Treková mozaika Kyrgyzstánu aneb kam se (ne)jezdí

„To už jste asi stý Češi, které tu za dva týdny potkáváme,“ slyším od dvojice děvčat nedaleko chaty Raceka v pohoří Ala Arča, kam jsme zavítali na posledních pár rezervních dní před odletem domů po měsíčním cestování Kyrgyzstánem. A byli to první Češi, které jsme potkali my.

Kyrgyzstán je totiž jednou z nejhornatějších zemí světa a nabízí nesčetně trekařských i horolezeckých možností, přesto podstatná část (nejen českých) turistů vyráží do Karakolu a hor v jihovýchodní části Kyrgyzstánu, cestou zpět se zastaví u jezera Issyk Kul a na letadlo zpátky počkají při výletu k chatě Raceka v Ala Arče nad Biškekem, případně i při výstupu na některou ze snadných čtyřtisícovek v okolí.

Údolí Altyn Arašan, Skazka, Džeti Oguz a Inylček pod sedmitisícovkami Pik Pobedy a Chan Tengri, případně pokus o výstup na Pik Lenina (7134 m), jednu z nejsnáze dostupných sedmitisícovek, jsou nejčastějšími položkami v itineráři. Tato cesta je nepochybně nejjednodušší a do Kyrgyzstánu se jezdí i proto, že je to relativně levné a jednoduché. Jako jediná země střední Asie nevyžaduje po Češích ani Slovácích víza (pro cesty do 60 dnů), není nutné se registrovat v místě pobytu, dokládat ubytování v hotelu, a letenky i na léto je navíc možné sehnat za ceny kolem 10 000 Kč, mimo sezonu i výrazně levněji. Přesto je škoda zůstat jen na této základní trase.

Kyrgyzská Patagonie

Žulové skalní stěny v údolích Ak Suu a Kara Suu (to jsou oblíbená jména řek, potažmo údolí – znamenají bílá, resp. černá voda) nad Karavšinem lákají především lezce, často je oblast přirovnávána k Patagonii nebo Yosemitům. Ovšem i pouhá procházka pod tisícimetrovými skalními stěnami stojí za to, zvlášt když je zasazena do příjemného 7–10denního treku, vedoucího přes 4331 m vysoké sedlo Ak Tjubek.

Základní a nejlogičtější trasa z Voruchu proti proudu řeky Karavšin až k několika pasteveckým obydlím u soutoku řek Ak Suu a Kara Suu je bohužel z politických důvodů neprůchodná, jelikož Voruch je tádžickou exklávou. Vychází se tedy z osady Sary Džál a sestupem 1500 výškových metrů k řece Karavšin. Povinnou prohlídkou dvou spektakulárních údolí můžete strávit celý den. Kromě kolmých stěn bude dráždit spoušť vašeho fotoaparátu především nádherná pravidelná pyramida Piku Pyramidalnyj, která uzavírá údolí Kara Suu.

Výstup do sedla Koš Majnok prověří fyzické síly, sestup do příjemně zeleného údolí řeky Orto Čašma zase zvedne náladu před výstupem do sedla Ak Tjubek, nejvyššího bodu treku. Nejdřív travnatými a pak kamenitými stráněmi vystoupáte do sedla a pak po kamenech sjedete do údolí další řeky Ak Suu. Podél ní můžete sestoupit k řece Lajlak a do vesnice Ozgerjuš, odkud už jezdí maršrutka či taxi.

Trek si můžete snadno o několik dní prodloužit. Stačí překonat další sedlo a sejít až podél řeky Urjam, případně ještě o údolí dál. V obou případech se údolím dostanete k řece Lajlak a do Ozgerjuše.

Cestou z Biškeku do Oše

Příjemným rozdělením dlouhé pozemní cesty mezi Biškekem a Oší může být výlet do biosferické rezervace Sary Čelek, která je chráněná i v rámci UNESCO. Z města Taš Kumyr je to k bráně parku ve vesnici Arkit 70 km, ale dalších 15 po sjízdné cestě je to k jezeru, je tedy rozumné zajistit si odvoz až tam. Tipem na výlet je určitě přechod na východ přes sedlo Kuturma k jezeru Kara Suu, které je obklopeno zelenými pastvinami. Snazší variantou je sestup podél stejnojmenné řeky zpět k silnici na Taš Kumyr, atraktivnější a náročnější je ale určitě přechod k severu, přes dvě třítisícová sedla Kara Kulža a Čijin Taš se dá sejít na severní stranu pohoří do Leninpolu nedaleko města Talas.

Na sever od Issyk Kulu

Rybí trhy v Balykčy nebo turistický resort Čolpon Ata bývají nejčastějšími zastávkami na severní straně jezera Issyk Kul, jehož hladina je ještě o pár metrů výš než vrchol Sněžky a z horských jezer je rozlohou větší jen andské Titicaca.

Mezi jezerem Issyk Kul a kazašskou hranicí se nachází pohoří Kungej Alatau, které skýtá několik trekových možností. V západní části se nabízí trek údolím řeky Čong Kemin s následným přechodem přes 3890 metrů vysoké sedlo Kok Ajryk na jih směrem ke „kyrgyzskému moři“. Přes sedlo vede i silnice spojující Issyk Kul s kazašským Almaty. Ovšem i na kyrgyzské poměry je to silnice jen s velkou dávkou fantazie – sedlo je sjízdné jen pár měsíců v roce, po cestě je několik hlubokých brodů, hrozí závaly, a navíc na cestě není oficiální hraniční přechod. Přejezd sedla Kok Ajryk ale může být zajímavou výzvou pro jízdu na horském kole.

Další vhodný přístupový bod do Kungej Alatau se nachází o pár desítek kilometrů východněji. Nad vesnicí Grigorievka je soutěska řeky Čong Ak Suu. Přímo v ní je široká nabídka atraktivních služeb turistům (předražené šašliky, svezení na koni, kýčovité suvenýry, fotka s dravcem na ruce…), je tedy rozumné ji co nejrychleji projet a začít túru až na zelených planinách nad soutěskou, kde se dá proti proudu řeky Čong Ak Suu pokračovat mezi kyrgyzskými jurtami dál.

Pro návrat k Issyk Kulu můžete přejít přes sedlo Kum Bel (3598 m) do vesnice Korumdu. Nároční vysokohorští turisté mohou podél Čong Ak Suu pokračovat proti proudu až takřka k jezírku, z něhož řeka vytéká, a přes čtyřtisícové sedlo Ak Suu přejít do už zmíněné doliny řeky Čong Kemin. Na sestupu je ale nutné překonat ledovec, na němž se podmínky rychle mění, ale neleží-li na něm sníh, jde ho relativně bezpečně přejít i bez ledovcového vybavení. Odměnou za nesnáze je pak nádherně modré jezero Džasyl Kel. Několikakilometrová zacházka k němu nepochybně stojí za to, ale je třeba se po sestupu z ledovce držet na pravém břehu řeky.

Prostor pro objevování

Ani zdaleka jsem ale neuvedl všechny možnosti, které Kyrgyzstán nabízí. Kdo rád objevuje málo navštěvovaná místa, má dostatek možností. V pohoří Kokšaal Tau východně od Narynu, na Alajském hřbetu jižně od Oše nebo v pohoří Čaktal a Talaském Alatau najdete dostatek cest, kudy možná letos půjdete jako jediní.