HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Na Himálaj!!! Cesta do Nepálu, 1. část

Na Himálaj!!! Cesta do Nepálu, 1. část

Jak bylo v Nepálu v době protikrálovských nepokojů na jaře 2006? Co když se turista v Káthmándú cítí sám. A dá se vyrazit na trek kolem Annapuren proti běžnému směru? To vše v první části cestopisu Vilmy Tůmové.

Odjezd

Ráno je hektické, jedu do práce, vyhazuji Šimona a letím na záchod. Cestovní horečka se mnou jen lomcuje. S holkama se loučím, jako bych se už neměla nikdy vrátit. Nabíráme Zdendu a s Klárkou a Matyldou jedeme k našim. Odtud nás naviguje děda, který prý to na letišti dobře zná. No konečně Honza zjistil, po kom jsem před odjezdem tak hysterická. Proti dědovi slabé kafe. Loučíme se a jdeme se odbavit. Nastává první napjatá chvilka, když upozorňuji na to, že Honzova taška má místo 5 kg, 15 kg. Naštěstí je paní celnice hodná a Honza mě taky hned nezabije. Při odbavování se jediný Honza musí zout, prostě je na první pohled podezřelý. Cesta do Moskvy trvá dvě hoďky, dostáváme sváču a jsme tam cobydup. V Moskvě je zima a zataženo. Tady už nás svlíkli všechny a celníka zajímala moje píšťalka. Z Moskvy do Díllí trvá cesta 5:40 hod. a letíme velikým, starým, rozhrkaným Iljušinem. Vedle nás celou dobu opíjejí Indové nějakého Rusa. Povedlo se. Ovšem naši chlapci se také činí. Ve dvou už pokořili borovičku a 5 piv, fuj. Zato já jsem si stihla jen vylít džus na sedačku a on se hajzl nechtěl vsáknout. Přilétáme do Díllí a nějací blbouni nás nechtějí pustit do transferu. Ale nedáme se a nakonec vítězíme. Hned jak usedáme, opět mě tu kluci nechávají a jdou slídit po chlastu. Honza objevuje litr samohonky za 7 dolarů. No nekup to! Čekáme tu 11 hodin, já se Zdenkem nemůžeme zabrat, zato Honzík řeže. K ránu usínám a těžko se mi probouzí. Honza vyřizuje palubní letenku a dost dlouho to vypadá, že nikam nepoletíme. Už jsme nervozní, ale nakonec pro nás přichází jeden Ind. Cestou nepálskými aerolinkami máme nejlepší obsluhu. Dostáváme jejich národní jídlo dal bhat, k tomu salát, jakýsi jogurt a dvě sladké koule. Jen džusy byly slané, fuj. Pivo mají dobré, ale opět jsem ho vylila do sedačky. A letuška mě pustila do byznys třídy podívat se na Himaláje a Honzu tam předtím nepustila, heč!

Tak a jsme v Nepálu

8.4.2006

V Káthmándú je teplíčko, ale dá se to snést. Ten kdo na nás měl čekat, tak nečeká, takže Honzík nakonec domlouvá na letišti jiný hotel. A tím to všechno začíná. Město je naprosto tiché, žádní lidé, žádná auta. Zákaz vycházení!!! Samí vojáci. Kam se jen podíváš, vojáci! Rozhodujeme se, že zítra letíme do Pokhary a dneska večer možná ještě půjdeme ven.

Opravdu vyrážíme, Honza nám líčí, jak to všude žije, ale teď nic. Taky zážitek. V noci se dost budím, venku je kravál a ještě žerou komáři.

9.4.2006

V šest mě Honza budí, že se půjdeme projít. To jsou v Praze dvě ráno a podle toho se taky cítím. Jdu, ale skoro nevnímám. Venku to docela začíná žít a přicházíme až na Durbar square, což jsou fakt nádherné paláce a chrámy. A jen my. Neumím si ani představit, že normálně se tudy musíš prodírat. Taky nás sem pustili vojáci, místní jsou zalezlí a když vejdeme do bočních uliček, tak se to tam jen hemží. Bohužel už jsem zahlídla i pár mrtvých krys a mimino šťastně se plazící ulicí blátem. Řeka je tu cosi, co jsem v životě neviděla. Plná odpadků, hnoje a kolem šílený smrad. Zvláštní je, že se Nepálci nemyjí doma, ale na ulici. Prostě téměř všechno dělají na ulici. Do hotelu se vracíme po deváté, to už se město zase zavírá a já hned usínám. Po probuzení se dovídáme, že dnes letadlo neletí, takže tu budeme až do zítra. To je radosti. Sedíme na zahrádce hotelu, dáváme si výborný lemon tea, povídáme, čteme a najednou slyšíme křik a rány. Běžíme se podívat a přímo na konci naší ulice se tlačí davy lidí, řvou a zapalují pneumatiky. Vypadá to docela strašidelně, kolem nás všude vojáci, ale nám nic nedělají.

Odpoledne jdeme hledat autobusové nádraží, ale bohužel nic. Už mě taky nebere furt chodit ve špíně a smradu a nechat se očumovat. Spíš se začínám bát, hlavně neodbytných dětí. Jedno dokonce Zdenka štíplo. Ještě že mi to řekl až potom, to bych se bála ještě víc. Kluci jdou dál a já si sedím v zahradě a píšu si při čajíčku deník.

Kdybych měla shrnout dnešní den, tak můžu říct, že stál opravdu za hovno. Až do noci mastíme karty a čekáme na managera (čti managera), který se tváří, že jsme nikdy o žádných letenkách nemluvili. Pak tvrdí, že je asi nesežene a jak moc je to špatný. Nakonec musíme přitvrdit, Honza říká, že zavolá své české známé a ta všechno zařídí. Manager volá svého bosse a všichni slibují, že se budou moc a moc snažit. A furt se všichni plácají po ramenou. Oni to tu totiž mají jinak. Chlap se ženskou se nevezme ani za ruku, ale dva policajty jak jdou za ruku, nebo se hladí, to vidíme každou chvíli. Je to pro nás dost nechutný, ale pro ně jsme možná zase my.

10.4.2006

Ráno mě Honza budí v osm a za chvilku nám přicházejí říct, že do půl hoďky odjíždíme na letiště. No když si dávám batoh na záda, tak se mi podlamují kolena. Cesta na letiště je pro mne naprosto šílená, protože se tu jezdí vlevo a navíc proti nám vyrážejí miliony aut, motorek, rikš a kol. Mezi tím vším se pletou lidé a psi. Sem tam kráva. Nechápu, že tu není bouračka na každém kroku. Možná je to tím, že jezdí o hodně pomaleji, než my. Na letišti chvíli nechápeme našeho managera, který stále opakuje, že chce trip. Asi chce jet s námi, nebo co. Ale pak nám dochází, že ne trip, ale tip, to jako bakšiš. Máme letět v 11 hod. a vypadá to dost nadějně. Do Pokhary to lítá každou chvíli, jen naše cestovka ne. A když pak přilétá, bere jen Nepálce a na nás se vykašle. Ale ve dvě se na nás usměje štěstí i letadlo. Bohužel jen na chvíli. Letíme asi 20 minut, když přichází letušák a oznamuje nám, že se vracíme, protože je v Pokhaře hnusně. Hlavně, že mi dali žínku na ksicht, ach jo. To je všechno tím, že letíme s Cosmic airem. Budha air by určitě doletěl.

Večer hurá do hotelu, krásně strávený den. Hned po příjezdu všichni přebalujeme můj batoh, jelikož má 19 kg a při mých 150 cm jsem ho fakt skoro neunesla. Teď ho sice unesu, ale mám pocit, že mi tam scházejí životně důležité věci. K večeři si dáváme dal bhat a nudle a chlapi zase několik piv, kdy jedno pivo je tu dražší než celá večeře i s pokojem dohromady. Pak načínají druhou láhev meruňkovice od Toníka a půlka jí je pryč. Dost mě to jejich nalejvání s… . Sotva vlezu do sprchy, vypínají elektřinu. Potmě je to moc príma.

11.4.2006

V pět vstáváme a jedeme opět na letiště. Po sedmé odlétáme, v Pokhaře jsme za chvilku, ale čeká nás překvapení. Taky stávka a zákaz vycházení. Zařizujeme si permit a pak zjišťujeme, že nic nejezdí. Jdeme do našeho hotelu, který nám zamluvil manager. Po snídani vyrážíme na procházku kolem jezera, kde si vojáci přepírají mundůry. Zjišťujeme, jak se zítra dostaneme z města a kam vlastně pojedeme. Všichni nás odrazují od toho, abychom šli trek z druhé strany, ale nakonec nás přesvědčuje pán z informačního střediska, když říká, že si tam nahoře můžeme vzít koně a tu náročnou etapu přejet na koni. Takže to vlastně bude pohodička, ono to přece nějak půjde. Pak objevujeme internet, na kterém Zdenda setrvává až do tmy. Cestou do hotelu si kupuji halenku a Zdenda klobouček a košili, kterou mu paní do večera slibuje ušít. Taky už smlouváme ostošest. Objevujeme obchůdek s použitými trekovými věcmi. Mají tu spoustu úžasných věcí, ale hlavně super péřový spacák. Vnutila jsem ho Honzíkovi a k tomu jsme ještě dostali zdarma goretexové návleky. No a pak to začíná. Nikomu nám totiž nedošlo, že už tři spacáky máme, tak co se čtvrtým. Řveme se Zdenkem smíchy, jen Honzík se nesměje. Nakonec balí Zdeňkův spacák, s tím, že je nejhnusnější a domlouvá se v hotelu, že ho s někým pošlou do Káthmándů. To chci tedy vidět. Pak ještě jdeme vyzvednout se Zdendou jeho nově ušitou košili a on zjišťuje, že má dlouhé rukávy. Chudinka, natahuje před sebe ručičky a naznačuje té paní, že je chce zkrátit. Ona se usmála, ohrnula mu je a bylo. Tak to jsme lehli po druhé. A po třetí, když nám začal po pokoji pobíhat asi pěticentimetrový šváb. A když mu Honza utrhl nožičku, jak na něj přiklopil kyblík, tak to hnusně křuplo a já dostala hysterický záchvat.

12.4.2006

Vstáváme v pět, balíme a jdeme na autobusák, abychom zjistili, že nic nejezdí. Takže pěšmo do Phedi. Přes celé město, po silnici. Mám kraťasy a připadám si jako prostitutka. Všichni se mi smějí, pošťuchují se a koukají po mně. Možná říkají i něco sprostého. Nakonec vyměknu a oblékám se. Cesta je děsná, vedro přes 30°C a nic nejezdí. Nakonec asi po 10 km chytáme jediný turistický autobus do Phedi. Tedy já chytám. Tam se trochu zmátoříme a vyrážíme už opravdu na naší životní cestu. Lezeme z 1130 m.n.m. do 1650 m, vedro, krpál jako blázen, ale úžasné stromy, banánovníky, rododendrony, jako v pralese. Střídavě mě bolí celé tělo, ale jde to. Nahoře Honzík podělí místní děti bonbony, málem mu je rvou z kapes. Nakonec kolem 16. hodiny dorážíme do Pothany. Rozbolela mne hlava a chce se mi zvracet. Lodže je úžasná, pokojíček s prostěradly a horká sprcha. Mně je dost zle, ale sedám si dolů ke klukům a po pivě mi je líp. Povídáme si a obsluhuje nás první, naprosto nádherný Nepálec s krásnýma očima a s miminkem v šátku na břiše. No jsem z něj dost vedle. A kráááásně se mi spí.

P.S.: Zdendovi začínají jeho žaludeční problémy.

13.4.2006

Ráno jsem po dlouhé době konečně vyspalá. Vstáváme v šest, v sedm je snídaně – vaječná omeleta a chapati s medem a marmeládou. V osm vyrážíme. 200 m převýšení nahoru a za chvíli je dost velké vedro. Pak sestup z Landruku. Cestou se k nám přidávají dva Poláci (novomanželé), jestli můžou jít s námi. Prý jsou na svatební cestě. No nevím, jestli pak spolu ještě budou žít, chlapec se moc nebaví. V Landruku si dáváme polévku (pravou čínskou pytlíkačku, ale moc dobrou) a sestupujeme dolu k řece. Je to děs, samé schody, úplně se mi klepou nohy slabostí. 800 m dolů a od řeky, opět po schodech do Gandruku 600 m přímo nahoru. Je to naprosto k posrání. Pliváme krev, Zdendu bolí žaludek, žádný les, jen vedro, těžké batohy a žebrající děti. Ve výšce 1800 m.n.m. objevujeme nádherné opice. To je, jako kdyby skákaly po Sněžce. Ubytováváme se, ale kluci jsou dost odvaření a jdou spát. Já dopisuji deník a místní soustředěně sledují telku. Pán domu má vystaveného dalajlámu a královnu s králem. Ale vysvětluje mi, že tihle jsou mrtví, že je ten dnešní dal všechny povraždit.

14.4.2006

Vstáváme v šest, v půl sedmé je snídaně. Mám trochu průjem, Zdendovi bylo v noci dost blbě a ještě ho napadl netopýr. Vyrážíme a za chvíli jsme v Besi Kharce, pak Tolka 600 m nahoru, zbývá už jen 400 m. Čeká nás překvápko, ne nahoru, ale dolů. A po 10 minutách se mně Honza ptá, jestli mám foťák. No nemám!!! Ale nemůžu za to. Honza fotil a položil ho vedle sebe na lavici. Pak jsme se zvedli a šli. No jasně, moje chyba. Zdenda letí nahoru a díky Bohu, je tam. Scházíme děsný krpál k řece, takže co jsme pracně nastoupali, je v háji. Zase nahoru, asi 600 m. dost se trápím a nakonec končíme v Deorali, totálně zničení. Dnes +1000 m, -200 m. A ve 2600 m.n.m. spousta opic. Spíme ve 3000 m.n.m., sprcha kýbl s teplou vodou. Večer se topí, hrajeme karty a fotíme se s Nepálci. Svítíme petrolejkou. V noci je hrozný rámus, protože hned vedle nás je záchod s plechovými dveřmi a vypadá to, že všichni chodí jen v noci. Máme s Honzou pocit, že se k nám někdo dobývá, takže toho moc nenaspíme.

Pokračování

…za týden.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: