V roce 2012 se Sasha DiGiulian stala první Američankou, která vylezla cestu obtížnosti 9a. Od té doby dokazuje, že se zaměřila na sportovní lezení a vyhrávala závody. Ale ledolezení? Drobná Sasha několikrát v rozhovorech přiznala, že opravdu nesnáší, když je jí zima. Přesto se do ledů pustila a nejde jí to vůbec špatně.
Kdy jsi s ledolezením začala?
Poprvé jsem to vyzkoušela a naučila se základy loni v prosinci v Coloradu s trenérem ledolezení Willem Mayem. Nikdy dříve jsem cepíny v ruce nedržela, takže jsme museli začít od základů – jak cepíny bezpečně používat, jak se jistit a podstatné technické základy k pohybu na ledu.
A jaké byly tvé první zkušenosti?
Především jsem se chtěla naučit ignorovat nepohodlí, když jsem venku a je zima. V podstatě nesnáším, když mi je chladno. Takže jsem si vybrala tu nejstudenější lezeckou činnost, abych se naučila zvládnout fungovat v chladu a k mému velkému překvapení jsem zjistila, že mě ledolezení opravdu baví.
Co tě na tom tolik zaujalo?
Pro začátek bylo dobré, že jsem od toho nic nečekala. Zkusila jsem nový sport bez jakéhokoli tlaku na nějaký výkon, prostě jsem jen chtěla být v přírodě a naučit se něco nového. A to byl úplně osvobozující pocit. Sportovní lezení je mojí vášní, ale zároveň i mojí prací a musím se soustředit na to, abych vyhrála závody nebo našla nejtěžší cestu, kterou mohu vylézt a vylezla ji. Ledolezení je pro mě něco nového a vzrušujícího. Dříve jsem se pobytu venku, když bylo chladno, zcela vyhýbala a teď lezu po zmrzlém vodopádu a děsně mě to baví.
Přemýšlela jsi někdy při lezení, že ta stěna byla ještě před pár týdny tekutá?
To je vlastně jedna z nejzajímavějších vlastností ledolezení. Pomíjivost té skutečnosti. Stav, že to, po čem lezu, tam nebude věčně. Ten pocit jsem dříve nezažila. Skály tu jsou a nejspíš budou i za mnoho let, mohu se na ně vrátit. Ale led nikdy nebude úplně stejný.
Ve sportovním lezení si na skálu můžeš sáhnout, při ledolezení je mezi tebou a stěnou cepín. Jaký je rozdíl v lezení, když je tam stále něco mezi?
Při ledolezení je důležité mít cit pro strukturu ledu, umět ji vnímat i přes kovové náčiní a odhadnout, jestli lze tomu ledu důvěřovat nebo ne. A právě ta nutnost nepřímého vnímání přes cepíny a mačky, kdy lezec není v přímém kontaktu se stěnou, dělá z ledolezení něco zcela odlišného.
Využiješ nějak dále tyto své nově nabyté schopnosti?
Především jsem chtěla najít nějakou aktivitu na zimní období, kdy je příliš zima na lezení kdekoliv v okolí. To se vždycky hodí. Krom to bych se dlouhodobě ráda věnovala i alpskému lezení a pokud se chci dostat do hor a vylézt něco většího, využiju, co jsem se naučila na ledu. Takže jsem si tím rozšířila rozsah možných cílů.
 Jméno Sasha DiGiulian se na Pohora.cz neobjevuje zdaleka poprvé. Podívejte se na video z jejího úspěchu v cestě Era Vella (9a) ve španělském lezeckém ráji Margalef. A jak vidíte na obrázku vlevo, před dvěma lety se i dostala na titulní stránku časopisu Svět outdooru – to ještě jako skalní lezkyně. Sashu budeme určitě sledovat i nadále, pokud by se ledolezení věnovala častěji, mohla by mít Lucka Hrozová zajímavou konkurentku.
|
Ledolezkyň je obecně relativně málo, tušíš proč?
Myslím, že to je především kvůli tomu nepohodlí, kdy je zima a je nutné to vydržet. Mě ledolezení přijde jako opravdu extrémní sport. Používají se ostré nástroje, je nutné dávat pozor na padající led, při umístění šroubů do ledu si vždy musíte být naprosto jisti, že perfektně drží, ačkoli vše okolo vypadá křehké. Ty podmínky celkově působí hrozivěji než při sportovním lezení.
Co bys poradila lezcům a lezkyním, kteří by ledolezení chtěli zkusit?
Základem je bezpečnost! Mě základy naučil jeden z nejzkušenějších lidí, co se v ledolezení pohybují, Will Mayo. Ukázal mi cit pro ten sport. Začínala jsem samozřejmě s horním jištěním než jsem se odvážila na prvním. Prostě krok za krokem. Ale nebojte se to zkusit. Vykoušení je vždycky první krok.
