HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pavel Blažek z Bajkalu zpět v Česku – Co vše se může pokazit?

Pavel Blažek se sám pokouší přejít jezero Bajkal tam a zpět. Úvodní informace k expedici naleznete zde. Nové informace budu umisťovat na začátek článku, čtěte tedy odspoda.

13.3. – Poslední 3 dny

Znovu musím zopakovat, že jsem byl fakt překvapený, s jakou přesností dokázala Zuzka dekódovat mé SMS zprávy, včetně domněnek, proč jsem napsal to či ono. V podstatě byla schopná převyprávět většinu věcí tak, jak se postupně odehrávaly. Zaměřím se dnes na ty tři poslední dny, kdy jsem byl v oblasti bez signálu a zprávy nebyly prakticky žádné.

Šestý den jsem ušel 47 km a byl obrovsky napumpovaný, že pokud se výrazně nezmění led, budu v půlce jezera v osmi dnech. Ač jsem se snažil krotit, začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že udělám přechod jezera jedním směrem v 16 dnech, což by bylo hluboko pod jakýmkoli mým očekáváním. Fyzicky jsem se cítil skvěle. Měl jsem sice rozdrbané puchýře na vnějších stranách malíčků, ale to mě zas tak netrápilo. Ošetřoval jsem je, ale malíčky jsou tak trochu mimo “nášlapné” plochy nohou, a tak i když o sobě dávaly vědět, v chůzi mě nijak neomezovaly. Na patách bylo vidět menší odchlípnutí kůže, ale žádná voda nebo krev. Každé rozejití mě trochu pálila chodidla, ale jakmile jsem se rozešel, mohl jsem jít velmi svižně, aniž bych pociťoval jakoukoli bolest.

Sedmý den přišla velká změna ledu. Krásný, jenom místy torosy přerušovaný, led se proměnil v totální chaos rozbitého ledu. Dost to zpomalilo můj postup, ale i tak odhaduji, že jsem ušel přes 30 kilometrů. Píšu odhaduji, protože pro mě z naprosto nepochopitelného důvodu, nezachytilo ten den moje GPS jediný satelit. Uprostřed jezera s 360 stupni výhledu na nebe to neukázalo jediný satelit!?! A to jsem dny před tím měl běžně 9 satelitů. Ten den mě poprvé začala vážněji trápit chodidla. Po každém zastavení bylo poměrně bolestivé se rozejít. Chodidla pálila a trvalo tak tři až pět minut než vše odeznělo a já mohl jít svým tempem. Ráno jsem se také vrátil k velkým botám, abych ulevil malíčkům, z kterých tekla krev. Říkal jsem si, že v bufách budou mít trochu víc prostoru než v těch lehčích botách, a budou mít tak šanci se trochu spravit. I když teda právě ve velkých se poprvé odřely. Končil jsem o hodinu dřív, v sedm místo v osm. Dostal jsem se na trochu rovnější terén a nechtěl riskovat, že když půjdu další hodinu, budu muset spát v torosech, které jsem viděl před sebou, plus jsem se chtěl podívat, co se děje s nohama. Doufal jsem, že je trochu promasíruju, ošetřím puchýře a druhý den to bude lepší.

Osmý den však probíhal srovnatelně jako ten sedmý. Ráno jsem do hodiny od probuzení startoval, zpočátku bezproblémová chůze, která se však během dne zhoršovala po každém zastavení. Měl jsem pocit, jako by mi to trochu přerůstalo přes hlavu a já nedokázal s nohama nic dělat. Navíc terén byl hodně špatný a celé věci moc nepomáhal. Při přelézání jednoho velmi špatného torosu jsem si něco udělal s kyčlí, takže mě v ní píchalo a blbě se s ní hýbalo. Žádný show stopper, ale nadšený jsem z toho nebyl. Večer okolo páté jsem zastavil. Stál jsem mezi torosy na plotně hladkého ledu o rozměru 6 krát 6 metrů a rozhodl se toho dnes nechat o pár hodin dřív. Dokonce jsem se rozhodl další den vynechat a dát si den volna. Trochu jsem se s tím rozhodnutím pral – nechtěl jsem nabourávat dobré časy a ušlé vzdálenosti – ale věděl jsem, že nohy začínají být vážný problém. Po rozbalení všech fidlátek a zalezlý ve stanu jsem se při sundání bot a ponožek trochu zděsil. Nepůjdu do detailů, ale nohy nevypadaly moc dobře. Hnis, krev, chybějící kůže, zbytek opuchlý a namodralý… Říkal jsem si, že jsem to s tím přecházením bolesti v předchozích dvou dnech asi trochu přehnal, ale mě se to prostě před tím nezdálo tak hrozné. Během dne se mi prostě oddělila kůže na velké části chodidel. Ošetřil jsem, co se dalo a šel spát. S tím, že ráno se uvidí. A ráno se vidělo, víc napuchlé, víc hnisu, vody, krve. Do nějakých deseti jedenácti jsem ležel ve stanu s nohama v jednom ohni, a pak si řekl, že tohle je blbost. Ty nohy jdou do kopru a ani za dva dny se nedají do kupy. Před sebou jsem měl 300 km na konec jezera s tím, že nemám jediné spojení. Sice jsme nakonec prý výjimku od Rusů dostali, ale to jsem v tu chvíli ještě nevěděl. Připadalo mi jako nesmysl jít dál. Bez signálu, s nohama, který nevypadaj vůbec dobře… Rozhodl jsem se zabalit a vyrazit směrem ke břehu – cílil jsem na osadu mezi ostrovem Olchon a západním pobřežím. Posledním místem, odkud jsem mohl být relativně lehce odvezen zpět do Irkutsku. Doufal jsem, že se tak taky přiblížím k signálu. To odpoledne bylo asi nejhorší. Nohy začínaly být čím dál tím víc nepoužitelné a navíc jsem jenom podle tvaru pobřeží odhadoval, kde asi tak možná jsem. GPS stále nefungovalo. Až teprve večer, když jsem byl mnohem blíže k pobřeží, jsem se dostal na signál telefonu a i GPS konečně zachytilo pár satelitů. Zavolal jsem Zuzce a po nadiktování své pozice byl ujištěn, že se nacházím tam, kde si myslím, že jsem. Zároveň jsem zavolal Tatianě do Irkutsku s tím, že mi odcházejí nohy a budu asi potřebovat odvoz z vesnice. Zuzce jsem vše popsal, trochu jsme to probrali a shodli se, že to prostě nevypadá dobře. Měl jsem obrovské pochybnosti a v žádném případě to nechtěl zabalit, ale vůbec jsem nevěřil, že je rozumný hnát se do další půlky jezera, kde není signál (tzn. není lehký si zavolat o pomoc, kdyby to bylo potřeba), a odkud by byla případná evakuace totálně mimo naše finanční možnosti. To bych si musel leda zlomit nohu nebo něco podobného, abych to uhrál na pojištění.

Večer se zvednul hodně silný protivítr, a přestože jsem se snažil ještě zachovat nějakou sebekontrolu, kvůli bolesti nohou jsem ztrácel soutředěnost a neuchránil jsem si obličej. Večer jsem cítil lehké omrznutí nosu a tváří. Do osady mi zbývalo 14 km, už jsem ani nedoufal, že by se věci mohly odvíjet jinak, než mou kapitulací. Druhý den se vše jenom potvrdilo. Nohy byly jak balík dynamitu, teda aspoň tak jsem je při sebemenším doteku vnímal. Tatiana vyslala odvoz na jednu hodinu z osady mezi Olchonem a západním pobřežím, ale po pouhé hodině chůze mi bylo jasné, že se tam ten den nedostanu. Prostě jsem nedokázal jít rychleji než jeden km za hodinu. Svou rychlost jsem měřil pomocí GPS. Zoufalá situace. A to až tak, že jsem část cesty urazil v sedě na sledu a snažil jsem se odrážet hůlkama,i když mi to připadalo totálně komický, nebo spíš tragikomický. Moc efektivní to taky nebylo, ale aspoň jsem vždy na pár minut nemusel stát na nohou. Pamatuju si, že už v tenhle moment – byť stále relativně ok, i když nepohyblivý – jsem si říkal, že jsem překročil bezpečnou hranici. Přijít na několik dní špatné počasí, být třeba dál od břehu, nedej bože bez signálu, mám velký problém. Před polednem jsem to vzdal. Zapnul jsem telefon a zavolal Tatianě, jestli by mohla sehnat někoho z osady, kdo by byl ochoten pro mě na led dojet a zbylých pár směšných km (stále mi zbývalo téměř 9 km) mě odvezl. Kdybych věděl, co bude následovat, nikdy bych o tohle nepožádal a radši se ještě den a půl plazil na břeh třeba po kolenou.

Po další hodině se na dohled objevilo vozidlo. Byla mi hrozná hanba. Tatiana totiž nesehnala nikoho v osadě, kdo by pro mě přijel – všichni odmítli s tím, že led je letos velmi nebezpečný, a tak vesnice vyslala něco jako místní záchranáře. Bylo to poprvé v životě, co jsem byl v takové situaci, že mě z mojí bryndy musel tahat někdo jiný. Z vozidla se vyklubala dodávka (asi předělaný Ford Transit) na pásech. Vyskákali z něho tři kluci a hned se o mě postarali. Odepli mi sled… snažil jsem se naznačit, že tak hrozný to není, ale byli hodný a snažili se mi pomoct. Během chvíle jsme byli na cestě nazpátek. Byla jedna hodina po poledni. Osada, o které jsem se zmiňoval, neleží přímo na břehu jezera Bajkal ale je zastrčená v samotném průlivu oddělujícím Olchon od pevniny. Téhle úžině se říká Hell’s Gate (ďábelská brána) a je pouhý jeden kilometr široká. Na jejím začátku, tam kde se jezero začíná zužovat, byla obrovská trhlina s otevřenou vodou. Bylo potřeba najít dobré místo na přejezd, a pak už je to jenom pár minut a byli bychom na pevnině. Čert tomu ale chtěl, já říkám osud a letošní prokletá výprava, trhlina pod námi při přejezdu praskla! Řidič se ještě snažil z rozbitého místa vycouvat – to se ještě on a jeho kolegové znalí ledasčeho ještě smáli. Ale celé obrovské kusy se pod námi začaly rozlamovat a my se začali potápět. V tom nejhorším chcípnul motor, a pak už si jen pamatuju, jak se všichni snažíme v panice dostat ven dveřmi spolujezdce. Do auta se zavřenými dveřmi řidiče hrnula voda a bočními okny, na straně řidiče jsme již byli pod vodou. Celé auto se totiž nebezpečně naklonilo na řidičovu stranu a potápělo se. Měl jsem fakt strach a v tuhle chvíli už ani ostřílení místní nevypadali zrovna ok. Naštěstí jsme se všichni dostali včas ven. Rozklepaný jsem najednou stál na ledu a pozoroval, jak se pomalu potápí nejenom celé vozidlo. Pomalu mi došlo i to, že v něm mám všechen svůj expediční majetek. Sled, stan, spacák, ale co je horší, expediční počítač, moje milovaná digitální zrcadlovka s mým nejlepším objektivem, satelitní modem, video kamerka… prostě všechno. Odhadem osm tisíc dolarů výbavy, na kterou jsme několik let tvrdě pracovali a šetřili. Jenom jsem tam tak stál, ve věcech, které jsem měl na sobě, v kapse mi zbyl jen telefon a ovečka talisman, kterou nosím v náprsní kapse. Příšerný pocit.

V místě samozřejmě opět nebyl signál, takže se jeden ze záchranářů vydal pro pomoc. Ztratil jsem pojem o čase. Představoval jsem si jaký to bude průser. Nejenom, že jsem nebyl schopen se vytáhnout z vlastní kaše, ale navíc se při tom utopilo auto těch, co mi chtěli pomoci. Trochu skočím v čase – po pěti hodinách práce a pomoci dalších dvou záchranářů, kteří k nám dorazili, bylo auto vytaženo na led. Nepotopilo se úplně – jako zázrakem se zachytilo jedněmi pásy za pevnější led. Na ledu dokonce i nastartovalo, i když se teda nerozjelo. Na místních bylo vidět, že se s tím nesetkali poprvé. Bohužel všechny moje věci byly totálně pod vodou. Okolo šesté jsme byli jiným vozidlem dopraveni na břeh a já předán řidiči. Ten mě odvezl do Irkutsku, kde jsem okolo půlnoci akorát padnul do postele a tvrdě usnul.

Druhý den jsem měl volno, byl čtvrtek a můj let zpět Zuzka sehnala na pátek ráno. Jako ve snu jsem celý den balil věci, sušil, co se dalo, spal, tupě zíral do stropu. Na nohy jsem se ani nepostavil a vše absolvoval na kolenou. Připadal jsem si jako totální loser. Říkal jsem si, že když se něco má pokazit, tak se to pokazí opravdu řádně. Pátek už je nezáživný. V deset odlet z Irkutsku, tři hodiny čekačka v Moskvě, okolo třetí našeho času u nás na Ruzyni. Z nějakého důvodu jsme přiletěli o 30 minut dřív. Seděl jsem v příletové hale na sledu a čekal na Zuzku. Co vám mám povídat, do smíchu mi nebylo.

Část techniky se po několika dnech sušení probouzí k životu. iPod, malá videokamera, paměťové karty… ve foťáku a objektivu je ale stále voda a počítač jsem ještě radši ani nezapnul. Čekám na speciální šroubovák, abych ho mohl otevřít a vyčistit.

11.3. – Jsem doma

Tak jsem zpátky. O hodně dřív a o hodně jinak než jsem si představoval. Původně jsem měl v plánu popsat v téhle zprávě ty poslední dny a taky moje pocity, ale nejde mi to. Asi ještě potřebuju pár dní na to, si to pro sebe v hlavě nějak zpracovat. Postupně bych rád přidal zprávy o celé akci a nějaké podrobnosti, protože kvůli té omezené komunikaci toho dost vypadlo.

Dneska bych rád začal tím, že bych moc rád poděkoval všem, co mi přáli hodně sil a štěstí. Strašně si toho vážím a těší mě, že existují lidé, kteří nemají problém jít na web cizího člověka a napsat mu „držím ti palce“! Je to hezké a musím říct, v mnoha případech i dojemné. Děkuji. K těm, co vznesli kritiku, říkám – jo, beru ji. Máte na to samozřejmě právo a minimálně v zájmu určité rovnováhy je dobře, že tady takové hlasy jsou. Když to vezmu obecně a shrnu obsah těchto komentářů na to, že na tyhle akce nemám… nezlobte se, nemáte pravdu. Nikdo z vás jste tam se mnou nebyli, Bajkal jste nikdy nezkusili a v lepším případě pouze porovnáváte vaše zkušenosti s těmi, jaké si myslíte, že mám já. Což, myslím, není fér. Na podobných akcích se dějí různé věci, které skutečně dokáže posoudit jen ten, kdo tam v tu chvíli je. Sám jsem v minulosti měl při čtení o různých expedicích tendenci mudrovat, že to přece mohli udělat jinak, rozhodnout se líp, protože já jsem přece na akci XY zažil…. Ale dospěl jsem k tomu, že si nikdo nedokáže 100% představit situaci, ve které sám není.

Zkusím se tady k tomu trochu vyjádřit.

Příprava

Bajkal jsem přešel před dvěma roky, což znamená, že jsem věděl alespoň trochu, do čeho jdu. Věděl jsem, že fyzicky to nebyla taková dřina a že jsem se cítil na víc kilometrů, než jsme skutečně dělali. Taky jsem věděl, že jsme s Vaškem měli hrozné prostoje ráno při balení, večer při stavění nebo rozehřívání sněhu. Prostě jsem byl přesvědčený, že by se dalo jednak zrychlit a jednak strávit víc hodin denně pochodem. Na Sibiř jsem letos odjížděl s tím, že jen zlepšením balení a stavění tábora, vč. vaření vody, a zkrácením času na zastávky na jídlo, bych měl jen běžnou chůzí dosáhnout na skoro 40 km denně. A měl jsem pravdu. Již třetí den jsem se (od momentu, kdy zazvonil budík) dokázal nasnídat, obléct, strhnout stan a zabalit sled v 60 minutách. Během dne, se moje přestávky vešly v průměru do 6 minut (oproti 15 – 20 u minulé akce) a večer jsem od momentu zastavení byl do tří hodin zalezlý ve spacáku a usínal. V těch třech hodinách je stavba stanu, nasekání ledu, příprava cca 4 litrů vody, usušení všech vlhkých věcí, večeře a příprava na další den. Vím, že nikdy v životě jsem na akci neměl vše tak vyladěné jako letos na Bajkale.

Trénink

Toho není nikdy dost, ale pokud to opět porovnám s minulou akcí, jestli jsem minule v průměru běhal 10 km ob den, teď to bylo 20 – 25 km. Kromě měsíce před odletem, kdy jsem sotva stíhal spát, jsem běhal až půlmaraton každý druhý den. K tomu každých 14 dní běh přes 30 km. Jasně, najdete možná stovky lidí, kteří běhají dvakrát víc, ale to bychom se nikam nedostali. Mně osobně to nepřipadalo jako špatná příprava a myslím, že mé vzdálenosti o tom hovoří jasně. 38 – 47 km s víc jak 90 kg sledem za den hned od začátku jsem po pravdě nečekal ani já. Fyzicky jsem se necítil vyčerpaný a jsem přesvědčený, že by mi to vydrželo – mám z akcí vyzkoušené, že mívám pomalejší start a až postupně se dostávám do tempa, které pak ale dokážu držet.

Výbava

Podle mě to nejlepší, co jsem mohl mít. Od High Pointu přes termoprádlo, až po boty. Věci jsem měl vyzkoušené. Problémy s modemem a tím pádem komunikací považuju za obrovskou smůlu. Proč mi prasklo několik lahví s benzínem nechápu do teď – byly to přesně stejné lahve jako na minulém Bajkale, stejně sbalené, pro mě maximálně ozkoušené. Velké boty jsem měl ty samé, ve kterých jsem Bajkal již jednou přešel – dovolím si zdůraznit bez jediného puchýře. Samozřejmě ten samý set ponožek, rukavic, atd. Problémy s nohama mi způsobily právě tyto velké a ověřené boty, a ne ty druhé menší, které jsem s sebou minule neměl. V těch se mi naopak šlo výborně. Bohužel jsem se do nich od prvního puchýře z velkých bot a kvůli napuchajícím nohám nebyl schopný obout.

Takže co se stalo, že jsem nepřešel Bajkal ani jedním směrem?

Po pravdě sám nevím. Výsledek všichni znáte – obrovské puchýře na obou nohách, stržená kůže, několik puchýřů krvavých a zhnisaných. Můj momentální odhad, proč se věci vyvinuly tak, jak se vyvinuly, jsou výrazněji teplejší podmínky a tím větší vlhkost v botách – rozměklá kůže, která je lehčeji zranitelná, a tak dále. Druhá varianta mě napadá batoh na zádech, který jsem na minulé akci neměl. I když nevím jestli těch cca 7 kg mohlo něco nějak ovlivnit, protože jsem bez problémů nachodil i naběhal hodně s mnohem těžším batohem.

Proč jsem nezůstal stát několik dní ve stanu a nepočkal na zahojení? Protože mi to připadá jako nesmysl – speciálně v teplotách okolo -5. Kdo jste to nikdy nezkusil, tak takový den dva ve stanu vás zničí rychleji než ten samý čas strávený na nohou. V případě zanícených ran a puchýřů je navíc problém, že se kvůli vlhku ve stanu všechno špatně hojí, nebo spíš nehojí. Dva dny za sebou jsem zastavil o hodinu a o tři hodiny dřív – s cílem dát nohám klid. Každé ráno jsem se však probudil a z puchýřů opět tahal vodu s hnisem, u otevřených ran vysušoval krev. I když jsem se každé ráno dokázal rozpohybovat, večer byly nohy opuchlé, zarudlé a místy namodralé. Bohužel to byly dva dny, kdy se nám vůbec nevedla komunikace a já jsem věděl, že je kravina pouštět se v tomto stavu do severní půlky jezera, kde signál vůbec není.

Otočil jsem v momentě, kdy mi to připadalo rozumný. V osmi dnech jsem se dostal do poloviny jezera, 320 km a možná bych… a tady skončím. Celá akce je totiž vždycky jedno velké možná. Upřímně – myslím, že kdyby měl Zahab před dvěma lety lepší podmínky, možná by ten Bajkal udělal pod deset dnů, jak původně plánoval, a ještě by si u toho pískal.

Neříkám, že si v hlavě vše donekonečna nepřehrávám a neřeším, co mohlo být jinak. Už teď vím, že bych navzdory dobré zkušenosti z minulého Bajkalu, velké boty znovu asi nevzal. Jaké budou teploty předem nikdy nevíte, ale já jsem letos nerad ověřil, že vysoké teploty a tento typ bot jsou neslučitelné. Stejně tak by nestačilo vzít jen lehké boty, to by byla blbost. Ale už teď si pohrávám s myšlenkou jednoho páru lehčích bot a péřových převleků, které by zvyšovaly teplotní komfort. Ale je to jen nápad – musel bych to vyzkoušet a otestovat.

Jestli jsem letos o něčem přesvědčen, tak to je to, že jsme se Zuzkou nepodcenili jedinou věc, jeden jediný detail a to, že se celá akce nepovedla jak jsme si přáli, je prostě osud. Oba jsme ho obrečeli a víme, že neúspěch ohrožuje spoustu našich budoucích plánů. Naučili jsme se za ty poslední roky hodně a mnoho věcí se nám povedlo – třeba výstava fotografií, která právě probíhá na letišti. Ale finančně a mentálně jsme oba totálně na dně. Neúspěch obrovsky bolí, zvlášť když mu obětujete naprosto všechen čas a všechno, co máte. Prosím napište sem své názory a komentáře. Odpovím na každý, i na ty negativní.

Nechám tu pár dní prostor na názory a poté přidám další článek, protože se na akci přihodilo spoustu věcí, které se do SMS zpráv nevešly a Zuzka tu o nich nemohla psát.

Ještě jednou děkuju za krásná slova všech těch, kteří nám drželi a drží palce. Zkuste s námi zůstat, protože i když to zatím nahlas nezaznělo, z vážných rozhovorů mezi mnou a Zuzkou o naší budoucnosti mám pocit, že we’re still not giving up.

Nakonec, Zuzko, tobě patří dík největší. Bez tebe bych se nedostal ani do Kultuku.

7.3. – Co říct

Tato zpráva se mi nepíše vůbec dobře. Už během dne jsem na Facebooku informovala, že bohužel expedice končí. Pavel mi v noci (jeho ráno) poslal zprávu, že jsou nohy špatné, v noci se o ně prý nemohl ani opřít, a že kontaktoval Tatianu z Irkutsku a začal řešit cestu z jezera. Tatiana je naprostý profík, pořád připravená řešit problém a má kontakty na osoby v celém okolí Bajkalu. Pomáhala nám už při minulé cestě přes Bajkal a spolupráce s ní se maximálně osvědčila.

Pak jsme spolu s Pavlem ještě krátce mluvili a plán s Tatianou byl takový, že se Pavel pokusí dostat k nejbližší osadě v úžině Malého moře (mezi pevninou a Olchonem), kam Tatiana mezitím pošle z Irkutsku auto a zajistí odvoz. Je nakonec štěstím, že tuto situaci řešíme právě v oblasti Olchonu, kam se dá relativně snadno dojet, a je zde díky turismu celkem živo. To, že existuje možnost odvozu z některých osad podél Bajkalu jsme samozřejmě měli od Tatiany potvrzeno předem, už když jsme akci plánovali. Pavel s sebou pro ten účel měl v mapě zaznamenané GPS všech osad po obou březích Bajkalu.

Tatiana mi pak psala email, že auto posílá a že jsou s Pavlem domluvení. Já jsem mezitím řešila letenku zpět do ČR, což je v dnešní době fakt jen formalita. Měli jsme koupenou zpáteční, takže jsem ji jen přebookovala. Naštěstí bylo za standardní poplatek místo hned na pátečním letu. Pavel se pak někdy před půlnocí jeho času ozval zprávou, že dorazil do Irkutsku.

S Pavlem jsme zatím řešili víceméně věcně hlavně organizační věci, tak si tady netroufnu vůbec rozebírat, jak se asi cítí. Třeba bude mít možnost z Irkutsku něco napsat a poslat. Ono se to stejně slovy moc popsat nedá.

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

6.3. – Není to dobré

Dnes se konečně povedlo spojení. Hlavně proto, že se Pavel úmyslně začal posouvat blíž k pevnině Olchonu a lehce nazpět, protože se se mnou potřeboval spojit. Možná to taky v O2 spravili, i když mě teda nikdo nekontaktoval. Každopádně dnes v 6 ráno se mi Pavel dovolal hlavně proto, abychom probrali situaci. Měl za sebou půl dne pochodu a nebylo mu vůbec dobře.

Bohužel zprávy nejsou pozitivní. Pavlovy nohy se za poslední dva dny kusé komunikace nejen nezlepšily, ale došlo k výraznému zhoršení, i když jim Pavel věnoval veškerou péči a zkracoval si čas pochodu. Včera prý neušel ani 30 km, i když přesně neví, protože GPS nenašlo satelity. Jeho „jsem ok,“ tedy neznamenalo, že je vše v pořádku ale jen, že prostě je a jde.

Nohy má krvavé, rány se nehojí. Puchýře pokrývají celá chodidla, paty i prsty. Na patách už hnisají. Ponožky jsou po dni chůze nasáklé krví a hnisem. Nohy se lepí na ponožky, ponožky se přilepují na vnitřek bot, takže zouvání je šílené. Každý krok je bolestivý. K tomu si v torosech, přes které se poslední dva dny prodírá, poranil kyčel a nemůže s ní moc hýbat. To prý ale nevidí jako hlavní problém, tím jsou rozdrbaná chodidla. Poslední dva dny si bral prášky na bolest, ale moc to nezabírá.

Když vám tohle někdo popíše, chcete křičet, ať všeho nechá a jde domů. Bohužel udělat takové rozhodnutí na expedici je nesmírně těžké a domů se jít jen tak nedá. Pavel má obavy jít v tomto stavu do severní části, kde nebude signál – že nám dnes byla udělena výjimka pro modem se dozvídám až o několik hodin později, Pavel to má v SMS, tak mu snad bude doručena, až ráno zapne mobil. Je to jediná dobrá zpráva dne.

Ráno jsme se domluvili, že se bude dál posouvat zpět a k pevnině, aby byl jistý signál. Znovu volal, když měl 6 večer a byl již ve stanu. Moc prý kvůli silnému protivětru neurazil. Byl po celém dni vyčerpaný, což je normální, ale nohy jsou prý průser. Domluvili jsme se, že se mi ozve hned, jak se probudí, abychom se rozhodli, co dál. Padlo i slovo konec. Nikdo ho nechce, prohra vždycky bolí, a bolí i to, že bychom zklamali nejen sami sebe ale i spoustu jiných lidí, kteří nám fandí. Pavla problém v žádném případě neohrožuje na životě – má stan, jídlo i benzín – ale zároveň je to komplikace natolik vážná, že Pavel nemusí být schopen dalšího pochodu. Za pár hodin má Pavel ráno a padne rozhodnutí – to musí udělat především on, protože on je tam v tu chvíli a ví sám nejlíp, jak mu je.

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

5.3. – No Phone Zone?

Dnes bohužel od Pavla nedorazila ani ta SMS. Začínám mít pocit, že Bajkal je snad “no phone zone.” Pouze během noci dorazil zbytek včerejší SMS, ve které Pavel psal o stavu svých nohou. Včera poslední dorazilo: “Zasypavam a mazu,” na které, jak se dnes ukázalo, navazovalo ještě: “…zitra zase asi dostanou. Jinak jsem v poho jen ty nohy mi delaji starosti.” Když zbytek zprávy dorazil, usoudila jsem, že Pavel zapnul mobil a ihned mu odeslala zprávu s instrukcemi, jak se o nohy co nejlépe starat – zpráva se tváří jako doručená, tak věřím, že skutečně dorazila. U těch nohou je hlavní vyhnout se infekci. Mráz je sice celkem sterilní prostředí, ale i tak musí Pavel udělat maximum pro to, aby místa se slezlou kůží udržel v čistotě. Má s sebou pro tyto případy dezinfekční zásyp (klasická tekutá dezinfekce by totiž zmrzla) a také čistící ubrousky s dezinfekční látkou. Ještě jsem se ho v SMS snažila přesvědčit, aby si na pár dní zkrátil počet hodin v pochodu a dopřál nohám více regenerace. Včera psal, že skončil o hodinu dřív, takže je možné, že to je strategie, kterou již zvolil.

Co se týče vzdálenosti a pozice, nemáme bohužel ani tušení, takže se nám mapa dnes neposune. Jednoznačně ale Pavel začal postupovat okolo ostrova Olchon, který obchází z východní strany a tedy prostředkem jezera, tak jak tomu bylo na minulé expedici. Obcházet Olchon ze západu by byla zbytečná zacházka. Olchon je v oblasti Bajkalu velice zajímavým místem. Podle všechytré Wikipedie je dokonce třetím největším jezerním ostrovem na světě. Především je významným spirituálním a náboženským místem pro Burjaty, původní obyvatele této oblasti. Charakteristický kamenitý výběžek nese právě název “Shaman’s Rock.”

Pokud bych se měla vrátit k našim komunikačním problémům, tak vedle toho, že je někdy Pavel celkem pochopitelně bez signálu, se přidal problém s tím, že při pokusu na Pavlovo číslo zavolat mi je oznámeno, že volané číslo neexistuje. Myslela jsem, že to souvisí se slabým signálem, nicméně jsem kontaktovala technickou podporu O2 (celkem již čtyřikrát, protože poprvé mi to tuhle hlášku sdělilo již asi třetí den expedice), kde jsem byla opakovaně ujištěna, že slabý signál za to nemůže. To bych se prý totiž měla vždy dovědět klasické “volaný je momentálně nedostupný.” Poprvé mě na technické podpoře celkem odbyli s tím, že si Pavel zablokoval v mobilu příchozí čísla a že je problém u něj. Nesmysl, nic takového se nestalo. Podruhé nějak interně zresetovali Pavlovu SIM, protože viděli, že tam problém je, což na několik dní situaci vyřešilo. Potřetí (dnes), vše prý předali technikovi, který se mi ozve – neozval. Počtvrté jsem volala, když mi bylo jasné, že zpráva od Pavla už dnes nedorazí a že to klidně může být kvůli tomuto problému. Oni číslo ihned prověřili a dokonce ho viděli aktivní=zapnuté, ale ani oni se na něj ze stejných důvodů jako já nedovolali. Prý vše předali analytikům, kteří se mi (tentokrát prý skutečně) ozvou. Nevím, vůbec těmto věcem nerozumím, takže pokud má někdo z vás podobnou zkušenost, budu ráda, když se o ni podělíte.

To, že viděli Pavlův telefon zapnutý, by mělo znamenat, že je v pořádku a marně se mi do noci snažil něco poslat. Vím, že byste všichni mnohem raději četli zprávy od Pavla, a věřte mi, že já taky – do krátkých zpráv se moc osobních dojmů nevejde, a prožitek z expedice se tak zdrcává jen na to nejnutnější “jsem ok,” “vse v poho,” “opuchle nohy” a podobně. Já bohužel můžu poskytnout jen informaci o té druhé straně expedice tady doma, tak dělám alespoň to, i když je to nesrovnatelně méně zajímavé.

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

4.3. – Tezky den, furt jen rozbity led

Po včerejším komunikačním neúspěchu se Pavel ozval dnes telefonicky během dne – přesněji ve 4 ráno našeho času, což je zhruba poledne u něho. Výjimečně vyndal telefon i během dne právě proto, že měl včera podezření, že kvůli slabému signálu neodešla zpráva tak, jak měla. Já, jako bych měla tušení, jsem zas výjimečně spala s mobilem hned u hlavy, takže jsem ho zvedla hned, jak zazvonil. Pavel si zrovna dával pauzu na jídlo.

“Jsem v pořádku, akorát mě zlobí ty nohy, ale ráno vypadaly líp, tak to snad půjde. Včera byly malíčky namodralý, ale ráno až na odřenou kůži vypadaly ok. Přezul jsem se do velkých bot, aby měly prsty víc místa, i když se mi v těch lehčích šlo fakt dobře. Snažím se o ně pečovat, ale první kroky jsou vždycky dost bolestivý, pak si nohy nějak zvyknou a během dne to je lepší. Nikdy jsem je ale v takovym stavu neviděl. Čekal jsem puchýře, ale tohle je divný,” hlásil Pavel hned ze začátku asi momentálně nejvážnější problém. Zněl optimisticky a zdálo se, že věří, že situace s chodidly se vyvíjí dobře. Bohužel odpoledne od něho dorazila zpráva, že po celém dni jsou nohy opět v dost špatném stavu: “Nohy nevypadaj dobre, opuchly prsty cely vnej. str. malicku bez kuze. Prsty do cervena, malicky lehce do modra. Zasypavam a mazu.” Tato zpráva jak na vztek opět nedorazila celá a mně se už nepodařilo s Pavlem spojit, abychom to probrali. Doufám, že se povede rozhovor dnes v noci (Pavlovo dopoledne).

K dnešnímu dni pak Pavel večer už napsal jen: “Dnes byl tezky den furt jen rozbity led. Asi mam sotva 40 skoncil sem o hod driv. Prede mnou opet rozb. led. GPS nechce najit zadny sat. pozici presne nevim. Kdyz jeste najdu poslu.” GPS nenašla nebo Pavel už nenapsal nebo mi to nepřišlo, takže dnešní vzdálenost i pozice jsou jen odhadované – až Pavel přesná data pošle, záznamy opravím a upřesním. Každopádně se dnes posunul k začátku ostrova Olchon, což znamená, že již brzy překročí polovinu délky jezera, a v jeho případě tak i první čtvrtinu celé vzdálenosti.

Když se vrátím k rannímu rozhovoru s Pavlem: “Den je v pohodě, ale v noci je mi zima. Poslední dvě noci jsem si asi zvyknul a vyspal se, ale do té doby jsem klepal kosu. Úplně neuvěřitelný, spím v péřce a nohy mám omotané tenkou péřkou, to jsem minule ani jednou nepotřeboval. Asi je to vlhkostí. Ráno se budím v úplně mokrym spacáku. Přes den ho suším na sledu a zdá se mi suchý, ale asi to není dost. Dneska jsou i nízko mraky, skoro nevidím okolní hory. Celý den se snažím jít jak stroj, moc se nezastavuju. Na svačiny jen okolo 5 – 7 minut nebo je sním za pochodu. Ráno se mi daří bejt do hodiny od probuzení sbalený. Večer od zastavení vše trvá asi 2 – 3 hodiny než jdu spát, hlavně navařit všechnu vodu, najíst se a teď i ošetřování nohou. Stan mam postavenej hned. Taky furt musim hlídat ten benzín, ale mám přeskládaný sled a další úniky zatím nebyly.” Pak jsem mu jen v rychlosti zopakovala věci z komentářů, vysvětlila, že s modemem nic nového, ujistila ho, že doma jsou všichni v pořádku a musela ho nechat jít dál. Kvůli telefonu stál na místě déle, než by měl, a začínal vychládat.

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

3.3. – 63 106 kroků

SMS od Pavla:
“N52 34 34.2 E106 44 23.5 dist 47.33 km jsem ok jen mam opuchly malicky na nohou a uplne sundanou kuzi. snazim se o ne starat ale je to tezky. Dnes *část textu chybí*”

Aaaaaaaa, no netloukli byste hlavou do zdi??? Takhle dnes vypadala zpráva od Pavla. Prý “*část textu chybí*”… Co to jako má znamenat, chce se vám křičet. Bohužel je to tak. Dnešní SMS od Pavla nedošla celá.

Já vím, takové věci se stávají. Ale neměly by! Obzvlášť ne v takovýchto situacích, kdy je těch pár znaků jedinou informací, kterou o Pavlovi máme. Bohužel nejde jen napsat “Nedoslo. Posli znovu.,” protože Pavel zapíná mobil jen na tu chvilku odeslání zprávy a přijetí zprávy ode mě. Přiznám se, že potíže s komunikací začínají být frustrující. Hlavně asi proto, že ji nemůžeme mít plně pod kontrolou – SMS různě chodí a nechodí, přicházejí pozdě, a po dnešku musím dodat, že i neúplné. A s modemem se minimálně do pondělí bohužel také nedozvíme nic nového.

Jsou to ale vlastně drobnosti. Protože to podstatné je, že Pavel úspěšně pokračuje a že my víme, že je v pořádku. Naštěstí píše pozice vždy na začátek, tak máme i informaci o tom, kde přesně se nachází. Vím, že kdyby mě o něco podstatného v SMS žádal nebo potřeboval např. poradit se zdravotním problémem, buď by přímo zavolal, nebo by nechal telefon zapnutý dostatečně dlouho na to, abychom se spojili. O nespolehlivosti SMS komunikace ví, protože i jemu zprávy přicházejí třeba s jednodenním zpožděním.

Z toho mála, co Pavel poslal, je asi nejzásadnější informace o problémech s chodidly – opuchlé prsty a odřená kůže nejsou určitě dobrou zprávou. Pavel se teď každý večer bude muset věnovat péči o nohy, aby se jejich stav alespoň nezhoršoval a aby mohl doufat v nějaké zlepšení. Domnívám se, že slezlá kůže je určitě důsledkem toho, že se Pavel v botách příliš potí. Nezmiňoval se, zda se drží plánu a první cestu jen jde, nebo jestli se rozhodl běžet. V plánu to neměl, ale pokud se cítí dobře, věřím, že přešel do běhu. Každopádně ukrajuje obrovské vzdálenosti, takže nohy si v žádném případě neodpočinou. Dnes urazil 47,33 km, což je neuvěřitelných 63 106 kroků (při průměrné délce kroku 75 cm) a překonal 200. kilometr. Je zřejmé, že se snaží postupovat jak nejrychleji to jde a snaží se nahnat kilometry před severní částí jezera, která je podle satelitních snímků stále pokrytá sněhem.

Držme mu palce, ať mu dál takhle šlape, a ať se nohy dobře hojí.

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

2.3. – Unaven, puchýře na obou nohách

SMS od Pavla:
“43,23 km. Unaven, puchyre na obou nohach. Zat. jedno jidlo zkazeny od benz. Led super. -10 °C teplo! Jen jedn devld + high point. Potkal jsem nekolik rybaru, videl nekolik zamrz ryb, prekrocil masivni trhlinu. Otevrena voda, trochu strach, hodne rozbity okolo. Zatim jsem nespal ani 1 noc – zima.”

Takhle o sobě dal dnes Pavel vědět. Trochu se na něm asi začíná podepisovat únava, což se není co divit – dnes urazil více jak 40 km. Puchýře nejsou dobrou zprávou. Samozřejmě s sebou má v lékárničce všechno potřebné na ošetření a počítal s tím, že se dřív nebo později objeví, ale je to další starost, která mu musí znepříjemňovat každý krok. Problémy s lahvemi s benzínem pokračují, což je potencionálně poměrně vážný problém. Zdá se, že Pavel má sice vše pod kontrolou, ale přesto dochází k dalšímu unikání, takže ho to jistě stojí dost energie pořád vše kontrolovat a řešit. Paradoxní je, že zatímco přes den je Pavlovi kvůli vysokým teplotám horko tak, že jde jen v tenkém vlněném tričku a vrchní bundě, v noci je mu z toho samého důvodu zima a dobře se nevyspí. Domnívám se, že kvůli vyšším teplotám a potažmo vlhkosti se Pavlovi nedaří přes den dobře vymrazit spacák, takže se v něm vlhkost hromadí, a snižuje se tak jeho účinnost.

Nevím, zda se dnes pokoušel volat nebo odeslat MMS, ale včera byl signál už tak špatný, že bych se nedivila, kdyby tato zpráva byla tím jediným, co dnes prošlo. S modemem jsme se zatím bohužel nikam neposunuli. Odeslali jsme všechny potřebné údaje a teď čekáme na nějaké rozhodnutí. Pan Skalický, který pro nás věc řeší, se alespoň snaží získat odhad doby, do kdy bychom rozhodnutí měli dostat. Pozitivní ale je, že když teď víme, kde je problém, nemusí Pavel každý večer trávit hodinu tím, že se modem snaží rozchodit.

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

1. 3. – Už víme proč

Už jsme zjistili proč modem nefunguje! Respektive proč modem funguje a komunikace se přesto nedaří. A je snad aspoň šance, že se vše vyřeší! Ale postupně:

Pavel o sobě dal vědět i dnes, takže mobilní signál zatím drží. Naštěstí se povedl i telefonát a já jsem mu mohla sdělit, proč mu modem nejde – vysvětlení čtěte níže. Teď nejdřív, jak se má Pavel 🙂 Dnes opět urazil neuvěřitelných 38,3 km, i když ho celý den trápil strašný protivítr, který mu šel přímo do obličeje. První půlku dne se prý skoro nedalo jít, jak ho vítr odfukoval zpět a hlavně mu odnášel sled. I teď večer (Pavel měl skoro půlnoc, když jsme spolu mluvili) bylo slyšet, že vítr se stanem pěkně cvičí. Dnes měl Pavel taky poprvé strach z omrzlin, hlavně proto, že mu šel vítr po celou dobu přesně do obličeje. Naštěstí s sebou má tzv. gorilí masku, která obličej celkem dokonale zakryje – skutečně pak vypadáte jako gorila, ale nos a tváře jsou dobře chráněné.

Celou první polovinu dnešní vzdálenosti šel Pavel po krásném ledě, ale pak prý přišel na několik hodin totální marast. “Takovej povrch sem nikdy neviděl, ani loni to tak nebylo. Obrovský kusy ledu, bál jsem se o sled, aby se mi nerozkřápal. A taky o ty lahve s benzínem, bylo to totálně šílené, přes co jsem lez.” Lahve s benzínem pro jistotu přerovnal Pavel nově tak, aby nebyly naležato, ale stály víčkem navrch v jedné části sledu – na dně jim prý v dnešním terénu hrozilo větší riziko. Jídlo stále drží pokud možno co nejdál od benzínu. Každopádně další benzín mu nevytekl, ani další lahve nepopraskaly, takže paliva má dost. Opět zmiňoval jídlo, jak si vždycky pochutná, což ukazuje, jak je to důležitý faktor pro psychickou pohodu – vždycky je lepší zalézt do stanu k něčemu, na co se těšíte, než k něčemu, do čeho se musíte nutit. Dokonce se Pavlovi daří si skutečně šetřit a střádat část jídla, takže hlásil, že už má skoro celou dávku do zásoby. A přitom se prý vůbec nemusí omezovat a necítí se hladový. Prý se cítí silný a plný energie, jen dnes bylo slyšet, že strašně chraptí. Prý ho ale v krku nebolí, jen je to důsledek dnešního ledového vichru a také toho, jak musel křičet, abych ho slyšela. “To ten dnešní ledovej vichr, chvílema jsem nemoh dejchat, jak to okolo mě fičelo. Ale v pohodě, prolejvám se čajem s medem, co to jde, hlavně večer, abych krk prohřál.”

A teď klíčová novinka dne – ten modem nám nedal spát, protože to, jak se choval neodpovídalo jakékoli poruše spojení, chybě SIM karty nebo chybě modemu jako takového. Tvářil se zcela normálně, našel signál, jen ke spojení nedošlo. Řešila jsem celou věc s panem Skalickým z Navisatu v Praze, který souhlasil, že chování modemu je podivné a během včerejška vše prověřil – stav SIM, stav kreditu, možné výpadky sítě Inmarsat… Dnes ráno jsem od něho měla zprávu, ať se mu co nejdřív ozvu, tak jsem okamžitě zavolala, a teď se podržte. Chyba, není v Pavlově modemu, jiné části techniky nebo nedostatku signálu! Problém je v tom, že Rusko jako stát zablokovalo všechny SIM karty poskytnuté Inmarsatem a všichni, kdo chtějí používat satelitní modem na ruském území, si musí zakoupit SIM kartu od jedné dané ruské společnosti.

Jak mi totiž vysvětlil pan Skalický – komunikace přes modem probíhá následovně: modem -> družice -> pozemní stanice na ruském území. Zajímavé je, že dříve signál údajně šel přímo do stanice například v Holandsku nebo jinde v Evropě, ale nově musí jít přes stanici v Rusku. Asi chtějí mít přehled, co se na jejich území povídá. Není asi náhoda, že tuto stanici má vlastnit právě ona jedna firma, která má výhradní monopol na prodej (funkčních) SIM karet do satelitních modemů pro komunikaci na ruském území. Nikdo pořádně neví, kdy, proč a jak toto vzniklo, a proč o tom nebyl nikdo informován. Zarážející je, že na webu Inmarsatu není o této zvláštnosti ani zmínka, natož třeba upozornění. S tímto problémem nebyl obeznámen ani nikdo z Navisatu a pan Skalický vše odhalil, až když začal řešit, proč to Pavlovi nefunguje. Není zřejmé, zda se jedná o úplně novou věc, a Pavlovi se připojení z Irkutsku před pár dny skutečně povedlo, nebo zda v Irkutsku zkusil to, že technika jako taková funguje, ale ne samotné připojení. Informaci, že vše funguje mi sděloval jen po SMS, takže jsme si nemuseli úplně rozumět.

Nicméně, šance pořád existuje! Je možnost jakési žádosti o výjimku na základě čísla pasu a ID modemu. Číslo pasu mám, bohužel ID je uvedeno právě na modemu, který má Pavel s sebou. Naštěstí se nakonec povedl i hovor a Pavel mi pak vše nadiktoval. Prostě mi přečetl do telefonu, vše, co na modemu našel napsané. Kdyby se nejednalo o vážnou věc, byla by to asi vcelku vtipná situace, když jsme na sebe do telefonu řvali: Pavel – “L-U-T-0-1-0-2…,” já na to “Opakuji L-U-T-0-1-0-2” a to celé celkem se čtyřmi čtrnáctimístnými čísly. Není bohužel známo, zda se výjimka podaří, a jak dlouho by případná aktivace trvala, ale pracujeme na tom. Takže doufejte s námi, že to vyjde, pak by totiž měl Pavel nejen spolehlivý zdroj komunikace pro případ problému, ale také by nám poslal nějakou tu fotku, delší zprávu a prostě by se ozýval tak, jak se dařilo na minulé akci.

Na konec hovoru jsem na Pavla vychrlila obsah včerejších komentářů od vás. Mívám je vždy vypsané v bločku spolu s dalšími věcmi, které potřebuji Pavlovi sdělit – ten nosím pořád u sebe, abych Pavlovi nic nezapomněla říct, až se ozve. No a pochlubila jsem se, že jsme na Facebooku dneska překročili 200 fanoušků. Z toho byl nadšený. “To je bomba! Ježiš ty Rusové mě serou, já mám fotky, počítač nabitý na 60 %, já bych tak posílal! Zkouším MMS, ale zatím vůbec neprošla.” Bohužel nedošla ani potom – telefon nám dneska třikrát vypadl, takže signál byl fakt nestabilní.

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

29. 2. – Prob. s tech. – Nek. dni bez sign.

Satelitní snímek jezera Bajkal z 29.2.Satelitní snímek jezera Bajkal z 29.2.

Jestli přemýšlíte, co znamená dnešní titulek, tak je to ukázka z toho, jak momentálně probíhá naše komunikace. Ve zkratkách a maximálně úsporně.

Pavel nemá jinou možnost, než o sobě dát vědět přes SMS a v rychlosti telefonicky, protože problémy s technikou trvají. Je docela paradox, že s sebou normální mobil původně vůbec nechtěl brát a tudíž ho vůbec na tyto podmínky netestoval. Mobil jsme, a popravdě už ani nevím přesně proč, do výbavy zařadili až v jakési předodjezdové nervozitě den před odletem. Částečně za to mohly asi problémy s modemem, které se vyskytly dva dny před odletem, částečně narůstající pocit před více jak měsíčním rozloučením, že backupů komunikace není nikdy dost. Každopádně, ironie života – zatímco mobil jede, všemožně otestovaná satelitní technika vytrvale stávkuje. Dnes večer má Pavel v plánu se na to podívat, ale těžko říct, co v polních podmínkách zmůže. Sice je vybaven letovacím drátkem i pájecí kapalinou (na minulé akci skutečně museli několikrát letovat popraskané dráty), ale bohužel je problém spíše někde uvnitř. V dnešní zprávě rovněž zmínil: “Neco je s bat.” a po telefonu upřesnil, že jde o expediční baterie, kterým opět trochu paradoxně nejspíš vadí zvýšená vlhkost způsobená nestandardně teplým počasím. Teplým rozumějte teploty okolo -10 °C.

“Je děsný vedro, jdu bez bundy jen v termoprádle,” byla další informace. Faktem je, že oproti teplotám před několika týdny, kdy byly extrémní mrazy jak na Sibiři tak i tady v Evropě, se Pavel potýká spíš s přílišným teplem. To je sice fajn, protože například nehrozí, že by mu jen tak omrzly prsty, ale z hlediska vlhkosti to nejsou příliš dobré podmínky. Navíc je známo, že vlhko a -10 může studit víc, než sucho a -25.

Pavel dnes urazil 36.7 km, což je dobré – stanovené průměrné denní minimum na cestu na sever je totiž 33 km. Trápí ho, že mu nezvoní budík na hodinkách, takže se dnes zaspal. Ještě bojuje s časovým posunem a cítí se prý pořád trochu nedospalý.

Asi nejzásadnější zpráva ale je, že sněhu na ledě ubývá! Pavel již v SMS psal opět stručně: “moved to midd lake, lepsi led.” Tady je mimochodem dobře vidět úspornost komunikace – anglická slova jsou v tomto případě kratší než česká, tak píše anglicky 🙂 Pavel pak ještě do telefonu potvrdil, že se led skutečně zlepšuje a že ho postupně během dne ubývalo. Já jsem mu okamžitě sdělila informaci o aktuálním satelitním snímku, kde je vidět, že se prvním sněhem už prokousal, což ho dost potěšilo: “Jo, jo, to je super! Už teď se to zlepšuje, snad dokážu na ledu zrychlit a nahnat kilometry na sníh na severu.” Měl by tedy před sebou mít několik set kilometrů čistého ledu a s ledem se setkat až zase na severním konci jezera. Jak říkal, snad se mu podaří vytvořit si kilometrovou rezervu, aby se nemusel stresovat, že ho sníh zase zpomalí.

Druhou podstatnou zprávou je, že Pavel řešil drobný problém s benzínem: “dvě lahve mi praskly, většinu obsahu jsem zachránil. Benzínu dost, jídlo nezničeno.” Detaily nevysvětloval, podstatné je, že to nic neohrozilo. Prasknutí lahví je trochu podivné, protože s sebou má stejné lahve jako minule, kdy vydržely v mnohem větších mrazech bez problémů. Nicméně Pavel naštěstí problém včas odhalil, takže se mu podařilo zachránit i většinu benzínu. Navíc balí lahve vždy dospod sledu, aby při případném vylití nedošlo ke znehodnocení jídla. Takže se snad tato potíž nebude opakovat. Kdo polární expedice sleduje, možná totiž zaznamenal, že přesně s tímto problémem – vylitý benzín v jídle – se potýkal v roce 2008 při svém pokusu o cestu z Kanady k Severnímu pólu britský cestovatel Ben Saunders.

Pavel ještě stihl doplnit rychlou pochvalu na jídlo: “Btw jidlo chutna excelent, kase s lyofil – ujizdim.” Tady je asi potřeba trochu vysvětlení. Super zprávou je, že nemá s jídlem problémy a dokáže do sebe dostat hodně energie. V telefonu navíc zmiňoval, že se cpe jak o život, a i tak mu trochu zbývá, takže si dělá drobnou zásobu na hladovější časy. Kaší pak myslí směs namíchanou z instantní rýžové kaše, sušeného mléka, hnědého cukru a hlavně lyofilizovaného ovoce, kterým nás zásobil Mixit, a na které Pavel prostě “ujíždí.” Kdo by chtěl přesný recept, značku kaše atd. – napište do komentářů, ráda poskytnu 🙂

Na závěr upozornil, že ho možná čeká pár dní bez mobilního signálu: “Přestávám vidět Listvyanku a další signální věž je až před Olchonem. Nebojte se o mě, všechno v pohodě.” To bohužel znamená, že pokud nerozchodí satelitní techniku, bude na několik dní bez možnosti poslat nám o sobě zprávu. Pokud signál vydrží a půjde to, slíbil zítra poslat fotku alespoň přes MMS. Než jsme hovor ukončili, ještě na mě přes špatný signál křičel: “Statistika webu, kolik máme lidí, máme komentáře, co píšou lidi – to mi řekni, to mě nakopává.”

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

28. 2. – Všude sníh

Pavlovi se dnes podařilo podat o sobě zprávu. Bohužel připojení k internetu stále zlobí, takže je to opět bez aktuální fotografie a plné zprávy přímo od Pavla. Pokusím se ale autenticky zapsat to, co na mě vychrlil při rychlém telefonátu. Číselné údaje poslal SMS zprávou, takže víme přesně, kolik urazil a kde se nachází.

Pavel: “Všechno klape, jedu podle plánu.” Co to znamená: První den Pavel zahájil naprosto podle plánu a v pondělí před 8. hodinou ranní stál na ledě, což jsem, ještě než se mi sám ozval, ověřovala během dne i s Tatianou v Irkutsku, která mu dopravu k jezeru zajišťovala. Je to dobrá zpráva, protože měl i první den plný počet hodin v pochodu, což je přesně tak, jak si přál.

Pavel: “Modem nefunguje, když to půjde, pošlu zprávu.” Co to znamená: Modem nefunguje. Zpráva ani fotografie nedorazila, pouze krátká SMS s číselnými údaji. Detaily Pavel neříkal, asi zvolil taktiku to každý večer zkusit, ale neztrácet kvůli tomu příliš sil a energie, což je dle mého soudu to nejrozumnější řešení. Zítra ho čeká přes 10 hodin pochodu, takže každá minuta spánku je cenná.

Pavel: “Všude je hrozně sněhu. 20 cm!!! prašanu.” Co to znamená: Oproti minulé expedici, kdy byl sníh pouze v některých místech, je Pavel dost překvapený množstvím sněhu, který se zdá pokrývat celý led. Se sněhem se samozřejmě počítalo, ale ne v takovém množství. Sníh obrovsky ztěžuje postup, protože se v něm nejen špatně jde (o běhu v takových podmínkách nemůže být řeč), ale hlavně je mnohonásobně náročnější táhnout v něm sled. Pavel kdysi trefně popsal tažení 90 kg sledu ve sněhu jako pokoušet se za sebou táhnout lednici plnou masa (což je mimochodem od vegetariána dost nečekané přirovnání 🙂 Bohužel se zdá, že směrem na sever sněhu přibývá.

Pavel: “Všechno je strašně rychlejší než minule!” Co to znamená: Zkušenost je holt zkušenost. Pavel byl skeptický k tomu, jestli dokáže jen na základě zkušenosti z minulého Bajkalu zrychlit například stavění stanu na ledu nebo sekání ledu na vodu. Spíše se obával, že mu to zabere trochu více času, protože bude na vše sám. Na druhou stranu oproti minulé expedici provedl určité změny ve výbavě. Například vyměnil hrnec na vodu za efektivnější konvičku nebo si od svého strýce nechal zhotovit speciální vrták s madlem, který je lehčí než klasické lezecké šrouby do ledu a lépe se sním vrtají pro kolíky. Jak se ale ukazuje, už jen tím, že ví, co ho čeká, je schopný fungovat rychle a efektivně.

Pavel: “Včera 45, dneska skoro 30. Na čistém ledu bych dával denně 50.” Co to znamená: I přesto, že povrch není ideální se Pavlovi podařilo urazit docela neuvěřitelné vzdálenosti. 45 km hned první den je úžasných, jelikož jsme na první dny opatrně počítali s pouhými 25 – je lepší počítat s pomalým rozjezdem, aby pak nešla psychika dolů, když se hned nepodaří velké vzdálenosti. Bohužel těch dnešních necelých 30 km ukazuje, jak moc ho sníh brzdí.

Pavel:”Nemějte strach, držím se na dohled u břehu.” Co to znamená: Tak tomu moc nerozumím ani já a bohužel nebyl čas, aby mi to vysvětlil. Je to odbočení od původního plánu jít středem jezera. Jediné, co mě napadá, je, že tuto variantu zvolil právě kvůli sněhu, který zakrývá i praskliny v ledu a riziko proboření je tedy větší. Blíže břehu je proto pohyb bezpečnější. Komunikuji s Tatianou z Irkutsku, jestli náhodou nemá pro toto rozhodnutí vysvětlení.

Pavel: “Jsem v pohodě. Nestrachujte se, když se pár dní neozvu. Vím, co dělám.” Co to znamená: Že Pavel ví, co dělá, víme všichni. Jinak by na expedici neměl co pohledávat. Nedařící se komunikace je ale určitě narušení plánů a to vždycky trochu znejistí. Dobrá zpráva je, že je v pohodě, zněl v klidu a podle všeho plně najetý na, jak já tomu říkám, “exedition mode,” to znamená plně soustředěný na podstatné věci, stručný, věcný, neustále ve střehu.

Pavel: “Ten sníh mě pěkně s***!” Co to znamená: Pavlovi nevyhovují sněhové podmínky na jezeře 😉

Pavel: “Všechny pozdravuju a díky za podporu!”

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

27. 2. – Ještě těžší začátky

Tak se bohužel zdá, že nejen odjezd, ale i začátek bude těžký. Pavlovi se dnes nepodařilo odeslat pravidelnou zprávu, což zrovna takhle na začátku, když by si každý přál, aby vše šlapalo jak na drátkách, není nic příjemného.

Včera večer po odeslání zprávy posílal ještě textovou zprávu, že je v posteli v 11 hodin irkutského času a že v 5.30 vstává. To znamená, že se jelo podle plánu a dnes ráno vyrazil. Nebudu zde rozvíjet různé spekulace, proč zprávu dnes neposlal – obávám se totiž, že na to nám všem stačí naše vlastní představivost. Ale osobně jsem přesvědčena, že problém bude spočívat v technice, a především pak v připojení přes satelitní modem.

Pouhé dva dny před odletem se totiž modem, navzdory měsícům předchozímu testování, kdy jsme měli na oknech vylepené solární panely, na parapetu rozložené expediční baterie a obden z okna vystrkovali modem a lovili signál, rozhodl stávkovat a odmítal se spojit s počítačem. Přestože počítač fungoval, modem fungoval a navzájem se „viděly,“ počítač odmítal uznat internet poskytnutý modemem a připojit se. Tento problém byl nečekanou čárou přes rozpočet a ztratili jsme jeho řešením hodně drahocenného času, a byli tak kvůli přípravám vzhůru dlouho do noci. Nicméně varianta, že by zprávy nebyly nás ani jednou nenapadla, a za pomoci pana Michala Skalického z firmy, která v ČR satelitní techniku prodává, se vše podařilo rozchodit. Modem byl pak po celý pátek vystaven opakovanému testování, které pak Pavel provedl ještě v Irkutsku, než vyrazil. Vše fungovalo – jak taky jinak. Bohužel všichni víme, že co zlobilo jednou, může zazlobit znovu. Tím, že k této nečekané situaci došlo prakticky před odjezdem, nebyla jiná možnost než vše rozchodit a věřit, že to naostro půjde.

Pevně doufám, že se Pavel po několika neúspěšných pokusech rozhodl jít raději spát a nabrat sílu na další den, než být celou noc vzhůru a snažit se nám odeslat zprávu. To je totiž to, co by běžně udělal v normálním prostředí – podle něj se věc řeší, dokud se nevyřeší. Obzvlášť pokud jde o něco, na čem mu strašně záleží, a věřte, že na pravidelném posílání zpráv mu záleží neskutečně, protože si všech fanoušků váží a strašně nerad by je zklamal. I třeba jen tím, že se mu něco nebude dařit.

Doufejme tedy, že se to zítra umoudří, a my se dozvíme, v čem byl zakopaný pes, a jak probíhal první den. Pokud se Pavel ozve i třeba jen textovou zprávou, dám samozřejmě ihned vědět na Facebook i sem.

Zuzka Pínová, koordinátor expedice

26.2. – Těžké začátky

Asi jako každý miluju cestování. Poznávání nových krajin, lidí, zvyků a musím říct, že nepochybně patřím k těm, komu bylo v tomto směru dosud docela přáno. Sice jsem, jako někteří, neprošel deseti pasy, protože v nich po čase už nebylo místo na razítka a moje výlety se prozatím omezily na Evropu, Severní Ameriku a Asii, ale i tak si dovolím říct,  že jsem viděl dost. Od neuvěřitelně krásných parků v Americe, přes týdny strávené v nikdy nespícím New Yorku nebo stále trochu hipísácky uvolněném San Francisku. Slezl jsem nespočet vrcholu ve Skalistých horách, navštívil památky původních obyvatel od Utahu po Mexiko. Na kole procestoval obrovský kus Skandinávie, stopem nebo autem velkou část Evropy. Jedny z nejkrásnějších vzpomínek mám na výlety do Alp a Dolomit – vždy s partou dobrých kamarádů, které považuju za jedny z nejbližších.

Co ale za celou tu mou cestovatelskou kariéru nepatřilo mezi mé oblíbené momenty jsou odjezdy. Nikdy jsem se nenaučil a pochybuju, že se to vůbec kdy zlepší, přijmout fakt, že prostě proto, abych něco viděl a zažil, musím něco a hlavně někoho opustit. Ať je tím něčím pohodlí mého bytu, dostupnost všemožných pochutin, filmů na DVD, nebo přítelkyně, rodina, přátelé. Cesty jako byl a teď opět je Bajkal, patří k těm úplně nejhorším. Představy o obtížích, které mě čekají, nepříznivém počasí, které ať chci nebo ne přijde, obavy ze zranění… to všechno dělá ze začátku cesty peklo, jakkoli je ta cesta nakonec úžasná. Bohužel s přibývajícím věkem a dovolím si říct i s jistým uvědoměním si, kde asi jsou ty pravé hodnoty, je pro mě celý proces těžší a těžší. Vždy si říkám, že, jsem přece dospělej chlap, něco jsem zažil, ze všeho jsem se vždy dostal, ale stejně – když přijde ten moment na poslední potřes rukou s kamarády nebo rodinou, poslední pusu s holkou, mám slzy v očích a jsem prostě naměkko. I teď mi je úzko a to ne proto, že bych se teď cítil sám nebo se bál toho, co mě čeká. Nějaká obava a nejistota je tam samozřejmě taky, ale co mě fakt vždycky dostane je uvědomění si, jak hodně lidem na vás záleží a jak moc se o vás budou bát. Uvědomíte si, jak moc vám pomáhali s přípravou a kolik důvěry do vás vkládají. Už jenom tím, že vám věří, že všechno zvládnete a v pořádku se vrátíte. Mám z toho vždy trochu špatný pocit, že je svými cestami vlastně trápím a často si říkám, že ti, co mě podporují z domova a dokáží přetrpět ten strach o mě, podávají ten skutečný výkon.

Uf, musel jsem to říct, tak teď k tomu veselejšímu. Zítra ráno mě čeká brzké vstávání. V 5.30 mě vyzvedne kluk, který mě odveze do vesnice Kultuk – startu mojí cesty přes Bajkal. Okolo osmé hodiny bych měl vyrážet na pochod. Můj plán je jít, co to půjde. A to co se času týče, tak i denní vzdálenosti. Mám 35 dávek jídla a s tím bych měl vyjít na cestu na sever do vesnice Nižněangarsk a zpět. Celý podnik je risk a vím, že ať si přeju jak chci, jeho konec je nejistý. Minimálně proto, že se o to dosud ještě nikdo nepokusil. Alespoň ne tedy někdo, kdo by se o tom nějak zmínil.

Při pohledu na (obrovský a těžký) sbalený sled mám pochyby, že to vůbec dokážu, ale proto jsem tady – abych to zjistil a zkusil. Když to dokážu, budu šťastný, když ne, tak se ve finále prd děje. Na světě jsou důležitější věci. Ale jedno by mi to teda nebylo, to musím přiznat.

Stránky expedice: www.nevergivup.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: