HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: S PAVLEM KADLÍČKEM O CYKLOVANDROVÁNÍ A PROJEKTU KOLA DĚTEM

ROZHOVOR: S PAVLEM KADLÍČKEM O CYKLOVANDROVÁNÍ A PROJEKTU KOLA DĚTEM

Pavel Kadlíček je cestovatel, muzikant, cyklofil, lidumil, ale hlavně člověk s obrovským srdcem a chutí pomáhat, kterou v něm snad ještě více rozdmýchala ztráta střechy nad hlavou během povodní. Náhoda ho v roce 2014 dala dohromady s Andreou Radovou, šéfkou projektu Kola Dětem a bylo rozhodnuto.

Ahoj Pavle, proč jsem si tě vybral pro rozhovor? Dostalo se ke mně, že jsi cyklofil, co všechno si mám pod tím představit?

Ono je to popravdě dosti debilní slovo. Ale zní malebně. 😊

Slova s komponentem -fil většinou vyzařují něco úchylného. Ostatně zdejší lokální kapela Senzor Tranzistor má v playlistu kultovní písničku Jsem zoofilní nekrofil a nekrofilní pedofil a je to hit. V mém pohledu na věc je ale cyklofil něco jiného než cyklista. Cyklofil kolo využívá k přesunu a o jeho funkčnosti ví zdánlivě prd. Tím pádem se cyklofil nemůže s ortodoxním cyklistou bavit třeba o přehazovačkách, bo cyklofil nejistě ví, že je to ta věc vzadu… pravděpodobně. 😊 Cyklofil se s kolem víc mazlí, plácá kolo po sedle a říká mu ze spacáku „dobrou noc…“

Cyklofil svému kolu bezmezně věří, a proto ho na svých štrekách až tak nekontroluje. Moje žena mi taky bezmezně věří, a proto mi nekontroluje čistý trenky před odjezdem. Jako cyklofilovi se mi o kolo stará předem vybraný servisman Kamil, který získal důvěru až svým vyznáním lásky k mému kolu. Vždy, když mi kolo předává připravené na cestu, tak mne obejme a řekne: „Jeď, na nic nechytej, nic neopravuj. Jen šlapej a občas brzdi.“

A pro nejlepší pochopení dané věci: moje kultovní kolo se jmenuje Salsa Fargo – a naše kočka se jmenuje Salsa a pes Fargo. No, nejsem já ten největší cyklofil?

Cyklocestování jsi propadl před 20 lety, jezdil jsi po Severní i Jižní Americe, po střední Asii a Evropu máš projetou křížem krážem. Co jsi za tu dobu v sedle o sobě zjistil?

Já toho v prvopočátku projel dost stopem. A je dost možné, že bych u autostopu i zůstal. Bohužel mne na cestě okradli. Naložil jsem bágl do kufru auta, které mi ve Francii zastavilo, a než jsem potáhnul sopel – bylo auto pryč. Seděl jsem pak na židli francouzské gendarmerie, vypisoval s nimi protokol a policista lechtivě prohlásil: „Vyjmenuji vám dopravní prostředky určené k cestování: auto, vlak, autobus, loď, letadlo. Vidíte tam někde autostop? Ne? Takže adieu…“ A bylo to. Došlo mi, že s tím autem odjela kromě báglu a kytary i moje důvěra v tenhle způsob toulání se.

               Dlouho jsem pak přemýšlel, jak se do světa vrátit s prázdnou kapsou, ale prožívat to samé vzrůšo z toho, co mi osud připraví. A zvolil jsem k vlastnímu úžasu kolo, byť jej ten francouzský policajt do svého výčtu nezařadil.

Od té doby odtekly dvě fůry vody a já – můj ty světe – pořád šlapu. A na svých cestovatelských přednáškách říkám lidem v závěru to podstatné: „Já nejsem ani cyklista, ani sportovec!!! Jsem jen chlap, co má v srdci touhu a v hlavě zvídavost.“ Touha je primární pohon, který mne motivuje k tomu, abych ten debilní kopec vyjel a zvídavě pak nahoře za zatáčkou zjistil, že je tam další debilní kopec. 😊

Člověk dokáže neskutečné věci, lidské tělo je k neutahání a svět je pořád nádherné místo. Aby tohle člověk zjistil, musí opustit svojí komfortní zónu. Pokusím se dostat do parlamentu k slyšení můj návrh, aby každý občan 18+ musel povinně vycestovat na minimálně dva měsíce ročně za účelem sebepoznání. Hradilo by se to z nějakých státních finančních rezerv.

Myslím, že by to byl dobrý pokus, jak se dostat do hlavních zpráv na Nově. 😊

Pavel Kadlíček s dcerou Amálkou na cyklovýletě v Rakousku.
Pavel Kadlíček s dcerou Amálkou na cyklovýletě v Rakousku.

Nejraději jezdíš sám, ale udělal jsi i pár výjimek. Kromě kamaráda a manželky jsi na projížďku vloni vzal i svou dceru Amálku. Jaké to bylo?

Ano. Od jisté doby jezdím sám a užívám si to. Převážná většina cyklopošuků to o mně ví a nechává mne na pokoji. Jediným, koho jsem v poslední době pouštěl do svého osobního cykloprostoru, byla opravdu moje žena. A to hlavně proto, že jsem se před ní mohl vytahovat, že mi do ničeho nekecala, že ve stanu rychle usínala a nevadilo jí spát obráceně – v mých nohách, že se uměla radovat i z malých věcí a že uměla vyrobit jídlo i ze smrkových větví.

Výlet s Amálkou byla ryzí výzva a já ji samozřejmě přijal. O tomhle momentu sní každý táta. Být alespoň na chvíli nad mámou a navíc jako hrdina, neohrožený alfa-samec, terminátor, predátor, ochránce stáda. Ten, který trefí sekyrou muflona na třicet metrů, přepere hajnýho, ze žvýkačky vyrobí deštník a vykrouhá nožem panenku Barbie ze starého chleba.

Realita ovšem bývá méně malebná. Myslím, ba vím to určitě, že z našeho putovaní Rakouskem zůstala Amálce v hlavě jediná věc. A sice, kterak jsem koupil v Bille famózně balená vajíčka a vařil je pak tuze dlouho po Pohlreichovsku u stanu, zatímco si Amálka pohrávala s obalem a přibalenou solí, načež si přemýšlejíc půjčila můj telefon, našla aplikaci google translation a poté mi sdělila: „Bože, vždyť ty vaříš už jednou uvařený vajíčka!

Ale sečteno podtrženo – byla to fantastická premierová vyjížďka, kterou nám v samotném závěru zkazilo počasí. Cíl byl na dohled, ale na stan nám bubnovaly dešťové kapky. Ohřál jsem kakao a položil zásadní otázku: „Amálko, do cíle máme 40 kilometrů, na nejbližší nádraží 30. Jaká je tvoje volba?“ – „Chci za mámou…“ pronesla jednoznačně, rezolutně jako grófka a vyrazila směrem na nejbližší bahnhof. Nerad vzdávám před cílem, ale tady jsem porážku od neviditelné mámy přijal.

V úvodu téhle cesty si Amálka vybrala jasnou odměnu v případě dosažení cílové mety. Chtěla mne nakopnout do odhalené řitě za přihlížení kolemjdoucích. S radostí jsem jí tuhle odměnu poté dopřál, neboť pro mne byla jednoznačně vítězkou.

Vyrazil bys se svou malou parťačkou znovu?

Což o to, já bych vyrazil okamžitě. Ale měla by to být spíše otázka pro ni. V létě jí bude deset a jako správná ženská už se umí v odpovědích kroutit jako kobra. Koncem května máme spolu naplánovanou cestu na kole k moři. Prostě to sfouknout někam k italskému Bibione. Je zvláštní, že jakožto zapřísáhlý neplánovač v tomto případě plánuji každé uprdnutí. Navíc se jí snažím pořád nacpat do hlavy, že doputovat k moři z rodného domu je prvotním snem každého cyklo-čundráka. Do konce května je ale ještě daleko a svět se točí bláznivě, takže to nechám osudu.

Každopádně se nemůžu ubránit naivnímu pocitu či představě, že s každou takovouhle cestou přivádím to malé škvrně do velkého světa. A třeba mi to jednou vrátí počtem cizokrajných pohlednic na ledničce nebo prosbou o radu – jak překonat na kole poušť Gobi či jak naladit ukulele na Bali. Snít je lidské. 😊

Našel bys nějakou radu, kterou bys chtěl předat rodičům, kteří by se taky rozhodli vyjet na delší cyklovýlet s jejich mláďaty?

Rad mám fůru. Ale primárně beru v potaz, že na cestě je s mládětem jen jeden rodič. A je to hlava rodiny – tuším, že se mu říká táta. Takže tenhle táta by měl vědět, že ta druhá persóna – co se jí říká máma, je prostě všude. Já nevím, jak to ty ženský dělají, ale je-li pravdou, že Bůh vidí všude, pak Bůh je žena…

 Proto neučte svoje dítě na cestě kouřit, nedávejte mu pít pivo pro lepší odmaštění bříška po obědě, nenechávejte ho hladit psa s pěnou u rypáku a nedělejte mu zeď, když pro vás krade v obchodě kaiserky. Máma to vidí! A nevidí-li to, dítě jí to stejně napráší s prvním telefonátem.

Nebuďte přehnaně optimističtí a nesnažte se plánovat. A pokud se tomu neubráníte, plánujte cesty tak, aby byl v dosahu vlak. Vlak je totiž nejlepší kámoš ve stavu nouze.

Ti malí válečníci musí mít motivaci. A tu pro ně už vymysleli jiní. Za Lego, LPS, Barbie, LOL panenku nebo krysaříka z Tlapkové patroly jsou malí paraši schopní vyhrát válku.

Dětská hřiště jsou oáza i mor v jednom a není radno se jim vyhýbat. Pokud si v tomhle neuděláte pořádek hned v úvodu, tak můžete vypnout svůj plánovací computer a rovnou začněte psát diplomku na téma: Dětská hřiště a s nimi spojená generační agresivita.

Komunikujte s dětmi nepřetržitě a sledujte hlavně za jízdy jejich grimasy. Jakmile mají hubičky do obrácenýho rohlíku, dělají „uff, pff, achjó…“, je nejvyšší čas na zmrzlinu a energetickou bombu v podobě coly, snickers a lentilek – v poměru jeden litr na tři balení.

V neposlední řadě je učte rozeznávat vůně, mžourat do slunce, učte je vyhledávat očima krásy světa, buďte jim příkladem, kterak býti slušným a spravedlivým, naslouchejte jejich příběhům a strastem dětského světa, podpořte je v názoru, že jejich spolužák je debil, učitelka můra a před usnutím ve stanu je držte za ruku, protože z těchto okamžiků budete čerpat do skonání světa.

Pavel Kadlíček a Andrea Radová - Kola Dětem.
Pavel Kadlíček a Andrea Radová – Kola Dětem.

Stojí tvá povaha za zapojením se do projektu Kola Dětem?

Nevím, na kolik se v tomhle směru odráží moje povaha, ale svůj podíl na tom určitě má. Hlavním nábojem byl ovšem bezesporu fakt, že spadl mi při povodních dům a já byl mimo jiné závislý i na pomoci druhých.

Jsem vděčný dodnes a mám neutuchající oprávněnou touhu vše nějakým způsobem vracet. Zpočátku jsem vše oplácel zkrzevá hudbu. Režíroval jsem bezpočet benefičních koncertů pro oběti přírodních katastrof, pro nemocné, smutné, vyděšené, pro ty, kterým sračky života tekly po hlavě. Nutil jsem a nutím umělce a kumštýře všeho druhu zauvažovat nad tím, jestli by z části vrozeného daru nechtěli odvádět občas desátek potřebným. V roce 2014 jsem ale náhodně objevil v novinách rozhovor s Anďou Radovou, jakožto hlavní šéfkou projektu Kola Dětem – a bylo rozhodnuto. Sedl jsem na vlak do Prahy a společně jsme dopekli tenhle dětský cyklokoláč.

Co máš na projektu Kola Dětem nejraději? Je to ten moment předávání kol?

No jasně! Předávání je bonboniéra. Ale jak zpívá Mňága – I cesta může být cíl. To samotné shánění financí, dětí, kol a osudů zabere nespočet času a energie. Někdy má člověk chuť složit zbraně, ale pak přijde ona předávka a jsme zpátky ve hře. Předávka – to jsou emoce, euforie, slzy… Prostě skvělá směs citových bylin. Ale není tomu tak vždycky.

Já případným dárcům, kteří se chtějí zúčastnit předávky kol, často říkám, ať si nedělají přehnané iluze. Cílem projektu je obdarovat novým kolem děti ze sociálně slabších rodin. Větší procento této populace si nikdy ani na okamžik nepomyslelo, že do tohoto bezedného rybníka spadne. Ta nitka mezi dobře – špatně je dnes hrozně tenká a strašně se komíhá ve větru života. Některé z těchto obdarovaných rodin berou tíživou situaci jako osobní prohru a byť jsou vděční za dar v podobě kola, nechtějí jakkoliv exhibovat, poděkují a zmizí. Stydí se. A já je chápu. Naším posláním ale je udělat šťastné primárně jejich dítě, které za trampoty rodičů nemůže, jen pluje na jejich vlně a zmíněné nové kolo je pro něj věcí z jiné galaxie.

Jak by mohli čtenáři Světa outdooru tomuto projektu pomoci?

Kdyby tohle byla řečnická otázka kamarádů u piva, řeknu: „Neptej se, máš-li na to koule, pošli nějaké prašule na účet Kola Dětem.“ Ale nejsem nezdvořilý a drzý.

Tudíž na vysvětlenou. Projekt Kola Dětem je inspirován příběhem Američana Marka Reynoldse, který za finance získané z cyklistických závodů nakupoval nezištně kola pro děti z chudých rodin. Mark bohužel tragicky zahynul, ale v jeho odkazu nadále pokračuje jeho rodina. O Markově příběhu se dozvěděla již zmíněná Andrea Radová, pevně rozhodnutá jít v jeho šlépějích a udělat pár dětí šťastných i v našich končinách. Já do projektu vstoupil z důvodu jeho ryzí čistoty. Navíc pevně věřím, že kolo je absolutně nejlepším dárkem pro dítě. Každý si přeci pamatuje svoje první nové kolo. Vždyť kolo je svoboda, vítr ve vlasech, radost z vlastní energie, věc spojující dětskou partu a v neposlední řadě nástroj k objevování světa. My pevně spolupracujeme se sociálními úřady a odbory školství a necháváme od nich vytipovat ty pravé adepty. Ctíme hlavní zásadu, že předáváme výhradně nová kola, včetně helem. Chceme, aby dítě mělo ten fajnový pocit z nové věci. Kdo má staršího sourozence, asi ví, o čem mluvím. 😊 Finance získáváme povětšinou od dárců, sponzorských subjektů a v mém případě z benefičních koncertů a cestovatelských přednášek. A věřte nám nebo ne, ale nikdo nemohl tenkrát tušit, že jedna Pražanda a jeden Moravák udělají radost již 150 dětem. A nezastavujeme! Jedeme dál! Máme zpoždění. 😊


Chcete pomoci? Líbí se vám, co děláme? Tak se hecněte a podpořte nás na www.koladetem.cz. A pak už jen sledujte přes sociální sítě a média, koho že jste nechali prvně šlápnout do pedálů.

Máš nějakou myšlenku, se kterou by ses rád podělil se světem, ne jen tím outdoorovým?

Jako že bych si zahrál na chytrolína? Mudrce? Starýho fotra? To bych mohl, ale necítím se být ani starej, ani chytrej. Navíc mám pocit, že jakékoliv moudro vyhozené do větru v dnešní době dělá z autora automaticky sluníčkáře.

Ale jelikož jsem lidumil, tak si to lajznu a vyhrknu prozaické: „Nebojte, zase bude fajn!“, a k tomu připojím své tradiční zvěstování: „Na cestě dopředu se občas ohlédněte za sebe. Fůra nepěkných věcí má totiž i svoji hezkou stranu.“

A teď už mazejte ven. Jaro je tady! Slunce peče, tráva chytá dekor, včelky pilují, medvědi se budí, na polích probíhá zaječí porno a holky testují nové sukně.

Svět je prostě v pořádku, jen se Centrální Mozek Lidstva lehounce vychýlil z osy. Jakmile se objeví Adam Bernau, dá to do cajku.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: