HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

FEJETON: O masovém turismu

FEJETON: O masovém turismu

„A jdete na Machu Picchu?“ Otázky ohledně vaší cesty kamkoliv do Jižní Ameriky jsou většinou poměrně jasné. Pokud na něj opravdu jdete, pak nejtěžší na celé akci je se na něj dostat a nenechat se ušlapat lidmi. Jednou z možností, jak k Machu Picchu doputovat je Choquequirao trek, což je pochod na šest až osm dnů. Návrat do oblasti této slavné památky nemůže být tvrdší.

Postavili jsme stany vedle vesnice Machu Picchu Pueblo, která splňuje nejpřísnější normy, co se zachování atmosféry tohoto místa týče. Pokud se tedy někomu zdá, že zde vidí patrové hotely s vířivkami nebo pozlacené sochy, není to možné. Také kompletní pokrytí sítí Wi-Fi je staré minimálně několik set let. Pokud se chcete davům alespoň trochu vyhnout, musíte vyrazit brzy. Hodně brzy. 

A tak jsme kolem půl čtvrté ráno dorazili k zamčenému mostu přes řeku, abychom zjistili, že je před námi 200 metrů dlouhá fronta. Představa, že bychom měli celé Machu Picchu pro sebe, utrpěla vážné trhliny. S přibývajícím časem se fronta prodlužovala a atmosféra houstla. Nedočkaví jedinci si masírovali svaly a prováděli různé formy strečinku. 

Přibližně o hodinu později se brána konečně otevřela a nastal pohyb. Ti hodně motivovaní přes most opravdu běželi a rvali se na cestu. To bylo celkem překvapivé, protože od řeky je to k hlavnímu vstupu na Machu Picchu 400 výškových metrů, což je hodina ostré chůze i pro rozchozené lidi. A ti kolem nás povětšinou opravdu nebyli. Spíš se zde pohybovali samí lidé se značkovými věcmi, igelitkami, 30 kily nadváhy a kvalitními parfémy. Všechny tyto vůně pro nás byly po týdnu v horách podobný zážitek jako průměrná dávka slzného plynu.

Vyrazili jsme tedy uprostřed davu a začali stoupat. Přibližně po deseti minutách začaly docházet prvním turistům síly. Zpomalovali, posedávali podél cesty a zjišťovali, že sprint na začátku přes most možná nebyl nejlepší nápad. Postupně se začalo přidávat sténání a chroptění slabších kusů.

Skupinky, které vyrážely spolu, se začaly nevyhnutelně dělit a tím pádem i shánět. A tak jsme se stali svědky nejsmutnější scény v dějinách tohoto výstupu. Scénáristé tragických amerických filmů v příštích letech by se zde mohli nechat inspirovat. Shora se totiž začaly ozývat výkřiky: „Rogere, kde jsi?“ a „Rogere, ozvi se!“ Stoupali jsme do kopce a po očku koukali, zda Rogera nepotkáme. 

V tu chvíli už ale bylo po cestě odpočívajících mnoho a někteří byli rozeseti i po křoviscích. Jeden 120kilový ležel uprostřed obzvlášť velkého kusu velmi pichlavého křoví a chroptěl. Zkusili jsme se borce s tepovkou tak 300 zeptat, zda se nejmenuje Roger, ale kluk jen více zachrčel. Pokračovali jsme tedy dále a když jsme míjeli skupinku hledajících, začala se do jejich hlasů vkládat úzkost: „Rogere, proč se neozýváš?“ „Rogere, kde jsi?“ Později se nám hlasy začaly vzdalovat a poslední, co jsme slyšeli, byly panické výkřiky: „Rogere, neopouštěj nás!“ „Rogere, jestli vidíš světlo, tak ho nenásleduj!“

O půl hodiny později jsme dorazili k hlavní bráně na Machu Picchu. Celé dopoledne se pak trousili další lidé, kteří se rozhodli sem dojít po svých. Zda mezi nimi byl i Roger jsme nikdy nezjistili. Večer jsme ale pro jistotu drželi minutu ticha. Svíčku jsme neměli, tak jsme na jeho památku zapálili alespoň plynový vařič.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: