Přechod Dračích hor: Trek, který není pro každého

Výzvu v podobě přechodu tzv. Drakensberg Grand Traverse jsem našel na webu Expedition Clubu. Honza Bořil, průvodce Expedition Clubu, mi potvrdil, že se na konci roku chystá trek v pohoří na hranicích Lesotha a Jihoafrické republiky, jehož fotky mi vzaly dech.

Těžké začátky…

Cesta do Johannesburgu s Honzou a dalšími dobrodruhy proběhla hladce. Na zvýšenou kriminalitu nás ve městě upozornil nejen personál hotelu, ale také všudypřítomné ostnaté dráty. I přes dobře míněné varování jsme večer v Johannesburgu vyrazili na Honzovy narozeniny do místní hospody a vše dopadlo v pořádku. Následující ráno jsme po nákupech zásob zamířili k Lesothu a taxíkem se přesunuli na ubytování před trekem.

Hned první den treku byl mimořádně náročný. Začali jsme stoupat, a ačkoliv jsme věděli, že to bude dřina, realita bolela. Déšť nás sice potkal brzy, ale netrval dlouho. Odpoledne jsme se dostali na planinu, ale klid nenastal. V Lesothu jsme byli tak trochu ilegálně, a tak Honza zavelel zrychlit. V sedle začalo hřmít a bouřka se blížila, což mě dohnalo na hranici sil. Stan jsme stavěli za deště a já, vyčerpaný, usnul s myšlenkou: „Tady umřeš, kamaráde“.

Na střechu Dračích hor

Ráno jsem se probudil jako znovuzrozený a po snídani jsme vyrazili na nejvyšší bod trasy. Den byl snazší, s menším převýšením. Bez problémů jsme zdolali Thabana Ntlenyana (3482 m), nejvyšší horu Lesotha a Dračích hor.

Následovalo dlouhé klesání, kde jsme potkávali místní pastevce s ponči, připomínající „Mozkomory“. Honza rozdával cigarety, a i když jsme neměli špatné zkušenosti, pastevci občas kradou batohy, takže jsme nespali v blízkosti jejich příbytků a batohy si pro jistotu přivazovali ke stanu.

Každý den nás čekala pořádná porce kilometrů s plnou polní na zádech. Unikátní krajina a odlehlost a opuštěnost Dračích hor má neopakovatelné kouzlo. Odměnou za náročná stoupání byly dechberoucí výhledy na „moře z oblaků“ z okraje zlomu.

Útočiště v jeskyni

Mlha a déšť se staly našimi věrnými společníky. Počasí se během dne několikrát proměnilo – chvíli slunce, pak déšť a studený vítr. Noci byly jasné a chladné, ale výhledy z hřebene s mraky pod námi byly neustále úžasné a braly dech.

Jako místo nocování byla v plánu také jedna jeskyně, kde jsme se tu noc také schovali před deštěm. Byla prostorná s unikátní atmosférou, a poprvé jsme spali všichni pohromadě.

Ráno opět pršelo. Vraceli jsme se na hřeben s parádními výhledy, následovalo klesání do údolí, kde bylo krásně a teplo. Užili jsme si i hygienu v říčce. Jurda trefně poznamenal o Dračích horách: „Hele, líbí se mi ta rozmanitost Dračích hor. Každý den tě nasere něco jiného.“.

Na vrcholu nás opět uvítaly mraky a začalo hřmít. Cesta po traverzu v mlze byla adrenalinová, s minimální viditelností pod sebe. Menší jeskyně posloužila jako útočiště před bouřkou, která se naštěstí rozplynula. Z jeskyně se naskytl překrásný výhled potvrzující strmost terénu pod námi. Neriskovali jsme další sedlo a vyšli si jen na nedaleký kopec bez batohů, odkud byly opět neuvěřitelné výhledy.

Na pašerácké stezce

Večer nás ve stanu překvapil místní, promočený a bez angličtiny, prosící o nocleh. I když jsme mu dali cigaretu a tyčinku, myšlenky na to, zda není sám nebo nás neobhlíží, nás vedly k obchůzce tábora s čelovkami a přivázání batohů. V noci nás pak budila hudba procházející kolem stanu. Ráno Honza potvrdil, že šli dva, a později jsme zjistili, že jsme spali na frekventované pašerácké křižovatce.

Poslední dny se nesly ve znamení neúprosné předpovědi bouřek. Honza nasadil zběsilé tempo. U oběda ještě svítilo slunce, ale pak se počasí rychle kazilo. V sedle jsem viděl blesky a sprintoval dolů. Bouřka nakonec nebyla velká. I tak jsme vyrazili bez batohů na nedaleký kopec pro další úžasné výhledy.

Rozmary počasí

Neděle začala brzkým budíčkem ve 4 ráno, protože předpověď se zhoršovala. I přes krásné slunečné ráno jsme spěchali, aby nás bouřka nezastihla. Po obědě se obloha zatáhla. Nakonec jsme kvůli rychle se kazícímu počasí postavili stany dříve, než bylo v plánu. Bouřka se blížila, s hromy a blesky, a Romanovi se dokonce „elektrizovaly“ chlupy na nohách. Pak přišly kroupy, zprvu malé, ale rychle se zvětšovaly, dokud nebyla zem bílá. Takové krupobití pod stanem jsem ještě nezažil. Naštěstí to netrvalo dlouho, ale pršelo a hřmělo ještě hodinu a půl.

Poslední den začal ve tři ráno. Čekalo nás už jen klesání. Kolem poledne, po 180 kilometrech, jsme potkali první turisty – to znamenalo konec našeho devítidenního treku.

Ještě nás čekal dechberoucí vodopád Tugela, nejvyšší na světě (přeměřený Čechy!). I tady se blížila bouřka, a tak jsme pospíchali přes řetězové žebříky, což s krosnami byla výzva. Po žebřících jsme se ocitli v civilizaci, na vydlážděné stezce plné turistů. Na parkoviště jsme dorazili s prvními kapkami. Následovala zasloužená sprcha, pivo, jídlo a spousta úžasných vzpomínek na 180 km s převýšením 8500 m.