava – Česko

Typ
7-10 denní, Výstup na vrchol, Hřebenovka, Vhodné i jako zimní pěší túra, Vhodné pro sněžnice, Túra na běžkách
Stát
Česko
Další státy
Česko
Počet dní
8
Vhodné měsíce
leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec
Délka
90 km
Nejvyšší bod
1378 m n. m.
Převýšení
2000 m
Ledovec / sněhová pole
ano
Obtížnost
neuvedeno
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Hory, jezera, hluboké lesy, ticho, klid a hromady sněhu. To všechno, a ještě mnohem víc, jsem nalezl při zimním sněžnicovém přechodu Šumavského národního parku, jednoho z mála míst v naší republice, které člověk ještě nedokázal úplně zničit.

Máte rádi dlouhé treky se stanem divokou přírodou, ale nechcete přitom porušovat nařízení správy národního parku o bivakování? Zkuste využít nouzových nocovišť, táhnoucích se po páteři Šumavy a zřízených právě správou NP Šumava.

Pro přechod jsem se rozhodl v zimě, kdy se odlehlost tohoto kraje ještě umocní menší turistickou návštěvností. Dalším důvodem pro přechod v zimě byla obava, abych se na nouzová tábořiště vůbec vešel. Při rozhovoru mi místní potvrdili, že v létě, hlavně v období dovolených a svátků, je často problém na nocovišti najít volné místo. Zato v zimě jsem byl kromě jednoho na každém vyhrazeném místě sám. Možná i proto, že i mě samotného překvapila náročnost přechodu.

Vzhůru do hor

Jako výchozí bod jsem zvolil obec Nová Pec, protože na první nouzové tábořiště je to jen 7,5 km po zelené značce. Ta mě dovede k rozcestí Raškov, kde poprvé narazím na Schwarzenberský plavební kanál. Jdu dál proti jeho proudu až k akvaduktu u Rossbachu. Tady začne cesta znatelně stoupat a kolem Koňského potoka se po pár kilometrech dostávám na místo nouzového tábořiště, které slouží jako možnost legálního noclehu v národním parku.

Tábořiště Pod Plešným jezerem je stejně jako ostatní ohrazeno nízkým dřevěným plůtkem, jsou tu stoly s lavicemi a chemické toalety. To všechno teď ale leží pod víc než půlmetrovou vrstvou sněhu. Nouzová nocoviště jsou v provozu celoročně od šesti do devíti hodin a jejich využití klade jen malé podmínky. Stan můžu nechat postavený jen jednu noc, veškerý odpad si odnesu s sebou, budu dodržovat klid a nerozdělávat oheň. Je tu i ukazatel k užitkové vodě. Tu jsem však pod vrstvou sněhu nenašel, a proto využívám na vaření sníh. Ráno mě čeká nepříjemné překvapení. Přes noc mi na čtyřech místech stan prokousala hladová myš, dobývající se na moje zásoby jídla.

Přes Plechý k Novému Údolí

Ráno vystoupám k Plešnému jezeru, nasazuju sněžnice a do prudkého kopce po zážitkové trase, která není značená a je přístupná jen na vlastní nebezpečí, dojdu k Stifterově památníku. Je odtud pěkný výhled na Plešné jezero. O kousek výš se rozhlédnu také z Kučerovy vyhlídky. Na nejvyšší vrchol Plechý (1378 m) je to už jen pár minut chůze. Je krásné počasí, inverze, teplo a zhruba metr sněhu. Na obzoru se z moře mraků vynořují vzdálené Alpy.

Z vrcholu jdu po červené značce přes Rakouskou louku na Trojmezí, kde leží trojný hraniční bod Rakouska, Německa a Česka. Po hranici s Německem pokračuju přes vrchol Trojmezná až na Třístoličník (1311 m). I když je tato hřebenovka docela prošlapaná, přesto mi sněžnice usnadňují pohyb. Z Třístoličníku po červené cesta prudce klesá. Jakmile se dostanu pod tisíc výškových metrů, ponořím se do mraků a mlhy a je mnohem větší zima. Po několika kilometrech odbočím k pomníku inženýra Rosenauera, autora projektu Schwarzenberského plavebního kanálu, který dřív umožňoval plavení polenového dříví ze Šumavy do Vídně.

Pokračuju dál až k rozcestníku Nové Údolí, na kterém je i ukazatel k nouzovému nocovišti. To se mi ze všech líbilo asi nejvíc kvůli tomu, že je ukryté mezi stromy. Jsem tu krytý před větrem a postavený stan nepřitahuje nežádoucí pozornost kolemjdoucích. Po předchozí zkušenosti rozmísťuju na noc kolem stanu úplatky ve formě rozdrobeného krajíce chleba a po sedmnáctikilometrovém pochodu zalézám k zaslouženému odpočinku. Zabralo to. Chleba je ráno pryč a nové díry ve stanu nepřibyly.

Pokušení v Novém Údolí

V noci připadl další sníh. Po třetí noci začínám bojovat s vlhkostí. Před zabalením stan musím vytřít. Scházím dolů do vsi k vlakovému nádraží. Čeká tu na mě pokušení ve formě přistaveného vlaku, který by mě odvezl do tepla a pohodlí. Odolávám. Na rozcestí Na Podkově nasazuju sněžnice a přes Krásnou Horu a rozlehlé pastviny se dostávám až k silnici, vedoucí do Německa, kterou podejdu podchodem. Po mírném asi kilometrovém stoupání přicházím na tábořiště Strážný. V nohách mám dnes 15 km. Jsem tu dřív, než jsem čekal. Čas využívám k vaření čaje z šípků, nasbíraných cestou, plánování zítřejší trasy a sušení věcí „v rámci možností“. Pro dokončení takového přechodu je totiž nutné udržet si co nejdéle věci a vybavení v suchu.

Zavátá stopa na pláních

Celou noc chumelilo. Ráno vyhrabuju zhroucený stan z pod vrstvy sněhu. Zpevněná cesta, včera ještě protažená, slibovala na dnešek rychlý postup. Třicet centimetrů nového prachového sněhu to ale změnilo na pořádnou dřinu. V takovém terénu už sněžnice moc nepomáhají. Za stálého sněžení pokračuju dál po červené značce tichým lesem. Jsem první, kdo tu jde, a tak si razím cestu sám. Za Žďárkem se dostávám do otevřené krajiny. Všechno vypadá stejně, značky nejsou vidět a je těžké najít cestu, která se teď skrývá pod víc než půlmetrovou vrstvou sněhu. Přes Žďáreckou slať dojdu k bývalému hřbitovu s kostelem kousek od Knížecích Plání.

Konečně se dostávám na cesty, které jsou projeté od běžkařů, a mířím do osady Bučina. Dobře značené nouzové nocoviště je asi půl kilometru nad rozcestím. Nevýhodou je, že je až moc otevřené a přímo u cesty. Sněží a fouká silný vítr. Sněžnici používám místo lopatky a kopu záhrab pro stan. Jako kolíky použiju sněžnice a teleskopické hůlky. V takovém větru je důležité stan pořádně ukotvit. Dnešní sedmnáctikilometrový pochod hlubokým sněhem byl opravdu vyčerpávající.

Kolem pramene Vltavy

Šestý den ráno se počasí zklidnilo. Znovu připadlo deset centimetrů nového sněhu. Balím stan a vyrážím znovu po červené na 14 km dlouhou cestu do Modravy. Asi po dvou kilometrech stoupání lesem a ražení si cesty novým sněhem potkávám rolbu, upravující běžkařské trasy. Postup se tedy stává snadnější. Malou zacházku podniknu k prameni Vltavy, který je ale bohužel zasypaný vrstvou sněhu.

Po úbočí Černé hory stoupám na vyhlídku na Javor. Následuje několikakilometrové klesání kolem Černohorské nádrže až k mostu přes Modravský potok, podél kterého se dostanu až do vesničky Modrava. Šipky na rozcestnících mě už bezpečně navedou k nouzovému nocovišti, které leží za Modravou směrem na Poledník. Místo pro nocleh je zase přímo u cesty. Pro většinu kolemjdoucích je stan na sněhu zajímavá atrakce.

Dvojitý úsek z Modravy do Hůrky

Vstávám dřív než jindy. Znovu je hrozné počasí. Pro zimní přechod snad nemůže být horší. Oteplilo se, sníh ztěžknul a do toho fouká silný vítr a prší. Začínám prohrávat souboj s vlhkostí. Proto jsem se rozhodl přechod urychlit a tábořiště na Poledníku jen projít. Vyrážím přes Rybárnu a Javoří Pilu. Z běžkařských stezek odbočuju na rozcestí Tmavý potok a po červené mířím na vrchol Poledník. Asi to byla chyba. Ztěžklým sněhem si 5,5km úsek do kopce razím tři hodiny. Na sněžnice se lepí kila mokrého sněhu.

Konečně přicházím na vrchol Polední hory (1315 m). Rozhlednu, která tu stojí, zahlédnu až na poslední chvíli. Všechno halí mlha, fouká silný vichr a prší. Útočiště neposkytne ani k mému překvapení zavřená chata na vrcholu. Nemá cenu tu trávit noc. Po červené pokračuju z kopce dolů na Liščí díry a přes Prášilské jezero lesem až do Prášil. Z vesničky Prášily vyrážím po zelené a následně po žluté značce k nouzovému nocovišti Hůrka. Přicházím už za tmy. Dvacet šest kilometrů zasněženou krajinou mi dalo zabrat.

Přes poslední kopec do Železné Rudy

Hůrka je jako většina ostatních tábořišť hodně otevřená. Noční vichr proto cloumá nijak nekrytým stanem. Ze stanu se po týdnu v takovémto počasí stal krytý bazén. Dokud mrzlo, dala se vždycky večer voda proměněná v led vymést ze stanu. To už teď, když je nad nulou, nejde. Vyrážím ještě za tmy. Po žluté značce jdu přes rudskou křižovatku na rozcestí V zátočině, kde se napojuju znovu na červenou. Jdu pořád do kopce až Nad Polom (1177 m). To je poslední výstup na cestě do Železné Rudy. Sestup do údolí v délce několika kilometrů dá ještě v rozbředlém sněhu zabrat, ale vědomí úspěšného dokončení přechodu hor dodává sílu. Na Debrníku se objevují první budovy a o kilometr dál už narážím na železnici a silnici. Po 130 kilometrech ukončuji přechod Šumavy na nádraží Železná Ruda – Alžbětín.

Přechod Šumavy po nouzových nocovištích v zimě se stanem doporučuju každému, kdo má rád opuštěné hory. Je ale potřeba mít zkušenosti se zimním tábořením, odpovídající vybavení a fyzičku. Hodně záleží na počasí. Šumava není zas tak nedostupná a z každého nouzového nocoviště se dá dosáhnout ústupového místa a přechod ukončit. Proto až budete přemýšlet, jak aktivně strávit týden volna, zkuste právě Šumavu. Možná budete nadšení stejně jako já.

Praktické informace

Voda a jídlo: Vodu lze bez problému doplňovat z potoků a ve vesnicích, v nouzi ze sněhu. Po cestě je několik restaurací, v Prášilech a ve Strážném by měla být možnost dokoupení potravin.

Mapy: Šumava – Povydří (KČT 65) a Šumava – Trojmezí (KČT 66) – obě 1:50 000 nebo Šumava – Železnorudsko lyžařská mapa (SHOCart, 1:75 000). Orientační mapku lze stáhnout i na www.bilastopa.cz.

Související odkazy: Stav stop a sněhu zjistíte na www.bilastopa.cz, informace o NP Šumava na www.npsumava.cz.

Ubytování a jídlo

NP Šumava umožňuje stanování na sedmi nocovištích: Hůrka u Prášil, Poledník, Modrava, Bučina, Strážný, Nové Údolí a Pod Plešným jezerem. V provozu jsou celoročně od 18 do 9 hodin a lze je využít pouze na jednu noc. Platí zde zákaz rozdělávání ohně a odpadky si samozřejmě odneste s sebou. Více na stránkách národního parku Šumava.

Potřebné vybavení

Jedná se o zimní túru, takže základním předpokladem je teplé oblečení. V tomto případě ještě přibalit sněžnice, trekové hůlky s širokými kotoučky a není co řešit. Termoska s horkým čajem taky přijde vhod. Plus věci na nocování (stan, karimatka, spacák) a vaření.

Přístup na začátek

Vlakem, busem, autem

Přístup z konce

Vlakem, busem, autem

Základní trasa

Nová Pec - tábořiště Pod Plešným jezerem - Plechý - Nové Údolí - tábořiště Strážný - Knížecí Pláně - tábořiště Bučina - tábořiště na Poledníku - Hůrka - Železná Ruda

Orientační rozpis po dnech

1. den: Nová Pec – tábořiště Pod Plešným jezerem: 7,5 km, + 200 v. m

2. den: tábořiště Pod Plešným jezerem – Plechý – Nové Údolí: 14 km, + 500/ – 650 v. m

3. den: Nové Údolí – tábořiště Strážný: 15 km, + 250/ – 200 v. m

4. den: tábořiště Strážný – Knížecí Pláně – tábořiště Bučina: 15 km, + 350/ – 50 v. m

5. den: Bučina – Modrava: 13,5 km, + 200/ – 400 v. m

6. den: Modrava – tábořiště na Poledníku: 11 km, + 300 v. m

7. den: tábořiště na Poledníku – Hůrka: 15 km, + 300/ – 600 v. m

8. den: Hůrka – Železná Ruda: 11 km, + 200/ – 450 v. m

Další možnosti túr v okolí

Zimní přejezd Jeseníků na běžkách.

Krkonošská hřebenovka na běžkách či sněžnicích.

Zajímavé vybavení

Zkušenosti čtenářů

Petr Sainer

Je to pěkná trasa, dá se zvládnout i za tři dny. Šli jsme ji, v únoru ještě ve sněhu, jen v nesmekách. Při dobrém počasí je to paráda. Prošli jsme ji jen do Modravy, první den 36km a druhy volným tempem 30km. Hezčí část byla první den, druhý už je po většinou po běžkařských trasách od pramene Vltavy až do Modravy.

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: