HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Tereza Rudolfová – pořádně tvrdá holka

ROZHOVOR: Tereza Rudolfová – pořádně tvrdá holka

Když si v Opavě zajdete do lékárny, pravděpodobně vás ani v duchu nenapadne, že ta mladá usměvavá lékárnice, která vás obsloužila, už za sebou dnes má dvoufázový trénink anebo že minulý týden dokončila pětidenní závod, během kterého naspala pouze pár hodin. Jaké dobrodružství zažívá rodačka z Krkonoš, když uniformu vymění za sportovní oblečení nebo týmový dres, se dočtete na následujících řádcích.

Jako dítě si díky členství v oddíle Kadet užila své. Sama se smíchem říká, že se tehdy s nimi nikdo moc nemazal. „Byl to takový drsnější oddíl skautu. Hodně jsme jezdili na vodě a zároveň chodili do bazénu.“

Jak jsi reagovala na hlášky typu: „Když nemůžeš, máš ještě 70 % síly,“ od vašich instruktorů?
Jako dítě jsem si to asi nijak neuvědomovala, maximálně jsem si myslela: „To jste pěkně padlí na hlavu…“ Ale postupem času mi došlo, že v tom je docela hluboká pravda.

Cesta k závodění

To jsi zjistila během studií farmacie, když jsi začala dělat triatlon a více sportovat?
Já jsem vždycky sportovala poměrně hodně, ale nikdy ne závodně. U nás v rodině všichni hodně sportujeme, jen jsme to vždycky měli nastavený tak, že jsme na to v podstatě neměli. Ale pak mi přítel, se kterým jsem byla na výšce, a který závodil v triatlonu, jednou řekl: „Tak pojď, si to zkusíš…“ No tak jsem to zkusila a vyhrála jsem. (směje se) To pro mě bylo hodně motivační, a tak jsem se dostala k tomu závodění.

Ten první závod jsi vyhrála, protože máš takový talent nebo jsi měla štěstí?
Co si budeme povídat… V ženských kategoriích není zase tak složité dostat se někam nahoru jako u kluků. Ale byl to můj první triatlon a plavání bylo spíše slabší. Bylo to ve Špindlu, bylo asi 8 °C, voda měla asi deset, takže jsem ani neponořila hlavu, jak to bylo brutálně studený. Nakonec i pršelo a sněžilo a my jeli v těch kombinézkách pěkně… No byl to křest ohněm. (směje se) Díky podmínkám tam asi nebyla velká konkurence, ale určitě to nebylo tak, že bych dokončila předposlední a ještě se umístila. Řekla bych, že to tehdy byl docela dobrý sportovní výkon.

To byl rok 2011, když jsi se dostala k terénnímu triatlonu Xterra. Začala jsi trénovat nějak strukturovaně?
V Hradci jsem se dostala do skupiny triatlonistů, se kterýma jsem začala chodit plavat a jeden kamarád ze skupiny mi pak začal psát trénink, dával na mě pozor a poradil mi co a jak. Sice jsem sportovala pořád, ale jak vypadá opravdový trénink, jsem pořádně nevěděla. No a pak jsem se dostala na světový pohár, myslím na Sardinii, kde jsem vyhrála slot na mistrovství světa na Havaji. Prvně jsem si říkala, že tam asi nepojedeme, ale pak ho vyhrál i Lukáš, tehdejší přítel, takže jsem začala trénovat trochu víc, na Havaj jsme odjeli, a nakonec z toho bylo druhé místo.

Když se řekne Havaj a triatlon, vybavím si Konu (mezinárodní závod v Ironmanu, pozn. red.) Dá se to srovnávat?
Tak ona je na Big Islandu a Xterrra se jezdí na ostrově Maui a je to opravdu drsný závod. Sice už se nekoná v pouštní nebo sopečné oblasti, je to spíše v tropické části. Byla jsem tam dvakrát, jednou bylo úplně sucho a horko a podruhé vlhko a dusno. Taky jsou tam brutální sopečné kopce, kdy máš stojku nahoru a bláto dolů, k tomu těžké kolo, pak běh od moře do kopce a zpátky a závěrečných 300 m před cílem se běželo hlubokým pískem po pláži. Takže to nebylo nic jednoduchého.

Sedí ti tropické prostředí?
Ne, to mi úplně nesedí. Jak je vedro, tak špatně závodím. Jsem radši, když je chladno a humus než takový ty super vedra. Dostávám se do takových stavů, že v podstatě nevím, jestli mi je horko nebo zima. Mám zimnici, přitom je venku 30 °C.

Tereza Rudolfová je tváří značky Montura
Tereza Rudolfová je tváří značky Montura

KDYŽ TĚ NĚKDO UKECÁ

Když jsi zmiňovala ty triatlony, vybavil jsem si tvůj poslední velký závod – Eco Challenge na Fidži. Je to závod typu adventure race – vícedenní non-stop závod několika disciplín. Jak jsi se na tenhle typ závodu dostala?
Bylo to přesně tak, že se na mě obrátili kluci z Liberce, kteří mě trošku znali z triatlonu. Tehdy šli adventure a do týmu jim chyběla holka. Holek, který jsou tak lehce praštěný, není zase tolik, a tak mi volali: „Terko, pojď to s námi zkusit. Českej adventure se jde jen na dvě noci.“ – „Já nikdy nebyla vzhůru celou noc, tak co tam budu dělat dvě?“ – „

To zvládneš, my ti pomůžem.“

No, a tak jsem to zvládla, a nakonec jsme skončili druzí, já byla docela v pohodě a říkala jsem si: „Tak dobrý, tohle už asi nepotřebuji zkoušet.“ Ale asi po měsíci se mi ozval Pavel Paloncý a kluci Šilarovi, ať s nimi jedu do Číny, kde mají multisportovní závody, ale etapové – jedna disciplína denně, ale třeba na osm hodin. To byl ještě jinak drsný, hodně rychlý a těžký závod. A nakonec to zůstalo tak, že mi zazvoní telefon: „Pojeď s námi do Austrálie…“ Nebo někam jinam, a to se už hůř říká ne než na závod k nějakému místnímu rybníku.

Takže to byly tvé začátky v adventureracingu. Ale pak jsi přešla do týmu Black Hill…
To mě draftovali kluci z Black Hillu, kde jsem potkala Tomáše (Petrečka, pozn. red.), což mi tak trošku změnilo život.

Prvně byly závody a pak začal vztah?
Já jsem s Tomášem prvně strašně nechtěla závodit. To bylo tak, že jsme měli jet na závod do Španělska, ale měli jsme jet úplně v jiném složení, někdo onemocněl nebo se zranil a Tomáš jel jako náhradník. V té době jsem ho moc neznala, jen jsem prostě věděla, že je hrozně rychlej a dělá extrémní věci. Byla jsem nešťastná, že tam musím jet s ním a bála se, že to bude hrozně vyhrocený a rychlý závod. Nakonec jsem to nebyla já, kdo byl v týmu nejpomalejší, a závod jsem dokončila v pohodě a klidu. Tak to bylo moje první setkání s Tomášem, kde jsme si nějak rozuměli.

Jaký to je pocit být holka a nebýt nejpomalejší v týmu?
Jo, to je docela fajn! (směje se) Ten nejpomalejší vždycky trpí, i psychicky je to nepříjemný, když člověk jde pořád poslední, maká, ale zároveň to není dost, aby ty ostatní docházel. Alespoň na mě to vždycky působí blbě. Bylo to docela dobrý, protože jsem i já občas mohla někomu pomoct.

I členové týmů z Nového Zélandu, kteří adventure racingu dominují, v podstatě mají práci na plný úvazek, rodinu a k tomu trénují. Jak to máš ty s tréninkem na takový typ závodu, když pominu to, že jsi celoživotní sportovec?
Trénuji více méně pořád. Závodím na kole i v běhu a řekla bych, že je jeden den v týdnu, kdy netrénuji. Ale když vím, že pojedu na nějaký závod, tak ty tréninky prodloužím a zvýším intenzitu. To, že je člověk připravený, znamená, že v závodě bude méně trpět, a za to to prostě stojí. Speciálně holce to za to stojí dvakrát, protože na začátku závodu to je let, kluci jsou vždycky silnější. Takže ty tréninky před závodem trošku přizpůsobuji a zařadím kajak, protože pádlování není moje častá aktivita. V každém závodě je pádlování zařazeno a většinou je to dlouhá etapa, takže si na tom člověk úplně oddělá ruce, když na to není alespoň malinko připravenej.

Tereza Rudolfová s týmem Back Hill na adveture race na Reunionu
Tereza Rudolfová s týmem Back Hill na adveture race na Reunionu

MONTURA

Montura ztělesňuje hory, přírodu a aktivní pohyb s tím spojený a je hrdým sponzorem Terezy Rudolfové. Představou této italské firmy je vymýšlet a vytvářet outdoorové oblečení nejen pro lidi, kteří hory zlézají, ale především pro lidi, kteří horami vášnivě žijí a kteří se jim snaží porozumět. Zájem interpretovat potřeby a přání horalů je základním kamenem vize Montury do budoucnosti. Více na www.monturaadventures.eu.

NEJTĚŽŠÍ ZÁVOD NA SVĚTĚ

Pojďme se pobavit o Eco Challenge na Fidži… Když jsme se bavili o tom, jak ti nesedí tropy. Jaká byla Fidži v takovém závodě?
Bylo to docela v pohodě a asi to bylo tím, že jsme začínali na lodích. Mělo to být 90 km plachtění… Na Fidži jsou asi tři dny za rok, kdy nefouká vítr, a zrovna my jsme jeden z těch dnů chytli, takže jsme celou dobu pádlovali, ale u toho se člověk tak nesedře, jako kdyby třeba běžel.

Hodně mě překvapilo, na to že jsme šli džunglí, celou dobu v humusu, blátem a non-stop brodili potoky, tak jsme neměli zničený nohy. Asi to bylo tím, že jsme měli boty pořád čerstvě mokré a tolik nedřely oproti tomu, když vysychají. To se pak dělají příšerný otlaky a puchýře. Na treku první noc bylo vedro, ale po zbytek závodu si ani neuvědomuju, že bychom se nějak strašně vařili.

Měli jste nějaké problémy s navigací nebo něčím jiným?
My jsme neměli žádný zásadní problém a možná i proto jsme nebyli vidět v tom seriálu Eco Challenge na Prime TV. Jsme tým, který na takový závod už jel vícekrát, tak jsme věděli, do čeho jdeme a nebyli jsme ničím překvapení. Taky jsme měli štěstí, že jsme neměli žádný úraz, i když Honza (kapitán týmu, pozn. red.) měl nějakou rýmu nebo chřipku, dost šeredně kašlal a asi měl teplotu, ale on je hodně drsnej, tak jsme mu museli trošku pomoct.

Co byla nejtěžší část závodu? V seriálu se za to nejtěžší považoval asi 300 metrů vysoký vodopád, po kterém následovala pasáž brodění.
Jo, to bylo fakt těžký. Už před tím, než jsme se dostali k tomu vodopádu. Šlo se korytem řeky a furt se skákalo po obrovských kamenech, některý byly hodně kluzký. Člověk si musel dávat pořád velký pozor, a to nám trvalo. K tomu vodopádu jsme došli se setměním, takže jsme z něj neviděli vůbec nic. Pak jsme asi hodinu a půl žimarovali nahoru jen ve světle čelovky, což bylo trochu psycho. Každý tam tak byl vlastně sám. Po těch hodinách dřiny, když jsme byli nahoře, tak jsem vlastně vůbec nechápala, kde jsem. Najednou to nahoře bylo úplně rovný a říkala jsem si: „To jako teď půjdeme z kopce, nebo to ještě někde pokračuje?“ Byli jsme už trochu unavení, na těch lanech se člověk nenají, což by normálně nevadilo, ale když je to třetí den v závodě, jde to hnedka znát.

Tereza Rudolfová je tváří značky Montura
Tereza Rudolfová je tváří značky Montura

TO NEJHORŠÍ JE JEŠTĚ PŘED NÁMI

No a tam nám na kontrole řekli: „Super, to máte za sebou, nejdéle za hodinu a půl jste v dalším depu, kde je vyhřívaný stan.“ To jsme si říkali, že je to super, že i kdybychom to šli dvě hodiny, protože je noc, tak je to v pohodě. Pak jsme pět hodin plavali v bazénkách, byla mlha, takže když jsme si posvítili čelovkou, viděli jsme asi někde po sem (ukazuje na vzdálenost paže). V mapě byla jenom modrá čára, takže jsme o těch bazénkách neměli ani tušení, protože jsme s sebou nemuseli mít vestu. „To máme plavat bez vesty, když na nás přitom předtím dávali takový pozor?“ Říkali jsme si. No a fakt. Nejtěžší bylo vlézt do té ledové vody, protože už tak nám byla zima. Rozhodli jsme se plavat v šusťákách a goráčovce s tím, že to mělo za hodinu a půl skončit.

Jen co člověk přeplaval jeden bazének, tak chvíli brodil a pak zase přišla hluboká tůň. Trvalo to asi pět hodin. Když jsme viděli ostrůveček, na kterém byl stan, říkali jsme si: „Super, to už je ta kontrola.“ Ale byl to jeden tým, který tam zakufroval, protože jim uplavala mapa a nevěděli, jestli tam byli dobře. Tak se rozhodli počkat do rána. Byli to Estonci, kteří jsou hodně dobří. Jejich mapu jsme našli a měli ji s sebou, tak jsme jim ji dali a pokračovali. Po cestě jsme potkali ještě jeden tým, který šel pak s námi. Tak jsme se tak podpořili navzájem.

Děje se to často, že ti na kontrole řeknou nebo si v týmu odhadnete, že to je tolik a tolik kilometrů a má to trvat tak a tak dlouho, ale přitom etapu jdeš několikanásobně déle?
Noo… úplně tak často ne, protože už umíme odhadnout, jak je postup rychlý. Že je to zhruba 5 km/h na treku a 10 km/h na kole a málokdy se přes tuhle rychlost dostaneme. Ale taky se může stát, že se jde kilometr za hodinu a nic se s tím neudělá. Tady jsme si taky mysleli, že to bude kousek, ale tím, jak člověk plave, tak to trvá nekonečně dlouho. A myslím si, že i ta tma udělala hodně, že to bylo nepříjemný a vůbec. Tahle etapa byla taková noční můra závodu.

Zvládli jste to bez nějakých větších následků, že byste museli v tom vyhřívaném stanu někoho „rozmrazovat“, nebo jste byli jedni z těch suverénních týmů, které se tam najedli, dali si pauzu, kafe, čaj a pokračovali dál?
My jsme byli v klidu, protože jsme s sebou měli neoprénová trička. Akorát Palonc si ho nevzal, protože jsme vycházeli před polednem a přišlo mu, že je velký horko, a že ho nikde nebude potřebovat. Šel v podstatě celou dobu v normálním tričku, ve kterém i plaval, což jsem vůbec nechápala, protože mi byla strašná zima. Ale on má tu svoji konstituci… (směje se). Ale byli jsme všichni samozřejmě vymrzlí a hrozně se klepali. Převlíkání nám trvalo dlouho, ale nebylo to tak, jak jsem pak viděla v tom videu, že si tam své protrpěl i tým z Nového Zélandu, o kterém jsem si myslela, že jsou bozi a superhrdinové, ale tam vypadali taky dost použitě, no…

Když jsi zmínila, že i novozélandský tým na Eco Challenge, který je považován za nejlepší na světě, vypadal unaveně, vybavil jsem si jednu fotku vašeho týmu z jiného závodu, kdy po čtyřech dnech vypadáte normálně. Čím to je? Únava se už na vašich obličejích neprojevuje?
Ono to je takový nahoru-dolů. S Tomášem máme pár takových společných fotek… to bylo někde ve Španělsku, byla tam dark zóna, takže jsme po tmě nemohli pokračovat, ale byly tam od pořadatelů stany, které jsme si mohli postavit, než nás pustí dál. Asi tři hodiny jsme tam spali a pak mám fotku, když jsme vylezli z toho stanu, jsme opuchlí a vypadáme jako Marťani. (směje se)

Základními disciplínami adventure race jsou běh, jízda na horském kole a kajak.
Základními disciplínami adventure race jsou běh, jízda na horském kole a kajak.

UTRPENÍM KE ŠTĚSTÍ

Když dokončíš takový těžký závod, přenášíš si z něho něco do života? Nebo si jen řekneš: „Jo, tady jsem si hrábla na dno, ale vím, že to může být ještě horší.“
Jo, obecně si během adventure race člověk na dno šáhne několikrát, ale Fidži bylo úplně unikátní v tom, jací tam žijí lidi. Jsou to snad nejmilejší lidi na světě. Žijí uprostřed ostrova, a aby se tam člověk dostal, musí jít blátivou cestičkou pralesem. Všichni umí docela anglicky, tak jsme se mohli zeptat: „To je jediná cesta mezi vesnicemi?“ – „Jo, tady žádná jiná cesta není,“ odpovídali místní. „Takže, když jdete na návštěvu, jdete tudy?“ – „No jasně…“ Měli jsme problém s nimi držet krok, i když náš průvodce během jedné etapy šel boso. Žijí tam v prostých plechových boudách o čtyřech stěnách, nábytek žádný, spí na zemi na rohožích. Babka si ráno vyleze na zápraží, kouká na jednu stranu, když ji tam svítí moc sluníčko, tak si sedne na druhou a po obědě si jde schrupnout. Pak jdou lovit ryby, sebrat spadlý kokosy a jsou šťastný. Mají tam takový svůj klid, furt zpívají. Byla jsem překvapená, jak se dá žít a být spokojený s málem. Říkám si, jestli se za něčím furt moc nehoníme, někam rychleji a dál, a tak. Lidé na Fidži byli neskuteční, i protože nám všem hodně fandili.

Takže chystáš zklidnění života a konec závodění?
Ne, to zatím nemám v plánu… Ale občas být spokojený s málem, to není od věci.

OD SKITOURINGU K ZÁVODNÍMU SKIALPINISMU

Blíží se zima a ty jsi se v minulé sezoně dostala do českého reprezentačního týmu ve skialpinismu. Jak jsi vůbec začala se skialpinismem?
Na skialpech jsem dříve výletovala s Honzou, měli jsme těžký lyže a s velkým batohem jsme vyráželi na celodenní výlety. Když jsem pak šla na skialpy s Tomášem, vysvětlil mi, že takhle to v podstatě není dobrý. Půjčil mi lehoučký lyže a nabalili jsme si hrozně malé batohy. Šli jsme přechod v Tatrách a Tomáš mi ukázal, že se dají nasadit mačky a kousek si pomoct na nich. Tak jsem objevila úplně nový rozměr skialpinismu. Všechno, co jsme šli předtím, bylo po vyšlapaný stopě, protože jsme moc dobře neznali terén. Tomáš má ty hory zmáklý, tak se nebojí jít kamkoliv. Každý trénink s Tomášem byl pro mě takovej malej závod… (směje se) Když jsem zkusila první závody, zjistila jsem, že rychlejších holek není moc.

Když jsme ale byli s reprezentací na závodech v Berchtesgadenu, zažila jsem střet s realitou. I když jsem jedna z nejrychlejších závodnic v Čechách, na verticalu (měřený výstup, pozn. red.) jsem došla pátá od konce a v individuálním závodě jsem byla asi třetí od konce.

Do kopce těm profi sportovcům samozřejmě nestačím, ale řekla bych, že tak nějak normálně. Trénink reprezentace v alpských zemích vypadá jinak. Už teď před sezonou vidím, jak na Dachsteinu a jinde lyžujou a celé léto běhají na kolcích (kolečkové lyže, pozn. red.), to se tady neděje. A hlavně mají natrénované sjezdy.

Co já sjíždím ve volném terénu s rozježděným sněhem s respektem, tak holky jednou rychle, a kluci, ti snad vůbec nedělají oblouky. Neměla jsem se jak naučit tyhle sjezdy. S našima krkonošskýma závodama jsme tak trošku jinde, když nás nechtějí pustit nikde do volnýho terénu mimo sjezdovky. Slovenské závody, si myslím, že se obtížností sjezdů tomu blížej k těm v Alpách. K těm závodům jsou na Slovensku shovívavější, takže nás nechají jezdit i trochu volným terénem.

Máš nějaké cíle ve skialpových závodech, kterých bys chtěla dosáhnout?
Bylo by fajn, kdyby výsledky na závodech byly důstojnější, ale konkurovat té TOP pětce asi nejsem schopná. Na Italky fakt nemáme, i když bych to někomu hrozně moc přála, ale nemyslím si, že je to reálný dokázat z Čech. Taky bych chtěla zažít závod dvojic Sella Ronda, což je velká sportovní akce i mistrovství světa, a protože je to velký a skvěle udělaný závod se spoustou diváků.

Jaký je tvůj osobní největší úspěch na lyžích?
Nejvíce si asi vážím účasti na Bokami Západních Tater. To jsme byli třetí a pro mě to byl takový první velký horský závod, který trvá tři dny a není vůbec zadarmo.

Bojíš se lavin?
Ne. Samozřejmě, mám respekt a nechci být ten nepokorný lyžař, který jde kamkoliv. Ale nejsem posránek. Přijde mi, že to někteří lidi řeší až moc. Mám to tak středně, nebudu se pouštět někde, kde to riziko je vysoký, ale zároveň při nejmenším riziku nezruším celý výlet. Každopádně, v žádné lavině jsem ještě nebyla. Takže až se mi to stane, tak to možná přehodnotím. (usmívá se)

Tereza Rudolfová se věnuje závodům adventure race, ale i skialpinismu
Tereza Rudolfová se věnuje závodům adventure race, ale i skialpinismu

HLEDÁNÍ LIMITŮ V ŽULOVÝCH STĚNÁCH

Zmínila jsi Vysoké Tatry a párkrát jsem tě viděl i s Tomášem na lezecké stěně v Ostravě. Jak jsi na tom s lezením, máš k tomu vztah nebo je to nutnost, protože máš partnera horolezce?
Protože jsem žila na Malé Skále a pracovala pro outdoorovou agenturu, tak lezení byla povinnost. Lehčí lezení mě baví, ale nejsem žádný super lezec. Jsem pořád na takové základní úrovni.

Takže se v lezení pořád posouváš?
No, posouvám se hlavně v zimě, protože na stěně jsme víc. A v létě je to více horské lezení, na co mi přijde, že se úplně připravit nedá. Je tak specifické, Tatry jsou úplně jiné, než když se jede na Súlov nebo jinde. Pokaždé je to nové a dost dlouho mi trvá, než se s tím ztotožním.

Baví tě lezení v horách?
Baví mě to, ale když je to na hranici mých schopností a už je to ve vysoké stěně, je to pro mě docela dost velký stres. Pak si říkám, že to není úplně nutný, abych dělala všechno. (směje se) Ale ve výsledku tohle lezu jenom s Tomášem a tam mám 100% jistotu, že když to přeleze on, tak mě nahoru nějak dostane.

Udělá kladku a tahá?
Jo, on je v tomto super. Stará se a hlavně si umí dobře poradit, i díky tomu, že dělá u hasičů a pořád ho školí nějaké kladkostroje. Takže to strašně rychle vymyslí a je schopný i rychle realizovat. Já bych to zaprvé nevymyslela a zadruhé, než bych to umotala, trvalo by to nekonečně dlouho.

Co ty a horolezectví? Láká tě to, když jsi člověk, který má rád hory, zimu a dokáže si zkousnout?
No… já asi nejsem tak psychicky silná, abych dělala to, co dělají kluci. Myslím, že bych ve fyzickém a psychickém vypětí nedávala tu nejistotu, na ten kopec nevede červená značka a oni jdou někde a vlastně ani nevědí, jestli tam projdou. Ale samozřejmě bych se do Himalájí s nima určitě chtěla mrknout a na nějaký nižší kopec vyšla. Měli jsme jet do Nepálu teď na podzim, ale nedopadlo to.

To měl Tomáš a Mára Holeček jet na expedici na Baruntse (7 162 m)…
Ano, ale zároveň se měl jít i trek kolem Everestu. To by se mi velmi líbilo. Ale to horolezectví, jako opravdové horolezectví, to si myslím, že je na mě moc drsný. I když si umím představit, že bych to udělala jako Klára Kolouchová, že bych kolem sebe měla nosiče, ti by mi nesli vybavení a já bych za nimi šla ve vyšlapaných stopách. To pak je jen o tom trpění, že člověk jde do kopce a nemůže dýchat. Výkon to určitě je, ale to pro mě není horolezectví.

Je něco, co bys chtěla dělat, ale pro to všechno, co už děláš, na to nezbývá čas? Máš ještě nějaký sen?
Chtěla bych běžet Tatranskou šelmu, ale běžet ji připravená, ne aby to bylo jenom, abych se zúčastnila. Tyto delší běhy by mě celkem bavily, ale nemám čas na to adekvátně natrénovat. Musela bych běhat denně a hodně, a na kolo a závody na nich by už pak nezbyl čas. Taky někdy musím chodit do práce. (usmívá se)

Nepřemýšlela jsi třeba nad Beskydskou sedmičkou?
Jo, tu jsem chtěla jít letos, ale krylo se nám to s českým adventure racem, takže se rozhodovalo mezi jedincem nebo týmem. Samozřejmě vyhrál tým, protože to bych klukům nemohla udělat.

Takže uvidíme příští rok na jejím startu Terku Rudolfovou?
To teprve uvidíme, no…

A bylo by to případně v mixu s Tomášem Petrečkem, s nějakou holkou nebo v kategorii sólo?
Vůbec nevím, s kým bych do holčičího týmu šla… A taky nevím, jestli by Tomáš se mnou běžel, řekla bych, že by šel spíše s někým z kluků. Ale už jsme se o tom taky bavili, takže uvidíme. Nemůžu říct, jak to všechno bude.

TEREZA RUDOLFOVÁ

Farmaceutka a závodnice v adventure race a skialpinismu

Tereza je původem z Červeného Kostelce v Krkonoších, kde ve volnočasovém oddíle Kadet získala vztah k přírodě a sportu. Na studiích farmacie v Hradci Králové s úspěchem začala závodit v terénním triatlonu Xterra, od kterého se dostala k závodům typu adventure race. Svými výsledky na skialpech se zařadila do českého skialpinistického reprezentačního týmu. Když zrovna nezávodí, užívá si přírody a hor nejen v tréninkovém tempu anebo regeneruje v zaměstnání na pozici lékárnice.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: