Stopem za kavkazskými horami

Dostávám razítko od celníků do pasu a překračuji hranice. Bylo to 40 aut, 15 kamiónů a jedna motorka, 9 dní chcete-li. Týden jsem strávil s místními obyvateli v krásném tureckém vnitrozemí a teď na mě konečně dýchla první zakavkazská hornatá krajina. Jsem v Arménii!

Arménie, země pikniků a klášterů

Dilijan je lesnatý národní park, který se nachází v blízkosti velkého jezera Sevan. Dojel jsem k Parz Lake a rozhodnul se, že půjdu kratší trek po okolí. Vyrazil jsem po značené stezce, která je součástí Transcaucasian Trailu, směrem Gosh. Noc trávím v piknikovém stánku. Ráno opět vyrážím a docházím do vesnice ukryté v kopcích, které vévodí starý klášter. Tím, že je Gosh trošku z ruky, stále ještě není tak turisticky frekventovaný jako kláštery v okolí Jerevanu. Výlet si trošku prodlužuji a šlapu ještě ke Gosh lake. Za návštěvu rozhodně stojí také klášter Haghartsin, od kterého se dá udělat krátký výlet k travertinovým vodopádům. 

K Arménii neodmyslitelně patří pohostinnost místních lidí. Arméni vás často pozvou i k sobě domů. Po celé zemi se navíc nacházejí stánky určené k venkovnímu pikniku. Tyto stánky představují jakýsi průsečík setkání s místními. Často takový nevinný piknik skončí velice bujarou oslavou a z naplánovaného výletu sejde. 

Na východě Arménie se nachází krásný a mystický klášter Tatev. V údolí poblíž se ale nachází také jiný klášter, který není tak známý a turisty tolik navštěvovaný. Když jsem tam dorazil já, byl tam pouze jeden mnich. Nabral jsem si vodu a s úctou na místě chvíli setrval. Jakmile jsem se vydal zpět, potkal jsem skupinu arménských mužů, kteří se zde koupali v termálním prameni, lovili ryby v řece a pekli šašlik. Pozvali mě mezi sebe. Přestože jsme neměli společný jazyk a viděli jsme se prvně, chovali se ke mně (skoro) jako bych byl součástí jejich rodiny. Občas stačí sejít jenom kousek z turistické cesty a člověk zažije opravdu nevšední zážitky, ze kterých se posléze mohou stát i ty nejkrásnější okamžiky v životě.

Dva ze čtyř vrcholů Aragatsu

Jezero Kari, ležící v nadmořské výšce 3200 metrů, je základnou pro horaly, kteří se vypraví na nějaký z vrcholů Aragatsu. Pokud máte stan, můžete si base camp udělat v podstatě kdekoliv. Já ale stan nemám, a tak se ptám na meteorologické stanici, zda bych tam nemohl přespat. Za malý poplatek to není problém. Odpoledne s místními dětmi hraji fotbal a následně už jen ležím na louce. K večeru potkávám arménský pár a domlouvám se s nimi, že ráno vyrazíme společně.

V pět ráno začínáme výstup na tento dávno neaktivní stratovulkán. Z prvního hřebene nás vyhání mlha a děláme poměrně nebezpečný traverz. V kaldeře vysvitlo slunce a hora hrála všemi barvami. Před námi se objevil jak hlavní severní vrchol, tak i vrchol nejvýchodnější, na který se pokusíme vylézt jako první. Do sedla pod vrcholy neexistuje žádná oficiální stezka, ale není to náročné. Batohy necháváme v sedle a vyrážíme na východní vrchol. Chvíli se jde po pěšince, ale pak začíná docela riskantní lezení. Skály a kameny jsou poměrně hodně zvětralé. Cesta dolů vyžaduje opravdu hodně opatrnosti. U batohů dáváme pauzu na arménský lavaš, maso a zeleninu. Mraky se sluncem se střídají každých 20 minut a my stoupáme směrem k nejvyššímu vrcholu. Po nebezpečném ostrém hřebínku dobýjíme hlavní vrchol Aragatsu – 4091 m. Po sestupu sutí se přes okraj kaldery dostáváme do sedla mezi dvěma zbývajícími vrcholy, ale jsme již unavení, a tak raději míříme do base campu. Večer se dolů dostávám stopem a spím v zahradním domku jednoho policisty.

Příjezd do Gruzie ve víru náhodného přátelského setkání

Tbilisi je krásné hlavní město, takže mi nedělá problém strávit tu celé odpoledne a večer. Přespání jsem sehnal u studentů, kterých jsem se zeptal na ulici. Na wifi kontroluji počasí na další týden a vypadá to skvěle. Je přesně den po tom, co jsem stál na vrcholu nejvyšší hory Arménie a už se rozhoduji pro další výstup. Zamířím pod Kazbeg. Na instagramu jsem zjistil, že můj kamarád Víťa se nachází zhruba v půlce cesty, a tak mu píšu mobilizační zprávu. Nebylo těžké očekávat jinou odpověď než ano. 

Na smluvené křižovatce se potkávám s Víťou. Víťa je podobně bláznivá povaha jako já. Společně si při stopování do městečka Stepantsminda krátíme cestu vyprávěním našich zážitků z cest. “Panenko skákavá, tak to je masakr, na to opravdu jdeme?“ byla má první slova, když jsem viděl ten nádherný tvar. Dojeli jsme do Stepantsmindy. V místní hospodě jsme potkali Giorgiho, který se dobrovolně nabídnul, že můžeme spát v jeho domě a dokonce nám dal i lano!

Punkový výstup na Kazbeg (5050 m n. m.)

Ráno se probouzíme v zaprášené místnosti a před námi se pne majestátní Kazbeg. I když nás hlava ještě trochu bolí z večera, kdy jsme vesele popíjeli chachu s místními, víme, že se dvoukilometrovému převýšení nevyhneme. Teď se konečně s 20 kily na zádech vrháme vstříc horám. Čeká nás cesta do základního tábora nejikoničtější hory Gruzie. A pokud se vše povede, snad i na vrchol…

Ve 12 hodin konečně zahajujeme výstup. Od kostelíka nad městem pokračujeme po hřebínku, jak nám doporučil náš hostitel. Do BC (base campu), který leží v nadmořské výšce 3600 m dorážíme až za tmy a stavíme vypůjčený stan. Ten se sice zprvu nejeví jako ideální, nicméně nakonec drží silou vůle.

Další den dáváme aklimatizaci a výlet na ledovec zhruba do 4000 m n. m. Pozdní odpoledne trávíme v BC. Já jsem však po dobu výstupu limitován střevními potížemi. Dochází nám, jak hodně velký to je úlet a že jsme vlastně jenom dva kluci, co pár dní zpátky stopovali u silnice. Teprve dnes poprvé jsme byli na ledovci. Do naší skupinky se přidává ještě Čech Tom, kterého potkáváme v BC. Po večeři se v sedácích balíme do spacáků na krátký spánek. 

Jsou dvě ráno a my za světla čelovek vyrážíme. Hnedka ze začátku ztrácíme cestu a provádíme příšerný traverz, který bychom za denního světla určitě neudělali. Jdeme na ledovec co nejdříve a navazujeme se. Postupujeme rychle a v místě, kde to už neznáme, pouštíme do čela zkušenějšího Toma. Začínají trhliny, které se buď dají přeskočit, nebo se musí složitě obcházet. Při jednom z přeskoků se mi zaseklo lano a spadnul jsem do trhliny. Měl jsem štěstí, že jsem se zaklínil nohama a nespadnul hlouběji. Chvíli mi lezení po kolmé stěně trvalo, ale po pár minutách jsem byl venku. Oklepal jsem se a šli jsme dál. Díky tomu, že jdeme na vlastní pěst bez průvodce, se nikde nezdržujeme a postupujeme rychleji. Hodně fouká, ale i tak v 7:30 dobýváme vrchol! Není nic vidět a jelikož nejsme vybaveni nijak extra dobrým oblečením, tak po chvíli euforie začínáme mrznout a je čas na sestup. I když už se cítíme vysílení, protože jsme během výstupu neměli chuť k jídlu, sestup se obejde bez větších problémů. V BC dáváme krátký oddech a začíná další, tentokrát bolavý, sestup až dolů do města. Zvládáme i to. Celou akci oslavujeme s Giorgim, se kterým jsme pijeme chachu, jenž drásá naše rozpraskané rty. 

Svanetie plná věží a milých lidí

Svanetie je region v Gruzii známý svými středověkými věžemi a krásnými horskými panoramaty. Ač je každým rokem více sužován masovým turismem, stále stojí za návštěvu. Já se rozhodl stopovat z Kutaisi nejprve do Usghuli, což není klasický směr, protože se jezdí nejprve do Mestie. Stopnul jsem si pána, který mi nabídnul, že mohu přespat u něj doma v Lentekhi. Zjistil jsem, že má rád geologii a že také rýžuje zlato. A tak další den nevyrážím hned na cestu, ale bereme náčiní a jdeme rýžovat zlato do horského údolí. Zlato jsme sice nenašli, ale byl to velice zajímavý výlet. Večer pijeme kachetské víno a jíme medvěda, kterého ulovili jeho přátelé. 

Další den stopuji autentickými vesničkami až do Ushguli. S výhledem na ledovce a středověké věže vycházím souběžně s údolím ve směru na Mestii. K večeru jsem se rozhodl sejít zpátky k silnici a stopnout auto do vesnice. Následující den se bude odehrávat významný svátek a já bych to rád viděl. Spím na zahrádce jednoho z domů a za plotem volně pobíhají krávy a prasata. Ráno se vydávám pěšky do další vesnice, ale nic se tu nekoná. Jsem trochu zklamaný, a tak se rozhoduji udělat náročný 30 kilometrový hike s 1500 m stoupáním a 1700 m klesáním. Přezouvám děravé boty a měním je za vysoké pohorky, což není ideální volba, ale lepší než cítit každý kamínek. 

Docházím do vesničky Adishi, kde se podle domluvy potkávám s bráchou, který také cestuje po Gruzii. Dávame si hodinu pauzu na sdílení zážitků a poté se opět každý vydáváme svou cestou. S překrásnými výhledy klesám směrem do údolí. Hlídací pes mě zahnal do rododendronové džungle, skrze niž jsem se musel brodit téměř kilometr. Když narážím na cestu a ve svahu pode mnou vidím vesnici, pociťuji úlevu. Téměř vysílený docházím do Chvabiani. Byl to můj cíl, zbývá najít přespání. Nakonec to přišlo samo. Všimli si mne místní, kteří mě pozvali na oslavu a na hostinu. Následující den odpoledne docházím do Mestie. Večer stopuji a dostávám se do vesničky, kde mě nechávají v guesthousu zadarmo. Pohostinnost místních je opravdu úžasná. 

Díky stopování a cestování na vlastní pěst mi došlo několik věcí. Peníze nejsou to hlavní, co byste na cestách měli mít. To hlavní je mít otevřenou mysl. Často jenom stačí udělat první krok do neznáma, nebo se jenom zapovídat s babičkou na vesnici, a to ostatní vyplyne ze situace. Zní to absurdně, já vím. Ale je to tak. Každý, kdo skutečně cestuje a nebojí se dobrodružství, vám to potvrdí. Navíc je tady ještě jedna věc. Láska je daleko silnější než nenávist a téměř vždy narazíte na lidi s dobrým srdcem, co vám pomohou. 

Treky v Arménii