Jsme zvyklí dostávat všechno tady a teď? Na pár kliknutí. Do domu. Informace v telefonu. Všechno je tak dostupné a na nic není třeba čekat. Takhle si nás systém vychoval a takhle si nás pěstuje pro další použití. Tohle není jenom ten technologický MATRIX, ale stále více se to děje v divočině. Jak?
Jsme zvyklí, že když máme hlad, v dosahu je nějaká večerka, nespočet benzínek. Nakoupit přes internet lze hned. Někdo vám to doveze až pod nos. Když potřebuji nějakou informaci, vezmu telefon a mám ji! Už neumíme chvíli hladovět. Chvíli se nenapít. Neumíme čekat týden na další pokračování seriálu, a už vůbec třeba čekat na vyvolání fotek! Stejně tak někteří přistupují i k outdoorovým aktivitám. Skitouring, lyžování, lezení rychle a snadno. Bez nutnosti si něco odepřít, nebo vyžadovat nějakou snahu. Mít minimální fyzičku. Je to něco jako hubnutí bez námahy.
Během mé praxe horského vůdce se stále potkávám s novými lidmi, kteří mají vždy jiná očekávání a ambice. Klidně se mi na skialpovou akci typu Výstup a sjezd ze Sněžky přihlásí jedinci, kteří nelyžují. Měl jsem na túře jedince, kteří pamatují olympiádu v Moskvě nebo atentát na Johna Lennona, a přesně v tomto roce byli poprvé a také naposled na lyžáku se základkou. A pak se mnou stojí na parkále v Peci a brousí si zuby na Sněžku. Ono to vždycky nějak dopadne. A vždycky se to nějak skoulí. Avšak mnohdy je sjezd stejně rychlý jako výstup. A někteří se diví, že je v seznamu vybavení čelovka!
Jiní se ptají, jestli jim nahoře bude zima nebo jestli budou mít hlad. Jestli se bude konat skialpová túra, když bude sněžit. Někteří odmítají jet po sjezdovce (jediná možnost, jak se dostat z kopce), protože takhle si to nepředstavovali. Údajně je to extrémní. A samozřejmě většina jsou skvělí lyžaři!
Na opačném pólu stojí jedna paní, která dostala od manžela k padesátinám výstup na Matterhorn. Vzpomínám si, že to byl nejpohodovější výstup na tohohle krasavce. Všechno fungovalo. Měli jsme skvělé tempo. Až po sestupu se mi na terase Hörnlihütte svěřila, že rok trénovala. Abstinovala. Běhala a v lomu nosila v batohu kameny, ze kterých vršila na jeho hraně něco, co vypadalo jako malej maťásek.
Sám jsem se přistihl loni při pádlování z Lipna do Hřenska, že jsem žehral na zimu, na vítr, měl jsem něco mokrého, nebo se dělaly vlny. „Sakra!“, plácnul jsem se do čela a uvědomil si, „že snad kvůli tomu jsem tady, ne?“
