Z Vyššího Brodu do Mělníka vestoje

Loni zjara jsem se k plánu vrátil, s Honzou Rottem vše ještě lehce probral a nakonec se zasněné plánování posunulo blíž k realizaci. Zhruba měsíc před startem se ozval můj dlouholetý kamarád Tomáš Lepka. Nápadem byl nadšený a potěšil mě příslibem několikadenní přítomnosti v nadcházející plavbě po Vltavě. Na poslední chvíli se přidal i Vojta Pražma.

Poslední podrobnosti cesty včetně půjčení prkna od kluků z Paddleboardshopu jsme vyladili na festivalu vodních sportů Wave v Českém Vrbném. Nafasoval jsem nafukovací RED 12‘6‘‘ Explorer, který má velkou nosnost, dva úchyty na materiál, výměnné flosny a nízkou hmotnost, zkrátka vlastnosti, které člověk na dlouhé trase ocení. Když mi ještě Honza prozradil, že je možné board po lehkém ufouknutí používat i jako nafukovací matraci, věděl jsem, že jsem sáhl po tom pravém.

S blížícím startem se dostavily pochybnosti

Jak se „výkop“ akce blížil, nastoupily i pochybnosti. Pustil jsem se do rozumného projektu? Zvládneme to? Plavbu jsem původně plánoval na 11 dní a denní dávka byla vypočtena na 30 km. Zdálo se to jako poměrně slušná porcička. Realita však byla jiná. První den jsme vyráželi s lehkým zpožděním z Vyššího Brodu. Vodáků byla klasicky plná řeka, ale hned za Vyšákem se davy rozplynuly. V Rožmberku na nás čekala Laďka Pechová, která s námi jela etapu do Krumlova. Rozloučili jsme se s ní u Jelení lávky a s klukama ještě ten den dojeli kousek za Krumlov. Plánovanou denní porci jsme natáhli o 8 km.

Druhý den jsme plánovali dojet až ke kanálu v Českém Vrbném. Už zrána nám začalo poprchávat a s postupující cestou narůstala intenzita deště i mé skepse. Po obědě v Boršově nás chytla taková pumelice, že jsme netušili, kam se schovat. Hnali jsme skrz Budějovice do Vrbného, co to šlo. Přes nepřízeň počasí se etapa povedla a my „ukrojili“ dalších 46 km.

V Češkém Vrbném jsme přečkali noc u Albeyho a ráno upalovali dál s cílem Hněvkovice. Nejdřív nás proplavili komorou ve Vrbném, chvilku po tom komorou v Hluboké nad Vltavou. A dál už jsme si to museli valit stojatou vodou. Když jsme oproti všem předpokladům nečekaně rychle dojeli na hráz v Hněvkovicích už krátce po poledni, poobědvali jsme a rozhodli se jet dál, kam až to půjde. Nakonec jsme se ještě téhož dne dostali na Orlík jen pár kilometrů od vzdutí. To byl velmi příjemný závěr dne s 36 km v zádech.

Denní porce kilometrů se stále zvětšují!

Po ranní koupeli jsme pokračovali s cílem dorazit ke Zvíkovu. Tam jsme dojeli kolem druhé hodiny, tudíž jsme jen poobědvali a posunuli cíl toho dne na zámek Orlík, kde se ode mě kluci měli definitivně odpojit a vrátit se do reality. K přístavišti pod zámkem jsme dorazili v podvečerních hodinách. Po rozloučení se s kluky jsem dál osamoceně pokračoval ještě pár kilometrů do tábořiště nedaleko hráze. Když jsem večer počítal ujetou vzdálenost, mile mě překvapilo, co všechno jsme v ten den stihli. Zvládli jsme ujet 51 km! To je trasa delší než bájný maraton a na nafukovací paddleboard opravdu slušná porce.

Když si hrázný postaví hlavu…

Přes náročné ráno jsem poměrně brzy vyrazil a ujížděl dál. Chvilku po vyplutí jsem se setkal s prvním problémem na cestě. Byl jím hrázný na Orlíku, který mě odmítl svézt komorou. Na dotaz, jestli by mě mohl provézt, mi sdělil, že za hodinu jede pro loď, ale že nesmí nikoho na malých plavidlech provážet, což mě docela dostalo. Na mé odvolání se na státní plavební řád mi oponoval, že tam píšou blbosti. Popadl jsem tedy všechno vybavení na záda, prkno na hlavu a hurá.

Na přehradě Kamýk jsem potkal „kolegu“ z Německa. Jel na plátěné kánoi z Českých Budějovic do Drážďan, případně do Hamburku. Bohužel jsme se rozdělili na hrázi, „kolega“ byl o hodně pomalejší.

Po vjezdu do Slap jsem začal pozorovat krásné lezecké oblasti a okolní scenérie tamní přírody. Během dne jsem zjistil, jaký je to pocit být úplně bez dokladů, protože jsem je zapomněl na posledním spacím místě. V kapse jsem měl poslední dvacku a uvědomil si, jak je to vlastně fajn. Nic mě rázem nikam nepoutá, v podstatě se nemůžu nikomu moc zodpovídat a jedu si sám na sebe. Nakonec jsem večer dorazil 5 km od hráze a tam nocoval. Přes všechny komplikace jsem urazil 47 km.

Není hrázná jako hrázná

Ráno jsem dopádloval k slapské hrázi. Spolu s  jedním z luxusních motorových člunů jsem se svezl pod hráz traktorem a pak už pádlil ku Praze. Tu jsem chtěl projet ještě toho večera. Jak jsem tak jel korytem Štěchovic, potkal jsem sympatického rybáře, s kterým jsme podiskutovali. Po chvíli jsem dorazil na hráz, kde mě paní hrázná neprovezla komorou. Půjčila mi ale kárku, abych si převezl prkno pěkně růčo. Bez handrkování jsem byl během chvilky na vodách nádrže Vranné a mohl pokračovat.

Projel jsem Davlí a blížil se rychle k přehradě. Tam jsem se však střetl s místní paní hráznou, která vůbec nebyla milá. Po nepříjemné diskuzi mě za velkého komentáře nakonec proplavila. Pak už byla cesta do Prahy volná.

Paddleboardem kolem památek?

V Modřanech jsem překonal jez rybím přechodem, který, jak mi místní hrázný tvrdil, je opravdu jen pro zdatné sportovce. Když jsem se koukal, jak to tam teče, nebylo o čem přemýšlet – rychle skočit na prkno a hurá dolů. Jediné, co mě zaskočilo, byl rybář, který chytal pod jezem v proudu. Ani jeden jsme do poslední chvíle o sobě nevěděli, takže když se nade mnou ozvalo „ty vole“ a proletěl mi háček těsně kolem nosu, byl jsem rád, že jsem se nestal jeho trofejním úlovkem.

V Praze, kousek před Podolskou restaurací v areálu YC CERE, mě na vodě vítal Patrik Hrdina. Bylo fajn potkat na vodě zase někoho, kdo stojí jako já. Na břehu mě přivítala Laďka Pechová, která jela začátek celé trasy.

Prahu jsem si náramně užil. Bylo pěkné kličkovat mezi výletními loděmi a neustále mávat turistům. Brzo ráno jsem vyrážel z Podbaby s cílem dosáhnout Mělníka. Od rána pršelo a bylo nepříjemně, nakonec začalo i foukat a to už bylo fakt protivné. Řeka tam moc neteče a jak tak foukal protivítr, občas jsem i couval, když jsem zrovna měnil stranu pádlování. Bylo to vážně na hlavu. Ke všemu jsem projel jenom plavební komorou v Roztokách a zbylé tři přenášel. Naštěstí jsem už měl míň bagáže a málo nálady se s někým dohadovat. Poslední kilometry jsem jel po staré řece do Mělníka.

Do Mělníka jsem dojel s úžasným pocitem, ale…

Smutné bylo, že cesta končí. Dodnes nevím, jestli jsem se neošidil, když jsem ji z původních 11 dní pokrátil na pouhých 7. Přesto byla cesta po Vltavě – 318 km – naprosto úžasným zážitkem.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří mě podpořili. Jak rodině, tak klukům Vojtovi a Tomášovi i ostatním zúčastněným. A taky klukům z Paddleboardshopu, bez kterých bych tento plán uskutečnit nemohl.