Rocks&Water v Kačkaru: Velký, široký a vodnatý

Coruh je obrovský a teče strašně rychle, když podél nás jede Vojta autem tak mu tachometr ukazuje 25 km/h. Davidovi Vojta půjčil loď, a tak se náš nešťastný plaváček sveze. Brzy ale chytá veliký válec, který mu dává pěkně zabrat a raději z řeky vystupuje.

Peřeje Coruhu nejsou až tak obtížné, ale neuvěřitelné velké, když dostanete facku od vlny je to pořádná rána a když vás chytí rozhraní, klidně vás to i s lodí na chvíli spolkne do hlubin. Navíc každý jede svoje vlastní peřeje, protože voda se v korytě všemožně převaluje, a tam, kde ten, kdo jede první, projížděl vlnou, projíždí další válcem a třetí jede po rovné vodě. Velmi zajímavá zkušenost. Já po deseti kilometrech končím, protože nemůžu se silami a hoši pokračují ještě asi o 25 km dál. Cestou je jedna sakra veliká peřej, která má obtížnou stopu a když to nevyjde, tak si člověk zarotuje v největším válci, co jsme kdy viděli. Ke sjetí se odhodlává jen Číva a dává to dobře, což nám ulevilo, protože jinak by asi navždy zmizel v tom praválci všech evropských válců.

Boof, Turecko

Spaní v údolí Coruhu není úplně komfortní, protože údolí je dost opuštěné, ale plácek se přeci jen našel. Na druhý den hodláme dojet Coruh do Artvinu, kde se končí zajímavý úsek (cca 75km) a cestou víme, že by mělo být několik velkých peřejí. Velké peřeje se dlouhou dobu nekonají, jenom se vezeme po rychle tekoucí klidné vodě a sem tam se objeví pár malých vln. Alespoň je hezky a krajina okolo řeky je fascinující. Po chvíli řidiči Vojta a Vory čekají u silnice, že se prý silnice odděluje od řeky někam do hor a budou se snažit co nejdřív dostat zpět k nám, tak abychom byli opatrní. Na takhle veliké řece je totiž problém, že peřeje vidíte, až když do nich najíždíte a kdybyste měli všechno prohlížet tak pojedete strašně dlouho. Proto nám kluci od silnice vždy signalizovali kudy jet dál. Pokračujeme tedy sami nádherným údolím a doufáme, že nás nečeká žádný průšvih. Sjíždíme jeden jez a pak se chvíli houpeme ve vlnkách. A pak…

Pak vjedeme do zatáčky a za ní stojí betonová zeď, strašně vysoká, nad ní se pohybuje nějaká věc, která občas upustí porci betonu, a my se nestačíme divit. Rychle zastavujeme, než nás vtáhne tunel, kterým je řeka odváděna od stavby. Co teď? Přehradu neobneseme a z údolí se po suti nevydrápeme. Budeme muset zpátky. Ještě chvíli zkoumáme okolní svahy a nepřístupnou vysokánskou zeď budoucí přehrady, zanadáváme si a pak bereme lodě na rameno a po uzavřené silnici je neseme tam, kde nás kluci naposled opustili. Je to asi 10 km, slunce to do nás pere, takže jsme u silnice dost vyždímaní. A to si ještě musíme pro kluky dostopovat do Artvinu, protože nás asi čekají pod přehradou. Z vrchu údolí je stavba neuvěřitelně obrovská, Coruh už tady bohužel dlouho nepoteče. Už chápeme, proč je všechno, čím jsme poslední dva dny projížděli opuštěné.

Bylo nás pět

Vory už několik dní nebyl na vodě a loď nezvládneme jistojistě opravit, a proto se tedy rozhoduje nás opustit a vydat se na cestu domů. Děláme rozlučkový mejdan a ráno ho vysazujeme na autobusovém nádraží v Artvinu. Snad ho cestou nikdo neunese, neznásilní a nesní.

Obtížnější peřej na Aksu Dere, Turecko

My se vydáváme na další z přítoků Coruhu. Respektive na přítok přítoku. Přítok se jmenuje Berta Suyi a jeho přítok Ilica Deresi (oba jsou pravostranné). Z auta všechno v pořádku, z vody absolutní nářez. Neuvěřitelné, ale zase jsme to neodhadli. Navíc nahoře začali bagrovat, takže místo krásné modré vody projíždíme hnědými peřejemi plnými jemného písečku, který nepříjemné zalézá úplně všude. Řeka je hodně z kopce a v kolmých stěnách. Karel po kilometru utíká, já, Číva a Vojta to dojíždíme, ale rozhodně to nebylo jednoduché. Celou dobu obtížnost k WW V. Byli jsme docela rádi, když už se údolí otevřelo a řeka se zklidnila. Smutné je, že i tady stavějí přehradu.

Druhého dne jedeme řeku Berta Suy. Díky vysoké vodě jsme vynechali nejtěžší pasáž a jedeme lehčí spodní úsek. Číva si dává poslední peřej těžšího úseku, kterou celou projel krásnou sadou eskymáků, čímž nás přesvědčil, že je dobře, že nasedáme až o kus níž. Berta Suy je tak WW IV, ale hodně vodnatá a válce mají sílu. Dvě peřeje byly možná k WW V. Podepisuje se nás únava a osobně jedu jak pitomec, což oceňuje Vojta za mnou, který má na celou dobu postaráno o zábavu. Po každém zvedání nebo vylehnutí se mi náležitě směje. Nicméně všichni jedeme relativně v pořádku a po dvou hodinkách jízdy už se sluníme a čekáme, až někdo dostopuje pro auto.

Berta Suy má ještě jeden přítok, který chceme také prozkoumat, jmenuje se Savsat Deresi a vypadá, že by mohl mít pěknou vodu. Chvíli se v řece nic neděje a pak projíždíme krásným kaňonem. Řeka je tu sice klidná, ale okolní skály jsou naprosto úžasné. Doufáme, že stěny vydrží a řeka přitvrdí. Bohužel se tak nestává. Za kaňonem je město a v něm i za ním už je řeka jen v betonovém korytě. Jdeme tedy alespoň na vycházku do skalního města.

Znovu do neznáma a k tomu do kaňonu

Cehennem deresi Kannyon, Turecko

K večeru pak přejíždíme na další objev, který nemá jméno. Je to pravostranný přítok Coruhu ve vesnici Borcka. Z auta vidíme jen vysoké jezy a pak sem tam peřej. Já rovnou říkám, že tohle nejedu, že to údolí se mi nelíbí a je moc hluboký. Ráno moudřejší večera. Přespíme u pítka pro krávy a uvidíme. Ráno praží slunce a z pítka se vyklubala luxusní vana, ve které si dopřáváme chladivou koupel. Pak už jedeme na tu řeku. Nakonec mě ukecají a na řeku nasedáme všichni. Po pár stech metrech přijíždíme k dost ošklivé pasáži. Nemáme morál ani sílu a tak raději končíme, dokud jsme ještě jakž takž v civilizaci, a řeku tu necháme pro jiné objevitele (Číva je z toho dlouho smutný). Vracíme se na pobřeží Černého moře a nacházíme řeku Cayang, ta vypadá přesně jako řeky v Italské oblasti Piemontu a moc se na ní těšíme. Spaní jsme našli blízko vesnice a večer nás přijde vyhudrovat nějaká paní, nakonec tu ale můžeme zůstat. Zpočátku ale vypadala dost hrozivě, bylo nám líto pána, který jí dostal za ženu. Ráno si dáme vycházku na blízké vodopády, které jsou místní turistickou atrakcí. Cestou potkáváme včelaře, který když zjistil, že jsme „čekoslovakia“ ukazuje jakou má krásnou bambitku z české zbrojovky a prý jí používá na medvědy. Po tomto setkání už zase jedeme na vodu. Jsme překvapeni, že po dlouhé době jedeme něco, co nemá tah ani silné válce. Je to super na odpočinek. Cestou asi dvakrát obnášíme a jinak je to WW IV charakteru pool&drop (tzn. po peřeji vždy následuje laguna na odlovení materiálu popř. plaváčka). Nádherná řeka s čistou vodou a místy i ve skvělém kaňonu.

Po Cayangu nás čeká Caylang, další méně známý tok, který má podobný charakter jako předchozí řeka, ale už zase tu teče více vody. Peřeje jsou super a mají i sílu. Asi po kilometru Karel praská loď a odchází z kaňonu. Pak začíná moje vystoupení a po chvíli předvádím zajímavý boj v jednom z velkých válců a po dalších dvou kilometrech si ničím loket o kámen a tak taky končím. Číva s Vojtou pokračují další cca dva kilometry a když po té, co Vojta proplaval sifonem, končí i oni a to už jim chybělo do konce jen poslední dva stupně. Tahle řeka byla pořád WW IV – V ale krásná, peřeje a slidy v rostlé skále, pauzy na vydýchání, super. Připodobnil bych k řece Travo na Korsice, akorát tu teklo více vody a peřeje byli obtížnější.

Pádlovaní nebo vězení

Z našich výkonů na řece cítíme, že už máme dost a tak jedem k místní raftovací klasice jménem Firtina Deresi. Ubytovávají nás místní raftaři a vyprávějí nám, abychom nejezdili vrchní úsek, že se tam předevčírem utopil nějaký Rus. Nedbáme jejich pokynů a jedeme se podívat. Vypadá to dobře. Karel s Čívou jedou. Po pár kilometrech je zastavuje policie, nakládá je i s loděmi na auto a jedeme na policejní stanici. Tady nám zopakují příběh o utopeném Rusovi a pouštějí nás se zákazem splouvání horního úseku. Večer zkoušíme něco vyfotit u raftovacího centra, je tu pěkný kámen na boofování (speciální záběr a pohyb tělem, který zabrání nebo alespoň zmenší zanoření lodě do vývařiště pod stupněm) a o kus níž dobré válce na loopy (salto) s creekovkou (loď s velkým výtlakem určená na sjíždění obtížných toků). Loop s creekovkou ovšem není žádná švanda, o čemž se přesvědčuje Karel, který si krásně zaplaval, navíc si Číva při dohánění lodě zlomil pádlo, takže vcelku úspěšný večer. Místní raftaři moc nechápou, co jsme to předvedli za divadlo. Večer s nimi popíjíme čaj, a jelikož jeden z nich umí dobře anglicky, bavíme se o všem možném asi do půlnoci. Moc příjemný večer. Dostali jsme opět pozvání do rodiny. S díky odmítáme, i když by určitě bylo zajímavé bydlet jeden den s tureckou rodinou.

Vesnička na cestě do Yusufeli, Turecko

Druhého dne nás místní raftaři zadarmo povozí na raftu s klienty a jedou nám ukázat vodopád na přítok Firtiny, který prý kdysi jel nějaký Rakušan, ale jen tak tak se neutopil. Když vodopád vidíme, tak se není čemu divit. Asi pětimetrový skok přímo do malé lagunky, která hodně odtéká sifonem, no nic moc. Rozloučíme se s místními, děkujeme za ubytování a pokračujeme v jízdě po pobřeží. Už se vracíme zpět k řekám, které jsme navštívili na začátku expedice. Cestou okukujeme několik toků, které bychom ještě rádi objevili, ale vše je suché. Přeci jen jsme tu skoro měsíc, počasí se výrazně oteplilo, už déle jak týden nepršelo, a tak voda dochází. Vodu nacházíme až na řekách, které už jsme jeli a sice na Ozlyci Deresi, kde je vody méně, takže Vojta Karel a Číva jedou těžký horní úsek, který jsme předtím nejeli. Náramně si jízdu užívají a jedeme se podívat ještě více proti proudu, kdybychom něco objevili. Nad těžkým úsekem je nesjízdný úsek, který už jsme viděli kdysi a ještě o něco výš je parádní úsek, kde jsou obrovské vodopády jeden za druhým, bohužel absolutně nesjízdné. Úplně nejvýše jsme pak našli úsek, který sjízdný byl. Teče po hladkých skalách, je tu spousta skluzavek a vodopádků, ale bylo hodně vody. Nu a na závěr výletu si zopakujeme Aksu Dere, která už taky klesla a je tak o něco lehčí. A to je naše rozlučka s Tureckem. Už se jen musíme vrátit do Istanbulu, vrátit auto, vrátit se do Prahy a je po výletě. Všem mohu Turecko doporučit, ale asi si pospěšte, přehrady staví skutečně všude!

Několik informací na závěr. Pádlovali jsme 19 dní z 23 možných. Sjeli jsme 15 různých řek, 17 úseků, stavba přehrady či jiného vodního díla hrozí 13 z nich. Pravděpodobně se nám podařilo sjet 6 světových prvosjezdů, které čekají na potvrzení. Najeli jsme v autě cca 4000km, průměrnou rychlostí cca 35km/hod. 2x píchnuli kolo, 3x opravovali zahrádku, zničili 1 kajak, 5 pádel, 1 helmu, 1 házecí pytlík. A mimo jiné nám letadlo do Čech samozřejmě uletělo.

Partneři EF 6

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: