HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ztraceny v Alpách: Jak rozhodně nechodit po horách!

Ztraceny v Alpách: Jak rozhodně nechodit po horách!

Dvě mladé slečny si vyrazily z francouzského Grenoblu na horskou procházku do masívu Vercors. Jen tak, bez zkušeností, pořádné mapy a s falešnou naivitou bezpečí. Dvouhodinová procházka se poněkud zvrtla a stala se dvoudenní noční můrou pro obě zůčastněné. Zdárný příklad toho, jak by se nikdy nemělo do hor cestovat!

Před necelými třemi lety jsem strávila noc ve francouzských Alpách. Nedobrovolně. S mojí vietnamskou kamarádkou jsme se rozhodly běžnou pěší turistiku po horách okořenit trochou kempováním pod širým nebem, ovšem nedobrovolně. Ztratily jsme se ve 2000 m, strávily ledovou noc pod smrkem, až nás druhý den zachránila horská služba helikoptérou.

Poslední rok magisterského studia jsem strávila v krásném alpském údolí v městečku Grenoble. Město je známé zejména díky Alpám, které jej obklopují ze všech stran. Odjakživa miluji lezení po horách, a tak jsem ve volných chvílích v průběhu roku bloudila se svými kamarády po alpských hřebenech. Nejinak tomu bylo i jednoho květnového dne, kdy jsme se s kamarádkou Trang vydaly do Vercors.

Vybaveny pouze mapkami z turistického centra jsme se vydaly zdolat další kus zdejších hor. Autobus s námi vyjel do 1100 m. Zbytek cesty jsme vyšlapaly pěšky. Okolo 16. hodiny jsme došly do 1600 m, kde byl náš cíl – kravičky a dechberoucí výhled. Nebyla bych to ale já, abych nenavrhla, že se vrátíme jinou cestou, než jsme přišly. Tento nápad se nám pěkně vymknul z rukou. Zakecaly jsme se a okolo 18. hodiny si začínáme uvědomovat, že netušíme, kde jsme. „Dobrý, žádná panika, cestu najdeme,“ uklidňovaly jsme se navzájem. Cestu jsme však nenašly. A tak přišla řada na mobilní telefony. Oba byly téměř vybité! Stačily jsme jen zavolat kamarádce Phuong do města, že jsme se ztratily. Jedinou informaci, kterou jsme předaly, bylo místo, odkud jsme vyšly.

Co teď? Jediné, co před sebou vidíme, jsou skály, pod nimi obrovská propast a v dáli město, které ani nedokážeme identifikovat. Nezbývá, než se spoléhat na intuici, pokračovat v chůzi a najít znovu ztracenou cestu.

Asi hodinu od telefonátu slyšíme v dáli helikoptéry. Krouží přímo nad námi. Křičíme jak divé, ale nikdo nás neslyší. Snažíme se tedy vyšplhat na co nejvyšší vrchol, dostat se na nějakou pláň a nezůstávat mezi vysokými stromy, ale ani náznak toho, že by nás někdo spatřil! Kolem 21 hod. zvuk helikoptéry ustal. Bezmoc, zoufalství a strach. Všechny tyto pocity se začaly drát na povrch společně s tmou, která postupně zalila celý les. Začaly jsme se smiřovat s faktem, že tu někde budeme muset přespat. A tak jsme vylezly na skálu, kde byly jen velké kameny a pár uschlých smrků. Foukal hodně silný vítr a zima byla přímo „Titanikovská“. Nutno podoktnout, že naše oblečení bylo na túru do hor hodně nevhodné a dosti podceněné. Trang měla jen třičtvrteční kalhoty a obě jsme měly obyčejné tenisky na běhání.

Studená noc v Alpách

Celou noc jsme se objímaly, a když nám to drkotající zuby dovolily, snažily jsme držet konverzaci o všem možném. Hlavně nemyslet na to, že jsme už půl dne nejedly, ani nepily. Na to, že jediné, co si teď můžeme dát k večeři, jsou lesní červy a šneci. A že jediná dostupná voda se tu povaluje ve formě sněhu. Roztrhaly jsme deštník, abychom si měly čím zakrýt mrznoucí chodidla. A do toho ještě moje fóbie ze tmy! Opravdu dokonalá léčba šokem!

Jakmile se rozednělo, vyrazily jsme na cestu. Zdálo se nám, že ten svah nad námi je nějaký povědomý a že jsme tam tudy včera dopoledne určitě šly. Šplhaly jsme tedy po skalách, stromech a raději se ani nekoukaly dolu na ten sníh. V tu chvíli nás ani nenapadlo, co by se stalo, kdybychom spadly. Bůhví, jak hluboký byl ten sníh. Ještě aby toho nebylo málo, ztratila jsem jednu kontaktní čočku. Takže jsem zbytek skály musela zdolat jednooká jak Žižka.

Helikoptéra mezitím začala opět létat. Ale pořád na druhé straně svahu. Mávaly jsme šátky a holí a křičely z plného hrdla, ale bylo to k ničemu. Byla mlha a podstatně větší zima, než předešlý den. Dokonce padal mírný déšť se sněhem. Helikoptéra přestala na dvě hodiny létat úplně. To už jsem nevydržela a začala naplno brečet. Už nikdy neuvidím svoji rodinu a přátele. Nestihnu pohovor na stáž v Lyonu, který jsem měla mít za 24 hodin. Hlavně jsem se s nikým ani nerozloučila. Trang na rozdíl ode mě nehysterčila, ale dala se do stavění úkrytu. Našla malou jeskyni, kterou začala obkládat větvemi a listím, a do které jsme se obě natěsnaly. Názorná ukázka, pročí Vietnamci odolali a vyhnali všechny kolonizátory a okupanty. Nikdy se nevzdávají. Přestože byla Trang o 4 roky mladší, byla v těch 2000 m mnohem silnější než já. Nenaříkala, bojovala.

Konečně přestalo pršet, a tak helikoptéra začala opět létat. Okolo 16 hodin nás konečně uviděli. Jako ve filmech sjel záchranář hrdinsky dolů po laně, přivázal nása vytáhl do helikoptéry. Dopravili nás do grenobelské nemocnice. Až na mírné omrzliny a šok jsme to přežily ve zdraví.

Celkem nás nepřetržitě hledalo okolo 50 lidí i se psy. Dokonce o našem dobrodružství psali v lokálních denících. Dnes se s Trang smějeme, když ta to společně vzpomínáme. Pravdou ale je, že ještě týdny poté, když jsem za oknem slyšela helikoptéry, jsem dostávala mírné záchvaty úzkosti.

Takže ano, pochopili jste to správně. Nemám a nikdy jsem neměla smysl pro orientaci. Se mnou do hor, prosím vás, nikdy nechoďte!

Článek věnován Trang, mojí pokrevní sestřičce z Alp.

Taky jste někdy podcenili situaci? Podělte se s námi v diskusi. Chybami se člověk učí, a když jsou to cizí chyby, je to ještě lepší.

Přidejte se k diskuzi

Odpovídáte na komentář: