Tělo mráz zvládne! S Petrem Horkým na zimní čundr po vzoru Skandinávců

Tělo mráz zvládne! S Petrem Horkým na zimní čundr po vzoru Skandinávců

Začátkem roku jsme společně nocovali na osadě Jizerka. Cestovatel, režisér a zakladatel Českého svazu polárníků Petr Horký dal dohromady partu lidí, kteří si chtěli vyzkoušet spaní nadivoko v extrémně chladných podmínkách. Za jeho instrukcí a pod dozorem horské služby jsme všichni „své poprvé“ v mínus třiadvaceti stupních zvládli. O své zážitky z obou pólů, z Grónska a životní zkušenosti se v následujícím rozhovoru podělí i s vámi.

Jak si pamatuješ na zimu jako malý kluk? 

Bavila mě, líbila se mi. Ježdění na saních, klouzačky na Slovanském náměstí v Brně. A hlavně bylo hodně sněhu! Jenom samá pozitiva. 

Kde se v tobě jako rodilém Brňákovi vypěstoval vztah k minusovým teplotám? 

Musím ještě zmínit výlety na Medlánecký kopec v dobách, kdy tam nebyla zástavba. To byla divočina za barákem, kde proběhly první zkušenosti na lyžích! Potom nastala dlouhá mezera, kdy mě zima nezajímala. Až někdy v pětadvaceti letech mě uhranul film Pavola Barabáše o tom, jak Peter Valušiak se skupinou dalších polárníků jako první na světě přešli z Ruska na severní pól do Kanady. Z toho jsem byl tak hotový, že jsem začal toužit něco takového zažít taky. Když jsem letěl letadlem přes Grónsko a tři čtvrtě hodiny jsem se koukal pod sebe na led, toužil jsem být dole a šlapat to. Možná se položil nějaký základ, už když jsem byl malý, ale moje láska k mrazu přišla později. 

Vzpomeneš si, kdy a kde sis poprvé ustlal na sněhu? 

Nevzpomenu si na rok, ale bylo to v Řikoníně u Brna. Tam jsme si s kamarády řekli, že zkusíme přespat v zimě. Všichni jsme klepali strašnou kosu v dekových spacácích a jediný Ondra Stejskal měl péřák. Všechny nás urážel tím, že spal v trenkách a bylo mu horko. A druhý den, když jsme šli promrzlí zpátky na vlak, můj spolutremp Gaučo ještě spadl do potoka. Z první nocovačky jsme se tak vraceli patřičně zocelení těžkou zkušeností!  

Mít péřový spacák, to byla bomba na tu dobu, ne?

No jejda. To bylo ještě asi za komoušů. 

Dá se u nás vůbec na polární výpravu stoprocentně připravit? 

Úplně bez problémů. Jasně, otepluje se a zimy už nejsou, co bývaly. Pamatuju si jako malý kluk i mínus třicet stupňů v Brně. Ale je třeba si říct, že wehrmacht trénoval polární jednotky právě v Krkonoších. Nachystat se na výpravu v českých podmínkách jde bez nejmenší potíže. 

Polárník Petr Horký má zážitky a zkušenosti ze severního i jižního pólu
Na extrémní polární expedici se dá podle Petra Horkého připravit bez nejmenších potíží i v Čechách

Jak ses tedy na svou první výpravu chystal?

Myslíš tu k Řikonínu, nebo tu opravdickou?

Myslím už na polár. (smích)

Podobně jako na tu k Řikonínu 🙂 Bylo to s Mirkem Jakešem do Norska na Hardangerviddu. Jeli jsme na týden. Říkal jsem si, že mám zkušenosti z různých trempů a cestování a bude to v klidu. Vzal jsem si půl batohu kudrnatých polívek – samozřejmě mizivá výživová hodnota, narvané glutamáty a éčky, takže jsem měl od druhého dne křeče v břiše a bylo mi zle. Kamarád si zase vezl kilo bramborové kaše v prášku, tak jsme si vyměňovali kudrnaté polívky za prášek a vymýšleli, co vše se z toho dá uvařit. Mirek Jakeš mi říkal, ať mu ukážu výbavu: „To si bereš tento svetr? A budeš mít bundu?“ Mrzl jsem tam a byla mi kosa, a tak jsem se hodně věcí naučil a zapamatoval jsem si je navždycky. Je to cenné, protože na výpravách, kde už fakt o něco jde, není prostor, abych chyby takového typu udělal. 

Takže jsi sbíral zkušenosti za chodu…

Ano a koukal jsem se na prsty jednomu z nejzkušenějších, a to je právě Mirek Jakeš. Udělalo to moc. Nikdy nic netajil. Na co jsem se ho zeptal, to mi řekl. Když jsem šel přes Grónsko s britskými vojáky ze speciálních jednotek, tak jsem zjistil, že oni koukají na prsty mně a učí se ode mě věci, které je vojenská příprava nenaučila, což bylo super. 

Jak ses k těm klukům z britských jednotek dostal?

Přes internet. Se mnou v Čechách nikdo nechtěl jít přes Grónsko, protože je tam strašná zima. Tak jsem si sedl k internetu a zadal jsem „Crossing Greenland“.  Našel jsem partičku a napsal jsem jim.  Potkali jsme se na tři dny v Norsku, zkusili jsme spolu pochodovat a zjistili jsme, že to celkem jde a že máme podobnou fyzičku. A vyrazili jsme do Grónska. To byla asi největší ptákovina, kterou jsem kdy udělal. 

Proč ptákovina?

Protože kdybych se takto přes internet přihlásil k nějakým magorům, kteří tam zmrznou, tak bych zmrzl s nimi. Ale byli to super chlapi. Mně bylo kolem pětatřiceti let a získal jsem tím čtyři přátele, se kterými jsme dodnes v kontaktu. 

Dnes si můžeš sehnat skvělé vybavení a být materiálně ready. Ale sám říkáváš, že zima je o nastavení hlavy. Jak tu přesvědčíš, aby spolupracovala? 

Na to člověk trénuje částečně celý život a i polární cesty samy o sobě usnadňují to, aby měl člověk hlavu srovnanou. Jde to ruku v ruce, čím víc polárničím, tím víc se mi daří si hlavu srovnávat. Ježděním na kole se člověk stává lepším jezdcem. Nejlíp se to dá naučit tak, že to člověk dělá. Polárničení je zrádné v tom, že je monotónní. Když jsi na horách, mění se počasí, terén, mění se charakter fungování. Velmi často je přes den nad nulou a v noci pod nulou. Jsou i příjemné části dne a komfortní okamžiky. Polár je v tomto nepříjemný a nehostinný. 

Jet do poláru s tím, že budu za hrdinu, je vlastně nonsense. Stává se, že do poláru vyrazí kluk, který si chce udělat frčku za to, že dá nějakou polární cestu, a právě hlava mu nezafunguje. Po nějaké době zjistí, že ho to štve a že chce co nejrychleji domů. V tu chvíli mu začnou vypínat svaly a dochází k nepříjemným situacím. Viděl jsem to nesčetněkrát. Kam se dostane hlava, tam se dostane zbytek těla.  Polárnické pravidlo zní buď ten, kdo hru řídí. Ve chvíli, kdy se člověk ocitne ve vleku událostí, tak je to špatně. 

Jsi ale v extrémních podmínkách. Tebe nikdy tvá hlava nepřekvapila?

Amundsen řekl nádhernou věc: „Odvaha znamená po zralé úvaze s láskou a klidem přistoupit k činu.“ To je přesně ono! Jestli je člověk schopen se zastavit, zamilovat se do své cesty a do svého projektu, rozmyslet si, jak si v podmínkách poradí, pak vyrazí s tím, že hlavu, srdce a duši má otevřené tomu, co přijde. Já jsem v Grónsku s Mirkem Jakešem odšlapal část výpravy se zlomeným utrženým vázáním, které jsem si spravoval provázky. A neznamenalo to, že by ta cesta byla špatná. Naopak to tomu dalo punc, unikátnost a určitý zážitek. Na to se člověk taky úplně nepřipraví. Zlaté pravidlo říká „zkušenost nemusí být pozitivní, hlavně že je silná.“

Loni jsi založil Svaz českých polárníků a zorganizoval nanečisto přespání v polárních podmínkách na Jizerce. Co byl ten největší strach účastníků? 

Lidi se bojí sami sebe. Nevěří, že to jejich tělo umí. Báli se, že to nejde a že já mám asi jiné tělo nebo jiné zvyklosti a víc se otužuji. Nádherné pak bylo ráno, kdy mi přišlo, že byli všichni překvapení. Nejčastější věta byla: „Jé, já jsem spal nebo spala!“ A já na to: „A co jste chtěli dělat?“  Obecně máme tendenci podceňovat, co vše tělo dokáže. Když my mu dáme možnosti, aby mohlo fungovat a nevystavíme ho neřešitelným situacím, tak prostě funguje

Ráno po mrazivé noci na Jizerce za instrukcí Petra Horkého a pod dozorem horské služby
Ráno po mrazivé noci na Jizerce za instrukcí Petra Horkého a pod dozorem horské služby

Stejně jako severské rodiny vyrazí na víkend na čundr do zasněžené krajiny, my můžeme taky. Chceš lidem ukázat, že to jde. Kdybys měl pro ně sestavit metodickou příručku o spaní na sněhu, co bude obsahovat? 

První určitě musí jít člověk na takovou cestu sám, než vezme děti, aby si ozkoušel sebe, podmínky a výbavu. Pravidla jsou izolovat se od země, tři vrstvy, tím se nic nepokazí. Tenká karimatka, nafukovací a pěnová karimatka. Kvalitní spacák. Nejsem extrémní zastánce jenom umělého vlákna nebo jen peří. Peří je lehčí a menší. To je obrovská výhoda proti syntetickým spacákům. Jejich plus ale zase je, že nevlhnou. Peří ve vlhkém prostředí začne absorbovat vlhkost a snižovat izolační schopnosti. Stan není nezbytný, dá se spát pod širákem, dá se spát ve i bez žďáráku a je to hotel s největším počtem hvězd na světě. Zvlášť v zimě, když nebe bývá krásně vymetené a viditelnost je dokonalá. 

Z hlediska oblečení více vrstev, které lze naskládat na sebe a které lze i odkládat. Důležité je nebýt líný se svléknout či obléknout, když mi začne být příliš teplo nebo zima. A nepotit se. Člověk by měl mít tepelný komfort udělaný tak, že když se sečte teplo, které vytváří svým pohybem, a izolační schopnosti toho, co si oblékl, cítí komfortní pocit lehkého chladu. Takový chlad, jaký máme rádi na jaře nebo na podzim. 

Kdo chcete, pojďte na www.polarnici.cz nebo na Facebook Svaz českých polárníků. Budeme pořádat další akce a další nocovačku, která je dělaná bezpečně, s horskou službou a za asistence firmy, která lidem půjčí věci. 

Pojďme zpátky k tvému cestovatelskému dobrodružství. Vysvětli laikovi rozdíly mezi severním a jižním pólem? 

Arktida je severní pól, moře, není tam žádná pevnina, jen zamrzlá hladina Severního ledového oceánu. Člověk šlape po vrstvě ledu, který je neustále v pohybu, protože fouká vítr, působí mořské proudy. Frištenský měl pravdu, že neexistuje značka „zde je severní pól“. Protože kdybychom tu značku zabořili do ledu, tak za půl hodiny bude jinde, než je severní pól. 

Jižní pól je proti tomu kontinent, soustava ostrovů, velkých ploch souše. Dohromady je Antarktida o polovinu větší než úplně celá Evropa. Tím pádem jižní pól má normálně tyčku a je označený. Je zajímavé, že na Antarktidě ledový příkrov dosahuje průměrné výšky tři kilometry, takže se člověk hned od začátku pohybuje ve výškách kolem tří tisíc metrů nad mořem. Hromada lidí má problémy a jsou překvapení, že nefungují, protože jsou v relativně vysoké nadmořské výšce. Atmosféra je v oblasti pólu řidší, tři tisíce metrů tam údajně vyvolávají podobnou tělesnou reakci, jako kdyby byl člověk ve čtyřech tisících metrech třeba tady v Evropě. 

Jsou oproti horám podmínky v poláru konstantní?

Jak kde. Počasí se mění a vyvíjí, ale málokdy na denní bázi. Člověk většinou putuje v době polárního dne nebo když už se rozbíhá polární den, takže je světlo 24 hodin denně. Nedochází k velkým teplotním skokům jako v horách. Když přichází fronta, člověk je obvykle schopen získat informace, že přijde. Na druhou stanu v Grónsku byla velká dohlednost a x-krát jsme viděli na obzoru, že se kazí počasí a měli pocit, že je to blízko. Dělali jsme fortelný bivak, stavěli jsme si sněhové stěny, a kdo to kdy dělal, ví, že je to šílená dřina a na konci celodenního pochodu očistec, a pak k nám fronta vůbec nedošla. Bouřka proběhla někde deset kilometrů od nás a my jsme měli krásnou noc. 

Setkal ses třeba v Grónsku s domorodci? Diví se, proč my Zápaďané takové výpravy pořádáme? 

Mnoho Inuitů má pořád pocit, že je ledové místo, kde jsou zlí duchové. Kam není radno chodit. Pak je i docela dost praktických lidí, kteří říkají, co je to za blbost, jen tak šlapat kolem, a že to je k ničemu. Když jsme Grónsko přešli a už jsme čekali na druhém konci, na západním pobřeží, odkud se odlétá, místní se nás ptali, kde jsme se tam vzali. Když zjistili, že jsme to přešli z druhé strany, vyjadřovali obdiv a taky údiv proč. 

Setkání Petra Horkého s Inuity v Grónsku
Setkání s Inuity v Grónsku

Vědci mluví o tom, jak na Arktidě i Antarktidě můžeme pozorovat změny vlivem globálního oteplování. Co jsi viděl ty? 

Je rozhodující vidět to v časovém odstupu. To je takové to ad hoc rozhodování, že se udělal horký letní den a několik lidí začne říkat, že je to důkaz oteplování. Nebo najednou přijdou velké sněhové srážky a začnou vznikat jednorázové úsudky na ulicích, že globální oteplování jsou kecy. Abych toto mohl reálně popsat, musel bych se teď na severní pól vrátit a vidět, jak se podmínky změnily. 

Když jsem v Alpách a bavím se s místními vinaři, kteří mi řeknou, že mají osázené vinohrady o dvě stě výškových metrů výš, než kde je sázel jejich táta, tak je to jasný důkaz, že se tam otepluje. Není se o čem bavit. Když mi budou horalové povídat o tom, jak vypadá objem vody v jarních bystřinách proti tomu, co zažívali v dětství, tak jsou tam zase změny. Byl jsem na Islandu a první ledovec, který zmizel, tam má svůj památník. 

Tím se dostávám i k tomu, čím teď žiješ. Film Civilizace, který jsi natočil spolu s egyptologem Miroslavem Bártou. Co si v něm přeješ prostřednictvím filmového plátna sdělit? 

Na začátku byla touha udělat film o tom, co jsem za pětadvacet let mého cestování viděl a na co jsem přišel. Uzavřít čtvrtstoletí mého cestování po světě. I protože jsem si říkal, že se svět v mnoha ohledech změnil tak, že už v něm nevidím tolik témat pro mě. S Mirkem Bártou jsme se potkali, když jsem točil seriál pro ČT a jeden díl se dělal v Egyptě. Kouřili jsme šíšu a povídali jsme si o tom, jak vidíme svět a zjistili jsme, že to do sebe zapadá. Dohodli jsme se, že uděláme jeden film, kde on vloží kolapsy civilizací a já do toho vložím moji zkušenost ze zeměkoule. Můj popud byl nabídnout zprávu o světě tak, jak já ho za dvacet pět let vidím, jeho popud byl interpretovat prostřednictvím příkladů na různých místech světa jeho učení o vzestupech, pádech a regeneracích lidských civilizací. 

Tvrdíš, že svět si pečeme sami. Co máme ve svých rukou? 

Když budu vědět, kým jsem, pokud mám alespoň trochu jasno ve své identitě, co potřebuju, čím jsem platný ostatním a čím oni můžou pomoci mně, pak mám vysokou naději poradit si s tím, co přijde. Zase Amundsenova myšlenka s láskou přistoupit k činu. Jestliže si to naroubuju na dnešní dobu, kdy se politici rozhodují podle výsledků průzkumu veřejného mínění, tak se najednou ukazuje, že my obyčejní lidi máme dramaticky větší vliv na chod světa, než jsme kdy v dějinách měli. 

Petr Horký

Český cestovatel, polárník, publicista, režisér stovek cestopisných dokumentů, moderátor, youtuber a autor desítky knih. Během svých polárních expedic stanul na severním i jižním pólu, pólu chladu na Sibiři, přešel Grónsko nebo přes zamrzlé mongolské jezero Khovsghol. Natáčel mimo jiné s legendárním českým cestovatelem Miroslavem Zikmundem i zahraničními osobnostmi Thorem Heyerdahlem, Reinholdem Messnerem, Edmundem Hillarym, Erichem von Danikenem a řadou dalších.

DEVOLD EXPEDITION 

Merino rolák do pořádných mrazů

Dvě merino trička v jednom – drtič mrazu do opravdové zimy. Dvouvrstvý model prověřený řadou polárních expedic se výborně osvědčí i v našich končinách. Oceníte při každé zimní aktivitě. Neuvěřitelný tepelný komfort. Novinkou je model DEVOLD EXPEDITION ARCTIC – univerzální mikina (prodloužené rukávy, kukla, klokanka).

Cena: 2 949 Kč

DEVOLD NANSEN

Vlněný svetr jako nestárnoucí klasika

Norské rybáře a dobrodruhy jako Amundsena a Nansena do svých klasických vlněných svetrů obléká DEVOLD již od svého vzniku. Některé modely zůstaly od té doby prakticky nezměněny, některé zase dostaly moderní střih a design, ale nádech historie v nich zůstává i nadále. Kromě stylového vzhledu si zachovávají svou funkčnost.

Cena: 4 599 Kč

DEVOLD TUVEGGA 

Dvě vlněná trika s kapucí v jednom

Unikátní oboustranné vlněné funkční prádlo – vyberte si stranu podle úrovně aktivity. Převratná technologie při výrobě umožňuje dvojí funkci u jednoho trika. Hladká strana lépe dýchá a odvádí pot. Vroubkovaná strana zase mnohem lépe izoluje. Dvě trika v jednom, a to vše ze 100% merino vlny. Vítěz prestižní ceny ISPO Award.

Cena: 4 099 Kč

Kompletní nabídku špičkového vlněného oblečení najdeš na www.devold.cz   

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: