HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Zdolání sebe sama na Muztagh Ata

Zdolání sebe sama na Muztagh Ata

Muztagh Ata se tyčí do výšky 7509 metrů nedaleko hranic mezi Tádžikistánem a Čínou. Leží na okraji Pamíru a je 49. nejvyšším vrcholem světa. Muztagh Ata bývá povážován za jednu z nejsnazších sedmitisícovek, ale kvůli ledovcovým trhlinám, hlubokému sněhu, silnému větru a pochopitelně i vysoké nadmořské výšce rozhodně není úplně snadným cílem.

K výstupu na podobný vrchol jsem se chystal už dávno. O tom, že to bude právě Muztagh Ata, jsem se rozhodl až po přečtení inzerátu na internetu, kde irský dobrodruh Phill hledal společníky pro výstup na již zmíněnou horu. Po nekonečných přípravách, neúspěšném hledání sponzorů, komplikovaném shánění vysokohorské výbavy a nesnadném tréninku v horách jsem se nakonec připojil k Phillovi jako jediný.

Když nemůže hora k Mohamedovi

Svůj vrchol jsem prvně spatřil zpoza velbloudích hrbů. Místní obyvatelé je chovají, aby je využili při nošení těžkých břemen.  A tak i naši výstroj spolehlivě vynesli až do základního tábora na planinách ve výšce 3800 metrů. Tam se od stanu ke stanu zvědavě procházeli i dlouhosrstí jaci a v okolí si pohvizdovali všudypřítomní svišti.

Nádherné počasí zlákalo některé členy výpravy výše do hor, avšak nedostatečná aklimatizace se u nich projevila bolestí hlavy a zvracením. V konečném důsledku může rychlá změna nadmořské výšky způsobit až smrt a v těchto případech je třeba okamžitě sestoupit zpět dolů.

Seznámení

Do dalších táborů je nutné vynést jídlo, výstroj a další stany, a tak jsem se začal seznamovat s horou a s 30 kilovým batohem na zádech. Tréninky s vodou v krosně mě přesně na 30 kilo připravily, ale už ne tak na nadmořskou výšku a s tím spojeným zadýcháváním z nedostatku kyslíku.

Už postavení stanu v prvním táboře bylo téměř nemožné. Severní vítr nám vytrhával stan z promrzlých rukou a až po více jak hodině se nám podařilo stan ukotvit kameny.

Večerní rituál byl neměnný – postavit stan, uvařit večeři a rozpustit sníh na čaj. Jídlo jsme si vařili na benzínovém vařiči, ale fakt, že motorový benzín se v něm neměl používat, jsme zjistili, až když se stan proměnil na toxický bunkr. Oba nás začala bolet hlava a při pomyšlení na rýžovou večeři jsem měl co dělat, abych svůj oběd nespatřil podruhé.

Tak jako u jiných se i u mne znovu objevil herpes, který se mi v průběhu noci usadil nejen v koutku rtů, ale i na nose. Ten se mi už předtím sloupal od spálenin ze slunce, takže se mi utírání nosu stalo zážitkem plným bolestivých výkřiků a marných pokusů o civilizovaný zevnějšek.

Sněhová bouřka

Vysoká nadmořská výška zapříčinila náš pomalý postup do druhého tábora. Jednu nohu kladete maximálně před špičku druhé nohy, a to vše tempem zpomaleného filmu. Celou dobu se snažíte co nejvíce dýchat ostrý a mrazivý vzduch, protože nemáte dostatek kyslíku. Silný vítr vám ho totiž krade přímo před ústy.

Když jsem postupoval k ledovcovému poli s trhlinami, tak se z dálky přiblížily mraky. Za necelých 20 minut jsem se už ocitnul v temném mraku a v prudké sněhové bouřce. Byl jsem pohlcen tak hustou šedou mlhou, že jsem v některých momentech viděl doslova jen na konec mé trekové hůlky. Vyšlapaný chodník zavál za pár minut sníh a dostavil se pocit beznaděje a strachu. Vítr se mnou lomcoval ze strany na stranu i přes váhu mého batohu. A do toho bičujícího sněhu se přidaly i blesky, které jsem vnímal jen jako oslnivé záblesky žlutého světla doprovázené nepředstavitelným burácením hromů v mé těsné blízkosti.

Frekvence blesků se čím dál více stupňovala, já jsem byl uprostřed mraků a na obrovské zasněžené pláni úplně sám!

Lehl jsem si na zem, a protože jsem měl na zádech těžký batoh, začal jsem klouzat dolů po břiše. Sestupoval jsem tak rychle, jak se jen dalo, ale bouřkový mrak byl rozsáhlý a já jsem prakticky nic neviděl. Rozhodl jsem se zahrabat věci do sněhu a sestoupit dolů, když se z mlhy vynořili dva ruští lezci. Tomu, že bouřka za chvíli přejde, jsem uvěřil až po 15 – ti mrazivých minutách, kdy bouřka skutečně začala ustávat.

A tak jsem si nasadil zpět na záda můj těžký batoh a vyrazil nahoru. Až doposud bylo mé tempo pomalé, ale teď jako by se téměř zastavilo. Za bouře nafoukalo hodně nového sněhu a chvílemi jsme se bořili až po pás. Ze všech sil jsem se snažil udržet tempo strojově postupujících Rusů, kteří si razili cestu hlubokým sněhem.

Dostali jsme se pod kolmou ledovou stěnu, po které jsem se marně pokoušel vyšplhat na laně. Můj velmi těžký ruksak a nepoužitelné sněhule zapříčinily, že jsem vždy sklouznul nazpět pod stěnu.

Nasadil jsem proto mačky, což znamenalo v téhle výšce ztrátu asi 20-ti minut. Batoh jsem si přivázal na konec lana a po stěně jsem vystoupil lehčí o 25 kilo. Na vršku jsem se zapřel nohama a vytáhl k sobě i můj batoh. Zdolání téhle stěny mě úplně odrovnalo a zůstal jsem bezvládně ležet na sněhu.

Mezitím se mi Rusové vzdálili, a tak jsem bez dalšího oddychu vyrazil za nimi. Jak byl pro mne výstup doposud těžký, tak po zdolání stěny jsem se dostal až na dno svých sil. Po dalších šesti hodinách nám všem třem konečně došlo, že to dnes už do dalšího tábora nestihneme a rozhodli jsme se přenocovat na trase.

Při stavění stanu se Rusům vysmekla asi 4 metrová tyč a propíchla čerstvě napadaný sníh tak rychle, že ji už nikdy víc nenašli. Já jsem postavil svůj stan za dvě hodiny. I napříč velkému vyčerpání nemáte v této nadmořské výšce vůbec chuť k jídlu, a to platí i o nejoblíbenějších jídlech! A tak se jídlo nestává odměnou, ale povinností, neboť vaše tělo potřebuje nutně novou energii.

Zdolání sněhového převisu

Přes noc opět nafoukalo hodně sněhu a já jsem v tento den sestupoval po čerstvém sněhu jako první.

Dostal jsem se do asi osmimetrového sedla, kde se po obou stranách svah strmě svážel do ledovcových trhlin. Cesta v kolmé stěně vedoucí nahoru teď byla zavátá vysokým sněhovým převisem. Nezbylo nic jiného, než vylézt nahoru stěnou a začít nad sebou shazovat sníh s tím, že jsem se potom musel po břichu přehoupnout přes převis. Nakonec se mi to podařilo a zpět v základním táboře jsem se odměnil pivem. Vychutnával jsem si ho ale jen do té chvíle, než se v něm objevily první ledové krystalky.

Neustávající bolest hlavy, opary na rtech a nose, bolest v krku od studeného vzduchu, spálený nos od ostrého slunka, nechuť k jídlu, únava, kašel a jiné by se daly ještě zvládnout, ale asi nejhorší je spaní ve stanu. Pořádně si neodpočinete ani v noci, protože se stále probouzíte zimou nebo hlukem, když se stanem lomcuje vítr.

Zlomený malíček a boj o stan

Přišel čas na můj první pokus o zdolání vrcholu. Můj lezecký parťák Phill si mezitím v půjčených botách (původně se chystal lézt v turistických) zlomil malíček a musel slézt dolů. S horou se tedy definitivně loučí a vrací se zpět do civilizace.

Já jsem se naopak od ní vzdaloval. Po jednotvárném a vyčerpávajícím výstupu skrze mrak se mi konečně z mlhy vynořil i třetí tábor. Čínský horský vůdce v základním táboře mi přislíbil, že můžu přespat v jejich stanu, protože oni tam tento den nedorazí.  Když jsem se ale ve stanu občerstvoval mým nejoblíbenějším jídlem – slaninou se zmrzlým vejcem natvrdo a trochou „polystyrénového“ chleba, tak se ke stanu přiblížily hlasy a zip se rozepnul i na mém příbytku. Byla to skupina čínských lezců, kteří mě ze stanu začali vyhazovat. Nepomohlo ani přesvědčování, že mi byl jeden ze stanů přislíben jejich vůdcem v základním táboře (jako naschvál se mi s ním nedařilo spojit vysílačkou) a ani vysvětlení, že kvůli tomuhle příslibu nemám s sebou svůj vlastní stan.

Musel jsem se nasoukat zpět do oblečení, sbalit vyhřátý spacák, obout zmrznuté boty a naházet zpět všechno do batohu. Rozzlobený na nespolehlivého vůdce jsem zpupně sestupoval dolů a doufal, že v níže položených stanech najdu alespoň jedno volné místo. Nakonec jsem tam našel nejen celý prázdný stan, ale i německého lezce Christophera z našeho základního tábora.

Ze sněhu jsem vyhrabal dnes už druhý stan a odpadnul jsem hned vedle kyslíkových bomb, které tam byly. Den jsem ještě zakončil shozením ešusu z vařiče, a tak jsem si nakonec zalezl do mokrého spacáku. Termosku, stejně tak i čelovku, mobil a baterku z foťáku jsem natlačil k sobě do spacáku, abych je svým teplem ochránil před zmrznutím. Ve spacáku vám ale nezůstane příliš místa a nemůžete měnit polohy, protože se stále něco ocitá pod vámi. Spánek v kukle se tak stává víceméně probděním v jedné poloze, při které vám bude dříve či později zima.  Stále silnější vítr lomcoval každou chvíli se stanem a střílel spršky sněhu přímo na jeho stěny. S bolestí hlavy se mi podařilo usnout jen na pár hodin nad ránem.

Boj o vrchol

I dvě hodiny trvá, nežli se oblečete do nespočetného množství vrstev, sbalíte všechno potřebné do ruksaku a nasoukáte se do zmrzlé výstroje a bot.

Christopher nasadil vysoké tempo a já jsem téměř vypustil duši, jen abych v závěsu za ním udržel moje půlhodinové manko.  Povrch sněhu se mezitím změnil  v ledovou desku, která se svou tvrdostí blížila betonu. Najít stopy po předchozích lezcích bylo téměř nemožné, a tak jsem nesměl ztratit Christophera z dohledu. Rychlé tempo mě začalo dusit a teď už jsem se omezil jen na rychlé, útržkovité a plytké nádechy s extrémně rychlou frekvencí.

Po pár hodinách se Christopher zastavil na skalnatém kopečku a začal si nasazovat lyže. Až po chvíli jsem pochopil, že je to vlastně náš vytoužený vrchol…! Vyhrkly mi slzy do očí a nechtěl jsem uvěřit, že jsem to nakonec dokázal i já! Bylo 12:30 a od vrcholu už mne dělilo jen 30 metrů. Se slzami v očích jsem nejdříve obejmul Christophera, a potom jsem i já konečně vstoupil nohama až na samotný vrchol.

Ani silný vítr, ani -37 °C mi nezabránily v tom, abych si vychutnal krásné výhledy do dálav, kde zasněžené špice vrcholků propichovaly oblaky jako jehlice.

Omrzliny

Při sestupu mě hned z emocí probral problém s nejdražší částí mé výbavy, když se mi rozepnul zip na botách. Ve výšce 6200 m to znamenalo jisté omrzliny, a tak jsem se se zmrzlými prsty pokoušel vrátit jezdce na otevřeném zipu zpět. Nakonec se mi to na nějaký 10. pokus podařilo a já jsem se šťastně vrátil zpět do základního tábora. Ten se stává vaším druhým domovem zejména kvůli skvělé stravě a kuchař mě přivítal skutečně výborným teplým obědem. Svou odměnu jsem si po uvítání patřičně vychutnal.

Až doposud jsem pokládal bolest na prstech u nohou za následek nárazů prstů do špičky bot. Šlo však o omrzliny, které se mi vrátily jako nechtěné dědictví z jednoho zimního bivaku v Nízkých Tatrách.

Když nás následující den vezl autobus 6 hodin po hrbolaté cestě s dramatickou scenérií, tak jsem už na omrzliny nemyslel. Slavný výrok Edmunda Hillaryho (prvního pokořitele Mt. Everestu) říká, že nepřekonáváme hory, ale sami sebe.

I napříč obrovskému úsilí a množství spotřebovaných sil, jsem z těchto krásných končin odjížděl vnitřně odpočatý a nabitý novou energií na další zdolávání sebe sama… Doufám, že se mi to s trochou štěstí podaří ještě několikrát.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: