430 km napříč Británií

Tuhle těžko představitelnou porci jsem vlastně zvládl i proto, že jsem se nikdy nesnažil si ji představit v celku. Nikdy jsem neuvažoval ve smyslu „ještě 260 km do cíle“, ale „30 km do depa“. Nebo ještě lépe „ani ne 20 mil…“. Když Anglie, tak pořádně.

V ledové vodě po kotníky

A Anglie to byla pořádná – farmy a neustálé přelézání plotů a branek (na místech k tomu určených), déšť, vítr, mlha a vřesoviště. Ta byla asi na celém závodě největší překážkou. Buď v nich cesta nebyla, což hlavně v noci znamenalo opravdu náročný a pomalý postup, kdy jsem se náhodně propadal do ledové vody, nebo v nich byla krásná vydlážděná pěšinka, jenže vlivem silného deště byla pod vodou nebo namrzlá, takže také nic moc.

Nejostřejší to asi bylo druhou noc, kdy přišlo psí počasí a hodně se ochladilo. Druhou noc se totiž v takových závodech poprvé láme chleba (pak už se láme vlastně pořád). Naklusal jsem do ní ještě bez přestávky na spánek, ale věděl jsem, že tohle jsou právě ty podmínky, které když zvládnu, mohl bych získat výhodu. Cítil jsem však, že pozornost není kdovíjaká a ani mi to moc neběželo. Ale vědomí, že zastavit mi vůbec nepomůže a že vlastně jediný smysluplný postup je jít dál a skutečně do toho depa dojít, mě vlastně dovedlo až do toho depa. Tím jsem získal náskok, ale nečekal jsem, že bude tak velký.

Rychlejší než organizátor

Evidentně to nečekali ani organizátoři, takže když jsem dorazil do depa na 3. kontrole, tedy asi do půlky závodu, tak to depo prakticky neexistovalo. Ale on toho člověk moc nepotřebuje. Podělil jsem se s tou jedinou organizátorkou, co po chvíli přijela, o vločky, banán a instantní polívku a na hodinu jsem zalehnul.

Posledních 90 km, tedy 60 mil, už bylo díky zánětu předních holenních svalů utrpením, ale věděl jsem, že to zvládnu až do cíle. Kromě toho mi neustále chodily zprávy s podporou na mobil. A to byla asi ta nejlepší část, která trvala poslední tři a půl dne – neustále mě někdo povzbuzoval přes mobil a cítil jsem, jak podpora roste. To bylo něco úžasného a společně s krásnou a přitom měnící se krajinou, kterou závod vedl, to vytvořilo pro mě osobně nádhernou kulisu, jakou jsem na žádném jiném závodě nezažil. A to i přesto, že se jednalo o závod jednotlivců, z čehož jsem měl největší strach

Tohle byl prostě opravdu zážitek – sám jsem si ten závod našel, vybral a zařídil vše okolo. A najednou je to tady. Běžím a při tom mě povzbuzuje a virtuálně se mnou běží taková ohromná spousta lidí!

Taky mi ten závod ukázal několik věcí. Třeba, že 430 km je fakt hodně. Dá to rozum, to ví i ti, co nic takového nikdy nevyzkoušeli. Jenže mi to neřekl jen moudrý Franta z hospody, ale začaly to říkat i některé části mého těla a možná mi říkaly i to, že to je příliš. S tímhle se budu muset do budoucna nějak poprat a uvidíme, kdo koho přesvědčí…

Permanentně na pokraji kolapsu

Také si neustále čtu, jak jsou někteří spoluzávodníci a organizátoři překvapeni, když prohlásím, že jsem byl unavený a už mi to nešlo. No, na začátku závodu jsme dostali školení o vyčerpání a hypotermii (podchlazení), že si na to máme dávat pozor a nedovolit hypotermii propuknout, protože nás může překvapit a vyřadit z provozu.

No, tak to jsem asi nedodržel. Když se nad tím zamyslím, tak jsem šel vlastně pořád na hranici podchlazení a permanentně vyčerpaný a unavený. Což mě ale vlastně vůbec nepřekvapilo. Jen to, že jsem byl neustále v pohybu, mě udržovalo těsně nad touto hranicí a funkčního. Takže když jsem přišel do depa, zastavil se, tak to propuklo – rozklepal jsem se, byla mi zima, měl jsem hlad, žízeň a začalo se mi chtít spát. Jenže v depu je na to člověk připravený.

Dá se říct, že tenhle závod není o tom, co při něm člověk dělá a co má s sebou, ale přesně opačně – je o tom, co člověk nedělá a nemá s sebou. Přesněji, čeho všeho se dokáže vzdát, a přitom neustále pokračovat k cíli.

Nejdůležitější je hlava

Čímž se poněkolikáté, ale z různé strany dostávám k tomu, co bylo nejdůležitější – hlava. Zní to jako klišé, ale je to tak. Je dost možné, že ve startovním poli byli rychlejší běžci s vychytanějším vybavením. Já jsem prostě omezil veškeré činnosti, výbavu osekal na minimum a hlava přesvědčila celé tělo, že nejlepší řešení je dostat se co nejrychleji do cíle. Ještě že tak. Přitom hlava fungovala i jinak a neustále jsem vnímal krajinu a odnesl si spoustu zážitků. Ani únava, ani zánět, ani ta trofej nebo medaile jsou tak důležité, jako zážitky, které jsem si přivezl. A kvůli nim to dělám.

Přečtěte si také další reportáže o běhání v sekci běžecké závody na www.SvetBehu.cz.