FEJETON: Prostě nebuď prase!

Jezdívali jsme tenkrát Slovensko a postupně projeli prakticky celý Balkán. V horách jsme chodili opuštěné treky a při krátkých sestupech z hor jsme obdivovali, jak pestře se s problematikou znečištění přírody jednotlivé země vypořádávají. Nutno říct, že dost pestře.

Mezi našimi favority byly:

• Původní starý hřbitov v Koločavě volně přeměněný na skládku pet flašek.
• Nejvyšší hora Ukrajiny Hoverla a dvě stě metrů pod jejím vrcholem třísetmetrová jáma, kam se odhazovaly odpadky.
• V Černé Hoře vyspravovali koryta řek starými vyřazenými auty.
• V Řecku sváželi odpadky z pláží bagry do moře, protože věděli, že je proudy vezmou do Itálie.

My jsme problematiku odpadků na treku řešili podle výše zmíněného hesla PNP, a proto jsme zvolili funkci nosiče odpadků pro celou skupinu, kterého jsme poeticky nazvali Hovnař. Mysleli jsme si, že se o ni nebude nikdo hlásit, přeci jen z poměrně jednoduchých důvodů není příliš o co stát. Zaskočil nás ale náš kamarád Vojta, který řekl, že si tuto funkci rád vezme a že se na ni docela těší. Nikdy jsme nezjistili, která složka jeho osobnosti se v něm probudila, že ho zrovna funkce Hovnaře oslovila (a později doslova nadchla), ale nikdo nikdy nenašel odvahu to s ním probrat.

Vojta vzal funkci z gruntu a vážně. Jeho snem se stalo udržovat pytel s odpadky co nejmenší. A tak ho ve volných chvílích skládal, přeskládával, rovnal, mačkal, sešlapával, ohýbal, stlačoval, a občas do něj i foukal. To jsme nikdy nezjistili proč. Když se mu v Albánii podařilo narvat týdenní odpadky celé skupiny do flašky od kečupu, byl na vrcholu blaha a s každým si o tomto svém úspěchu chtěl povídat. Dával nám flašku podržet, ukazoval, do jaké výše co narval, a vyprávěl o rozličných technikách, které k tomu použil. Holky si klepaly na čelo a kluci se mu klidili z cesty. V Albánii za námi dokonce jednou přišly večer holky do stanu a svěřily se, že začínají mít o Vojtu strach. Prý z jeho stanu slyší, jak si s odpadky povídá, když je cpe do pytle. Říkaly, že dokud je prosil a přesvědčoval, aby do pytle zalezly, nebylo to tak hrozný, ale poslední dny jim už prý i vyhrožuje. Chtěli jsme zakročit, ale druhý den jsme naštěstí sešli do vesnice, kde jsme celý pytel vyhodili, Vojta mohl začít nový, a tím se naštěstí zase uklidnil.

Nejsmutnější chvilku ve své funkci zažil při přechodu pohoří Rodna v Rumunsku. Měli jsme vyhrazený týden, ale neměli jsme mapu, a tak jsme zde nakonec strávili deset dní. Tím pádem se pytel s odpadky dost nafoukl a Vojtova mánie se zvětšila. Když jsme se nakonec blížili k něčemu, co měla být silnice první třídy a u ní nějaké stavení, byli jsme už dost utahaní. A tak, když se Vojta nesměle otázal, zda by nemohl mít závěrečnou řeč při loučení se s odpadky, odpovědí mu bylo jen zlověstné ticho. Nakonec jsme došli k baráku, který byl rozkročen někde mezi farmou patnáctého století a hostincem toho devatenáctého. Ale měli zde něco k pití a k jídlu, a tak jsme byli více než spokojeni. Vojta šel za panem majitelem a zeptal se ho, kde tady může roztřídit odpad. Pán ho vzal kus za barák, kde byla vykopaná obrovská jáma a řekl mu, aby ten pytel mrskl do ní. Že až bude plná, zapálí jí, pak zahrabe a vedle vykope jinou.

Vojtovi se zhroutil svět, kde se roztříděné odpadky dostanou do odpadkového nebe. Kde si bílé plasty povídají s plasty barevnými a nad nimi si v jarním vánku zlehka poletují kousky papíru. Kde se z hodných víček stanou skluzavky. Kde se rozbité sklo zase scelí a vesele si cinká ve svitu zapadajícího slunce.

Druhý den s námi pokračoval v cestě až ve chvíli, kdy jsme mu na přechod dalšího pohoří Maramureš slíbili úplně novou vyztuženou tašku na založení nových odpadků. A funkci Hovnaře dostal za odvahu doživotně.