HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Extrémní biker Pavel Richtr o Iditarodu 2015: "Extrémní mrazy mě opravdu hodně vyčerpávaly!"

Extrémní biker Pavel Richtr o Iditarodu 2015: "Extrémní mrazy mě opravdu hodně vyčerpávaly!"

Při letošním závodě Iditarod Trail Invitational 2015 dojeli do cíle pouze čtyři bikeři z celkových 11. Čech Pavel Richtr hrdě mezi nimi. Jaké měl po a při závodě pocity? Jak se vypořádal nejen s vleklou samotou aljašké krajiny? Přinášíme exkluzivní rozhovor přímo po jeho návratu domů!

Nejdelší, nejtěžší a nejnebezpečnější zimní závod modré planety Iditarod Trail Invitational, o němž jsme vás nedávno informovali, zná své vítěze v tradiční, musherské kategorii, i dalších kategorií doplňujících tento závod, jako je cyklozávod na vzdálenost 350 či 1000 mil i pěší souboj na stejných tratích. Však to znáte, pokud jste pravidelní čtenáři našeho webu, určitě vám to neuniklo! Podrobně můžete prostudovat zde výsledky Iditarodu 2015.

Mezi všemi účastníky byl i Pavel Richtr, česká, vydatně hořící svíčka v mrazivé aljašské krajině nikoho, který srdceryvně a ze všech sil bojoval nejen proti nepříznivým podmínkám, ale také sám se sebou, aby se svým speciálním kolem urazil vzdálenost za co nejlepší čas. Za 18 dní 4 hodiny a 59 minut se dostal na konec 1000 mil dlouhé a nesmírně spletité trasy, stal se čtvrtým bikerem v cíli, pro letošní ročník posledním ze všech 11, kteří se přes překážky přírody dostali.

Hurá, je doma!

Pavle, gratulujeme k dojezdu do cíle na závodu Iditarod Trail Invitational 2015, kdy jste dorazili na samotný konec pouze 4 cyklo-jezdci z 11 na tisíci mílích. Jaké máš dojmy z dojezdu do cíle teď, bezprostředně po závodě?

Moc děkuju! Pocity úžasný, těžko popsatelný. Asi platí obecně, že čím je závod náročnější, tím víc je pak člověk v cíli šťastný. Nejen kvůli tomu, že už dál nemusí, ale hlavně, že to dokázal.

A co se vlastně člověku honí hlavou bezprostředně po takovém závodě, kdy po téměř 20 dnech extrémního vypětí dorazí do cíle a má vše více či méně úspěšně za sebou a dál už nemusí?

Radost, štěstí, vyčerpání (nejen fyzický), vděk. To, že už dál nemusím. Po pár dnech si připadám jako probuzen z hrozného, ale krásného snu. Jakmile se člověk začne vracet do reality, začne se mu stýskat po tom, svým způsobem, jednoduchém životu, kdy jsou jedinými starostmi neumrznout, nezabloudit, mít co jíst a pít. Nechci tím ale říct, že by se mi zpět v teple nelíbilo – naopak. Dostatek jídla, odpočinku a hlavně shledání se s ženou a kamarády je nejvíc!

Pokud bys měl srovnat předchozí ročníky, kterých ses účastnil, s tímto, v čem byl tento jiný? Obtížnější, jednodušší? Jak moc letos „bolelo počasí“?

Asi mám trochu štěstí na ty těžké ročníky. V roce 2012 jsem jel jako nováček pouze krátkou 350mílovou trasu a víc než polovinu tlačil kolo hlubokým sněhem. Do cíle se tenkrát dostala jen třetina závodníků. Loňských 1000 mil bylo náročných, hlavně kvůli desítkám kilometrů hladkého ledu a několika velmi větrných dnů. Letos jsme však ochutnali skoro všechno, co mohla Aljaška vymyslet. Teploty nad nulou a pak několik dní v řadě až pod -40, led i přívaly sněhu, nepříjemný vítr a dokonce i déšť.  Ty extrémní mrazy mě opravdu hodně vyčerpávaly. Jde je přežít, ale je to opravdu hodně fyzicky a psychicky náročné. Člověk se musí opravdu pekelně soustředit, protože prostor pro chyby je velmi malý a jejich řešení může být velmi komplikované. Výrazně horší byla i cesta – díky čerstvému sněhu a větru vyrábějícímu závěje to bylo letos výrazně pomalejší. Často jsem kolo celé dny tlačil anebo se na téměř úplně vypuštěných pneumatikách pokoušel jet – to je hrozně vyčerpávající a přitom jen o málo rychlejší než chůze.

Ostatní jezdci či chodci museli údajně čelit místy velmi extrémním podmínkám, přívalům sněhu, měli omrzliny, pro někoho byl i organizátory vyslán záchranný skútr. Potkaly i Tebe při závodě nějaké větší obtíže, nebo ses tomu zázračně vyhnul?

Všichni jsme v podstatě čelili tomu samému, ale každého z nás to potkalo na jiném místě a to hrálo podstatnou roli. Těm přívalům sněhu, které na více než týden uvěznily 4 závodníky za mnou uprostřed divočiny, jsem tak tak unikl. Den a půl jsem tlačil kolo, valil se na mě sníh, docházelo mi jídlo, ale povedlo se mi projít ten téměř 300km zcela opuštěný úsek do eskymácké vesnice. Nebyl to zázrak, byl jsem prostě v první časti závodu rychlejší a dostal se tak velký kus dál, než přišla ta sněhová bouře. Kdyby přišla o den dřív, tak jsem tam uvízl také – takže trocha štěstí určitě! Dva dny jsem pak musel na Yukonu čekat, než místní projedou cestu – na kilometr široké řece nelze jít, kudy se člověku zachce – ne všude je zamrzlá. To si ti za mnou dovolit nemohli – ani místní tam, kde uvízli, nikdy nejezdí. Opravdu malé omrzlině na nose jsem se pak během těch několika opravdu arktických dnů neubránil, ale dopadl jsem výrazně lépe než někteří závodníci a i musheři psího Iditarodu.

Sto roků samoty od Pavla Richtra

Na svém blogu píšeš o nejhezčím zážitku z trasy, když jsi dorazil do vesnice Elim k checkpointu. Mohl bys nám celou situaci více popsat? V čem byla tak výjimečná, čím Tě tak pozitivně zasáhla?

Den předtím jsem na tom byl psychicky asi nejhůře z celého závodu a začínal jsem toho mít opravdu dost. Před vesnicí Elim mě už začali předjíždět psí spřežení musherského závodů Iditarod, který startuje týden po nás. Když jsem tam dojel, dostalo se mi takového přijetí, jako bych byl musher. Pozvali do jejich checkpointu, dali mi najíst a nechali mě tam vyspat (na zemi, tak jako ostatní mushery). Po těch několika dnech téměř úplně bez kontaktu s lidmi to byla neskutečná oáza.

Většinu letošního závodu jsi jel sám, okolo Tebe jenom aljašská divočina pod sněhem. Jak se s těmito chvílemi vyrovnáváš? Máš nějaký „recept na samotu“?

Spolu s těmi extrémními mrazy to bylo asi to nejtěžší. Na to, že můžu být hodně sám, jsem připravený byl. Tohle bylo ale opravdu moc. I když je člověk sám, je stále velký rozdíl mezi tím, když má někoho třeba den za sebou a den před sebou a tím, když ví, že za ním několik dní nikdo není. Což byl můj případ. Opravdu sám bez kontaktu s někým jiným jsem byl v jenom kuse tři dny. Dalších asi 10 dnů to byla letmá setkání, někdy jen jedno za den. Spolu s tou pustinou okolo a nehostinnými podmínkami jsou to situace, které si zažijete málokdy a málokde. Člověk se z toho nesmí sesypat, k čemuž jsem ale neměl moc daleko.

Co pro Tebe byl nejhorší letošní zážitek při závodě, na co nebudeš vzpomínat rád?

Nepříjemné bylo setkání s vlky, kteří utekli, až když jsem na ně začal křičet. Časem to pak ale přebil ten boj se zimou a samotou a s tím související větší a menší krize.

V čem Tě aljašský závod tak láká, že už jsi na něj vyrazil třikrát? Máš k němu nějaký zvláštní vztah? Máš už nějaké „místní-známé“, s nimiž se vidíš rád?

Ano, tohle tě chytne a nepustí. Příroda, další závodníci (většina se jich vrací závodit znovu) a to neskutečné dobrodružství. O závodu se říká, že tam jedeš, abys odhalil svoje slabiny – a pak se tam vracíš, abys zjistil, jestli jsi s nimi něco udělal!

Je nám jasné, že na tomto závodě nefunguje soupeření tak, jako na jiných podnicích, že toto není závod s ostatními, ale především se sebou samým. Vyměňujete si nějaké zkušenosti s ostatními bikery? Vídáte se po závodě či před ním? Nebo je to opravdu především individuální závod a na podobné věci není čas?

Většinou před i po, pokud jedete s někým, tak i během. Před závodem se vidíme všichni na předstartovní party, po závodě už jen s někým – někteří z těch, co jeli krátkou 350 mílovou verzi, už byli v okamžiku mého dojezdu do cíle 2 týdny doma. Ačkoliv je to závod a často proti sobě opravdu závodíme, zůstáváme největšími kamarády, kteří jsou připraveni pomoci, když je třeba.

Náhoda neexistuje?

Co si myslíš, že rozhoduje o tom, zda se do cíle takto extrémního vytrvalostního podniku dostaneš, nebo ne? Je to fyzická připravenost? Dobré kolo? Nebo jenom náhoda?

Hlava. Z největší části. Kolo (a další výbava) je důležité – rozhodně se nesmí rozbít a čím je lepší a lehčí, tím to jde lépe a šance úspěchu je větší, ale není to nejdůležitější. Fyzická připravenost je také nezbytná. Na náhodu sázet nejde, někdy ale štěstí pomůže. Nejdůležitější ale je ta hlava – vydržet to, nevzdát to (a že se chce často) a umět se vyrovnat s bolestí a únavou, které je opravdu hodně.

Jak snášíš extrémní zimu až mínus čtyřicet stupňů, které musíš po dobu závodu čelit? Lze se s ní vůbec nějak celkově vyrovnat?

Bylo i pod mínus čtyřicet. A ještě o mnoho horší je, když při těchto teplotách začne i jen nepatrně foukat. Není problém se nabalit tak, aby bylo člověku teplo, ale pak se zase nejde aktivně pohybovat – což je pro zahřátí nejdůležitější. Navíc je potřeba i při takových teplotách stále pít a jíst. Největším problémem jsou ruce, nohy a obličej. Na všechno je strašně málo času a za chyby se platí. V tomhle jsem trochu znevýhodněn oproti místním, kterým tyhle teploty nejsou příjemné, ale přeci jen se s nimi umí poprat o trochu lépe.

Nemáme pochyb, že jsi vyčerpaný jako první musherský pes, že nemáš zřejmě pomyšlení na jakékoliv zimní radovánky a těšíš se, až se české jarní sluneční paprsky opřou do Tvého promrzlého těla. Ale ruku na srdce – co příští ročník?

Uvidíme! (úsměv)

Pavle, ještě jednou Ti gratulujeme k úspěchu i zdárnému přežití iditarodské Aljašky, přejeme hodně štěští do dalšího závodění i běžného života!

Foto: archiv Pavla Richtra

The North Face

Pokud se chcete dozvědět více o extrémním bikerovi Pavlu Richtrovi, který na závod Iditarod Trail Invitational jezdí už skoro pravidelně, můžete buď navštívit jeho webové stránky pavelrichtr.cz či si ho dohledat na sociální síti na stránce facebook.com/pavel.richtr. Náš redakční tip je ale zřejmý – podívejte se na film o Pavlových bikerských 1000 mílích Aljaškou! Skvělý materiál!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: