HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Nepálskou džunglí. Cesta do Nepálu, 3. část

Nepálskou džunglí. Cesta do Nepálu, 3. část

Jak se jezdí na slonech, jaká je džungle v Nepálu a proč se málem koupali s krokodýly. O tom, o oživlém Káthmándú, nepálském pohřbu a cestě domů se můžete dočíst v závěrečné části nepálského cestopisu Vilmy Tůmové.

30.4.2006

Vstáváme v šest a vyrážíme v sedm, abychom se vyhnuli nejhoršímu vedru. Když se v Khudi přepravíme přes životu nebezpečný most, čeká na nás autobus. Tedy ne na nás, ale prostě tam je. Stávka skončila a všichni někam cestují. Kluci jedou na střeše a já uvnitř s Nepálci. Přes nohy mám cudně přehozený klobouček, abych nepobuřovala. Při vystupování vypadáme jako kominíci. Jsem naprosto pokrytá prachem V Besi Saharu je šílené vedro, lidi a jinak nic. Dozvídáme se, že autobus do Chitwanu jede až zítra ráno a chlap, který nám zařizuje jízdenky, nám zároveň nabízí lodž, takže i když nevypadá nic moc, bereme ji. Jdeme se najíst, bereme plavky a hurá na koupačku do místní říčky. Krásná voda, krásné tůňky, má to jednu chybu, děti. Všude se za námi táhnou, dokonce mi lezou do tašky, kterou držím v ruce. Kluci se mi smějou, Honza s nimi blbne ve vodě, ale já z nich mám strach. Asi mě v minulém životě musely zlynčovat. Po koupání chceme volat domů, leč všichni Nepálci se právě teď rozhodli někam telefonovat. Jdeme na večeři a pak se vracíme do naší lodže, kde nás čeká šílený sprďák od našeho hoteliéra. Tak dlouho nám vyčítá, že jsme u něj nejedli, až se ho ptám, jestli se máme vystěhovat. Tak dává konečně pokoj. Jdeme si lehnout a začíná jedna z nejhorších nocí mého života. Šílené vedro, kolem +30°, venku řvou děti, štěkají psi, po pokoji běhají ještěrky a všude bodají komáři. Nohy mám jako konve, obalené v mokrém ručníku a čekám na smrt. Nakonec to v tom vedru řeším tak, že se přikrývám po bradu péřovým spacákem do -20° a přes obličej si házím mokrý smradlavý ručník z nohou. Omdlívám. Honzík spí jak nemluvně a chrápe a chrápe.

1.5.2006

Ráno si ze slušnosti dáváme snídani a padáme na autobus do Chitwanu. Naštěstí je po dešti, krásný vzduch a chvilku to trvá, než se oteplí. Čím víc se blížíme k Chitwanu, tím větší je vedro. O přestávce si nechávám namíchat od prodejce mišmaš ze semínek, málem mi shořela pusa. Končíme v Nagajarathu, řidič nás sice chce za 2000 rupií odvézt až do Saurahy, ale prokoukli jsme ho a radši vystoupili. Pak nás chytá kluk, který nám nabízí úžasný hotýlek na břehu řeky a za pár šupů nás tam odváží. Je děsné vedro, tipuji tak 40°, ale hotel je krásný. Sedíme pod stříškou z trávy a hned si domlouváme program na zítra. Pod námi se plaví sloni a my se jdeme plavit hned po nich. Řeka má snad +30°, přijde mi, že jsem se na jednom místě i opařila. Navečer se jdeme podívat do slonince na mrňata. Hladíme si slůňata a plazíme se zpocení nazpátek. K večeři máme grilované kuřátko, kluci učí hrát Nepálce kostky a oni zase Honzovi na oplátku dávají kouřit marihuanu. Jdu si sednout ven, je po bouřce, všechno voní, lítají světlušky a já se jen kochám. Krásně se mi spí, jen zhulený Honza čůrá z balkonu.

2.5.2006

Máme nabitý den, vstáváme v šest, snídáme a sedáme do velkých kanoí, vydlabaných z jednoho kusu kmene a jedeme dolu po řece Rapati. Cestou vidíme ve vodě dva krokodýly. To je dobrý, my se nahoře koupeme, no nic. Vystupujeme a jdeme s našimi dvěma průvodci džunglí. Musíme mít v rámci bezpečnosti dva. Kdyby nás napadl třeba nosorožec, tak mu dají ránu bambusovou tyčí a my musíme vykličkovat na nejbližší strom střední velikosti. Na vysoký by prý za námi vylezl. No vystresovali nás dostatečně, takže jdu jak připos… Cestou nakonec vidíme jen pár divokých prasat, gazely a opice. Kolem poledního jsme zpátky, já se Zdendou se splavujeme k hotelu. Náš průvodce k nám volá slony, kteří se v dálce koupou. Odvažuji se a jdu do vody. Jeden, tedy jedna sloní slečna Madur Kali (33 let), si kvůli mně kleká, ale já se hrozně bojím a vůbec se na ní nemůžu vyškrábat. Nakonec mi pomáhá její mahmut, dovede ji na mělčinu a já nasedám. To je dost silné slovo, prostě mě musel vysadit. Madur jde se mnou do vody a cáká a cáká. Jsem na vrcholu blaha. Plavit slony!!! To jsem si nedokázala představit ani v nejbujnější fantazii. Pak si kleká, strčí hlavu pod vodu a já opouštím urychleně koráb. Její mahmut ji pak začíná pořádně drbat a čistit kamenem a vodou, tak mu aspoň trochu pomáhám. Sloník leží, ani se nehne. Pak přichází jakýsi pedikér a srpem jí začíná ořezávat tlapky. Kus nehtíku jsem si vzala na památku.

V jednu už máme nástup u džípu a s dvěma Izraelci, čtyřmi Francouzi a dvěma průvodci jedeme opět do džungle. Cestou zase nic mnoho nevidíme, tedy až na krásnou přírodu, což není tak málo. Liány, termitiště, jezero, krása. Dokonce i zdřímnu. Na zpáteční cestě se stavujeme na krokodýlí farmě. Jmenují se gaviálové a patří mezi největší na světě. Jsou jich tam stovky, ti největší měří určitě kolem čtyř metrů, ale naštěstí jsou všichni za plotem. Začíná temnět obloha, zvedá se vítr a když nasedáme, už leje jak z konve. Stromy se ohýbají, větve padají, no běs. Stavíme u pár domečků, abychom přečkali nejhorší průtrž. Všichni se klepeme zimou, úplně promočení v místnůstce jednoho chudáka Nepálce. Nevěřila bych, že by mi v džungli mohla být zima. Vypadá to na dost dlouho a mě napadá, že déšť nepřestane, dokud ho nezaženeme zpěvem. Nakonec oslovuji Frantíky (furt si pozpěvujou), ať něco zazpívají. Všichni zpíváme s Nepálcem jeho lidovou Jesam Piriri, pak Frantíci, pak já „Ó hřebíčku ..“, přidává se i Honza. Jak nemá kytaru, tak se stydí, nebo co. A nakonec nám zpívá i Izraelka nějaké jejich šalom. Déšť jsme fakt zahnali, sedáme do džípu a drkotajíce zuby a zpívajíce, abychom se zahřáli, míříme domů. Cestou vidíme nosorožce, gazely, prasata a na závěr jako odměnu pěkného méďu. Tipuju, že dva metry má. Asi na 20 m, vykračuje si po cestě a jsme mu šumafuk. Bohužel se mi právě vybil foťák. V hotelu se převlékáme do suchého a jdeme na večeři. Náš průvodce nám slíbil chytit v řece rybu, byla móóc dobrá. Zase vypnuli elektřinu, tak jdeme spát. I tak toho bylo dost.

3.5.2006

Před šestou balíme a v sedm máme nástup na vyjížďku na slonech. Bohužel personál zaspal a my jsme zamčeni v hotelu, z kterého se dostaneme jen po provaze. Naštěstí po půlhodině mého křiku někdo vstává a otvírá. Přijíždějí dva sloni. Bláhově si myslíme, že budeme mít každý svého. Nahoře je maličká ohrádka a do té nás narvou všechny tři. Na vedlejším sedí dokonce čtyři. Pak začíná dost hrůzný zážitek trhavých pohybů a mlácení se o ohrádku. Kluci hrozně trpí a chtějí jít pěšky. Bohužel není cesty zpět. Vcházíme opět do parku, jdeme první a já si to užívám. Kluci hlídají čas, abychom náhodou nepřetáhli. Honzovi vypadlo sklíčko z brýlí a slon mu ho podává. Z výšky vypadá džungle zase úplně jinak. Přes slona není cítit lidi a tak se přibližujeme k nosorožcům snad na 20 m a vůbec si nás nevšímají, Po dvou hodinách se vracíme zpět, kluci už vidí všechny svatý a bojujeme mezi sebou o každý kousek místa. Rychle balíme, snídáme a já ještě stíhám poslední vykoupání a rozloučení s džunglí a krajem. Jedeme na autobus a začíná opět šestihodinové mlácení do Káthmándú. Tam už na nás čeká taxi, jelikož jsme si přes našeho džunglového guida domluvili jiný hotel. Hurá do města, kde to konečně žije. Až moc. Jenže Honza má hrozný hlad, takže žádné okukování obchůdků, jen internet a šup na jídlo. Dáváme si kuře, jenže Honza se přejedl a během chvilky to z něj zase lítá ven. To má za to. Snažíme se najít náš původní hotel, abychom si vyzvedli věci v depozitu, ale nějakým mámením se ocitáme opět tam, odkud jsme vyšli. Nakonec to beru do svých rukou a za pět minut jsme u hotelu. Chlapi dělají mrtvý brouky, pochvala žádná.

4.5.2006

Konečně jsem se vyspala, i když se mi zdály hrozné ptákoviny. Opět jdeme do původního hotelu, kde se snažíme z managera dostat zpátky prachy, o které nás při příjezdu pěkně natáhl. Honzík to uhádal na 20 dolarů, dobrý. Jedeme rikšou, což je silný zážitek, divím se, že jsem přežila, na Svajambu – chrám opic. Zapalujeme svíčku, kocháme se, jen Zdenda přichází o kus kokosu. I když je fakt, že mu opice málem utrhla i prst. Přemísťujeme se taxíkem na Pašupatináth, což je město, kam chodí umírat lidé. Tam se k nám přidává kluk, kterého angažujeme jako průvodce a on nám všechno moc zajímavě vysvětluje. Zrovna se připravuje pohřeb. Na hranici leží tělo, zahalené v bílé a oranžové látce. Když tu zemře muž, manželka se nesmí zúčastnit pohřbu, oblékne si bílé šaty a nosí je už po celý zbytek života. Nesmí mít děti, ani se vdát. Nejstarší syn i s ostatními bratry 3x obejde tělo a pak mrtvému do úst vloží zapálené dřívko. Všichni mužští příbuzní si musí oholit celé tělo a rok chodí v bílé barvě smutku. Chudáci dva malí kluci, tak osm a deset, takhle podpálili svého tátu. Ještě jsme si říkáme, že tady fakt tu smrt prožívají jinak. Ale když se vracíme, tak je vidíme usedavě za rohem plakat a příbuzní je utěšují. Tělo hoří 3-5 hodin a pak se vše spláchne do řeky, která ústí do Gangy. A mrtvý se předtím v té řece umyje a ti kluci taky. Dřív se musela upálit také manželka, ale teď už se to nedělá. Prý jen někde v Indii, ale to jí tam musí hodit, prý se jí nechce, což se tedy dost divím. Průvodce nám říká, že nahoře v horách se těla rozsekají a hází supům.

Odjíždíme do města a dáváme si výborný oběd. Zdenda má konečně svůj steak a my s Honzou ryby. Cestou do hotelu nakupujeme dárky. V jednom krámku si zkouším blůzičku a po další půlhodině si uvědomuji, že nemám foťák. Je mi hrozně a chce se mi brečet. Honza mi to neulehčuje a řve. Běžíme nazpátek, Zdeněk jde se mnou dovnitř a on tam leží, díky Bohu. Je podvečer, sedím si v zahradě hotelu pod citrony, píšu deník, poslouchám hudbu, piji kávičku a džusík a je mi tak klidně a krásně, jako už dlouho ne. Zdeněk ještě někde ve městě smlouvá, Honzu to zmohlo a spí. Konec klidu, přicházejí chlapci a já musím jít hrát karty.

5.5.2006

Vyrážíme do Bhaktapuru, což je starodávné město, kde už na nás čeká náš včerejší průvodce (hinduista). Oni se tu všichni snáší, což je fajn. Prý nemá tátu, vystudoval průvodcovskou školu a živí ještě dva sourozence. Má krásnou angličtinu, většině věcí rozumím. Ukazuje nám pagodu, sikharu a čorten, či gompu. Což je chrám indický, nepálský a tibetský. Taky tu má chrám Helmut Kohl. Prý jim dal peníze na rekonstrukci, tak ho po něm pojmenovali. A točil se tu malý Budha. Zbytek informací jsem už neudržela. Vede nás do malířské školy, kde malují mandaly. Vše se maluje přírodními barvami a zlatem. Některé mandaly se malují každý den 9 hodin po dobu pěti let. Jsou nádherné a hrozně jemné. Ty nejmenší věci se malují jen vlasem. Ale nic si nekupujeme, protože pak jedeme do Boudhanátu, což je největší chrám v Nepálu a žije tu kolem 10000 tibetských uprchlíků. Tady si konečně kupujeme překrásné mandaly a také s námi nějaký mnich vykonává jakýsi obřad, sice nevíme k čemu, ale necháme se. Jo a v Baktapuru jsem s Honzou šla k bohyni, která zahání zlé démony, tak snad už žádné nemáme. Honza si v Boudhanátu konečně kupuje batůžek, 2x se tam vrací a pak nás nemůže najít, i když stále sedíme na stejném místě. Jedeme do indické restaurace oslavit mé narozeniny. Vtipný číšník mi tvrdí, že nemají záchod, haha. Po obědě si bereme rikšu a míříme na Durbar square. Před měsícem pusto prázdno, teď mraky lidí a stále někdo otravuje. Nakonec radši mizíme, než Zdenda koupí od žebráka flétnu i housličky. Přijel Zdenkův spacák z Pokhary, hurá! Začíná pršet, dostávám od Honzíka kytičku a jdeme mazat karty. Dnes se přidal i nepálský kluk z hotelu a dává nám na frak. Jdu si dřív lehnout, protože sei Honza včera zase napil a tak chrápal, že jsem se málem evakuovala ke Zdenkovi.

6.5.2006

Vyrážíme po posledních nákupech, Zdeněk bravurně smlouvá a Honza trpí. Nakonec nás ztratí, když se rozhodne koupit žebračce mléko pro její dítě. Sprdne mne a pak zapomene celý nákup v pekárně. Naštěstí ho tam pro nás schovali. Odjíždíme na letiště, kluci zapíjejí rumem a pivem loučení s Nepálem Přilétáme do Díllí a opět stejný problém jako před měsícem. Nechtějí nás pustit do transitu. Něco mektají o registraci, já ani Zdeněk se nechceme hnout a Honza opět bere dráhu. Čekáme, Zdenkovi se chce čůrat, ale záchod není. Nakonec má policejní doprovod tam i zpět. Honza přivádí dva úředníky, kteří cosi sepíšou a pak nás pouštějí do transitu. Tam už čeká Honza a opět řve, proč jsem nešla za ním, když šel. Za trest si dávám kilo hrášku, které jsem si přivezla z Nepálu. A pak to začíná. Divné tlaky, nadýmání. No nebudu se trápit, taky by mně to mohlo i zabít. Ať to jde ven. Je fakt, že se všichni v okruhu pěti metrů zvedaj a někam jdou. A v letadle ten Ind byl taky pořád předkloněný. A Zdenda mi řekl, že jsem prase. Jenže tady jde o život a to jde veškerá sranda stranou. V Moskvě ležíme na ochozu mezi dalšími lidmi. Tak velké letiště a není si kam sednout. Ještě že chlapi ukradli dečky z letadla. Spíme a spíme, chlapci dokupují pivo, aby neměli absťák. Při nástupu do letadla nemůžu zničehonic najít palubní letenku. Kluci už jsou v koridoru a já hledám lístek. Nakonec Zdenda vychází ven, Honzík se na mně samozřejmě vykašlal, sáhne do ledvinky, kterou už jsem 10x prohlédla, vytáhne letenku a jdeme. To se přece může stát každému, ne? V letadle Honzík katapultuje Zdenkův džusík těsně před letušku, a už jsme doma. Transparenty „Nepál – dětské tábory“ nás vítají, zástupy volají sláva. Všechno dobře dopadlo, bylo to krásné, ale DOMA JE DOMA….

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: