Rozhovor: Matěj Bernát: „V horách hledám samotu“

ETNA Sea to Summit 

Ze sicilské pláže až na vrchol Etny za 4,5 hodiny. Jak takový nápad vznikl?

Vznikl samozřejmě v hospodě, jak jinak. S kamarádem Tomášem Binterem, který pak celý projekt fotil, dělal fotodokumentaci. Byli jsme na skialpech v Tatrách, říkal jsem mu o Etně. Nějak jsme to celé vymysleli, odletěli jsme tam. První rok nám to nevyšlo, bylo málo sněhu. Letos už jsme byli lépe připravení a všechno klaplo. 

Šlo o nejrychlejší výstup od moře na vrchol Etny vlastní silou. Je to poprvé, kdy to někdo zkoušel? 

Před několika lety to vylezl Benedikt Böhm, boss Dynafitu a Oberalp Group, což jsou značky, které mě zároveň podporují. Bene dělá spoustu takových rychlostních výstupů po celém světě, tehdy využili běhu a skialpu, ale šli přímější trasou. Já jel na kole, protože mám silniční cyklistiku rád, takže jsem od moře vyrazil do lyžařského areálu Etna Nord, který je ze severní strany. Tam jsem nasadil skialpy, chvilku šel po sjezdovce a pak na vrchol Etny. 

Která část byla pro tebe těžší – kolo nebo skialpy?

Asi ta skialpová část, protože jsem kvůli činnosti sopky do poslední chvíle nevěděl, jestli se na vrchol dostanu, jestli bude rekord platný, jestli bude mé úsilí k něčemu. Foukal silný nárazový vítr, sopka byla činná, nějaké riziko tam bylo, musel jsem si dávat pozor na sirná oblaka, nicméně nakonec se to podařilo. Všechno klaplo a proběhlo, jak nejlíp mohlo. Dosáhl jsem severovýchodního vrcholu za 4 hodiny a 30 minut. Nastoupal jsem přibližně 3 500 výškových metrů a urazil téměř 42 kilometrů. 

Co tě na trase nejvíc překvapilo, zaskočilo?

Letos nás nejvíc zaskočila ta erupce sopky. Jsou z toho sice nádherné fotky, ale samotný projekt to dost hatilo.

HORY

Narodil ses ve stínu Beskyd, přesněji řečeno Hostýnských vrchů. Vzpomínáš na své první krůčky v horách?

První krůčky byly ty, na které si už nevzpomínám, a vznikly díky rodičům. Měli jsme chatu jak v Hostýnských vrších, tak v Beskydech na slovenské straně, takže jsme většinu víkendů trávili tam. Rodiče mě nikdy netlačili k nějakým sportovním výkonům, nejsou vrcholoví sportovci, ale hobíci, a tak nás i s bráchou vychovávali. Takže jsme jeli na týden na chatu, chodili po horách, prostě jsme se tak toulali přírodou, pozorovali, co se kde v lese děje, nachodili patnáct dvacet kilometrů, i když jsme byli malí. Takový přirozený pohyb, láska k pohybu a k přírodě. 

Co člověka nutí k tomu, aby vylezl těžký kopec nebo sjel obtížný terén na skialpech?

Je to asi situace od situace. Někdy ho nutí sjet obtížný terén boj o život, protože se prostě z toho místa musí nějakým způsobem dostat. Ale celkově, když se bavím o nějakém záměru, jak to třeba bylo na expedici na Manáslu, nutila mě k tomu touha po poznání svých limitů, rozšíření komfortní zóny, poznání sebe sama.  

Mont Blanc jsi dal s tátou ve čtrnácti letech, všech 82 alpských čtyřtisícovek během dalších dvanácti let. Co bylo největší motivací k naplňování tohoto cíle?

Úplně od začátku jsem ani nevěděl, že je jich 82, takže jsem nepotřeboval motivaci, protože nebylo cíle. Nejdříve jsme do Alp jezdili s tátou, s oběma rodiči, s bráchou. Na některých kopcích jsme byli s kamarádem Radkem Zavadilem, snažili jsme se to spíš vymyslet nějakým hezkým stylem. Bavil nás rychlý alpinismus – odspoda z parkoviště, během dopoledne na vrchol a zpátky. To, co se třeba chodí dva tři dny, se nám dařilo takhle krátit. Přišly i delší trasy, které nám zabraly trochu více času, a až někdy hodně za půlkou se mi to přehouplo do hlavy, že bych si to jednou chtěl zlézt všechno. A až poslední rok jsem za tím tvrdě šel, ale pořád jsem nechtěl, aby to bylo nějaké sbírání políček a vyškrtávání číslíček. To se myslím dařilo i v tom posledním roce, až do poslední čtyřtisícovky, kdy jsme lezli s Ondrou Mrklovským krásnou hřebenovku Peuterey Integrale (6 UIAA) na vrchol Mont Blancu. 

Nabízí se další cíl, dosažení všech čtrnácti osmitisícovek. Láká tě to? Loni jsi byl na Manáslu, plánuješ další?

Teď to v hlavě určitě nemám, Himálaj je v současné chvíli komerce. Neříkám, že se to nestane, že na těch čtrnácti osmitisícovkách jednou nebudu nebo že to jednou nebude můj cíl, ale zatím jsem byl na prvním osmitisícovém vrcholu a cíl to rozhodně není. Cílem je teď možná jít na nějaký jiný kopec, ne tak komerční. Trošku větší dobrodružství, zase trochu něco jiného. Ale je klidně možné, že letos na podzim na osmitisícovku odletím, je to pořád ještě rozehrané jak v pracovním, tak i rodinném životě, a záleží na těchto faktorech, takže uvidíme, co bude. Možná nic.

Jak vnímáš komerčnost himálajského horolezeckého byznysu?

No, špatně. Chtěl bych do Himálaje jezdit tak, jak to bývalo v dobách Reinholda Messnera, na druhou stranu si uvědomuju, že to je při mé práci zubaře, kdy se sotva uvolním na tři čtyři týdny do Himálaje, protože mám ordinaci s pacienty, trochu složitější. Takže si uvědomuju, že jsem zčásti součástí téhle komerce. Že si pomáhám – doma hypoxickým stanem, na místě tak, že se dopravím do poslední vesnice vrtulníkem, a jedině takhle to můžu stíhat. Ale to, co se děje v base campech, to je divočina a není mi to po chuti. Právě proto jsem říkal, že mým cílem určitě není čtrnáct osmitisícovek, protože když člověk nehledí na krásu a čistotu, není to až tak složité. Hodnota zlezení všech osmitisícovek pak klesá. Ale když to člověk udělá čistě a poctivě, má to obrovskou hodnotu.

Problémem dneška je overturismus. Nejen v Himálaji, ale vlastně úplně všude, i v našich českých horách. Jsi s tím smířený? 

S overturismem jsem smířený, proto hledám v horách samotu. Nemám problém lézt celý víkend v Tatrách sám po hřebeni, netrpím pocitem úzkosti a osamění, spíš naopak. Dělá mi to dobře. V ordinaci pracuju celé dny s lidmi, mám tu práci opravdu moc rád, ale uvědomuju si, že to musím někde vyvažovat. 

Jsi příznivcem přístupu Light and Fast? 

Myslím, že jsem příznivcem Light and Fast alpinismu, mám celkově v životě rád minimalismus. Míň věcí, míň problémů. Mám rád, když krajina ubíhá, asi jsem možná i vybátý z extrémních obtížností lezení, a proto hledám spíš lehčí trasy. Ale spojuju třeba dvě dohromady, nebo dva kopce dohromady, ta dobrodružství se snažím nacházet spíš přes nějaké fyzično.

Prozradíš nějaké své Light and Fast tipy a triky?

To by bylo na déle, ale souvisí to s tím, že míň věcí znamená rychlost. A není to tak, že by to bylo vždy na úkor bezpečnosti. Naopak, když jsem měl třeba v Alpách lehký batoh, pohyboval jsem se rychle a přicházela bouřka, dokázal jsem z toho místa utéct a seběhnout dolů do údolí, zatímco tam spousta lidí za bouřky zůstala. A báli se blesků, v těžkých pohorách byli nemotorní a nestihli se dostat do bezpečí. Dneska vidíme ohromný vývoj výbavy od bot po batohy, cepíny, všechno k tomu spěje. Je to gramařina, je to tak správně a je to skvělé, že se věci takhle vyrábí a my se můžeme v horách pohybovat rychle. Dobrý tip je nebát se vrátit. Spoustu kopců jsem šel v Alpách klidně třikrát, než se mi je podařilo vylézt. Když se člověk pohybuje nalehko, musí to mít v hlavě nastavené tak, že cíl je cesta. A vrátit se. Někdy i trochu dřív, než by bylo třeba.

Je v horách důležitější dravost mládí, nebo zralá zkušenost? 

Myslím, že na tuto otázku dokážu odpovědět třeba za třicet let. Zatím ještě stále funguju v té dravosti mládí a postupně samozřejmě cítím, jak přecházím. Nevím, jestli do zralé zkušenosti, ale zraju. 

Ptám se proto, že jste v roce 2023 dali s Márou Holečkem prvovýstup na himalájský vrchol Sura Peak (6 764 m n. m.). Čím tě tehdy téměř padesátník Mára na expedici inspiroval? 

Mára je samozřejmě blázen v tom nejlepším slova smyslu. Je to vizionář, má i v tomhle věku neskutečný tah na branku. Ten člověk má za sebou padesát expedic a všechny šly úplně na hranu.

Každý rok bohužel slýcháme smutné zprávy o kamarádech nebo známých, kteří se z hor nevrátili. Jak je pro tebe důležitá pokora k horám, pokora k přírodě?

Pokoru k horám musíš mít určitě, i celkově k přírodě. Je potřeba to mít pořád nastavené v hlavě, zároveň tam ale musíš mít nastavené i to, že když člověk leze prvovýstupy v Himálaji, riziko neúspěchu se nerovná nule. Nějaké tam pořád je a je potřeba se i s tímto ztotožnit. Ale otázkou je, jestli člověk, který žije celý život na gauči, tedy s nějakým sníženým rizikem předčasného úmrtí, prožije život aspoň ze setiny tak spokojeně jako člověk, který jezdí do hor, jezdí do Himálaje, žije svůj život mnohem víc naplno a úplně jinak. Za rok jsem zažil to, co třeba někdo nezažije za celý život. A když pak v horách člověk předčasně umře, je otázka, jestli vlastně ten člověk stejně nežil mnohem víc a intenzivněji než někdo, kdo strávil celý život doma na gauči. 

Co všechno se ti honí hlavou, když se rozhlížíš z vrcholu hory, kterou jsi měl třeba dlouho v hlavě, na kterou jsi dlouho chtěl vylézt? A co naopak z úpatí, chvíli předtím, než k tomu vysněnému vrcholu vyrazíš?

Když se rozhlížím z vrcholu hory, honí se mi hlavou hlavně to, že mám stažené půlky. A jak se dostanu dolů. Nemám tam pocit, že bych se chtěl rozvalit, sednout si a vychutnat úspěch. Člověk myslí na hlavní cíl, a tím je sestup. A že už by se teda mohl konečně vrátit domů. A na úpatí, chvíli předtím, než člověk vyrazí, to jsou samozřejmě smíšené pocity. Adrenalin, euforie z toho, že už to začíná, otázky, obavy. Směska pocitů. 

V srpnu ti bude třicet. Je to čas na bilancování? Máš nejlepší výkonnostní léta za sebou, nebo před sebou? 

Těžko říct. Pořád možná naivně doufám, že v tomhle odvětví, kterému se věnuju, což je nějaký vytrvalostní výškový alpinismus, mám nejlepší léta ještě před sebou. A myslím, že až mi bude kolem čtyřiceti, pětačtyřiceti, bude záležet, do jakých akcí se člověk bude pouštět. Podívej se na Marouše, ten v padesáti letech leze věci až hrůza. 

Matěje podporuje značka Salewa

Dobrodružství pod křídly orla, takové motto drží značka Salewa i od roku 2015, kdy se začala používat nové, modernější, digitálnímu věku odpovídající logo. A nově definované pilíře restartované Salewy? Design, inovace, nadšení a důvěra.

Více o Matějovi na www.mountainbrands.cz