HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ

↓ ↓ nejnovější diskusní příspěvky ↓ ↓

Horolezec Tomáš Petreček o expedici Rupálskou stěnou Nanga Parbat 2018: Hora nás dál nepustila

Horolezec Tomáš Petreček o expedici Rupálskou stěnou Nanga Parbat 2018: Hora nás dál nepustila

Horolezec, extrémní sportovec a profesionální hasič Tomáš Petreček se letos společně s Márou Holečkem pokoušel o prvovýstup Rupálskou stěnou Nanga Parbat (8125 m). Jejich pokus o vrchol zhatilo počasí ve výšce asi 7800 m, oba horolezci proto museli “pozpátku” slézt bez jediného zaváhání nejvyšší skalní stěnu světa s převýšením přes čtyři výškové kilometry. Zeptali jsme se na podrobnosti z expedice.



Jak z tvého pohledu vyšly plány, se kterými jste na expedici vyráželi?

Plán vylézt nahoru nevyšel, na druhou stranu je u prvovýstupů a takto těžkých cest pravděpodobnost úspěchu daleko menší než v normálkách, a i ty se ne každý rok podaří vylézt. Hlavní plán, vrátit se v pořádku domů, se tedy povedl.

Čím to, že se Rupálskou stěnou na Nanga Parbat příliš neleze?

Expedice tam jezdí tak jednou za dva, tři roky. Letos tam s námi nikdo nebyl. Rupálská stěna se leze minimálně – hlavně proto, že je hodně prudká a obtížná. Vede v ní jen několik málo cest. Pokud někdo chce vylézt na vrchol, chodí převážně ze severu Diamírskou stěnou, která je víc položená a šance na její vylezení je vyšší. Z té strany se tam sejde ročně tak čtyři, pět expedic, které si cestu vyfixují a vzájemně si tak pomůžou. Letos tam byla i celkem početná skupina Čechů, na vrchol se dostali v šesti lidech. My jsme chtěli právě Diamírskou stěnou sestupovat. Pokud by fixy od předchozích expedic nebyly zaváté, dost by nám to sestup usnadnilo.


Marek Holeček a Tomáš Petreček v Pákistánu při expedici Nanga Parbat 2018.Marek Holeček a Tomáš Petreček v Pákistánu při expedici Nanga Parbat 2018.

Rupálská stěna Nanga Parbat je s převýšením více než 4500 m nejvyšší skalní stěnou světa.Rupálská stěna Nanga Parbat je s převýšením více než 4500 m nejvyšší skalní stěnou světa.

Vaření a stolování - expedice Nanga Parbat 2018.Vaření a stolování - expedice Nanga Parbat 2018.

 

Prohlédněte si celou fotogalerii k rozhovoru...


Jak obtížné bylo samotné lezení?

Base camp leží ve výšce 3600 m, což je na osmitisícovku poměrně hodně nízko, a o to větší převýšení a prudší stěna nás pak čekaly. Lezení v tak členité stěně je docela obtížné – odpovídá sklonu a nadmořské výšce. Abychom byli schopni s těžkými batohy vůbec lézt v rozumném tempu, jistili jsme se naprosto minimálně. Ta nejtěžší místa přišla až v samotném závěru, ve výšce zhruba 7600 m.

Nouzový bivak a riskantní sestup

Po celkem rychlém postupu jste jednu noc trávili na malinké plošince ve výšce přes 7600 m. Jak jste přečkali tohle nouzové spaní?

Ten den začal relativně dobře, rychle jsme postupovali. V poledne jsme se dostali do obtížnějších délek, pak už jsme se víceméně pořád jistili. Ten, který zrovna jistil na štandu, logicky víc mrzl a čekání na to, až parťák doleze, bylo místy nekonečné. Pomalu se začalo stmívat a bylo jasné, že musíme najít místo na stan. Navíc foukal silný vítr a nám začala být strašná zima. Naštěstí jsme po delším hledání objevili malou plošinu, která ovšem nebyla zdaleka ideální. V relativně kolmé skalní stěně byl připláclý ledový výběžek, který ani rozměry nestačil na náš stan 2 x 1,1 m. Ve stanu jsme raději zůstali zajištění v sedácích po celou dobu. V tu chvíli pro nás bylo hlavní trochu se ohřát, byli jsme promrzlí na kost. Přes noc vítr hodně zesílil, plošinka se postupně sesouvala, takže jsme si nemohli ani pořádně lehnout. Moc jsem nespal, měl jsem strach, a přitom se pokoušel držet stan, aby vítr nepolámal tyče. Čekání na rozednění nebralo konce.

Váš výstup skončil asi 300 výškových metrů pod vrcholem. Co vás donutilo se otočit?

Po tom vzdušném bivaku ráno vítr lehce utichl, ale jakmile jsme sbalili všechny věci a chystali se lézt dál, znovu se do nás opřel naplno. Vypadalo to, že na vrcholu řádí uragán. To nám později potvrdila i meteoroložka Alena Zárybnická, stejné počasí navíc hlásili i na následující čtyři dny. V tu chvíli bylo jasné, že nepůjdeme nahoru, ale dolů. Museli jsme sáhnout ke kroku, ke kterému jsme absolutně nechtěli dojít, a to slézat pozadu celou stěnu s převýšením kolem čtyř kilometrů zase dolů. Už jsem to zažil před pár lety s Márou při pokusu o prvovýstup na Gasherbrum I, takže jsem tušil, do čeho jdu. Rozhodně jsme se ani jeden netěšili.

Tomáš Petreček 7200 m vysoko v bivaku, v místě, kde už ani ptáci nelítají...Tomáš Petreček 7200 m vysoko v bivaku, v místě, kde už ani ptáci nelítají...

Proč je lezení dolů o tolik těžší?

Lézt nahoru je daleko přirozenější pohyb. Při lezení směrem dolů se člověk musí dívat pod nohy a zasekávat cepíny pod sebe je zkrátka nepřirozené a celkově mnohem obtížnější.

Jak tedy sestup vypadal?

Některé části jsme si odjistili, něco jsme slanili. Ale lezeckého vybavení jsme neměli úplně nazbyt, a protože při slanění je většinou nutné tam jištění nechat, bylo potřeba s ním šetřit. Po celém dni sestupu, kdy už se začalo šeřit a do akce jsme nasadili čelovky, jsme dolezli ke kolmé stěně. Zbýval nám poslední šroub do ledu a lano. To jsme přivázali napevno ke šroubu a slanili celou jeho délku, tedy 70 m, zbytek té stěny jsme prostě museli dolézt bez jištění. Doufal jsem jen, že už to nebude dlouho trvat. Jakmile jsme se dostali se do míst, kde končí led, začínají kamenná pole a skalní srázy, už nám bylo jasné, že se dolů dostaneme.

Devold 2018

Tomáše Petrečka na horolezeckých expedicích podporuje norská značka Devold, která vyrábí vlněné termoprádlo už víc než 160 let.

Horolezecká reality show v přímém přenosu

Takže jste většinu té stěny slezli v podstatě za den?

Zdálo se nám to nejdřív nemožné. Ale člověk nemusí tolik odpočívat a vydýchávat se, jako když leze nahoru. I tak jsme museli makat, skoro jsme se nezastavili. Hnala nás obrovská touha být konečně dole, byli jsme hodně unavení a nevyspalí. Za den jsme tak sestoupili něco přes 3000 m, na misto, kde jsme spali první noc. Další den už zbýval jen výškový kilometr do základního tábora.

S sebou jste měli satelitní telefon a lidé mohli vaše zprávy ze stěny sledovat takřka v přímém přenosu. Je to taková horolezecká reality show?

Dneska jsou sociální sítě obrovsky sledované, na žádné expedici jsem zatím podobnou odezvu nezažil. Zřejmě to lidi zajímá, za což jsme rádi a samozřejmě jsou spokojení i naši expediční partneři. Samotného mě překvapilo a zároveň potěšilo, kolik lidí nám psalo a povzbuzovalo nás. Ty informace posílám především kvůli svým blízkým, hlavně mámě, která má vždycky strach a velmi to prožívá, tak se jí to snažím usnadnit.

Jak řešíte oblečení, kterého musí být málo a zároveň vás zahřát i ve vysokohorských mrazech?

S ohledem na hmotnost oblečení bereme opravdu minimum. Během těch deseti dnů samotného výstupu se nemyjeme, to je asi jasné. Téměř si nepřevleču ani tričko. Mám s sebou jedno záložní, které si nechávám pro případ nouze. Jako základní vrstva se mi osvědčilo vlněné prádlo od Devoldu – za prvé se příjemně nosí a za druhé skoro nesmrdí. Hlavně ale hřeje, i když se člověk potí. Stačí na konci dne trochu zvolnit tempo a uschne mi přímo na těle. Dál vrstvíme Polartec a pak samozřejmě nějaký drtič mrazu, čili péřová bunda a kalhoty. Peří je ultralehké a výborně skladné. Níž se ještě člověk zahřeje pohybem, ale ve vyšších partiích už v péřovém oblečení běžně lezeme. Rukavice a další věci pak v noci sušíme ve spacáku přímo na těle, což většinou naštěstí funguje.

Tomáš Petreček během aklimatizace - Nanga Parbat 2018.Tomáš Petreček během aklimatizace - Nanga Parbat 2018.

Jak to máte na expedici s jídlem?

Žaludek má obecně problém v té výšce něco strávit. Není dostatečně okysličený a člověk na jídlo ani nemá chuť. Většinou jsme za den snědli napůl čínskou polévku a pár tyčinek. Poslední dva dny už jsem skoro nejedl – jakmile bylo jasné, že jdeme dolů, už jsem se nedonutil téměř nic sníst. Když nám pak v základním táboře kuchař uvařil, veškerá nechuť k jídlu byla pryč a my si po delším “půstu”náramně pochutnali. Celkem jsem letos shodil asi deset kilo.

Dny expedic, které čítaly desítky členů, už dávno pominuly. Jaké zázemí jste tedy měli v base campu?

Náš tým tvoří kuchař a pomocník kuchaře, kteří se starají o vaření, stany a vše, co se děje v základním táboře. Dál pákistánská vláda vysílá jednoho až dva vojáky, kteří nás mají chránit před případným nebezpečím.

Je to nějaká odezva na útok ozbrojených radikálů v roce 2013, při kterém přišlo o život deset horolezců?

Myslím si, že ano. Mají zájem, aby tam turisté a lezci jezdili. Je to pro ně velký zdroj příjmů. Policie a vojáci jsou na ulici vidět často, hotely v hlavním městě třeba běžně střeží chlapi se samopaly. Osobně jsme se ale nesetkali s tím, že by s námi místní měli nějaký problém.

Tomáš Petreček po návratu z Rupálské stěny.

TOMÁŠ PETREČEK

 

Rodák z Opavy, profesionální hasič a člen týmu Black Hill/Salomon-Suunto se věnuje horskému kolu, běhu, horolezectví, plavání a kajaku. Už skoro deset let se umisťuje v top desítce na světových kláních v adventure race. Zúčastnil se zatím tří expedic na osmitisícovky, v roce 2013 úspěšně vystoupil na Gasherbrum I a II (8080 a 8034 m). Řídí se heslem: Limity existují pouze v lidské mysli. www.tomaspetrecek.cz

Turistou v Pákistánu?

Měli jste možnost nahlédnout trochu také do života místních?

Základní tábor leží ve výšce 3600 m v pěkném zeleném údolí. Během pár hodin se dalo dojít do vesnice a pozorovat běžný denní ruch. Je to úplně jiný svět a kultura. Tím ale neříkám, že špatná. Samozřejmě jsme se dostali do kontaktu jen s muži, ženy jsou k vidění tak na sto metrů a zahalené. V Islámábádu a dalších větších městech se zřejmě šíří moderní vlna a ženy jdou vidět i odhalené a třeba v džínách, což je v horských vesnicích stále nepředstavitelné. Také neexistuje, aby se žena na muže jen podívala, pozdravila ho, nesmí se nechat ani vyfotit. Komunita žen a mladých děvčat se drží pospolu a celé dny pracují na poli. Přišlo mi, že ženy pracují víc než muži. Ale i muži mají své povinnosti – jsou zodpovědní za to, aby jejich rodina měla kde bydlet, co jíst.... Popravdě nevím, jaký na to mají místní ženy názor, takže těžko soudit.

Pákistán obecně není moc turisticky vyhledávanou zemí...

Na jeho území leží pět ze čtrnácti osmitisícovek a ty samozřejmě turisty lákají. Na treky kolem osmitisícovek a do základních táborů se jezdí, ale například sobotní návštěva Adršpachu to množství několikanásobně předčí. Celkem hodně lidí se jezdí podívat na K2, ale s vyhlášenými nepálskými treky kolem osmitisícovek to srovnat nejde.

Balení a příprava na expedici v base campu. Nanga Parbat 2018Balení a příprava na expedici v base campu. Nanga Parbat 2018

Zajímal ses o horolezeckou historii Nanga Parbat?

Mě tohle vždycky zajímalo a mám řadu knížek přečtených. Člověk si při čtení něco představuje, ale pak to prožít na vlastní kůži donutí člověka leccos přehodnotit. A navíc s jakým vybavením lezli! Těžké věci, pletené svetry, doma šité sedáky, mačky bez předních hrotů... Dneska jsme úplně jinde. Většina horolezců dřív lezla na vrcholky expedičním stylem a pod kopcem trávili řadu měsíců. Třeba i Messner byl na Nanga Parbat čtyři nebo pět měsíců. Podařilo se mu jako vůbec prvnímu společně s bratrem Güntherem vystoupit Rupálskou stěnou (při následném sestupu Diamírskou stěnou Günther zahynul v lavině, r. 1970, pozn. red.). Společně s dalšími asi šesti horolezci lezli expedičním způsobem čili měli natažená fixní lana a postavené výškové tábory, což výstup ulehčuje. Dál už Messner začal lézt alpským stylem a větším expedicím se záměrně vyhýbal. Byl dost individualista.

Co hora člověku dovolí...

Převýší pocit štěstí, že už jste dole, i to zklamání, že vám unikl vrchol?

Určitě ano. Jedna věc je samotné lezení, které je často náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Pak ale na člověka působí i to mohutné horské prostředí a všechno okolo – stavění stanu, zdlouhavé vaření, balení, zima, nejistota, samota a opuštěnost... To vše vytváří dohromady zvláštní tlak. Jakmile se sestoupí a člověk spatří první rostlinu nebo živočicha, zažívá malé Vánoce. Tlak je pryč a tyto zdánlivě normální okamžiky jsou pro něj v té chvíli velmi emotivní. Přitom je to „jen“ osm dnů. Ale člověk znovu nabyde pocit bezpečí, když vidí, že se blíží základní tábor – už nemusí mít strach.

Ještě pár měsíců si v sobě nesu – že se nám výstup nepovedl. Ale jsem s tím už celkem vyrovnaný, tohle se prostě stává. Velmi záleží, co příroda člověku dovolí.

Zkusíte to příští rok znova?

Rád bych někam jel, ale jestli to bude Nanga Parbat, nemůžu zatím říct. Ani nevím, jak na tom bude časově Mára. Nechávám tomu čas. Obecně ale po letošku, kdy jsem viděl víceméně celou stěnu kromě té závěrečné pasáže, vím, že je reálné to vylézt. Pokud by riziko převyšovalo rozumnou míru, tak bych tam ani nejel. Obavy a respekt před samotným výstupem budou v člověku vždycky, to je ale jedině dobře.

Mára Holeček a Tomáš Petreček vyhublí po návratu z Rupálské stěny Nanga Parbat.Mára Holeček a Tomáš Petreček vyhublí po návratu z Rupálské stěny Nanga Parbat.

Když nelezeš po horách pracuješ v Opavě jako hasič. Takové povolání s sebou nese jistě i stresové situace. Jezdíš si do hor odpočinout?

Dalo by se říct, že ano, i když je to většinou aktivní odpočinek, dokážu na horách hlavu úplně vypnout. Rád se odpoutám od města, kde člověk žije v určitém shonu. V horách tohle všechno opadne a zjistí, že není potřeba se tolik honit a všechno stihnout co nejrychleji, jak to moderní doba žádá.

Svět outdooru 4/2018

 

Kratší verze rozhovoru vyšla v zimním vydání časopisu Svět outdooru 4/2018- nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru.


S výhodným předplatným za 96 Kč ročně (4 čísla) vám žádný zajímavý článek neuteče!


13.12.2018, Natálie Kohoutková


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů