Když jsme začínali s vícedenními a týdenními pochody přes hory, bylo trochu jiné vybavení, než je dnes. Ale i tehdy platilo, že když si ho nevezmete vůbec, máte celkem problém.
Měli jsme tenkrát v plánu přechody pohoří Rila a Pirin v Bulharsku. Když jsem na hranicích s Bulharskem v autobuse zjistil, že jsem si večer předtím sice hezky zabalil všechny věci, a dokonce si je dal poprvé do komínků, vedle dal krosnu… abych si ráno ve spěchu vzal pouze tu krosnu, byl jsem poměrně smutný trekař. Na druhou stranu to vysvětlovalo, proč se mi ten batoh zdál ten rok tak lehký.
Při přestupu v Sofii tedy začala pro naši skupinu neplánovaná bojová hra v podobě shánění alespoň nějakých věcí do hor. Hned vedle nádraží byla tržnice a s naším tehdejším rozpočtem jediný možný cíl nákupů. Nutno říci, že trhovci tehdá možná o horách slyšeli, ale rozhodně pro ně neměli připravenou nabídku. Pro lidi s výškou ke dvěma metrům také ne. Když se na mě pán ze stánku snažil narvat boxerky, které se definitivně zasekly u kolen a s vidinou obchodu opakoval směsí několika jazyků „šuší, šuší“, tušil jsem, že letošní hory budou v otužovacím duchu.
Nakonec jsem si odnesl dvě věci: tričko, které se nosilo v osmdesátých letech zřejmě v nočních klubech a které mělo tendenci při jakémkoliv pohybu laškovně vyjet nad pupík. A ponožky, které dle pocitu na kůži byly zřejmě vysoustruženy ze starých aut. Dohodli jsme se, že o ostatní věci se raději rozdělíme, a s tím jsme vyrazili do hor.
Vše běželo celkem dobře přesně do té doby, než nás kousek od vrcholu Musala chytla bouřka. Moje vrchní vrstva v podobě reprešustky (reprezentační šusťákovka ukradená při vyklízení kabinetu branné výchovy) se zachovala jako dnešní Gore-Tex, ale opačně: díky prodyšnosti přes 20 000 propustila úplně všecku vodu. Pod hřebenem jsme museli postavit stany a já měl možnost celou noc sledovat, jak nám na plachtu sněží. Ne že by mě to zahřálo, ale alespoň se člověk nenudil. Ráno jsme si postavili sněhuláka, zimu spravilo pár dřepů a hodinové poskakování ve stylu Waka Waka a šli jsme dál.
Výhodou bylo, že jsem po návratu nemusel nic prát. Věci vyskládané do komínků jsem dal zpět do skříně a byl klid.
Ať vám to šlape v zimě i v létě!
PS: Pokud máte ze zimního táboření strach, doporučuji krásnou knížku Cesta slávy o zapomenutém pokusu britských horolezců o dobytí Everestu ve čtyřicátých letech minulého století. Scéna, kdy si hlavní hrdina nakupuje věci a uvažuje, zda si na ten Everest vezme jednu flanelku či dvě… vás možná přesvědčí!
