HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Oslava Oslavy

Nejkrásnějším údolím protéká Oslava v úseku mezi Náměští a Vlčím kopcem, pro který se vžilo trefné pojmenování Divoká Oslava. Řeka tu pospíchá peřejnatým balvanitým korytem, po obou stranách lemovaným strmými skalními stěnami, točí se ve velkých meandrech a nastavuje svou hladinu k nahlédnutí bujarému lesnímu porostu. Cesta touto nefalšovanou divočinou je velmi romantická, ale místy i dost obtížná, proto ji můžeme doporučit jen fyzicky zdatným turistům. Kolem Oslavy můžeme putovat jen za normálního nebo nízkého stavu vody, při zvýšené hladině jsou některé části neprůchodné. Pro výlet si zvolíme letní období, protože nás mj. čeká i brod. Po celou dobu se prakticky nepotkáme s možností občerstvení, proto doporučujeme vzít jídlo i pití s sebou. Jinak je to však trasa NEJ NEJ, kterou nemůže vynechat nikdo, kdo má v úmyslu seznámit se důvěrně s tím nejkrásnějším, co popisovaná oblast nabízí.

Na cestu se vydáme z Náměště nad Oslavou, pěkného města položeného při obou březích řeky. V jeho blízkosti procházela v minulosti stará cesta zv. Libečská, směřující z Brna na Žďár nad Sázavou a Libečským průsmykem do Čech. Prvotní osada Náměšť vznikla zřejmě začátkem 13. stol. při středověkém hradu, připomínaném v r. 1234. V r. 1304, když přes Moravu táhla rakouská a uherská vojska proti králi Václavovi II., zničily osadu hordy divokých Kumánů, za husitských válek ji několikrát vydrancovala vojska císaře Zikmunda a vévody Albrechta Rakouského. V r. 1632 byla ves povýšena na městečko.

V r. 1752 zakoupil panství Bedřich Vilém Haugwitz, příznivec osvíceného absolutismu a státník ve službách Marie Terezie, jehož rod se tu udržel až do r. 1945. Velký rozvoj zažila Náměšť koncem 18. a v 19. stol. V r. 1850 se stalo městečko sídlem okresního soudu, berního úřadu a dalších institucí, v r. 1886 bylo napojeno na žel. trať z Brna do Jihlavy. V r. 1923 byla Náměšť povýšena na město, jehož prvním čestným občanem se stal prezident T. G. Masaryk.Původní starobylý vzhled obce narušilo několik velkých požárů (1629, 1656, 1759), přesto si dodnes uchovalo malebný ráz. Jádrem je prostor Masarykova a Komenského náměstí na pravém břehu řeky, obklopený převážně patrovými, podélně řazenými domy, pocházejícími vesměs ze 17. a 18. stol., bohužel již s moderními fasádami.

Historickému jádru města dominuje raně barokní kostel sv. Jana Křtitele z let 1639–41, vystavěný po požáru původní, snad románské či gotické svatyně. V sousedství kostela stojí rozlehlá fara čp. 51, vybudovaná v r. 1745 v místech bývalého vrchnostenského dvora, jejíž dlouhé průčelí uzavírá severní stranu náměstí. Za kostelem odbočuje krátká ulička ke starobylému mostu přes Oslavu, po píseckém a pražském Karlově to je třetí nejstarší dochovaný most tohoto druhu u nás. Byl vystavěn v r. 1737 a o sedm let později osazen 20 sochami světců, světic a archandělů. Osm z nich pochází od J. Winderhaldera st., zbývající jsou dílem A. Jelínka. (Po radikální opravě mostu v letech 1989–92 nahrazeny odlitky.) Kamenný most má sedm oblouků, u pat doplněných o trojúhelné rozražeče vody.

Po mostě můžeme projít na levý břeh Oslavy a po pěší stezce vystoupit na výrazný rulový ostroh s areálem zámku, výraznou dominantou města a okolí. Byl založen jako raně gotický hrad v polovině 13. stol., kdy nahradil původní panské sídlo neznámé lokalizace (snad stávalo v blízkosti kostela sv. Jana Křtitele). Z tohoto středověkého sídla se zachovalo jádro v dnešním stavebním komplexu s dobře viditelnou válcovou věží, střežící hradní palác. Poté, co objekt získali v r. 1563 Žerotínové, pustil se Jan ze Žerotína do jeho rozsáhlé přestavby na renesanční zámek italského typu, která skončila r. 1578. Z pozdějších majitelů byl zajímavou osobností zejména Jindřich Vilém Haugwitz (1770–1842), vzdělaný šlechtic a velký milovník hudby, který založil zámeckou kapelu a přijetí do služby podmínil znalostí zpěvu a hry na hudební nástroj. Hudbu vyznával i jeho syn Karel Vilém, který sám úspěšně komponoval.

Ve 30. letech 19. stol. pak přesunul většinu hudebních a divadelních produkcí do blízkého zámečku Šenvald u Jinošova. Po r. 1945 sloužil zámek nějaký čas jako letní sídlo prezidenta E. Beneše. V bývalých komnatách je dnes instalována kolekce nástěnných koberců ze 16.–19. stol., dále dobový nábytek, obrazy, keramika a další doplňky původního šlechtického obydlí. (Otevřeno: duben, říjen pouze SO, NE a svátky 9–16, květen, červen, září denně mimo PO 9–17, červenec a srpen denně mimo PO 9–18 h; dvě prohlídkové trasy.) Zámek obklopuje anglický park, vybudovaný v 19. stol. na základech původní renesanční a barokní zahrady.

Na park navazuje rozlehlá obora proslulá chovem dančí zvěře, která se táhne až daleko ke Kralicím. V jejím středu stojí barokní altán, v lesním porostu je řada staletých dubů. Obora je přístupná pouze v červenci a srpnu, v ostatních měsících zůstává pro veřejnost uzavřena. V zatáčce silnice pod zámkem roste mohutný dub zvaný Žižkův. Údaje o jeho stáří se rozcházejí. Většinou se uvádí, že je mu asi 600 let, podle jiných pramenů prý dendrologická metoda určila jeho věk na více než 1000 let. (Údajně byl zasazen kolem r. 960.) Byl by to tedy nejen nejstarší dub na Moravě, ale i nejstarší moravský strom vůbec.

Tento úctyhodný kolos má kmen o obvodu 10 m, vnitřní dutinu kryje vnitřní altánek se stříškou. – V sousedství zámku stojí bývalý kapucínský klášter s kostelem, vystavěný v r. 1759. Po zrušení v r. 1784 byl přebudován na textilní manufakturu, produkující jemná sukna. Při přestavbě byl poničen jeho původní barokní vzhled. Dnes jsou tu převážně byty. (Ubytování, stravování: hotel Monaco, PO–ČT 10–22, PÁ, SO 10–24, NE 9–24 h; restaurace Na valech červen a září pouze PÁ 17–24, SO 11–24, NE 11–18 h, červenec a srpen ÚT–ČT 11–22, PÁ, SO 11–24, NE 11–18 h; Občerstvení na pěší zóně PO–PÁ 7–15 h, SO 8–12 h; hotel Fontána; restaurace U Cafourka; restaurace Horizont PO–ČT, NE 11–22, PÁ, SO 11–24 h; restaurace U Samků PO–ČT 9–22, PÁ, SO 9–01 h aj.)

Na cestu se vydáme od náměšťské žel. stanice ; povede nás červená značka. Zvolna sestupujeme kolem autobusového nádraží , mineme sokolovnu a dotkneme se historického jádra města. Vlevo je možné odbočit na Masarykovo náměstí , ke starému mostu přes Oslavu, případně k zámku . Červená značka pokračuje v přímém směru dolů, po novém mostu z počátku 90. let 20. stol. přejdeme na druhý břeh řeky a zahýbáme vpravo. Na dalším rozcestí se dáme vlevo kolem servisu Fiat, projdeme mezi vilkami a pak vzhůru cestou do lesíka. Za ním pokračujeme polní cestou lemovanou stromy a keři k silnici, obklopené chráněnou alejí starých lip a jírovců (kaštanů). Brzy dojdeme k turistickému rozcestí Velkopolský dvůr . Vlastní rozlehlý hospodářský objekt je ještě o něco dál při silnici.

Kromě stromořadí, v němž právě stojíme, k němu směřují ještě další tři, všechny památkově chráněné. Na rozcestí uhýbá červená značka vpravo na úzkou silničku, směřující k Velkopolskému mlýnu. Až tam však nedojdeme. Za železničním přejezdem se dáme vlevo na pěšinu do lesa, asi po 400 m přijdeme k širší cestě, po níž pokračujeme rovněž vlevo. Na dalším rozcestí zahýbá červená doprava na zpevněnou lesní vozovku, která po čase klesá bočním údolíčkem k řece Oslavě. Výrazný záhyb vpravo zkracuje značka kamenitou lesní cestou.

Sestoupíme k turistickému rozcestí U Vlasáka  u bývalé Vlasákovy hájovny, kde je již od poloviny 20. stol. velký dětský a rekreační tábor, v současné době majetek Policie ČR. Do jeho vybavení patří i krásný plavecký bazén. Tábor obcházíme vlevo lesem po pěšině, která se za areálem stočí přímo ke břehu řeky. Procházíme územím přírodní rezervace Údolí Oslavy a Chvojnice (viz str. 94). Ve stráni nad námi se občas objevují skály, tvořené horninou amfibolitem. Kamenitá, ale vcelku dobře schůdná pěšina se vine nad Oslavou, chvílemi stoupá výše do svahu a pak opět sestupuje přímo k vodní hladině. Údolí se postupně zužuje, nabývá na romantičnosti, stále víc a víc získává ráz divokého kaňonu.

Co chvíli šplháme „kančí stezkou“ do stráně, abychom obešli mohutná skaliska, spadající přímo do řeky. Také v jejím korytě přibývá balvanů, přes které se řeka s hukotem valí a vytváří drobné peřeje. Pěšina je stále obtížněji schůdná, klikatí se mezi kamennými plotnami a sutí. Jedno z velkých skalisek překonáváme (za nižšího stavu vody) po výstupcích spodem při řece, další pak strmým obtížným výstupem horem. Za deštivého počasí mohou být kameny dost kluzké. Jsme v nejdivočejší části údolí, v místech vskutku kouzelné, člověkem dosud nenarušené přírody. Za skálou sestoupíme na plošinku, kolem níž se řeka stáčí vlevo.

Je tu staré trampské tábořiště Zlatá podkova, s ohništěm a velkým vyřezávaným totemem. Za ním, ve skalní stěně, připomínají malé tabulky jména trampů, kteří již opustili náš pozemský svět, nezmizeli však z mysli svých kamarádů. Asi o 200 m dál vidíme na protějším břehu strmou skalní stěnu, místy porostlou jasně žlutým lišejníkem. Mineme další trampskou osadu s totemem a pokračujeme divokým údolím, pěšina střídá obtížně schůdné úseky přes ohlazené kluzké kameny s úseky poklidnějšími a pohodlnějšími. Asi 600 m za druhou trampskou osadou se cesta dělí, bez povšimnutí mineme tu, která stoupá vlevo do svahu a přidržíme se cestičky při řece; místy překračujeme padlé kmeny. Nepřehlédneme, že za ústím malého potoka, přitékajícího boční roklinou od Březníku, opouští červená značka údolí a zahýbá vlevo do stráně. Cesta dost prudce stoupá nad roklí, po 400 m odbočíme doprava, téměř do protisměru, na kamenitý chodníček.

Ten se vrací nad údolí Oslavy a vede nás ve značné výšce nad řekou prakticky po vrstevnici pěkným smíšeným lesem. Dojdeme na skalnatý ostroh hradu Lamberka, pěšina střídavě stoupá a klesá, z některých míst se otvírají krásné výhledy na skály nad řekou. Ve stráni kolem nás rostou místy velmi mohutné duby, buky a borovice. V závěru se pěšina stočí vlevo a sestoupí k turistickému rozcestí u hradu Lamberka . Dáme se vpravo dolů po významové značce, která nás po 400 m dovede do areálu bývalého hradu.Lamberk  stával na velmi úzké a dlouhé ostrožně, ze tří stran obtočené Oslavou, která na východní straně spadá kolmou skoro 60 m vysokou skalní stěnou k řece. Na severní a západní straně jsou svahy o něco mírnější.

Na jihu, kde hradní ostroh souvisí táhlým hřbetem se zalesněnou výšinou, byl do skály vytesán mohutný příkop, kterým se procházelo na malé předhradí s obrannou věží. Další příkop pak odděloval obdélný pahorek, na kterém stával vlastní hrad, z něhož se dochovaly malé zbytky zdí nad skalním srázem. Příkopy oddělovaly i dvě vyvýšeniny v severní – klesající – části ostrohu za hradním jádrem. Na hradišti, které je plné terénních nerovností, se porůznu nacházejí nevelké pozůstatky zdiva. Z nejvyššího místa je úchvatný pohled do propastné hloubky říčního kaňonu, kam je možné při troše opatrnosti sestoupit prudce klesající pěšinou. – Hrad, původně zvaný Langenberg, založil kolem r. 1370 Jaroslav z Knínic (Kněnic).

Bezesporu nejslavnějším držitelem byl však Jan Sokol z Lamberka, proslulý válečník konce 14. a počátku 15. stol. Za bojů odbojné šlechty proti králi Václavovi IV. zůstal věrný straně královské a zle škodil jejím odpůrcům, zejména olomouckému biskupství a třebíčskému klášteru. Nepřátelé ho – stejně jako jeho přítele a spolubojovníka Hynka z Kunštátu, zvaného Suchý Čert, – označovali za lupiče a lapku; Jan Sokol byl dokonce na čas uvržen do církevní klatby.

V r. 1404 ubránil spolu s Hynkem z Kunštátu město Znojmo proti velké přesile vojsk krále Zikmunda a rakouského vévody Albrechta, v r. 1407 dobyl nočním útokem rakouské město Lavu a vyklidil je až po vyplacení tučného výkupného. V r. 1410 vedl na přání krále Václava IV. české válečníky na pomoc Polákům v bojích s řádem německých rytířů a vyznamenal se ve známé bitvě u Grunwaldu, kde byl členem družiny polského krále Vladislava II. Jagellonského.

Na straně Poláků tehdy bojoval i mladý Jan Žižka z Trocnova, který se od Jana Sokola naučil mnohé z válečnického umění. Za zásluhy o dobytí vodního hradu Radzinu byl pán z Lamberka pověřen správou této důležité pevnosti, zanedlouho potom byl však za nepříliš jasných okolností v Toruni otráven. Jeho synové, vychovaní v Krakově, se stali hejtmany husitských vojsk a věrnými spojenci Jana Žižky, Mikuláš z Lamberka se stal dokonce po smrti proslulého vojevůdce hlavou sirotků. Po r. 1420 přešel hrad Lamberk do rukou jiných rodů a pravděpodobně v r. 1446 byl z rozhodnutí moravských stavů spolu s dalšími opevněnými sídly rozbořen, aby se nestal útočištěm lapků.

V r. 1459 se poprvé připomíná jako pustý. – Naproti Lamberku, na protějším břehu Oslavy, jsou zříceniny Nového (Sedleckého) hradu, na který je možné od řeky po přebrodění vystoupit.Z hradiště se vrátíme stejnou cestou k rozcestí a pokračujeme dál po červené značce. Asi po 80 m opouštíme širokou cestu a zahýbáme vpravo na pěšinu, překračující pás suťového pole. I tady rostou četné staré duby, buky a borovice, z některých míst se můžeme pokochat hezkými pohledy na protilehlý Vlčí kopec, vyhlídkový pavilon Gloriet či na mohutné skalisko zv. Jinošovice. Pěšina nás nakonec dovede k rozcestí turistických cest Pod Pastýřkou, kde se k nám zleva přidá modrá značka z Březníku a Kralic nad Oslavou. Po červené a modré pak sestoupíme širokou cestou k řece, k rozcestí Pod Vlčím kopcem .

Potřebujeme se dostat na protější břeh, lávku bychom však v těchto místech marně hledali. A přece tu kdysi stávala, o čemž svědčí zbytky pilířů. Jmenovala se Jindřichova a sloužila až do poloviny 20. stol., kdy ji zničila povodeň. Místo ní tu později trampové zřídili lávku visutou, i ta však vzala časem zasvé. Nezbývá nám nic jiného než řeku přebrodit, což v teplém létě nebývá velký problém. Na druhém břehu budeme pokračovat po modré značce, která nás poměrně prudkým výstupem vyvede na okraj plošiny k rozcestí turistických cest u bývalého loveckého zámku Vlčí kopec . Nevelký objekt dal vystavět v letech 1829–30 majitel náměšťského panství hrabě Jindřich Vilém Haugwitz. Po něm také dostal zámeček i původní jméno Heinrichslust. Je to v mírném svahu stojící přízemní a patrová stavba obdélného půdorysu ve stylu klasicismu. V interiéru je pozoruhodný bohatě zdobený velký sál. V sousedství zámku, v původním přírodním parku se starými stromy, stojí ještě dvě další stylové budovy a dvě hájovny, které dohromady tvoří malebný areál.

Objekty využívala šlechta v době honů, v přilehlé oboře se chovala hlavně černá zvěř, jeleni, srnčí a daňci. Vlčí kopec zůstal v majetku Haugviců až do r. 1945, v 60. letech 20. stol. je značným nákladem renovovaly Jihomoravské energetické závody, které je dodnes používají jako rekreační a školicí středisko (ubytování). Příjezd do areálu je od jihu, odbočkou ze silnice Hartvíkovice – Kladeruby nad Oslavou. Tímto směrem také pokračuje modrá značka; my půjdeme dál vpravo po zelené. Vede nás zvolna dolů příjemnou lesní cestou, která se po chvíli stočí vlevo a začne sestupovat na dno tzv. Divoké rokle. Tato úzká strž je skutečně hodna svého jména. Protéká jí menší potok, který na své cestě k Oslavě pod mohutné skalisko Jinošovice pospíchá balvanitým korytem s četnými peřejemi a kaskádami a také s menším vodopádem.

Potok přejdeme a stoupáme do protilehlého svahu k druhé větvi rokliny s dalším potokem, který překonáme po kamenném můstku. Znovu stoupáme, po žebříčcích překročíme oplocenou lesní školku a stočíme se nad údolí řeky. Mineme vyhlídkovou skálu, na rozcestí za ní míříme vpravo. Pěšina nás vede při horním okraji prudkého svahu, porostlého místy starými stromy, na kterých se vyskytují vzácné druhy lišejníků. Neměli bychom přehlédnout krátkou značenou odbočku, scházející vpravo ke skalisku, z něhož se otevírá krásný pohled na „Dlouhou Oslavu“, asi pětikilometrový rovný úsek řeky, který kontrastuje s jinak silně meandrujícím tokem mezi Náměští nad Oslavou a Vlčím kopcem. Pokračujeme při horní hraně údolí k malé loučce, na níž stojí Gloriet , novogotický kruhový pavilon s lomenými oblouky oken a kuželovitou střechou z doby po r. 1830, který býval součástí přírodního parku a obory na Vlčím kopci. Původní výhled již znemožňují přerostlé stromy.

Pavilon je dnes ve špatném stavu, nedávné opravy střechy a krovu mají zamezit dalšímu chátrání. Na skalách v okolí pavilonu rostou některé teplomilné rostliny, jako skalník celokrajný, jalovec metlatý, lnice kručinkolistá, hrachor černý aj., velmi řídce i vzácný vstavač bezový.Od Glorietu se dáme vlevo a širokou cestou nad údolím kolem starých mohutných dubů dojdeme k jednomu z nejhezčích míst na celé trase – Holému kopci, zvanému také Vyhlídka . Z plošinky na okraji strmého skalního srázu je nádherný pohled do propastné hloubky říčního údolí, hluboce zaříznutého do granulitových skal.

Přímo proti nám vybíhá dlouhý a úzký ostroh v jednom z největších meandrů řeky, na kterém stával hrad Lamberk; ten jsme navštívili již v první části výletu. Mezi stromy zahlédneme jen malou část hladiny Oslavy, tekoucí téměř 130 m pod námi. Skály jsou stále ještě domovem výra, na jaře se oblékají do žlutého kabátu z hustých květů tařice skalní. – Z Holého kopce stojí za to udělat odbočku, dlouhou necelý kilometr, k nevelkým pozůstatkům Nového hradu , podle blízké vsi Sedlec nazývaného také Sedlecký hrad (dovede nás k němu významová turistická značka).

O jeho historii se nedochovaly žádné zprávy. Snad byl založen v první polovině 14. stol., aby strážil bezpečí statků třebíčského benediktinského kláštera ve východní části tohoto církevního panství a také jako ochranný bod proti hradu Lamberku. Zanikl zřejmě v 15. stol., možná za bojů Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem nebo po r. 1440, kdy se mnohé hrady v této oblasti násilně bořily, aby se nestaly sídlem loupežníků. V r. 1556 se uvádí jako pustý. Stával na skalnatém ostrohu naproti hradu Lamberku a nepatřil k příliš rozlehlým. Ve směru přístupové cesty jej chránil široký a hluboký příkop. Hradiště obdélníkového tvaru obklopovala ze tří stran hradba, jádro tvořily dvě protilehlé obdélné budovy a mezi nimi malé nádvoří. Dochovaly se zbytky jejich zdiva, místy i s otvory pro stropní trámy.

Předchůdcem hradu – jak dokládají archeologické nálezy – zřejmě bývalo pravěké pozdně neolitické sídliště.Vrátíme se zpět na Holý kopec a jdeme dál po zelené značce. Asi po půl kilometru se dostaneme na rozcestí s lesní silničkou, vedoucí od Sedlce k Sedlecké myslivně. Tady uhýbáme vpravo na cestu, která po 400 m vyústí na širokou zpevněnou vozovku. Po ní se pustíme dál v přímém směru. Hned za rozcestím po pravé straně si všimneme žulového kamene s vytesaným znamením kříže, který připomíná, že na tomto místě zemřel v r. 1842 lesník Karl Čzepl. Široká cesta se po chvíli stáčí vlevo a výrazněji klesá; v místě, kde začíná opět stoupat, ji zelená značka opouští a míří vpravo na méně výraznou cestu. Klesáme po ní do údolí Oslavy, v závěru přejdeme přes vysoký klenutý kamenný můstek nad roklí Sedleckého potoka, zvaný Čertův. Jak ke svému jménu přišel, není známo, snad k tomu přispěl poněkud divoký ráz kamenitého údolí řeky i roklinka potoka, který tu spadá k Oslavě četnými kaskádami.

Mineme několik skalisek a pak přes zarostlou loučku s pěknými exempláři jírovců (kaštanů) dojdeme na rozcestí U Vlasáka. (Stejný název má i křižovatka turistických cest na protějším břehu, kam je možné se dostat po lávce přes Oslavu, umístěné asi 500 m dál proti proudu řeky.) Zelená značka tu opouští Oslavu a vydává se vlevo do zalesněného údolí Vícenického potoka, který má místy kaskádovitý tok. Cesta potok několikrát přetíná, pak se stáčí vpravo do svahu. Na nejvyšším místě stoupání je křižovatka, z níž půjdeme vpravo. Za nevýrazným vrcholem Kleštěnce (422 m) opustíme les a polní cestou kráčíme ke vsi Zňátky. Z cesty se otvírají pěkné výhledy. Dojdeme na náves, na jejím konci zahýbá značka vpravo, za posledním domkem sejdeme ze silničky na úzkou dobře udržovanou cestu. Klesáme, v závěru dost prudce, úzkým většinou zalesněným údolíčkem k lávce přes Oslavu. Těsně před lávkou však odbočíme vlevo na pěšinu, které se vine řídkým porostem kolem skalnatého svahu.

Přejdeme přes Okarecký potok, protáhneme se kolem několika chat pod hrází malé přehradní nádrže a na kraji lesa začínáme stoupat mírně vlevo pěšinou (ne podél řeky) do stráně. Překonáme skalnatý hřeben a dostaneme se k vyhlídkovému altánu , odkud si můžeme vychutnat hezké pohledy na Náměšť nad Oslavou. Od altánu ještě chvíli stoupáme zalesněnou strání k silnici, po ní půjdeme vpravo na okraj sídliště. Pak začínáme sestupovat mezi zástavbou rodinných domků k žel. trati, přejdeme ji a stáčíme se vlevo k žel. stanici.

(Doporučujeme průvodce Pojihlavím a Pooslavím ze Zelené edice.)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: