Další sezóna na Everestu se nezadržitelně blíží. Pojďme si připomenout jednu z nejsmutnějších událostí, při které zemřelo osm horolezců kvůli běsnící bouři a shodě dalších okolností. V souvislosti s touto tragédií jde ruku v ruce heroický výkon Anatolije Bukrejeva (39†), který dokázal zachránit tři lidské životy, a to ve výšce nad 8000 metrů!
Rok 1996 byl nejtragičtější v celé historii Everestu, protože o život přišlo 15 horolezců. Tento článek však nepíšu proto, abych horám dodával přívlastky jako zabiják horolezců, sebevražedná hora apod. Takových lidí je ve světě žurnalistiky až moc. Mnohem raději bych připomenul heroický výkon Kazacha Anatolije Bukrejeva a trochu podrobněji popsal celou událost.
Hlavními aktéry smutného příběhu jsou dvě mezinárodní expedice
Na jižní straně Everestu, tedy na cestě South Col vedoucí z Nepálu, se nacházely dvě velké expedice, z nichž většina klientů měla minimální zkušenosti s osmitisícovkami. První z nich se nazývala Adventure Consultants a druhá Mountain Madness. První jmenovaná měla 18 členů (3 průvodci, 8 klientů, 7 šerpů). Její součástí byl známý americký spisovatel a horolezec Jon Krakauer. Mountain Madness měla stejné počty členů až na šerpy, kterých bylo o jednoho více. Jedním ze tří průvodců Mountain Madness byl již zmiňovaný Anatolij Bukrejev.
Útok na vrchol provázelo zpoždění
10. května v ranních hodinách při útoku na vrchol se obě expedice spojily. Oba týmy už v úvodu nabraly zpoždění kvůli nenataženým fixním lanům. Anatolij Bukrejev dosáhl vrcholu ve 13:07 (bez kyslíku jako při všech jeho výstupech), první klienti krátce po 14:00, tedy v hraničním čase, aby je nezastihla při sestupu tma. Bukrejev opustil vrchol až ve 14:30, protože pomáhal svým dvěma klientům na vrchol. Další dva průvodci a zbytek klientů z týmu Mountain Madness ještě stále nebyli na vrcholu. Po třetí hodině začalo přicházet špatné počasí.
Šerpové z obou týmů čekali na vrcholu do 15:00, poté začali sestupovat a po cestě se snažili jednoho ze stále stoupajících klientů přesvědčit k sestupu, ten na jejich výzvy nereagoval a pokračoval dál. Šlo o Douga Hansena. Ten spolu s dalším průvodcem vystoupil na vrchol až někdy po 15:45.
Bukrejev dosáhl tábora IV v čase 17:00. Později byl nařčen z toho, že měl zůstat se svými klienty. Hájil se tím, že spěchal do tábora, aby připravil čaj a kyslíkové láhve. Mezitím se počasí začalo výrazně zhoršovat a kolem 18:00 propuklo v regulérní orkán o rychlosti 120 km/h. Devět klientů s průvodci se ztratilo a později nebylo schopno chůze. Kolem půlnoci se počasí uklidnilo natolik, že ztracená skupina viděla na IV tábor. Byli od něj asi 200 výškových metrů.
Sám, po výstupu bez kyslíku a z výšky nad 8000 metrů, stáhl tři horolezce
Čtyři ze ztracených se vydali k táboru. Zbytek, neschopen samostatné chůze, čekal na pomoc. Bukrejev se vydal zachránit čekající horolezce. Do tábora přivedl tři z nich (všichni z řad jeho klientů). Dva zbylí bohužel zemřeli. Bukrejev už neměl dostatek sil pro další záchrannou akci.
11. května ráno se podařilo vysílačkou spojit s několika ztracenými horolezci. Jejich záchrana však nebyla možná, protože se nacházeli těsně pod vrcholem. Přeci jen se podařilo několik dalších, kteří byli blízko tábora, zachránit.
Z výše zmíněných dvou expedic přišlo o život pět členů. Další horolezci, kteří zemřeli, se nacházeli na druhé straně hory a pocházeli z indo-nepálské expedice.
„Nespokojený“ Krakauer
Krakauer později napsal knihu „Peklo blízko nebe“ (v originále „Into thin air“), ve které událost popisoval a Bukrejeva kritizoval. Nelíbilo se mu především to, že Bukrejev lezl bez kyslíku, a proto neměl dostatek sil na pomalý sestup s klienty a následnou druhou záchrannou akci. Říkám si, že kdyby zachránil i zbylou dvojici, tak ho Krakauer zkritizuje za to, že nezachránil ty, kteří zůstali těsně pod vrcholem.
A pokud měl dostatek sil na to, aby se pro tři z horolezců vrátil o 200 výškových metrů výš, tak by měl i dostatek sil na to, doprovodit dvojici, kterou dostal na starost a čekal na ni na vrcholu, bezpečně do tábora IV. Takže věřím, že spěchal v dobré víře, aby připravil čaj a vše potřebné. Za záchrannou akci dostal od amerického horolezeckého svazu cenu Davida Sowlese. Ta je udělována nepravidelně, jen při výjimečných výkonech, které v sobě nesly nesobectví a pomoc druhým. Jejími držiteli je dodnes pouze pět horolezců včetně Bukrejeva.
Bukrejev zemřel rok poté na Annapurně
Paradoxem je, že pouhé tři týdny po převzetí ceny zemřel v horách. V roce 1997 se pokoušel o zimní výstup jižní stěnou na Annapurnu I, při kterém ho smetla lavina. V týmu s ním tehdy byli Kazach Dmitrij Sobolev a dnes známý Ital Simone Moro. Ten jediný setkání s lavinou přežil a sestoupil až do BC.
Výstupy Anatolije Bukrejeva 1987 Pik Lenina (první sólo výstup) 1989 Kančendženga (prvovýstup),o měsíc později historicky první přechod všech čtyř vrcholů 1990 Denali (dva výstupy rozdílnými cestami ve dvou měsících, jeden z nich sólo za 10.5 hodiny z BC)* 1991 Dhaulagiri (prvovýstup západní stěnou), Mount Everest (cesta South Col) 1993 K2 (Abruzziho pilíř), ve stejném roce opět stanul na Denali 1994 Makalu, Makalu II 1995 Mount Everest (cesta severním hřebenem), Dhaulagiri (rychlostní rekord, z BC na vrchol 17 hodin a 15 minut), Manaslu 1996 Mount Everest (cesta South Col), Lhotse (sólo výstup, rychlostní rekord), Cho Oyu, Shishapangma 1997 Mount Everest, Lhotse, Broad Peak (sólo výstup), Gasherbrum II (sólo výstup) *aklimatizovaným horolezcům to tehdy trvalo 3 – 4 dny. Jeho výkon byl později oceněn přívlastkem „nereálný“ |
