HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Tomáš Petreček: Do Ekvádoru jsme odjížděli s ambicemi do desátého místa!

Tomáš Petreček: Do Ekvádoru jsme odjížděli s ambicemi do desátého místa!

České družstvo excelovalo mezi světovou špičkou na posledním mistrovství světa Adventure Race v Ekvádoru. O podrobnostech závodu jsme si povídali s přímým účastníkem a členem skvělého týmu Tomášem Petrečkem.

České protiklady

Ještě skoro teplá zpráva nás stále hřeje na srdci v mrazivých dnech, protože se českému čtyřčlennému týmu operujícímu pod názvem Black Hill/OpavaNet ve složení Tomáš Petreček, Jaroslav Krajník, Pavel Kurz a Dagmar Svěráková podařilo něco, co se v historii adrenalinových a extrémních sportů naší vlasti ještě nikomu předtím nepodařilo. Tvrdě vybojované osmé místo mezi nejlepší světovou „adventure race“ konkurencí na listopadovém šampionátu v Ekvádoru – to a ještě více symbolizuje čas 136 hodin a 15 minut, za nějž Češi zvládli absolvovat ekvádorskou trasu o délce zhruba 700 kilometrů!

Detaily o závodě a jeho výsledcích si určitě přečtěte v tomto našem článku o MS Adventure Race v Ekvádoru. Jen pro připomenutí – ačkoliv se na start závodu postavila družstva reprezentující českou trikoloru dvě, do cíle doběhlo jenom jedno, aby oslavilo historický úspěch (Black Hill/OpavaNet); to druhé naopak potkalo neštěstí v podobě vážného zranění a muselo bohužel ze soutěže odstoupit (Salomon–Suunto/Nutrend ve složení Marek Navrátil, Roman Šinkovský, Radka Brožová a Pavel Štryncl)

Co na to všechno Tomáš Petreček?

Tomáši, gratulujeme ke skvělému osmému místu na ekvádorském šampionátu a zařazení se do světové elity žebříčku Adventure Race. Čekali jste vůbec takový úspěch? S jakými jste odjížděli reálnými ambicemi?

Děkuji, do Ekvádoru jsme odjížděli s ambicemi do desátého místa. To v tom nejlepším případě. Po detailním nastudování soupeřů jsme to však trochu přehodnotili a shodli se, že i dvacítka nebude tak špatná. Konečné osmé místo v tak našlapané konkurenci je pro nás neskutečný úspěch!

Čím si váš úspěch vysvětluješ? Co se vám dařilo?

Jsme poměrně dlouho fungující tým, který má zkušenosti, jezdíme na závody po celém světě a zkušenost je zde velmi důležitá. Mezi naše přednosti patří hlavně bajkové etapy, kajakářské etapy a dobrá orientace. Těchto předností jsme dokonale využili.

Dokáže se vůbec přes rok český tým plně připravit na podmínky obdobného závodu v tak exotických zemích? V jednu chvíli družstvo běží horami, druhý den podél pobřeží, džunglí; extrémní výkyvy.

Příprava na specifické přírodní podmínky je vždy složitá. Jak jsem už říkal, v tom nám pomáhají další závody, na které během roku jezdíme. Do Ekvádoru jsme odcestovali s desetidenním předstihem, bylo nutné se aklimatizovat hlavně na vysokou nadmořskou výšku a také na místní podnebí. Během aklimatizace se nám podařilo vystoupit na vrchol Illinizas Norte (5126 m n. m.), což nám velmi pomohlo.

Druhý český tým bohužel závod nedokončil kvůli vážnému zranění, věděli jste o jejich osudu během vlastního závodu? Měli jste informace? Jak to zapůsobilo na vaši psychiku?

Informací nebylo mnoho, o nešťastném zranění Pavla Štryncla jsme se dozvěděli s cca dvoudenním zpožděním. Tato informace nás spíše utvrdila v tom, že musíme být stále koncentrovaní. Což je samozřejmě u tak dlouhého závodu někdy obtížné.

V čem Ti přišel ekvádorský závod těžší oproti jiným světovým šampionátům? A jaká byla jeho vůbec nejtěžší část/chvíle?

Byla to určitě nadmořská výška, během první poloviny závodu (asi 3 dny) jsme se pohybovali ve výšce 2500 – 4400 m n. m., s tím se organizmus hůře vyrovnává. Veškerý pohyb je náročnější a musíte dávat pozor i na výškovou nemoc. Zde jsem si opět ověřili, jak důležitá pro nás aklimatizace byla.
Nejtěžší na psychiku byl pro mne závěrečný dvacetihodinový trek v džungli po kolena v bahně. Toto pořadatel avizoval a myslím, že to splnilo jeho očekávání. Šli jsme, běhat se totiž vůbec nedalo, bahnem celou dobu, do kopce z kopce, prostě pořád. V botách jsme měli tuny bahna, později jsme byli špinaví celí. To se odrazilo hlavně na chodidlech a nártech, které byly velmi odřené. Závěrečný příchod do cíle a přeplavání řeky s veškerým vybavením už bylo pouze vysvobození…

Jak byl závod zvládnutý organizačně ekvádorskou stranou? Je něco, co bys pořadatelům vytknul, nebo vše zvládli „na jedničku“?

Závod byl perfektně připraven, konkrétně my jsme neměli, co se organizace týká, žádný problém.

Jak závod podle Tebe zvládala jediná žena – členka týmu Dáša Svěráková, která závod obdobné úrovně ještě nikdy předtím neabsolvovala?

Pro ženu je takový závod vždy největší zátěží z celého týmu. I Dáša si to letos vyzkoušela a myslím, že dost trpěla a musela hodně bojovat, aby zvládla dojít až do cíle. Snažili jsme se jí pomáhat, ale to někdy v tak náročných podmínkách nestačí. Dáša je naštěstí velký bojovník.

Mohl bys přiblížit, jakou konkrétní výbavu jsi s sebou měl na závodě, co všechno je při mistrovství světa potřeba?

Vybavení, které jsme používali uvádím v tomto článku.

Co při takovém závodě jíš? Jak se na něm stravuješ? Uvedeš nám konkrétní příklad jednoho dne?

Strava se skládá z energetických doplňků, bereme s sebou i přesnídávky, hotová jídla ve vakuových obalech až po běžnou stravu, kterou si připravujeme těsně před závodem. Den ode dne se velmi liší, v závislosti na aktuální chuti, která se během závodu mění. Může se jednat jen o tekuté potraviny v první fázi závodu nebo i klasické housky se šunkou nebo sýrem v pozdějších fázích. Každý z týmu to má jinak.

Přiblížil bys, jaká všechna rizika trasy účastníky čekaly? Na co museli být připraveni?

V prvé řadě určitě vysoká nadmořská výška, ve které se závod odehrával. Museli jsme být také obezřetní vůči exotickým zvířatům a hmyzu. Setkali jsme se například s hady či sklípkany. Museli jsme s sebou mít kvalitní vybavení, tak abychom zvládli časté změny počasí.

Měl jsi/Měli jste během závodu nějakou krizi? Jaký okamžik závodu považuješ za nejhorší?

Menší krize přichází v závodě častěji, s tím se každý člen týmu vyrovnává sám a většinou to přejde. Některé fyzické krize jsme řešili tak, že jsme se vzájemně tahali na gumě, což hodně pomůže i psychicky. U závodů typu adventure race už nebereme jako krizi, když se sem tam objeví halucinace nebo mikrospánek.  Větší krize se nám všem naštěstí letos vyhýbala.

Co považuješ za nejlepší/nejsilnější zážitek ze závodu?

Nejsilnějším zážitkem byl určitě příchod do cíle. Tomu předcházelo krátké bloudění, kdy jsme se obávali, že nás soupeři museli předběhnout. Naštěstí se tak ale nestalo, o to větší byla radost v cíli. Tady se jasně potvrdilo, že cíl v adventure race je skutečně až v momentě, kdy proběhnete cílovou páskou.

Příští šampionát na vás bude upřena velká pozornost, zda obhájíte osmé místo, nebo se vyšvihnete ještě výše. Chtěl bys něco vzkázat za tým všem „soupeřům“?

Nastavili jsme určitě vysokou laťku. Tímto umístěním jsme zúročili veškeré naše zkušenosti a dlouhodobý trénink. Pro soupeře žádný vzkaz nemáme, spíše máme přání a to, abychom byli na další světový šampionát stejně dobře připraveni jako letos. Rádi bychom zase bojovali o umístění v první desítce.

Mnohokrát Ti, Tomáši, děkujeme za rozhovor a Tobě i celému týmu přejeme spoustu dalších (nejen) sportovních úspěchů!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: