Pěkná, velmi členitá a na výškové rozdíly dost náročná trasa nás provede kopcovitou, většinou zalesněnou krajinou kolem nejvyšších vrcholů Slavkovského lesa – Lesného a Lysiny. Z větší části půjdeme po kvalitních cestách nebo silničkách, vystoupáme až do devítisetmetrové výšky, abychom v závěru sestoupili do středu Mariánských Lázní. Oč pestřejší a rozmanitější je tu příroda, o to chudší je možnost občerstvení, proto doporučujeme přibalit na cestu nezbytné jídlo a pití.
Výchozím místem je železniční stanice Dolní Žandov na trati 170 z Prahy do Plzně a Chebu. Odtud půjdeme po žluté značce silnicí kolem průmyslových objektů dolů do mělkého údolí Šitbořského potoka k rozcestí turistických cest v Dolním Žandově. U mostu přes potok se k nám zleva přidá modrá značka, která nás bude provázet po celé zbývající trase.
Městečko Dolní Žandov patří k nejstarším sídlům v popisované oblasti. Ves položená v zemské bráně při cestě z Chebu do Plzně vznikla pravděpodobně německou kolonizací již ve 12. století. První zmínka o ní je z r. 1197, kdy ji kníže-biskup Jindřich Břetislav daroval tepelskému klášteru. V r. 1242 se tu připomíná manský dvůr. Okolní pohraniční lesy patřily českému králi Přemyslu Otakarovi II., který po r. 1261 povýšil původní ves Žandov na komorní městečko. To však bylo zničeno v r. 1347 za bojů mezi Karlem IV. a Ludvíkem Bavorem. V troskách bylo ještě v r. 1370, kdy je získal v léno Boreš z Riesenburka. Později však bylo znovu obnoveno. V r. 1464 dostali obyvatelé právo vařit pivo a prodávat je na panství. Žandovští se v dalších stoletích živili především zemědělstvím a řemesly. V 19. století zde bývala proslulá výroba malovaných žandovských tabatěrek, za první republiky pak středisko obchodu se dřevem. – Jádrem městečka, vystavěného ve vyvýšené poloze nad potokem, je nevelké vřetenové náměstí, v jehož středu na nejvyšším místě stojí původně opevněný kostel sv. Michaela Archanděla, připomínaný již ve 14. století. Dnešní stavba je barokní z r. 1682, kostelní věž dostala báň až roku 1898. U kostela stojí fara, poblíž i socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1705. Původní zástavba na návrší se postupně rozšiřovala směrem do údolí a podél potoka. Největší počet domů přibyl ve 2. polovině 18. a v 1. polovině 19. století. Šlo většinou o objekty s hrázděnou konstrukcí. Na náměstí převládly koncem 19. století patrové historizující domy. Ve 20. století vyrostla u nádraží malá Nádražní čtvrť. Po r. 1945, kdy byla odsunuta většina převážně německého obyvatelstva, nastala stagnace, spojená s likvidací části cenné městské architektury. Zbořeny byly především hrázděné domy, m. j. pozoruhodný patrový barvířský dům z 18. století. (Stravování: hostinec Pod kostelem)
Od rozcestí turistických cest půjdeme po modré značce. Vede nás silnicí nad obec, přetne frekventovanou komunikaci Plzeň–Cheb a stále po asfaltce mezi poli míří k severovýchodu. Někde v těchto místech stával kostelík, vybudovaný Jindřichem z Plavna na paměť jednoho z kastelánů blízkého hradu Boršengrynu, který tu byl ze žárlivosti zavražděn. Dodnes se tu prý občas objevuje přízrak černého muže se psem, který skáče lidem na ramena. – Silnice sestoupí do zalesněného údolí Lipoltovského potoka k půvabnému rybníčku, nabízejícímu příjemné vykoupání. V jeho blízkosti je několik chat. Za rybníčkem značku opustíme a dáme se pěšinou vpravo podél břehu a dál do lesní úžlabiny, kde jsou zbytky starého židovského hřbitova. Kamenná ohradní zeď je na mnoha místech pobořena, pokácená je i většina náhrobních kamenů. Hřbitov je snad středověkého založení, dnešní podoba i většina náhrobků však pochází z 19. století.
Od hřbitova se nevracíme stejnou cestou, ale za jeho horním koncem se dáme vlevo na pěšinu, která zvolna stoupá okrajem zalesněného ostrohu. Před první chatou se vpravo objeví výrazný příkop a val, oddělující výběžek od planiny. Opevnění chránilo předhradí hradu Boršengryn (také Boršov, Úbočí, původně Borschengrün), pojmenovaného po svém zakladateli Boršovi z Riesenburka (Oseka). Na předhradí obdélného tvaru se kromě příkopu a valu dochovaly různé terénné nerovnosti, tu a tam se základy hospodářských staveb. Nedaleko záchodu jedné z chat, které tu byly v nedávné době postaveny, je odhalen větší kus zdiva. Předhradí odděloval od vlastního hradu mohutný, ve skále vylámaný příkop, kterým dnes prochází silnice. Sestoupíme k ní a úzkou pěšinou se vydáme na protilehlé hradiště nevelkého lichoběžníkového tvaru. Na vrcholové plošině, která ze tří stran spadá strmě do údolí potoka, stojí osamocená chata. Před ní vidíme asi půl metru vysoké zdi zhruba čtvercové obytné věže, která plnila funkci paláce. Podle dochovaných ilustrací ze 17. století stávaly po jejích stranách nad dnešní silnicí dvě kulaté věže, celý hrad byl pak obehnán kamennou zdí. Nepatrný zbytek zdiva se dochoval i nad přístupovou pěšinou.
Od Boršengrynu pokračujeme spolu s modrou značkou po silnici do vsi Úbočí, vystavěné v mírném svahu po obou březích jednoho z menších přítoků Lipoltovského potoka. Vznikla pravděpodobně jako podhradí někdejší tvrze Amonsgrün a podle ní se také původně jmenovala. Poprvé se připomíná v r. 1360. Bývala osadou lesních dělníků. Dochovala se tu řada selských statků chebského typu. V horní části (mimo popisovanou trasu) je kaple sv. Kříže ze začátku 19. století, obdélná s polygonálním závěrem, s poměrně cenným vnitřním zařízením.
Za levotočivou zatáčkou ves opustíme a pokračujeme stále po silnici kolem vepřína mezi poli, mineme rybníček obrostlý stromy a pak míříme do osady Podlesí. Ze silnice se otvírá daleký výhled nejen na blízké zalesněné vrcholy Slavkovského lesa po naší pravé ruce, ale i na opačnou stranu, na hřebeny Českého lesa s dominantou Dyleně. V Podlesí na křižovatce u menší bezslohové kaple jdeme mírně vlevo jen velmi zvolna stoupající silničkou, která se po chvíli stočí vpravo a pěknou alejí nás vede k lesíku, kde vlevo uhýbá značená odbočka (200 m a zpět) k osamělému stavení, před nímž vpravo vyvěrá pramen minerální vody Radionka.
Hlavní trasa pokračuje k rozcestí turistických cest. Javořina, kde zleva přichází zelená značka z Libavy. Samota Javořina s myslivnou a hotelem (mimo provoz) bývala oblíbeným výletním místem u pramene minerální vody. Mineme prostorné parkoviště (až sem je možné dojet autem) a vstupujeme do pěkného zalesněného údolí Podleského potoka. Stoupající cesta nás přivede k pěkné vzorně udržované kapli Kneipelbach, jejíž věžička se šindelovou střechou slouží jako zvonička. O kus dál sestoupíme k potoku, přejdeme ho a pokračujeme údolím ještě asi 750 metrů. Pak se modře značená cesta stočí vpravo a začíná dost prudce stoupat.
Kdybychom pokračovali cestou podél potoka, přešli bychom po 500 m na druhý břeh a pak stoupali asi 2 kilometry, dostali bychom se do míst, kde stávala ves Smrkovec, zlikvidovaná v rámci úpravy vojenského prostoru po r. 1945. Do její blízkosti klade pověst sídlo obra Kobera, vládce Slavkovského lesa, jakési obdoby krkonošského Krakonoše, jehož královstvím bývaly právě lesy, kterými procházíme.
Při toulkách provází tohoto lesního ducha Divoká honba. Za bezměsíčních nocí jezdí na bělouši s větrnou nevěstou a za ním s výskáním a voláním i jeho družina. Komu se podaří zahlédnout zlatou obroučku na jeho klobouku, bude mít v životě štěstí. Někdy obr volá hlubokým hlasem „hej, hej“. Kdo mu dá neslušnou odpověď, dostane pořádný pohlavek. Dříve strašívaly v kraji obrem Koberem matky neposlušné děti.
Výrazně stoupající cesta nás dovede na křižovatku, odkud pokračujeme mírně vpravo. Na dalším – vidlicovém – rozcestí se dáme opět vpravo (chybějí značky!) a opět stoupáme, zprvu zvolna, pak prudčeji až k panelové lesní vozovce pod vrchem Ovčák (898 m). Vozovkou půjdeme dál vlevo, asi po 600 m opět vlevo asfaltovou silničkou. Vede nás již bez větších výškových rozdílů pěknou krajinou, lesem a pasekami, v závěru pak i okrajem rašeliniště.
Nakonec sestoupíme k silnici u samoty Horní Lazy. Modrá značka míří po silnici vpravo mírně dolů k rozcestí, kde odbočuje vozovka k osadě Lazy. Pokračujeme stále přímo kolem pramene pitné vody, zprvu prakticky po rovině, pak vzhůru do Vysokého sedla (905 m), které odděluje dva nejvyšší vrcholy Slavkovského lesa – Lesný (983 m, vpravo) a Lysinu (982 m, vlevo). Zleva se k nám přidá žlutá značka, která spolu s naší modrou pokračuje ze sedla dolů lesní cestou.
Místy překonáváme rozbahněné úseky, nejlépe vpravo lesem. Po pravé straně u cesty stojí pomníček, který připomíná, že tu 18. 12. 1988 nešťastně zahynul 32letý Vladimír Hanzlík. Brzy dojdeme k zatáčce široké cesty. Žlutá pokračuje v přímém směru údolím malého potoka, naše modrá zahýbá vlevo. Asi po půl kilometru začíná další výstup, který nás dovede vysoko do svahu vrchu Lysina, v závěru pak krátce klesne k silnici.
Po ní jdeme vlevo, vzápětí však odbočíme doprava na lesní cestu. V těchto místech stávala dnes již zaniklá Kladská myslivna zvaná Bašus. Od 13. století, kdy klášter Teplá ztratil rozsáhlé zalesněné území při české hranici, tudy procházela hranice tepelského panství, až do r. 1786 uzavíraná závorou. Pak klášter přišel i o tyto pozemky, které vyměnil za lesní rezervaci v místech dnešních Mariánských Lázní.
Ve zdejších lesích se po staletí nesmělo kácet ani zakládat nová obydlí, protože sloužily jako rezervoár dřeva pro slavkovské doly. – Při silnici je pěkný lesní rybník Uhlíř. Přejdeme po jeho hrázi a pokračujeme prakticky po rovině po tzv. Bašusově cestě až ke stejnojmennému rozcestí, kde se vlevo odděluje žlutá značka na Králův kámen a k Mýtskému rybníku. Naše modrá se stočí vpravo a za mírného klesání nás rozlehlým lesem dovede k silničce, kde je rozcestí U stohu.
Silničku přetneme, při okraji mýtiny dojdeme k další křižovatce a zamíříme vlevo. Cesta, která tu začíná, se jmenuje Smetanova alej a je jednou z oblíbených vycházkových tras mariánskolázeňských hostů. Prochází členitým terénem, zpočátku převážně vzhůru pod kótu 756 m, později mírně dolů k hájovně Valy (dříve Kynžvartská myslivna). Krátce sledujeme silničku, v levotočivé zatáčce však jdeme rovně klesající pěšinou až k další silničce při kraji lesa. Po ní vpravo, později vlevo dolů do centra Mariánských Lázní.
(Doporučujeme Slavkovským lesem ze Zelené edice.)
