Zdeněk „Háček“ Hák: S Márou Holečkem jsme oba pankáči, nepotřebujeme mít vše nalajnované

Vy jste se donedávna vlastně ani moc neznali, že ano? Jak jste se dali dohromady?

Jednou asi před sedmi lety jsme fotili pro Hudy sport v Arcu, tam jsme si něco vylezli. Od té doby jsme se sem tam potkali ve skalách nebo v hospodě. Pak mě pozval na Nanga Parbat, ale to jsem nemohl, byl jsem nemocný. Znovu se ozval před třemi lety na Gaš (Gašerbrum I), a to jsem už jel.

Napadlo tě, že byste k sobě mohli pasovat, lezecky i lidsky?

Těch lidí, kteří by měli zájem jet do takhle vysokých kopců, lízt tam těžký cesty a věnovat spoustu času a peněz nejisté akci – a k tomu měli ještě odpovídající výkonnost – je málo. Takže myslím, že Mára poté, co ztratil Zdenála (Hrubého, který zahynul při společné výpravě na Gašerbrum I v roce 2013, pozn. red.), hodil pár sond v Čechách, selektoval a na mě to padlo. A po úspěchu jsme to ještě dvakrát zopakovali (loni Kyajo Ri, letos Čamlang, pozn. red.).

A sedli jste si?

Věděl jsem, že Mára je vynikající lezec, má hodně vylezeno. Během expedice je dobrý mít kamaráda, ale během samotného výstupu si stejně každý dělá sám to, co se za celý život naučil. A na sto procent! Nezbývá ti nic jiného než tomu druhému důvěřovat. I když se leze souběžně, staráš se sám o sebe, stejně jako když lezeš sólo. Já jsem věděl, že tohle Mára dokáže, že když s ním lezeš současně na laně, že ti nespadne a nesejme tě s sebou dolů. Při tom už kamarádství podle mě nehraje velkou roli.

Tedy zde na hranici života a smrti za důležitější považuješ mít vedle sebe rovnocenného partnera než důvěrného přítele?

Určitě. Ideální, když se to skloubí, ale hlavně musí mít ty schopnosti, které zrovna tam, co jsi, potřebuješ. Při skalních věcech v Alpách bychom možná neudělali díru do světa. Ale tady ve vysokých horách mi pomohly zažité mechanismy z vodění v Alpách – lézt v rozbitém terénu, nemuset se pořád jistit, umět slejzat, protože někdy nejde slaňovat. On si myslel, že bych to všechno mohl umět. Jenom jsem nevěděl, co se mnou udělá nadmořská výška, to byl jediný zádrhel. Až po Nošaku, v sedmi a půl tisících, jsem se rozhodl, že s ním pojedu. Kdybych tuhle zkušenost neměl, nejel bych, protože v osmi tisících jsem nebyl nikdy. Ale na Gaši jsme pak měli výhodu dostatečně dlouhé aklimatizace.

Jak bys vás oba charakterizoval lezecky?

Myslím si, že Mára je určitě lepší skalní lezec než já. Na ledu v mixech na tom budeme asi stejně. V délkách jsme se střídali, jak to vyšlo, ne podle toho, jak by to komu sedělo. Takže jsme byli technicky vyrovnaní. A fyzicky? Krize přijde na každého jindy, to je normální, stejně jako třeba na kole. Nejsme úplně stejní. Mára se ještě líp vyrovná s výškou, v tom má výhodu. Já jsem dobrej, až když se opravdu aklimatizuju. On začal na písku, pak big wally, a teprve potom mixy a vysoký hory. Já jsem to vzal od lyžování a sněhu. Každý využíváme svých předností, čerpaných ze základů. I na skalách si zalezeme, ale každý dává přednost trochu jinému druhu cest.

V čem přesně?

Na pískovci leze Mára těžké cesty, skoro sportovního charakteru. Já jsem klasik, lezu spáry, zapadlý oblasti, starší cesty, morálovky, co nikdo jiný už moc neleze.

A lidsky jste to zvládli vždycky bez „ponorky“?

Hele, ten měsíc se to s ním dá vydržet. A se mnou snad taky. V průběhu roku se jinak vidíme málo, takže se na sebe můžeme těšit. A co nám vadí, to chvíli přežijeme. Já jsem nekonfliktní typ, když to nepřeroste nějakou mez. A Mára mě, myslím, bere. V osobním životě ale máme povahy hodně rozdílný.

Dali jste si pravidla soužití a spolupráce předem?

Ani ne, vyplynulo to přirozeně. Mára má větší zkušenosti s logistikou, s přípravou akce, to dělal víc on. Já zase třeba víc vařím. My to vlastně ani moc neorganizujeme. Řekneme si, na který kopec pojedeme, vyřídí se víza a permity, a týden před odletem se potkáme, abychom se dohodli, co kdo bere, jaký skoby, friendy… A jedem. Žádný velký hry. Sedneme do letadla a další věci řešíme cestou. Jsme oba pankáči, nepotřebujeme mít všechno dopředu nalajnovaný. V tom jsme podobní, tím se nestresujeme. Spolíháme na zkušenosti toho druhýho, to je super.

Napoprvé a hned na Gašerbrumu I, který Holečka už čtyřikrát nepustil. Měl jsi obavu, anebo to naopak byla o to větší výzva?

Strašně jsem se těšil, to byla největší výhoda. Mára už přesně věděl, co ho bude čekat, měl nějaké obavy. Já vůbec. Já tu stěnu znal jen z fotky a říkal si, že by nám mohla sedět. Lezecky jsem si věřil, že by mě nic nemělo překvapit. Byl jsem rád, že mě oslovil a vzal. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že tam neuspěl a že tam zemřel Zdenda (Hrubý).

Tam sis ovšem prožil svoje. Ani na okamžik jsi nezaváhal o správnosti rozhodnutí se do toho pustit, vytrval jsi v pozitivním náhledu?

Jo. Samozřejmě přicházely krize, ale spíš fyzické. Lezení v sedmi a půl tisících není sranda, když se u toho ještě brodíš po kolena sněhem, který se sype. Jeden druhého jsme ale potáhli, když bylo potřeba. Psychicky jsem si ani jednou nepomyslel: To nedáme nebo Tady jde o držku. Musíš přemýšlet pragmaticky, dělat naučený pohyby, nic moc nezkoumat. Strach jsem necítil, to ne.

Víkend plný zajímavých lidí. Patříš mezi ně? 
80 přednášek, workshopů a filmů
www.FestivalOBZORY.cz

9. – 10. 11. 2019 v Praze