HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Do města s jetelem ve znaku

Žamberk a Letohrad jsou dvě příjemná, pro rekreaci jako stvořená města v Podorlické pahorkatině. Po silnici je to z jednoho do druhého pouhých, 6 kilometrů, my vám však nabízíme cestu delší a zajímavější. Navštívíme obě Orlice – Divokou i Tichou, projdeme se pěknými údolími potoků, poznáme půvabné samoty i jezírko uprostřed lesů. Pozor na chůzi po státní silnici č. 11 – je tu značný provoz!

Od ústřední turistické orientace na náměstí v  půjdeme po červené značce směrem na Klášterec. Mineme bránu do parku, v následujícím klesání zahneme ostře vlevo, po schodech sestoupíme do dolní části obce, po lávce přejdeme na pravý břeh Divoké Orlice a kolem pěkné osmiboké kapličky sv. Anny z 18. stol. mírně stoupáme mezi zahradami. Dojdeme k silnici a pokračujeme po ní asi 300 metrů vpravo. Otevírá se nám pěkný pohled do údolí řeky směrem k Líšnici. Na křižovatce u autobusové zastávky zahýbá červená vlevo. Mineme zemědělský areál a vstoupíme do lesa. Cesta, v níž se změnila asfaltová silnička, klesá do údolí potoka, jednoho z přítoků Rokytenky. Vstupujeme do úzké, zalesněné Panské doliny . Širokou, místy zarůstající cestou jdeme zprvu po levém, pak po pravém břehu potoka. Některé úseky tu občas bývají blátivé. U krmelce les opustíme a spolu se žlutou značkou, která přichází zleva od Kunvaldu, pokračujeme pěšinou přes louku okrajem Zakopanky.

Vystoupáme k silnici a po ní pokračujeme vlevo do středu vsi, rozptýlené v délce několika kilometrů v mělkém údolíčku potoka. Zakopanka je typickou ukázkou podhorské vesnice, jejíž izolovaná stavení připomínají spíše shluky samot. Za autobusovou zastávkou odbočujeme ze silnice vpravo na asfaltovou cestu. U kříže z r. 1833 je rozcestí : tady opustíme červenou značku a půjdeme dál po žluté (a také po zelené, která se připojila zleva). Mineme ještě několik stavení, v zatáčce opustíme silničku a jdeme vpravo zpevněnou polní cestou ke kravínu a za ním k silnici. Pokračujeme po ní dolů z kopce asi 650 metrů, pak zahýbáme vlevo, prudce klesající cestou sestoupíme na okraj hlubokého zalesněného údolí. Mineme první domky vsi Líšnice, nepřehlédneme, že značená cesta brzy odbočuje vpravo po lávce přes potok a loukou míří k silnici. Žlutá značka po ní pokračuje vlevo; dřív, než se po ní pustíme, uděláme ještě krátkou odbočku a po silnici vystoupíme na vyvýšenou náves, které dominuje kostel sv. Anny , pseudorománská jednolodní stavba z let 1865–1868. V interiéru je řada obrazů od kyšperského J. Umlaufa a kazatelna od řezbáře-samouka J. Langra z Dolní Čermné z r. 1873. Před kostelem stojí socha Kalvárie z r. 1857.

Ves Líšnice se poprvé připomíná v r. 1543 (stravování: hostinec Kristián, ÚT–ČT 10–19, PÁ–SO 10–22 h).Vrátíme se zpět na rozcestí a pokračujeme po žluté značce. Vede nás obcí po silnici podél řeky, asi po půl kilometru odbočuje vpravo na silničku mezi domky. (Pozor na chybný zákres na některých turistických mapách!). Přiblížíme se k mlýnskému náhonu, překročíme ho a pak přejdeme po mostě na levý břeh řeky. Z rozcestí pokračujeme vpravo vzhůru asfaltkou, která nás přes les dovede ke státní silnici. Po ní jdeme vlevo asi kilometr. (Zákres na některých mapách neodpovídá skutečnosti.)

U lesa zahýbáme podél jeho okraje vpravo, pak vlevo po cestě do lesního porostu. Značka několikrát mění směr, cesta se postupně vytratí a v závěru nás už jen jako málo výrazná pěšina dovede k rozcestí na hrázi Leknínového jezírka . Je to půvabné místo – rybníček obklopený lesy, jehož hladina v létě vykvétá značným množstvím bělostných leknínů.Kdybychom se z hráze pustili neznačenou cestou vlevo (k severovýchodu), přišli bychom po 350 metrech k hájovně U hvězdy . Stojí ve středu bývalé obory, založené na pozemcích šediveckého dvora Janem Václavem Bredou nebo jeho synem Janem Čeňkem kolem poloviny 18. stol. V oboře byl současně založen i barokní lovecký zámek s kaplí. Údajně míval půdorys hvězdy a nazýval se Sternberg čili Hvězda. Obora neměla dlouhého trvání, byla zrušena již koncem 18. stol. Tím ztratil význam i zámek a pravděpodobně byl přestavěn na hájovnu.

Podle pověsti se však v zámku Jan Čeněk Breda tajně scházel se svými milenkami. To se pochopitelně nelíbilo jeho manželce, která nakonec využila delší nepřítomnosti svého muže a poručila zámek zbourat. Hájovna změnila v průběhu 19. stol. ještě několikrát svou podobu; dnes je to vcelku moderní patrová budova. Přilehlá kůlna si dosud zachovala stavební charakter nevelké barokní kaple. Podle tvrzení místních obyvatel však zámek nestál v místech hájovny, ale asi 0,5 km dále k západu, nedaleko místa, kde žlutá značka odbočila ze státní silnice a vstoupila do lesa. Dnes tu vidíme pahorek s velkými kameny

.Od Leknínového jezírka vystoupáme na okraj louky a podél lesa, později širokou rozježděnou cestou sestupujeme k Letohradu. Značka několikrát změní směr, překoná řadu zbahnělých úseků, nakonec překročí nevelký potok a loukou kolem myslivecké střelnice dojde ke staré kaštanové aleji na okraji Letohradské bažantnice . (Kdybychom se dali alejí vlevo, přišli bychom k silnici na Šedivec a Pastviny a za ní k bývalému opukovému lomu, který je jádrem rozlehlého biatlonového areálu. V Letohradě je jeden z nekvalitnějších oddílů biatlonu v republice, který vychoval již několik reprezentantů ČR.) Bažantnice je národní přírodní rezervací. Byla založena již v r. 1628 jako druhá nejstarší v Čechách.

Její popis podává mj. i učený jezuita Bohuslav Balbín, který žil určitou dobu na nedalekém Žampachu. Rezervace byla vyhlášena v r. 1954 na ploše 4,27 ha. Předmětem ochrany je tu především stromový porost, v horním Podorlicku zcela ojedinělý. Zastoupeny jsou tu rozmanité listnáče jako lípa srdčitá, habr, jasan, dub letní, javor klen. Nápadné jsou zejména lípy, některé až 300 let staré. Nejmohutnější z nich podlehla v r. 1941 náporu vichřice; zůstal z ní jen pahýl.Projdeme bažantnicí a pokračujeme silničkou kolonií rodinných domů Na sádkách kolem textilní továrny k železniční trati. Podejdeme ji a za náměstím Svobody vystoupáme na hlavní letohradské náměstí – Václavské, k orientaci turistických cest .Letohrad, město s jelenem na třech kopcích ve znaku, patří k nejpůvabnějším městům v popisované oblasti. Až do r. 1950 se jmenoval Kyšperk podle blízkého raně gotického hradu (bližší popis na str. 124), snaha o počeštění jména na Supí Horu (podle původního názvu Geyersberg) se v 19. stol. neujal.

Městečko se vyvinulo z podhradí. Poprvé se připomíná v r. 1513, je však bezesporu starší. Bylo založeno na ostrohu nad soutokem Tiché Orlice a Lukavického potoka a bývalo opevněné, jak dosvědčují mj. i některé místní názvy, např. Brána. Rychle se rozvíjelo zejména v 17. stol., kdy patřilo Vitanovským z Vlčkovic. V 19. stol. tu vzniklo zajímavé výrobní odvětví – výroba sirek, proto se městu také lidově přezdívalo „sirkařský Kyšperk“. Sirky se tu vyráběly poprvé na území Českého království, o řadu let dřív než např. v Sušici. Zasloužili se o to dva Češi, Čada a Šedivý, kteří se s touto technologií seznámili v cizině. V r. 1820 přišli do Kyšperka a založili tu První privilegovanou továrnu na sirky. (Její budova, i když poznamenaná pozdějšími úpravami, stojí dodnes.) O sirky byl značný zájem, protože nahradily dosavadní obtížné zapalování křesadly.

Výroba se rychle rozšířila do okolních vesnic i do řady domácností. V blízkých vsích se zhotovovala zejména dřívka, tzv. dřevěný drát, který se pak v Letohradě sířil. K výrobě se používalo jedovatého bílého fosforu, který u dělníků vyvolával vážné zdravotní potíže, mj. záněty dásní, vypadávání zubů apod. Proto úřady v r. 1888 používání této suroviny zakázaly. Produkci jedovatých fosforových sirek pak nahradila strojová výroba nejedovatých švédských zápalek. A to byl začátek konce slávy letohradského sirkářství. Koncem 19. stol. tu sice vzniklo několik továren, které produkovaly přes čtyři milióny zápalek denně, po r. 1920 však bylo toto odvětví soustředěno do Sušice. Domácká výroba rovněž zanikla, i když ještě v r. 1922 vyvážel Rudolf Reinelt z Letohradu-Kunčic zápalky s úspěchem až do Turecka.

Velkou tradici měla v Letohradě i domácí tkalcovská výroba. Ještě v r. 1900 pracovalo v padesáti obcích na Letohradsku a Kralicku na tři tisíce tkalců. Rozvoj průmyslové výroby umožnila výstavba železnice. Díky tratím Hradec Králové–Letohrad a Letohrad–Ústí nad Orlicí, dokončených v r. 1874, se město stalo významnou železniční křižovatkou.I přes několik požárů si Letohrad uchoval starobylé jádro, které je dnes chráněné jako památková zóna. Jeho středem je obdélné Václavské náměstí se souborem pozdně barokních a klasicistních domů, na severní a jižní straně s dochovaným podloubím. Nejcennějším domem je čp. 77 na východní straně, patrová stavba se sochou P. Marie v nice z r. 1648. V r. 1901 se v něm narodil spisovatel Petr Jilemnický. Dnes je tu sídlo městského muzea, které seznamuje s tradicí sirkařství, řemesel, má sbírku skla a porcelánu, Napoleonovy saně, a obrazy Alfonse Muchy. (Otevřeno: ÚT–PÁ 9–11, 12–17, SO, NE 14–17 h.)

Barokní fara pochází z r. 1726, pamětní deska na sousedním domě čp. 55 připomíná, že se tu narodili akademičtí malíři bratři Hynek Ignác Umlauf (1821–51) a Jan Umlauf (1825–1916); zejména obrazy Jana můžeme najít v desítkách kostelů v širokém okolí. V jihovýchodním rohu náměstí stojí zámek, který spolu s kostelem a zvonicí tvoří malebný architektonický soubor. Předchůdcem zámku byla tvrz, postavená Janem Burianem ze Žampachu před rokem 1570 jako náhrada za zničený hrad. Dochovala se z ní část obvodových zdí do výše prvního patra, klenby v přízemí a sklepy hlavní zámecké budovy. V r. 1680 dal nepohodlnou tvrz přestavět na barokní zámek Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic. Kromě hlavního zámeckého objektu vyrostlo na západní straně hospodářské křídlo se zámeckým kostelem.

Obě budovy spojila zeď s branou, uzavírající nádvoří. Po Vitanovských patřil Letohrad Kolovratským z Libštejna a Bredům. Terezie Bredová přistoupila kolem r. 1800 k rozsáhlým úpravám zámku a okolí, které dokončil v r. 1830 její zeť Petr Marcolini z Ferraty. Spojovací zeď mezi oběma křídly nahradil nový spojovací trakt s arkádou, na východní straně vznikla terasová zahrada, zakončená opěrnou zdí. Hrabě Marcolini obohatil zámecké sbírky o pozoruhodný exponát, který je dodnes vystaven v muzeu. Jde o saně císaře Napoleona, na kterých přijel tento panovník po katastrofě své armády v Rusku do Drážďan. Na saně přesedl 8. 12. 1812 v ruském Graboně a přes Varšavu, Poznaň a Budišov dorazil 14. 12. do Drážďan. Saně zůstaly v paláci saského ministra Kamila Marcoliniho, jehož syn Petr je dal po získání letohradského panství v r. 1823 převézt do Letohradu. Nyní jsou majetkem města a dokument o jejich pravosti je uložen na městském úřadě. Zámek se v současné době upravuje pro školní, kulturní a restaurační účely.Významnou památkou je i kostel sv. Václava, původně zámecký, od r. 1726 farní.

Je to monumentální architektura římského baroka z r. 1680, postavená pravděpodobně podle plánů italského architekta Antonia Damaggio. Nejpozoruhodnější částí interiéru je bohatá štuková výzdoba stropu a presbytáře provedená Giovannim Madernou. Zařízení kostela je jednotné, rokokové z let 1783–86, z obrazů vyniká Kristus v Emauzích, výborná práce místního malíře A. Regnarta z 30. let 18. stol. U kostela při Vitanovského ulici na bývalém hřbitově stojí hranolová zvonice z r. 1705, poblíž barokní sousoší sv. Anny. U paty zvonice je hrob národního buditele, spisovatele a hudebníka Františka Vladislava Heka, který se jako F. L. Věk stal ústřední postavou stejnojmenného románu Aloise Jiráska. Hek prožíval poslední léta života u své dcery Ludmily Štolovské v bývalém novém panském dvoře a zde také 4. 9. 1847 zemřel. Ludmila Štolovská měla velké zásluhy o rozvoj vlasteneckého života, zejména o zdejší divadelní činnost.

Prosazovala, aby místní divadelní ochotníci, kteří zahájili činnost již před rokem 1840, hráli převážně česky. Divadelní představení se zpočátku konala v domácnostech, po r. 1860, kdy si soubor pořídil skládací jeviště s oponou od J. Umlaufa (dodnes visí na schodišti zámku) pak v místních hostincích. Po r. 1925 si letohradský ochotnický spolek Kolár postavil kamenné divadlo (tzv. Dvoranu), které v letech 1933 a 1938 vyhořelo. Bylo však vždy obnoveno a zůstalo v provozu až do r. 1969, kdy je nahradil nový Kulturní dům. Divadlo dnes slouží jako tělocvična.Uprostřed náměstí stojí mariánské sousoší, hodnotná barokní práce z let 1718–1721 od sochaře Štěpánka z Litomyšle (?), obklopená kamenným zábradlím s dvojicemi andělíčků držících hvězdy v rozích. Na podstavci jsou reliéfy ze života P. Marie a sochy čtyř světců, na vrcholu sloupu Immaculata.

Pod náměstím jihozápadně od zámku je zámecký park na úbočí Kopečku, založený v 18. stol., v 19. stol. romanticky upravený a doplněný o empírovou kašnu se sochou nymfy z r. 1837, umělou jeskyní zvanou Krotna (z německého Grotte), jejíž horní část je upravena na vyhlídku, a dórským pavilonkem. V parku roste řada vzácných dřevin a květin. Vždy třetí neděli v květnu se v Letohradě koná tradiční a v celém kraji proslavená Kopečková pouť, svým rozsahem jedna z největších ve východních Čechách. V květnu začíná také další významná akce – Mezinárodní hudební festival. Stále větší oblibu získávají výstavy výtvarného umění, které se konají několikrát do roka v galerii pod kaplí sv. Jana Nepomuckého v umělé jeskyni, v parku, v městském muzeu i v galerii na Špejcharu.

Primus Sobotka ve své knize Kratochvilné historie tvrdí, že když prý duch svatý rozdával své dary, na kyšperecké se nedostalo. Místní farář jim to chtěl vynahradit tím, že objednal v Prusku sochu sv. Antonína, kterou chtěl postavit na náměstí. Socha však měla velké rty a kyšperští z obavy, že by jim vypil mnoho kávy, kterou tu měli ve velké oblibě, protestovali tak vehementně, že faráři nezbylo, než sochu vrátit. – V jednom z domů ve Vitanovského ulici, kde je dnes restaurant Hybš, prý straší. Dům stojí na bývalém hřbitově a duchové dávno zemřelých navštěvují zdejší obyvatele a ruší je ve spánku.(Ubytování a stravování: penzion Dagmar PO–SO 11–01, NE 11–22 h; penzion Forche, PO–ČT 9–22, PÁ 9–23, SO, NE 9–21 h, restaurant Hybš, ÚT–ČT 11–22, PÁ 11–24, SO 18–23 h; restaurace Na koupališti, PO–ČT 14–22, PÁ 14–23, NE 9–12, 15–21 h; restaurace U malířů, PO–ČT 9–23, PÁ 9–02, SO 11–02, NE 11–23 h; restaurace Zámecká, denně 11–23 h; Adam-herna PO–ČT 14–01, PÁ, SO 14–03, NE 12–22 h, Adam-kavárna PO–ČT 11.30–23, PÁ, SO 11–03, NE 14–22 h, Kulturní dům denně 16–23 h, bufet PO–PÁ 7.30–17, SO 7.30–11 h, cukrárna na náměstí ÚT–PÁ 8–17, SO, NE 7–11 h.)

(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: