HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Zimní expedice na Manaslu – 3. zpráva z průběhu

Milan Wlasák, Honza Krabec a Pavel Krupička se perou se zimou, hlubokým sněhem a dalšími nástrahami, které jim nachystala osmá nejvyšší hora světa.

V deníku horolezecké expedice, která se jako první pokusila vystoupit na osmitisícovku v zimě, se během vánočních svátků objevil tento zápis:

„Na Štědrý den jsme podnikli další z mnoha pokusů o postup do tábora C2. Z předchozích dní jsme měli již zčásti zajištěný fixními lany průchod trhliny se séraky, cestu skrz trhlinu jsme dokončili. Potom jsme pokračovali stoupáním k dalším stupňům ledopádu. Došli jsme až k obrovské, cca 2 m široké trhlině, hloubku jsme nebyli schopni odhadnout (vidíte na snímku).

Trhlina

Ta se táhne z jedné strany ledopádu až k druhé straně, kde je zakončená čelem ledopádu. Bez žebříku ji nešlo překonat a my žebřík nemáme. Za touto trhlinou to vypadá, že jsou další podobného charakteru. Dalším nepříjemným faktorem je, že v celé oblasti ledopádu leží víc než metr přemrzlého sněhu. Sníh má strukturu cukru krupice a také se podle toho chová. Všude jsme se prodírali po kolena či po pás ve sněhu, o jištění sněhovými kotvami popř. dalšími způsoby se nedalo vůbec uvažovat. Museli jsme se bez úspěchu vrátit zpátky. Na 1. svátek vánoční jsme vyrazili znovu do jiné oblasti séraku. Vystoupali jsme po silně lavinézním svahu do úrovně přechodu séraku z podzimní sezóny a při traverzování séraku jsem zjistil, že séraky jsou značně nestabilní a není zde možné zajistit cestu tak, aby vydržela víc než jen průchod jednoho člověka.

Pokaždé, když nalezneme stopy po cestě z podzimu, jsou všechny pod metrovou vrstvou nesoudržného sněhu. Po, doufejme, zralé úvaze o všech možnostech průchodu do C2 jsme byli nuceni uznat, že se tam prostě nedostaneme. Těžko se nám to říká, ale musíme to vzdát, neexistuje jediná bezpečná cesta, kterou jsme schopni našimi prostředky zajistit, zároveň také nemáme tolik času (např. na výrobu žebříku v Samagaun).

Dosáhli jsme výšky 5850 m.n.m. Vrátili jsme se do tábora C1, po 4 neúspěšných pokusech o prostup ledopádem jsme zbalili všechny věci a vrátili se do základního tábora. Tím expediční část našeho dobrodružství skončila. Vybrali jsme si hořkou daň za to, že jsme při dobývání Manaslu sami. Ale právě to byl jeden z důvodů, proč jsme expedici chystali na zimu – nespoléhat se na ostatní, jak tomu často bývá při expedicích v sezóně. Zachovejte nám nicméně i nadále přízeň. Půjdeme část treku kolem Manaslu do vesnice Arugat Bazaar a potom pojedeme autobusem do Kathmandu. O všem vás budeme informovat.“

Ze zápisků Pavla Krupičky a telefonátů Milana Wlasáka a Honzy Krabce sestavil Petr Kašpar.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: