Malebné je okolí Deštného, jednoho z center Orlických hor. Pestrá členitá krajina, v níž se horské vrcholy střídají s hlubokými údolími potoků a lesy s horskými loukami musí jistě oslovit každou romantickou duši. Jako balzám působí pohled na půvabné stavby lidové architektury, především na roubené či poloroubené chalupy, lemující cesty, ale často i „rozházené“ vysoko do lučinatých strání. Na tom, že se jich tu zachovalo tolik, mají zásluhu především chalupáři, kteří často chátrající domy s větším či menším citem obnovili a upravili pro rekreační pobyt. Trasa, která nám takovýchto roubenek představí hned několik desítek, není příliš dlouhá, ale bohatá na výškové rozdíly. Doporučujeme přibalit do batohu něco jídla a pití, protože jediný hostinec, který cestou potkáme, otevírá až v pozdějším odpoledni.
Deštné v Orlických horách, hotel Area (Národní dům) – Vyhlídka nad Národním domem 1,5 km – Sedloňovský černý kříž 4,5 km – Horní Sedloňov 7,5 km – Sedloňov, host. 8,5 km – Plasnice 10,5 km – chata Radost 11,2 km – Pod Špičákem 12 km – Kout 13 km – Nad Koutem 13,5 km – Deštné v Orlických horách-Dříš, hotel Panorama 14,5 km – Deštné v Orlických horách, hotel Area (Národní dům) 15,5 km
Z centra Deštného v Orlických horách**, od hotelu Národní dům (dnes Area) poblíž kostela, půjdeme po zelené značce. Zvolna stoupáme úzkou asfaltovou silničkou, na konci krátkého stromořadí jistě nepřehlédneme opravenou sochu Ecce homo z r. 1783 a za ní pěkný poloroubený dům. O kousek dál na vidlicovitém rozcestí pokračujeme silničkou mírně vpravo, po několika desítkách metrů ji však opouštíme a jdeme šotolinovou cestou do lesa. Dost prudce stoupáme kolem půvabných rekreačních chalup, mineme sochu sv. Antonína pod skupinou lip a na křižovatce uhýbáme vpravo. Cesta nás vede stále vzhůru okrajem lesa nad pastvinou, otvírá se nám hezký pohled na obec i okolní krajinu.
Pak se stočíme vlevo a zdoláváme svah po okraji louky, obklopené lesem. Za stálého stoupání dorazíme k široké cestě, kde je turistická orientace Vyhlídka nad Národním domem*; jsme v nadmořské výšce 855 m. Stojí tu lavička, kde si můžeme na chvíli oddechnout. Zprava přichází modrá značka, která tu zahýbá znovu doprava a po krátkém výstupu sestoupí k hotelu Šerlišský Mlýn. Naše zelená půjde dál vlevo do lesa po široké cestě, která je poměrně kamenitá, ale dobře schůdná. Vede nás už jen zvolna vzhůru a po chvíli vyústí na příjemnou lesní asfaltovou silničku, po které budeme mírně stoupat dál. Její okraje lemují bohaté porosty náprstníků. Zanedlouho mineme pevnůstku – objekt lehkého opevnění, vybudovaný ve 30. letech 20. stol. Podobných potkáme v následujícím úseku víc a to po obou stranách cesty, kterou měly střežit. Procházíme totiž po hlavním hřebeni Orlických hor, který byl v době nebezpečí německého fašismu proměněn na desítky kilometrů dlouhou opevněnou linii**, mohutnou hráz předpokládanému útoku. Tyto nevelké kulometné pevnůstky, tzv. řopíky, doplňoval v některých úsecích i souvislý řetěz velkých pěchotních srubů s podzemními tvrzemi Hanička a Adam.
Silnička stále prochází těsně pod vrcholem táhlého hřbetu a vede nás divokými horskými lesy, tvořenými většinou smrky a buky, které mají místy až pralesovitý charakter. Asi po 1200 metrech zahne prudce vpravo, po chvíli pro změnu vlevo a vystoupá ke kótě 972 metry. Pak nás vede těsně pod vrchol Kamenného vrchu (1035 m, vpravo). Je tu vykácen široký pruh lesa a při jeho okraji – v nejvyšším místě stoupání – byl nedávno vybudován krytý odpočinkový altán se stolem a lavičkami. Je to překrásné místo**, z něhož se otvírá kouzelný výhled daleko do kraje. Přímo pod námi leží hluboké údolí potoka Deštná, za ním výrazný zalesněný vrchol Špičák, vpravo vidíme věž sedloňovského kostela.
Sestoupíme do sedélka a za ním krátce mírně stoupáme k rozcestí Sedloňovský černý kříž při okraji přírodní rezervace Sedloňovský vrch. Stával tu dřevěný, černě natřený kříž s Ukřižovaným, vztyčený k uctění památky hraběte Jeronýma Mansfelda, rakouského ministra orby, který zemřel v r. 1881. Lidová tradice tvrdí, že hrabě byl právě na tomto místě při lovu zavražděn a celá věc byla zakamuflována tak, aby působila dojmem nešťastné náhody. Ve skutečnost však zemřel tento Mansfeld zcela přirozenou smrtí, když si léčil své zdravotní neduhy daleko odtud v lázních. Kristovo tělo na kříži zhotovené z mosazného plechu se údajně lesklo tak, že při západu slunce byly odrážející se paprsky vidět až z opočenského zámku.
Tady zelenou značku opustíme a půjdeme dál vlevo po modré. Cesta sestupuje četnými serpentinami zalesněnou strání, na rozcestí při malé trojúhelné loučce míří značka vpravo. Prochází okrajem rezervace Sedloňovský vrch**, jejíž jádro tvoří pralesovité jedlobučiny, i když převažujícími porosty jsou smrčiny. Chráněné území o rozloze 99,7 ha leží na západním svahu stejnojmenného vrchu v nadmořské výšce 720–1050 metrů. Uvádí se, že na rulovém a svorovém podloží tu roste více než 150 druhů vyšších rostlin. – Nakonec rezervaci opustíme a příjemnou travnatou cestou přes paseky dojdeme k prvním domům Horního Sedloňova.
Tady se cesta změní v asfaltovou silničku, která místy dost prudce sestupuje údolíčkem protékaným malým potokem. Obdivujeme řadu poloroubených chalup, dnes převážně využívaných k rekreaci. Od turistické orientace Horní Sedloňov pokračuje značka v původním směru po hlavní silnici. I tady stojí obdobné chalupy, ve svahu vpravo nad námi rostou památné lípy. Dojdeme do centra Sedloňova**, k prodejně, hostinci (občerstevní) a objektu dětského domova. Doporučujeme udělat krátkou odbočku mírně vpravo ke kostelu, jehož věž s červenou střechou odtud dobře vidíme. Kostel Všech svatých s nedávno obnovenou fásadou stojí na návrší nad potokem. Je to jednolodní barokní stavba z let 1704–06 s průčelní hranolovou věží, která vystřídala starší dřevěnou svatyni.
Naproti němu je pozoruhodná roubená fara, přízemní stavení z r. 1750. – O původu jména této horské obce, ležící na obou březích Zlatého potoka, existují různé verze. Podle jedné, která má spíše charakter pověsti, je název odvozen od velmi vzácného jezdeckého sedla, které někde poblíž ztratil majitel panství. Obyvatelé sedlo našli a vrátili – za to získali některá privilegia a právo užívat sedlo v obecním znaku. Jiná verze říká, že se kdysi ve vsi kvalitní jezdecká sedla zhotovovala. Pravděpodobnější je však mínění, že obec byla pojmenována podle horského sedla, oddělujícího Sedloňovský vrch od hlavního horského hřbetu. Podle pozemkové knihy se ves původně jmenovala Novodeštná, poté, co se osamostatnila, se jí údajně říkalo Sídlo nové, což prý obyvatelé časem zkomolili na Sedloňov. I když se někdy tvrdí, že historie lyžování v Orlických horách se začala psát před 1. světovou válkou v Bartošovicích, patří tento primát ve skutečnosti právě Sedloňovu. Již začátkem 90. let 19. stol. dal totiž majitel opočenského panství Colloredo Mansfeld u zdejšího truhláře Hartmana zhotovit několik párů lyží pro lesní personál a to podle „ski“, které mu přivezli z Norska. Již po roce zvládli uživatelé toto umění natolik, že si své síly změřili v prvním lyžařském závodě, který vedl od sedloňovského hostince až na Vrchmezí a zpátky.
Od turistické orientace v centru obce půjdeme dál po žluté značce. Nejprve se asi 100 m vracíme po silnici, pak zahneme vpravo přes potok a začínáme stoupat krátkou březovou alejí, od rozcestí v lesíku pokračujeme vpravo vzhůru pěšinou podél oplocené pastviny. Na jejím konci se dáme vlevo, vystoupáme k louce a podél ní ke křižovatce několika cest uprostřed oplocených pastvin. Neznámí „vtipálci“ tu úmyslně zničili turistické značení, což notně komplikuje orientaci. My však víme, že žlutá značka přejde rozcestí a vede dál mírně vpravo pěšinou mezi dřevěnou ohradou a okrajem mladého jehličnatého lesa. Asi po 400 metrech pastvina skončí, jdeme dál v přímém směru do lesa, teď již po široké kvalitní cestě. Ještě krátkou chvíli mírně stoupáme, pak následuje pozvolný sestup až na konec lesa, k hornímu okraji rozlehlé louky. Před námi se otevře malebná krajina s dominantou kopce Špičák, jehož vrchol rozhlodal lom.
Vpravo na zalesněném vrchu stojí telekomunikační věž, přímo před námi leží velmi hezká osada Plasnice*, do které také míří naše cesta. Hned u prvního stavení roste mohutná lípa s velmi širokým kmenem, naproti ní mezi dvojicí javorů jsou bohužel devastovaná boží muka. Na rozcestí pod kravínem zahýbáme vpravo mírně dolů kolem poloroubených rekreačních chalup. (Jistě zaregistrujeme, že některé roubenky jsou zcela nové, vystavěné v původním lidovém stylu.) Přejdeme silnici u autobusové zastávky a pokračujeme mírně vpravo asfaltovou silničkou. Zvolna stoupáme otevřeným terénem mezi loukami, vozovku místy lemuje stromořadí. Asi po 750 metrech na rozcestí míří žlutá značka vlevo k chatě a rekreačnímu areálu Radost (ubytování, občerstvení), položenému na svažité louce při úpatí Špičáku.
U turistické orientace zahýbáme na úzkou asfaltovou silničku vlevo. Vystoupáme k lesu nad areál, kde se silnička změní v cestu a vede nás stále vzhůru olšovým porostem kolem vodojemu, později příjemnou travnatou osluněnou cestou mladým smrkovým lesem až k turistické orientaci Pod Špičákem–sever v lučinatém sedle mezi Špičákem (841 m) a kótou 803 m. Zleva přichází zelená značka, která spolu s naší žlutou přejde přes louku k dalšímu orientačnímu místu v blízkosti zpustlé a rozpadající se hájovny. Vlevo od nás je vrchol Špičáku*, v jehož západním svahu byl v r. 1937 otevřen kamenolom. Lámala se tu kvalitní hornina gabrodiorit, která se používala při stavbě pohraničního opevnění. Lom zůstal v provozu i později, dnes je však těžba již zastavena a zařízení zlikvidováno.
O Špičáku se vypráví pověst, kterou známe v různých variantách i z mnoha dalších míst v Čechách a na Moravě. Hovoří o ženě, která tudy procházela s malým dítětem na Zelený čtvrtek ve chvíli, kdy se v blízkém Deštném rozezněly zvony. Vrcholová skála se před ní rozevřela a ona vstoupila do jejího nitra. Postupně prošla Kamennou, Měděnou, Stříbrnou a Zlatou komorou, hlídanou různými zvířaty včetně lva, a nabrala si plnou zástěru zlata a stříbra. Pak, opojena náhlým bohatstvím, vyšla ven, a dítě zapomněla v hoře. Vchod se zavřel a nešťastnice musela čekat celý rok, teprve pak mohla znovu vejít do tajemného podzemí. Již se nestarala o poklady, spěchala rovnou do Zlaté komory, kde našla dítě živé a zdravé. Sedělo na hromadě zlata a jedlo jablko. Celou dobu se tu prý o ně staral hodný skřítek, který capartovi nosil jídlo a utěšoval ho.
Na druhém rozcestí, označeném jako Pod Špičákem–jih, míří zelená značka vpravo, naše žlutá nás vede mírně vlevo po pěšině podél hájovny do lesa. Mineme krmelec a pokračujeme prakticky po rovině, místy překonáváme bažinaté zrašelinělé úseky. Asi po půl kilometru začínáme klesat, stočíme se vpravo, projdeme pasekou osázenou mladými smrčky a břízami a po chvíli opustíme les. Krajem hezké horské louky sestoupíme k silničce a turistické orientaci u osady Kout. Zprava se k nám přidá červená turistická značka; společně s ní zahýbáme vlevo do osady, kterou tvoří asi pět objektů v malebné poloze ve svahu, z něhož se otvírá daleký výhled. Pak pokračujeme zpevněnou vozovkou prakticky bez výškových rozdílů, přes louky kolem občasných lesíků k rozcestí Nad Koutem. Tady se k nám připojí další červená značka z Opočna.
Pak se silnička stočí vlevo a vede nás zhruba po vrstevnici napříč svahem hezkými sekanými loukami. Po pravé straně ji lemuje stromořadí třešní. Romantickou krajinu vhodně doplňují rozptýlené chalupy osady Dříš. Asi po 500 m se napojíme na asfaltovou silničku, po obou stranách přibývá rekreačních objektů, převážně opět v „roubeném provedení“ (ubytování, stravování: chata Kukačka). Vozovka se přehoupne přes hřbítek a začíná klesat, před námi se otevře překrásné horské panorama* s dominující Velkou Deštnou. Krátce nato uhýbají červená a žlutá značka vpravo podél ohrazeného rekreačního areálu pod nevelkým lesíkem, po 30 metrech pro změnu vlevo na pěšinu přes louku kolem dřevěného oplocení. Na jeho konci vstoupíme do lesa a dost strmě klesáme kamenitou pěšinkou k jednomu ze zastavení křížové cesty, později po schodech k plošince před hotelem Panoráma. Vlevo ve svahu je pietní místo* s pamětními deskami a reliéfy JUDr. J. Štemberky, A. Jiráska a K. Michla.
Od hotelu, k němuž patří i sousední Jiráskova chata (ubytování, občerstvení) pokračujeme po žluté a modré značce vlevo po silnici (červená zamířila vpravo dolů) napříč svahem. Mineme galerii plastik v přírodě a po chvíli se opět spojíme se silničkou, z níž jsme pod vrcholem stráně odbočili. Pak již zvolna klesáme k Deštnému v Orlických horách, které odtud máme jako na dlani, včetně Velké Deštné v pozadí. Mineme kostel a cestu zakončíme v centru obce, u hotelu Area (Národní dům).
(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené edice.)
