Okruh z Trevélez na nejvyšší vrchol pevninského Španělska

Okruh z Trevélez na nejvyšší vrchol pevninského Španělska

Výstup na Mulhacén v pohoří Sierra Nevada je nezapomenutelný zážitek pro každého, kdo se rozhodne pro okruh z jihu na tento impozantní vrchol. Nástupním místem je malebná horská vesnice nebo spíše městečko Trevélez v nadmořské výšce 1479 metrů.

Začátek výstupu v Trevélezu

Ráno v Trevélezu bylo dokonalé. Slunce začalo vycházet a po vesnici se rozlévalo měkké ranní světlo. Vyrazili jsme se z parkoviště v centru vesnice (1530 m), které bylo brzy ráno ještě ve stínu. Jinak je v této výšce v druhé polovině července v Andalusii teplota klidně 35-40 stupňů Celsia. Vzduch byl čerstvý a čistý, ideální pro horskou túru. Úvodní část vede po GR7, z níž jsme se po překročení potoka odpojili na stezku SL-A-81, která začala stoupat po spádnici přímo na západ. Ve výšce asi 1700 metrů jsme překročili úzký umělý vodní kanál a pokračovali stále výš na svahy Haza del Chorrillo. Tady se už do nás začalo naplno opírat slunce vycházející z poza hřebene Peňa de los Papos (2533 m) – Pico de Fuentefria (2294 m).

Již od prvních kroků jsme byli odměněni nádhernými výhledy na okolní krajinu. Stoupali jsme uprostřed zelených hor a údolí, s výhledem na bílé vesnice a staré terasovité polnosti. Teplota rapidně stoupala, a po dosažení cyklostezky ve výše asi 2690 metů jsme si chtěli odpočinout. To nám nebylo dovoleno s tím, že odpočinek bude asi o půl kilometru dál v sedle 2705 m, kde se máme z cyklostezky opět odpojit. K parádním vyhlídkám, které nás odtud čekaly celý výstup až na vrchol, jsme si ještě popřidali malou odbočku na „kopeček“ Alto del Chorrillo (2721 m).

Cesta k vrcholu a setkání s horskou kozou

Od sedla jsme stoupali na vrchol přímo na sever. Vysokohorská vegetace a otevřené pláně s výhledem na okolní vrcholy nám ukázaly pravou sílu Sierra Nevady. Na jedné straně zeleň, na jiné straně vyprahlá sluncem vysušená místa. Sklon výstupu se měnil a čím víc jsme se blížili vrcholu, tím více byly i strmější místa. Trochu nás dostalo, když jsme dorazili na Mulhacén II (3362 m), a z něj jsme teprve pořádně uviděli hlavní vrchol Mulhacénu, který je ještě o více než kilometr daleko. Málem jsme odtud začali sestupovat na východ k napojení na nejčastěji používanou výstupovou a sestupovou trasu z Trevélez.

Nakonec, i když se nám nechtělo, jsme došli na nejvyšší vrchol pevninského Španělska. Před námi se otevřel dokonalý panoramatický výhled na Sierra Nevadu s řadou třítisícovek. Kousek na západ od nás byla například Pico de Veleta (3396 m), na kterém jsme byli o dva dny dříve. Na Mulhacénu jsme měli nečekané setkání s horskou kozou, která byla úplně domestikovaná. Koza se kolem nás procházela, nechala se fotit, aniž by ji cokoliv vyrušovalo. Horská koza, známá svou přizpůsobivostí a schopností přežít v těchto drsných podmínkách, byla tichým, ale působivým symbolem divoké přírody, která nás obklopovala. Na vrcholu jsme pořádně posvačili, prospali se, a čekal nás sestup jinou trasou do Trevélez.

Kaplička u vrcholové skalky na Mulhacénu
Kaplička u vrcholové skalky na Mulhacénu

Cesta zpět kolem laguny Hondera (2900 m) a vodopádů

Na sestupu počítejte s tím, že některé úseky jsou strmé, kamenité a může to docela klouzat. Základem tak jsou dobré boty a ještě lepší podrážka. V letním období jsou naprosto dostačující nízké trekovky nebo tenisky na trail running. Z počátečního poskakování po kamení na jihovýchod se ve výšce kolem 3250 metrů stáčíme k východu a sklon sestupu více narůstá. Nepříjemný úsek je z vyhlídky nad jezerem Laguna Hondera (2900 m) právě k tomuto jezeru. Tady také byly vidět ještě zbytky sněhových polí na východních svazích Mulhacénu.

U laguny Hondera jsme se zdrželi, neboť je kouzelným místem obklopená vysokými horami, a s doprovodem pasoucích se krav. Propletli jsme se mezi volně se pohybujícím domácím skotem a stočili se k výtoku z Laguny Hondera, kde se nám otevřel výhled na další strmý sestup a vodopády. Vodopády jsou parádní a velmi doporučitelné ke zchlazení v horkém červencovém dni. Pod vodopády nás čekal další sestup dolů se slušným sklonem, který se níže změnil na částečný traverz po úbočích svahů a přes potoční zářezy.

U Laguna Hondera (2900 m) jsme se potkali s pasoucími se kravami, vysoko nahoře jsou ještě v druhé polovině července sněhová pole
U Laguna Hondera (2900 m) jsme se potkali s pasoucími se kravami, vysoko nahoře jsou ještě v druhé polovině července sněhová pole

Došli jsme k chatce Refugio vivac La Campiñuela (2400 m), pod níž se začaly objevovat keře a stromy. Těšili jsme se až zapadneme do stínu, navíc s vědomím, že je před námi ještě přibližně 900 výškových metrů sestupu. Další strmý sestup se změnil u rozcestníku 2050 metrů v traverz přímo na jih. Odtud už jsme viděli Trevélez, ale byl ještě dost daleko. Navíc dlouhé období, kdy v roce 2024 nepršelo, způsobilo, že se začaly zvedat oblaka prachu z vysušené půdy. Prach nás už neopustil ani mezi stromy ani v oblasti keřů. Prachu jsme se zbavili až poté, co jsme na začátku Trevélez narazili na beton a asfalt. Podupáním na tvrdém podkladu se i tak zvedaly oblaka prachu až do půlky stehen. Po 25 kilometrech a téměř 2000 výškových metrech jsme zapadli na zahrádku restaurace, kde jsme se důkladně prolili tekutinami a dojedli jídlem.

Shrnutí

Většina těch, co stoupají na Mulhacén z jihu používá žlutě značenou výstupovou trasu z Trevélez přímo na sever i pro sestup. Je to chyba, protože lepší a výhledově zajímavější je výše popsaný okruh. Slunečné počasí, nádherné scenérie, setkání s horskou kozou a osvěžující vodopády vytvořily dokonalou kombinaci, kterou nelze zapomenout. 

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: