HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Miro Peťo: „Přítomnost smrti mě učí být více živým a napomáhá mi vnímat nádheru kolem nás“

Miro Peťo: „Přítomnost smrti mě učí být více živým a napomáhá mi vnímat nádheru kolem nás“

Miroslav Peťo je slovenský extrémní lyžař a horolezec, který toho má ve svých 29 letech spoustu za sebou. Poslední velká a ne ve všech ohledech příjemná zkušenost pochází z podzimní skialpinistické expedice na Dhaulágirí, kde v důsledku laviny přišlo o život pět členů expedice. V našem povídání jsme se však dostali i k mnohem pozitivnějším tématům.

Vysoké Tatry jsou úžasné pohoří, které je i přes svoji relativně malou rozlohu velmi drsným a rychle se měnícím prostředím. Je až s podivem, vzhledem k množství těžkých cest, že ho jen málokdo v západní Evropě zná nebo v něm dokonce lezl. Co pro tebe Tatry znamenají?

V Tatrách jsem vyrůstal odmalička, takže se postupem času staly součástí mne samotného. I když jsem měl možnost vidět několik horstev v Evropě či Asii, do Tater se rád vracím. Mají pro mě osobité kouzlo – jsou sice maličkým pohořím, ale v malém prostoru je koncentrované velké množství přírodní krásy. Tatry v létě navíc poskytují dobré terény na skalní lezení a v zimě vhodné podmínky pro mixové lezení a skialpinismus. Kromě nádherných scenérií tedy Tatry nabízejí výborné možnosti na trénink a přípravu do vyšších hor.

To, že lezeš v Tatrách, o tobě „každý“ ví. Určitě lezeš i sportovky, zvlášť když se pohybuješ kolem Žiliny, kde těch skalkových oblastí máte strašně moc. Máš nějaké zkušenosti i s lezením na území Čech? Co třeba takový Ádr nebo Labák?

V roce 2005 jsem rok studoval v Praze, díky čemuž jsem poznal několik skalních oblastí v jejím okolí. Velmi se mi líbilo žulové lezení na Rovišti, i v Srbsku jsem lezl několik pěkných cest. Z pískovcových oblastí jsem dosud měl možnost lézt na Suchých skalách, v Labáku a Ádru. V Labáku jsem většinou lezl zajímavé stěnové linie, v Ádru mě do tajů spárového lezení zaučoval Dušan „Stoupa“ Janák, což pro mě byla výborná škola.

V jakém poměru se věnuješ „tvým“ třem sportům? Lezení x skialpinismus x cyklistika? Ve kterém by ses případně chtěl v nejbližší době nejvíce rozvíjet, respektive, kde cítíš, že máš na mnohem víc?

Intenzita, s níž se věnuji konkrétní sportovní aktivitě, závisí zejména na ročním období. V zimě a na jaře je v popředí skialpinismus a lezení se stává doplňkovou aktivitou. V létě a na podzim se snažím naplno lézt a v rámci oddychových dní se věnuji horské cyklistice, turistice nebo se jen tak bezcílně toulám po přírodě.

Skialpinismus i lezení mě baví a naplňuje stejně, proto se chci v obou sportech i nadále postupně rozvíjet. Důležitý však pro mě není sportovní aspekt těchto aktivit. Podstatné je, aby mě pořád obohacovaly po vnitřní stránce a umožňovaly mi lépe poznávat sám sebe i lidi, s nimiž lezecké či skialpinistické zážitky sdílím.

Zabýváš se také publikační činností, a to třeba i tvorbou skialpinistických průvodců. Můžeš trochu přiblížit, co jsi už dokázal dát do kupy a jak je taková práce náročná? Je to čistě dobrovolnická činnost, anebo do budoucna přemýšlíš i o vydání nějakého tištěného průvodce?

Skialpinistického průvodce na mé webstránce tvořím již několik let a za tu dobu se rozšířil na relativně rozsáhlou databázi sjezdů v slovenských horách. Průvodce je dostupný online v PDF verzi. Komukoliv a zadarmo. Existuje sice možnost zaslání dobrovolného finančního příspěvku přes tzv. „donate button“, ale lidé tuto možnost vyjádření díků téměř nevyužívají. Jde tedy prakticky o dobrovolnou činnost, v jejímž rámci se snažím udělat něco smysluplného pro skialpinistickou komunitu.

Z převážně pozitivní zpětné vazby vidím, že veškerá práce kolem průvodce není zbytečná, což mě motivuje pokračovat v jeho tvorbě i nadále. V posledních letech se snažím doplňovat textovou informaci o každé mnou projeté linii, a to i s fotkami a videodokumentací. Přidanou hodnotou průvodce je také skutečnost, že téměř všechny sjezdy uvedené v průvodci jsem sám lyžoval, proto je podaná informace relativně přesná. Do budoucna uvažuji o vydání tištěné verze – mám už promyšlený i koncept, o kterém však zatím nechci uvádět podrobnosti.

Kromě skialpinistického průvodce po slovenských horách jsem zakreslil a popsal i několik skialpinistických túr z norských hor, kde jsem působil v zimních sezónách 2010 a 2013. Norsko je skialpinistický klenot. V současnosti je na mé webové stránce posaných kolem 60 sjezdů z různých vrcholů v JZ části Norska, které jsem lyžoval.

Tatry jsou tvoje domácí prostředí. Do Alp a třeba na sever Evropy už jsi také několikrát zavítal. Ještě před Dhaulágirí jsi přemýšlel nad peruánskými Andami. To mi přijde jako logický vývoj s ohledem na výšku a zabudování vysoké technické úrovně tvého lezení/lyžování. Nemáš dojem, že Dhaulágirí byl z tohoto pohledu takový větší skok?

Vzhledem k množství „skiextrémů“, které mám za sebou v Tatrách, Alpách či Skandinávii, si myslím, že z hlediska techniky extrémního lyžování a mentální odolnosti jsem už delší dobu připraven k lyžování vyšších kopců, ať už v Jižní Americe či Himalájích. Před Dhaulágirí zůstávala největším otazníkem vysoká nadmořská výška a její vliv na můj organismus. V Peru jsou v porovnání s Himalájemi kopce vysoké „jen“ něco přes 6000 metrů, což člověku ještě nemusí hodně říci o tom, jak bude snášet výšku v zóně smrti nad 7500 metrů. Nám se na Dhaulágiri podařilo prakticky bez vážnějších problémů dostat se do výšky 6600 metrů. Nebýt osudné laviny, zřejmě bychom se dostali ještě výše.

Samozřejmě, Himaláje nejsou jen o výšce – jak jsem již měl možnost poznat, himálajské rozměry s sebou přinášejí ve srovnání s nižšími pohořími řadu dalších komplikací, se kterými se horolezci-skialpinisti musí poprat. Od dlouhého přístupu pod kopec, přes zajištění výstupové trasy, budování výškových táborů, delší pobyt na kopci potřebný pro kvalitnější aklimatizaci až po tvrdší povětrnostní podmínky apod. Po zkušenostech na Dhaulágirí si však troufám říct, že pro nás s bratrem Rasťom nešlo o příliš velký skok z Alp rovnou do Himalájí.

Do Himálají jsme se fyzicky, mentálně i takticky velmi dobře připravili. Nešli jsme tam s velkými ambicemi. S bráchou jsme tam jeli v prvé řadě s tím, že se chceme otestovat ve výšce a v případě, že klapne několik faktorů najednou, jsme se chtěli pokusit Dhaulágirí sjet a zjistit, o čem takové lyžování vůbec je. Nebýt osudné laviny, existovala reálná šance na úspěch. Bohužel, příroda to tentokrát zařídila opačně a namísto pokusu o vrchol postihla naši expedici nečekaná tragédie.

Máš nějaké oblíbené kousky výbavy?

Již několik let jsem spokojený s funkčním prádlem Icebreaker řady GT a Bodyfit+. Z horních vrstev oblečení mě příjemně překvapila například ultralehká péřová bunda „Quasar Jacket“ od Marmota, která neváží téměř nic a hřeje výborně. Tyto její vlastnosti dokážu zužitkovat hlavně při lezení náročných horských cest, kdy potřebuju těžké délky táhat úplně nalehko, ale zároveň se po dolezení na štand potřebuju hned obléci do něčeho teplého, abych neprochladl. Od stejné značky se mi při outdoorových aktivitách v zimě či létě osvědčila například bunda „Variant Jacket“, která má zateplenou přední část bundy, čímž zahřívá tělesné jádro, zatímco velmi dobře střižené powerstretchové rukávy poskytují dostatek volnosti pro provádění pohybově náročných fyzických aktivit, jako je například lezení.

Jaké máš dojmy z treku do BC Dhaulágirí? Dlouhé trekování přeci jen není to, co obvykle děláš.

Trek do BC mě příjemně překvapil. Postupné procházení vegetačními pásmy od sytě zelené „pomonzúnové džungle“, přes alpinské pásmo s bambusovými hájky až do pásma věčného sněhu a ledu má své neopakovatelné kouzlo. Zážitkem byla i setkání s lidmi z odlehlých horských vesniček, kteří žijí v náručí himálajských velikánů ve velmi skromných podmínkách. Možná až po treku do BC pod Dhaulágirí jsem lépe pochopil, že i vícedenní pochod hlubokou dolinou může člověka vnitřně obohatit podobně jako samotný výstup na vrchol. A možná dokonce ještě více, protože trekování je obvykle spojeno s menší mírou utrpení, než působení na kopci.

Na Dhaulágirí jste postavili C2 (cca 6600 m). Byl jsi v takové výšce poprvé? Jak jsi v ní fungoval?

C2 bylo nejvyšším místem, kterého jsme na kopci dosáhli. Pro mě je to zároveň nejvyšší místo v horách, na jakém jsem dosud působil. Předtím jsem byl nejvýše na Mont Blancu. Po C2 jsem ve výšce fungoval bez problémů, až na občasné noční zadýchávání se. Také jsem poprvé pociťoval mírné nechutenství a trochu mě bolela hlava, ale nic vážného. Byl jsem překvapen, že i mysl v té výši reagovala vcelku racionálně, téměř jako dole. Na vrchol však stále chybělo 1500 metrů. Výše nad C2 by tělo i hlava zřejmě fungovaly pomaleji, možná by mě vypnulo úplně, kdo ví. Snad to ještě někdy v budoucnu budu mít možnost zjistit.

Bylo to poprvé, kdy jsi byl součástí nějaké výpravy, při které někdo přišel k těžkému úrazu nebo dokonce o život? Směřuji spíše k otázce, jestli tě tohle neštěstí nějakým způsobem ovlivnilo, něco v tobě změnilo, třeba i posunulo dále v myšlení, prioritách apod.?

Tragédie pod Dhaulágirí mi připomněla, jak křehký je v horách lidský život. Nebyla to pro mě první zkušenost, při které jsem se smrti zblízka díval do obličeje. Podobné zkušenosti ve mně zesilují snahu žít naplno. To následně, možná trochu paradoxně, vede i k tomu, že se intenzivněji věnuji aktivitám, které mě vnitřně naplňují, tedy i extrémnímu lyžování. Zároveň mi blízká setkání se smrtí pomáhají více se těšit z běžných věcí v životě, které se mnohým lidem mohou na první pohled jevit jako nepodstatné. Přítomnost smrti mě tedy paradoxně učí být více živým, více bdělým a napomáhá mi pozorněji vnímat všechnu tu nádheru kolem nás.

Díky za rozhovor a hodně štěsí při dalších akcích.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: