Honza „Tráva“ Trávníček: Posledních pár let směřuji k tréninku a přípravě na expedice

Za posledních pět let Honzovi podařilo stanout na Gasherbrumu I, Manaslu a v roce 2012 k nim přibyla Annapurna. Na té byl s Radkem Jarošem a radost z vrcholu byla doprovázena problémy s omrzlinami, které Radek při výstupu utrpěl. Kvůli omrzlinám byla plánováná expedice na K2 posunuta na letošní rok (pokud Radek na K2 vystoupí, bude to pro něj znamenat dokončení Koruny Himálaje, tedy zlezení všech osmitisícových vrcholů planety, pozn. red.) a mezitím co se Radek Jaroš intenzivně věnoval jedné amputaci za druhou, Honza Trávníček se vydal za lezením do Jižní Ameriky. Jak dopadla jihoamerická cesta, která loni zaplnila místo v kalendáři a podrobnosti o chystané expedici na K2 se dozvíte v článku.

Původně jste loni měli jet na K2, ale kvůli Radkovým problémům s amputacemi prstů po Annapurně jste expedici přesunuli. S jakým předstihem jste tak učinili a kde jsi hledal inspiraci k náhradnímu plánu?

Když jsme se vrátili z Annapurny, tak jsme se dohodli, že další rok (2013 – pozn. red.) pojedeme na K2 společně s Petrem Maškem, který byl pro tuto akci dlouhodobě domluvenej. Začátkem loňského roku jsme se rozhodli expedici odložit, protože Radkovi řezali další a další prsty. Takže bylo jasné, že se na expedici nestihne připravit. S tím, že jsem se po celou dobu připravoval, jako kdybych tam měl jet.

V létě jsem toho dost najezdil na kole, takže to pro mne bylo jedno z nejlepších lét z hlediska fyzické přípravy, protože jsem byl tady v Česku. Většinou v létě vypadnu na dva měsíce na kopec a za tu dobu moje tělesná schránka strašně trpí. To potom potřebuješ ještě měsíc, než se můžeš zase vrátit do tréninku.

Pro loňské léto jsem tedy řešil, kam pojedu. Chtěl jsem si odpočinout od osmiček, protože poslední tři roky jsem jezdil právě na ně. Přiznám se, že se mi moc nechtělo. Měl jsem pocit, že bych si chtěl dát něco volnějšího. K2 byla priorita, ale když z ní sešlo, tak jsem chtěl něco jiného.

K Peru (náhradní plán – pozn. autora) jsme se dostali z jednoho prostýho důvodu – hrozně se mi líbí Alpamayo. To jsem si chtěl prostě vylézt a uplynulé léto bylo vhodná příležitost. Zkontaktoval jsem se s kamarádem (Kamil Havlíček – pozn. red.), který se mnou byl na Gasherbrumu I. Je to plzeňský doktor, chirurg, kterého to tady už začalo štvát. Takže se sbalil a odjel na dva roky do zahraničí s plánem přejet z Kanady do Jižní Ameriky. A právě ve chvíli, kdy jsem chtěl jet do jižní Ameriky, byl s autem v Peru. Plán tedy byl přesunout se do vesnice Huaraz a pokusit se o Alpamayou a Huascaran.

Kdo se nakonec náhradní expedice účastnil? Můžeš mě ve stručnosti seznámit s týmem?

S Kamilem Havlíčkem a Martinem Liškou jsme dlouhodobí kamarádi, se kterými jsem byl v roce 2009 na Gasherbrumu I. Ještě s námi jel kamarád z oddílu Pavel Bílek, který na tom byl fyzicky hodně dobře, protože se důkladně připravoval. Byla to geniální parta.

Předpokládám, že jste měli v době zrušení K2 již se sponzory domluvené vybavení.

Ani ne. V Peru jsem s sebou měl výbavu od mých hlavních partnerů. Přes peří je to Carinthia. Co se týká technických věcí, tak nově Rock Point. Jeden z důvodů, proč jsem jel do Peru, bylo testování některých věcí.

V souvislosti s tímto testování se chci právě zeptat, jak sponzoři reagovali na to, že jejich věci neotestuješ v osmi tisících?

Tak například jsem pro K2 dostal nízké boty od Lowy, které byly pro tuhle jihoamerickou cestu ideální. Stejně tak jsem chtěl vyzkoušet i věci od Rock Pointu. Například batohy Osprey nebo stany Hannah, které jsou podle mne skvělé. Bylo to tedy o tom, že jsem věci od sponzorů chtěl otestovat i v Peru. Spolupráce se sponzory podle mne není jen o jedné akci.

Do Jižní Ameriky jste se vydali v září, tedy mimo hlavní lezeckou sezonu. Byl v tom nějaký záměr? Co vás k tomuto rozhodnutí dovedlo?

V červenci byly hrozně drahý letenky.V srpnu měl náš kamarád svatbu a tak to nešlo. Další věc byl festival v Teplicích nad Metují, který se koná koncem srpna a kde jsem poslední roky pravidelným hostem a děsně mě to tam baví. Na odjezd mimo sezónu jsme později doplatili především kvůli otevřeným trhlinám a nepřehledný cestě.

Podle informací před odletem vím, že původním plánem byl Huascarán (6768 m) a Alpamayo (5947 m). Měli jste ještě nějaké další plány?

Tyhle dvě hory samy o sobě bohatě stačí. Původně to vypadalo, že na Huascarán půjdeme všichni a Alpamayo si dám buď sólo, anebo se někdo pochlapí a půjde se mnou. Další možnost byla, že bych tam potkal někoho, kdo by mě přibral k sobě. Takže hlavní cíl téhle akce byl Huascarán.

Jak jste se mezi kopci přesunovali? Pomáhala vám s působením na místě agentura?

Místní agentura pro nás byl Kamilek, který uměl perfektně španělsky a měl auto. Jenže jsme měli zásadní problém v tom, že po příletu bylo potřeba dojít pro papír, který by mu prodloužil možnost být v Peru o dva měsíce déle. Jenže oni mu ho na úřadě nezřídili a on za námi přišel s tím, že nemůže jet na Huascarán, protože nejdříve musí vycestovat z Peru i kdyby to mělo být jen na pár hodin. To by znamenalo, že by s námi nemohl lézt kvůli rozdílné aklimatizaci.

Z hodiny na hodinu jsme tedy změnili plány a rozhodli se, že nepojedeme na Huascarán. Chtěli jsme prostě zůstat spolu a užít si tu naši skvělou partu. Jenže teď vymyslet kam. Nabízela se Bolívie nebo Ekvádor. Obě země vzdáleny zhruba 1500 kilometrů. Vzhledem k tomu, že jsme v autě našli mapu Chimboraza (nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6268 m – pozn. red.), tak padlo rozhodnutí, že nepolezeme šestky v Peru, ale pojedeme do Ekvádoru.

V jednom z tvých rozhovorů jsem četl, že tě hodně baví cestování, vlastně více než expedice. Takže loňský rok byl z tohoto pohledu vlastně vydařený? Spousta času na cestách, každou chvíli na jiném kopci…

Jenže ve mně se to trochu změnilo. Ten rozhovor možná zazněl, když jsem se vrátil zdecimovaný z nějaké osmičky. Já jsem teď cestoval s přítelkyní na Kostarice, někdy před Vánocemi, a moc mě to nebavilo. Sice jsem si potřeboval odpočinout, ale za prvé nejsem velký romantik, který vydrží nějak dlouho bez plné sportovní zátěže a za druhé jsem měl pocit, že ty místa, které tam při cestování navštěvujeme, už jsem někde viděl. Fajn bylo šnorchlování. Cestuji v podstatě od šestnácti a těch míst už jsem viděl fakt hodně. Možná, že to co teď řeknu, bude znít trochu omezeně, ale celý svůj nynější život směřuji k tomu tréninku, přípravě a vydělávání peněz na expedice. Takže cestování mě baví, když je to třeba týden, ale pokud se protáhne třeba na tři týdny, tak si říkám, že by se za tu dobu dala stihnout nějaká sedmička.

Na Kostarice jsem byl ze začátku navíc špatnej z toho, že jsem musel kvůli střetu termínů odpískat Smíchov (Smíchovský festival alpinismu – pozn. red.). Chodily mi smsky od kamarádů, kdy budu mít přednášku, protože jsem tam poslední roky vždy přednášel a lidi si to asi hlídají.

Aconcagua vás nelákala?

Ani moc ne. Je profláklá a chodí tam spousta lidí. Pokud už bych tam šel, tak v rámci aklimatizace na něco vyššího. Podobně to máme vymyšleno teď na červen před K2. Přiletíme do Huarazu a potom se pokusíme o Huascarán a v rámci aklimatizace chceme strávit několik nocí na vrcholu. Potom se vrátíme, zůstaneme v Česku zhruba týden a odlítáme do Pákistánu. Ono je tedy jedno, kde tu aklimatizaci uděláš, ale musí to na sebe plynule navazovat.

Ještě bych se vrátil k té vaší „peruánské“ akci. Ani po změně plánu nešlo vše úplně hladce, že?

To, jak jsme si mysleli, že pod Chimborazo dojedeme za jeden den a noc, byl velký omyl. Nakonec jsme cestovali několik dní. Kamilek, jediný španělsky mluvící, s námi k samotné hoře nejel kvůli problémům s autem. Chtěl ho opravit, než se vrátíme z hory. Takže jsme Chimborazo zkoušeli ve třech. Snažení o něj jsme vzdali asi sto metrů pod vrcholem, protože se zkazilo počasí. Na kopci jsme byli úplně sami a orientace byla dost obtížná. Navíc byl všude hodně tvrdý led, takže i s mačkama se špatně chodilo. Další věc, která nám nepomohla, bylo chybějící vybavení. Jeden batoh nám totiž zůstal někde na cestě.

Co bylo dál?

Vrátili jsme se do Peru a pokračovali směr Huascarán. Tam jsme se taky nikam nedostali, protože jsme neustále hledali cestu. Další překážkou byly otevřené trhliny. Za to může skutečnost, že jsme se o vrchol pokoušeli na konci sezóny, kdy to sluníčko udělá své. Viděli jsme i spadlý serák. Tyhle rizika jsme si už před odletem uvědomovali, takže se nedá říct, že by nás podmínky až tak překvapily. Byla pro nás důležitá pohoda, která plynula z toho, že máme dobrou partu.

A po Huascaránu už jste nezkoušeli žádný další kopec?

Právě, že zkoušeli, protože jsme si uvědomili obrovský debakl. Dva kopce a žádný vylezený. Jaký rozdíl oproti mému počínání ve vysokých horách, kdy se mi podařilo se na tři pokusy podívat na tři osmy. Říkám kašleme na to, půjčíme si tady silničku a budeme jezdit na kole, to je větší jistota (smích). A i když je Aleš Bílek cyklista, tak říkal: „Mám doma manželku a dítě, když už jsem se od nich odtrhl, tak chci aspoň něco vylézt“. Kamil potom přišel s tím, že vylezeme Pisco, což je vrchol, který nemá ani 6000 metrů. Je to takovej aklimatizační kopec. Pavel na to koukal a říká: „Vždyť to nemá ani šest tisíc, s tím já se nemůžu vrátit domů“. Tak jsme nakonec vybrali Chopicalqui (6345 m), což je kopec v těsný blízkosti Huascaránu a musím říct, že tenhle výstup se mi hrozně líbil.

Chodili jste na všech třech horách normálkama, nebo jste si troufli na něco těžšího?

Hele, my nevíme co je normálka, když nevíme, kudy se tam chodí (smích). Třeba na ten Huascarán jsme procházeli ledopádem a normálně se tam vůbec nechodí. Docela pěkně jsme si tam zalezli.

Spoléhal jsem na to, že se domluvíme a místní nám poradí. Jenže jsem po čase zjistil, že tam ti všichni všechno odkývou a nevíš nic. O Huascaránu jsme měli například informaci, že je tam spousta expedic a cestu uvidíme. Nakonec na kopci nebyl nikdo a bylo jasné, že tam tři týdny před námi nebyla ani noha.

Vrcholy, které jste lezli, měly okolo 6000 m. Jak moc teple jste se oblékali?

Docela jsme užili i peří, protože vítr teplotu hodně srážel. Botky jsem používal od Lowy – Expedition 6000, jak už jsem se zmínil. Tenhle kus výbavy jsem chtěl hodně vyzkoušet. Vypadají jako model nad nimi (Expedition 8000 – pozn. autora), akorát nejsou tak vysoké. Tohle jsou ideální boty na aklimatizační výstup vzhledem k osmičkám.

Můžeš v těchto botách vyrazit z vesnice do základního tábora?

To určitě ne. Jsou to boty především na sníh a ledovec. Nějaké kameny na nich přejdeš, ale není to moc pohodlné.

Nedávno jsem vyzpovídal Ondřeje a Jirku Švihálkovy, kteří loni také byli v Jižní Americe, ale s lyžemi. Zaujalo mě, že nepoužívají vůbec hardshell – protože ve velkých horách jen sněží. Jaký je tvůj pohled na věc?

Kluci mají pravdu, že jde především o vítr. Takže mám buď lehkou membránovku nebo peří.

Používáš Merino nebo syntetiku?

Co se týká těch spodních vrstev, tak tam mám jasného partnera – Progress, se kterým spolupracuju už spoustu let. Pokud jde o Merino/syntetiku, tak to vždycky nějak kombinuju podle aktivitiy. Celkově jde podle mne o hodně individuální záležitost. Třeba teď mám na sobě od Progressu triko, které je vyrobeno z bambusových vláken. Syntetiku použiju tam, kde je předpoklad, že se hodně zpotím a potřebuju, aby mi oblečení rychle uschlo. Merino zase tam, kde se moc nepotím, ale je velká zima. Na expedice balím obojí.

Spíš na samonafukovačce nebo na pěnovce?

Do základního tábora je nafukovačka skvělá věc, ale nahoře na sněhu promrzá, aspoň tak to vnímám já. Ideální je mít pěnovku a na tom tenkou nafukovačku.

V Jižní Americe jsou na kopcích dost specifické podmínky. Přizpůsobili jste jim lezecký materiál?

Nic až tak speciálního jsme nebrali. Akorát sněžné kotvy jsme si koupili na místě.

Nemrzelo tě chvílemi, že s sebou nemáte lyže?

Ne, protože ty podmínky tam na lyže nebyly. Navíc nejsem žádný excelentní lyžař. Mě baví spíše chodit s nimi nahoru a s těmi sestupy vždy trochu bojuju.

Když se vrátím ještě ke K2, jaký je přesný termín odjezdu?

Konec června/začátek července.

Jaká bude výstupová cesta?

Půjdeme klasikou z Pákistánu.

Jak je na tom Radek s tréninkem vzhledem k prodělaným problémům s prsty?

Teď už je Radek v pohodě. Nedávno mu udělali poslední operaci, paradoxně na zdravém prstu, který si musel nechat zaříznout.

Krátké video/sestřih k přednáškám o Annapurně

Budou mu dělat nějaké boty na míru?

Ano, řeší se to. Dokonce jsem se bavil s Peterem Hámorem, který mi radil, ať si pořídíme vyhřívané elektrické vložky do bot. (článek o speciální vyhřívané obuvi pro Radka Jaroše si přečtěte ve Světě outdooru 1/2014, který najdete na obvyklých místech po 15. březnu, pozn. red.)

Máš v poslední době ještě nějaký nový fígl ve výbavě?

Začal jsem hodně používat GoPro kameru a z čeho jsem hodně nadšený, jsou solární panely od Goal Zero. Ty jsou jednoduše skvělý.

Díky za rozhovor.