Mindset šťastného trekaře: práce s psychikou nejen na dálkových trasách

Fáze příprav

Plánujete vyrazit na dálkový trail a přemýšlíte, jak se co nejlépe připravit? Horlivé hledání informací o trase střídá sepisování seznamu vybavení, sušení jídla a trénink fyzičky. Zkuste nezapomenout na to, že stejně důležitou (ne-li důležitější) součástí příprav je i „trénink“ mentální. A nemáme teď na mysli představy toho, jak v potu tváře šlapete do kopce. Mnohem více je tu řeč o práci s vnitřní motivací, obavami a očekáváními. 

Vaše vlastní „proč“ 

Důvodů, proč se lidé vydávají na dálkový trek, existuje mnoho. Jaký je ten váš? Dobrému průběhu a úspěšnému zvládnutí cesty velmi prospěje, když si svou vnitřní motivaci dopředu uvědomíte a pojmenujete. Pokuste se být při tom sami k sobě maximálně upřímní. Vyrážíte na trail proto, že toužíte po dobrodružství a vystoupení z komfortní zóny? Chcete sami sobě nebo druhým dokázat, že na to máte? Potřebujete vypadnout z úmorného pracovního kolečka a na chvíli se zastavit? Přejete si zažít stav skutečného propojení s přírodou? Řešíte problémy na poli osobních vztahů nebo zdraví? Chcete se naučit být sami se sebou? Vyrovnáváte se s těžkou ztrátou a potřebujete získat odstup? Nebo se nacházíte na nějaké životní křižovatce a hledáte odpověď na otázku vašeho dalšího směřování? Možná „jen“ následujete hlas svého srdce, které vám říká, že přesně tohle máte udělat. A možná vás na cestu přivádí kombinace mnohých z těchto důvodů. Pokud jsou pro vás vnitřně dostatečně silné, myšlenka na ně vám pomůže jít dál i ve chvíli, kdy to budete chtít vzdát. Zároveň si díky nim můžete individuálně nastavit podmínky cesty tak, aby co nejvíce směřovala k naplnění vašich očekávání a cílů.

Past přehnaných očekávání

Častým neblahým vedlejším efektem sdílení zážitků z trailů (zejména na sociálních sítích) je určitá zkratka a idealizace. Z krásných fotografií, usměvavých tváří trekařů, příběhů o skvělých Trail Angels a výčtů vypitých piv už nemusí být patrné, že během cesty se člověk na denní bázi potkává také s nepohodlím, fyzickou námahou a únavou, s nástrahami počasí a mnohými dalšími těžkostmi. I z krizových situací se navíc při jejich zpětné reflexi stávají spíše dobré historky, což bude jistě také váš případ. Je však třeba si uvědomit, že se během nich možná (pomyslně i doopravdy) zapotíte a patří to k věci. Budete-li s tím dopředu počítat, nevyvede vás to z míry. Práce s realistickým očekáváním je důležitá také na úrovni cílů vaší cesty. Přijměte skutečnost, že trail není ničím větším ani menším než přesně tím, čím je. To, že se na něj vydáte, pravděpodobně instantně nevyřeší všechny vaše problémy. Může vám to však pomoci nalézt cestu k mnoha vlastním řešením, pokud se otevřete jeho přirozenému průběhu. Pokuste se jít s proudem a pustit otěže neustálé kontroly. Méně plánovat a více přijímat věci tak, jak budou přicházet. Přehnané nároky, ať už na své výkony nebo na samotný průběh, jsou často přímou linkou ke zklamání a ztrátě motivace. Zablokují vám přístup k mnoha skvělým věcem, které se v průběhu cesty udějí a sami byste si je nikdy nevymysleli a nenaplánovali. A přesně ty vás přitom mohou nakonec obohatit nejvíce! 

Superhrdinové vs. Oběti černé kroniky

V rámci příprav je také dobré poznat a plně přijmout své aktuální fyzické i jiné limity. Přiznejte si, že nejste superhrdinové, a obrňte se trpělivostí v budoucím pozvolném posouvání svých hranic. Můžete si být jisti, že pokud ke svým nedostatkům přistoupíte s respektem a laskavostí, budou se vám mnohem lépe překonávat. 

Zahoďte přehnaná očekávání, nezdravé nároky, tragické scénáře i nepřiměřené obavy. Přirozený strach z neznámého a zdravý respekt k bezpečnosti je v pořádku a užitečný. Ale budete-li na každém kroku očekávat hrozbu, každý neznámý člověk na trailu bude potenciální vrah či násilník a lesy pro vás budou hrůzostrašnou džunglí, kde vás chce úplně vše sežrat, pravděpodobně si cestu užívat nebudete (a dost možná na ni ani nevyrazíte). V tomto ohledu může pomoci racionalizace a také uvědomění, že velká část vašich momentálních strachů je spíše určitou formou anticipační úzkosti – tedy strachem z toho, že v určitých kontextech budete mít strach. V průběhu samotné cesty vás však velmi překvapí, že se skutečný strach vůbec nedostaví a ani vaše negativní scénáře se s největší pravděpodobností nikdy nenaplní. 

Psychika na trailu

Je to tu! Konečně jste na trailu. Všude kolem je nekonečná krajina a čas jako by ubíhal jiným tempem. Vaše dny nyní ohraničuje jen východ a západ slunce, chůze, spánek a jídlo. Ve vaší mysli se postupně utváří dosud nepoznaný prostor. Pro nové myšlenky, náhledy, ale i pro poznání sebe samého. Prostor, který skýtá obrovský potenciál oslabit to nejhorší a posílit to nejlepší v nás. A objevit velkou vnitřní sílu. 

Samochvála, která nesmrdí  

Překonali jste počáteční obavy a jste na trailu? Už v tomhle momentě jste dále, než velké množství lidí, kteří nikdy nevyrazili. Oceňte se za to! Bez ohledu na to, jak dlouhá vaše cesta nakonec bude. Hiker po několikadenním treku možná úplně nevoní, ale jeho samochvála (v přiměřené míře) v tomto případě ano. Schopnost pochválit sám sebe za každý kilometr, který je obtížný, je totiž na cestě (té trailové i životní) nesmírně důležitou dovedností, kterou oceníte zejména ve chvíli, kdy přijde krize. 

Vítej, krize 

Krize je přirozenou součástí cesty. Nezalekněte se, když přichází, a udržte si vědomí toho, že je dočasná (stejně jako po vydatné bouřce nakonec vysvitne slunce). Lze ji přečkat a překonat. Současně s tím však můžete přijmout opatření, která větším psychickým či fyzickým propadům pomohou předejít. Jejich základním kamenem je vaše vnímavost k sobě samým. Budete-li citlivě a adekvátně reagovat na aktuální potřeby svého těla a emoční rozpoložení a nepůjdete za každou cenu přes své hranice, výrazně snížíte šanci, že krize nastane, a omezíte tak i riziko toho, že se zraníte či uděláte chybu, která vaši cestu znepříjemní nebo dokonce úplně zmaří. Užitečné může být také vysledovat si, jaké nastavení mysli vám pomáhá zvládnout obtížnější úseky cesty. Někomu funguje systém „připravit se na nejhorší a být otevřen tomu nejlepšímu“ – tedy s plným vědomím nadcházejícího těžšího terénu se vnitřně nastavit na to, že cesta bude náročná, avšak souběžně hledat způsoby, jak si ji co nejvíce zpříjemnit (poslechem hudby, rozhovorem, jídlem, častějším odpočinkem), a být mile překvapen každou lehčí pasáží. Jinému naopak více vyhovuje nekoukat se předem do mapy a na výškové metry a vnímat každý těžší úsek jako drobnou odchylku v jinak pohodové cestě (tj. trocha ošálení sebe samého, že za tímto kopcem už žádný další nebude). Najděte si vlastní strategii, která vám bude fungovat nejlépe. 

Pranýř srovnávání 

Sledujete ostatní hikery a jejich každodenní zážitky na sítích? Nebo se s nimi dáváte do řeči přímo na trailu? Skvělé! Inspirujte se, sdílejte radosti i strasti cest, ale pokuste se neporovnávat. Zejména v oblastech, jakými jsou rychlost a počty kilometrů. V celkovém nastavení naší společnosti to může být těžké. Je až zarážející, kolik konverzací na trailu se točí kolem číselně měřitelných parametrů. Ptáme se, jakou vzdálenost jsme ušli, za jakou dobu, kolik váží naše batohy nebo jednotlivé položky výbavy. Často pak zbývá méně prostoru pro sdílení těch „velkých a důležitých“ věcí, které vytváří skutečné vzpomínky: unikátní místa, intenzivní prožitky z přírody, zajímavá setkání apod. Zkuste někdy vědomě posouvat vlastní pozornost a rozhovory s ostatními jiným směrem. Zaměřit se na kvalitu vlastních prožitků více než na jejich číselnou kvantifikaci. A především vštípit sami sobě, že fakt, že někdo ujde za den více kilometrů, neznamená, že je jeho cesta lepší než ta vaše nebo že má větší šanci trail dokončit. Dokažte, že heslo „Hike your own hike!“ není jen frází. Hledejte vlastní cestu, která vám vyhovuje a sedí, protože ta má nejvyšší potenciál dovést vás do cíle. A dovolte si ji následovat. Dokážete-li to na trailu, je reálná šance, že podobným způsobem dokážete přistoupit i ke své cestě životem.

Nenásilné sluníčkářství 

Průběh cesty výrazně usnadní také pozitivní orientace myšlenek. Pokuste se nalézt na každé situaci to, co je na ní dobré. Věřte, že to lze! Trail vám v tomto ohledu neskutečně pomůže a nabídne v každé chvíli mnoho možností, jak vidět sklenici „poloplnou“. (Kdybych nezmokl na kost a nemusel hledat místo, kde se usušit, nenabral bych zpoždění a nepotkal jiného hikera, který šel za mnou a se kterým jsme si skvěle popovídali…) Brzy si začnete také přirozeně všímat a vážit mnohých tzv. trail magic – těch na cestě tak zázračných věcí, které člověk v běžném životě nedokáže ocenit. Čerstvého jídla, teplé sprchy, zralého ovoce u cesty, drobné nezištné pomoci, slunečného dne, který přišel po sérii deštivých. Radost ze zdánlivých maličkostí, která přichází k člověku skrze prostý způsob bytí na cestě, je nefalšovaná a je to jeden z obrovských darů, jež trailový život nabízí.

Trail jako zrcadlo i trenažér života 

Čas na dálkovém treku vám poskytne obrovský prostor k sebepoznání a otevře vám cestu k mnoha vnitřním změnám, které budou doznívat ještě dlouho po jeho ukončení. Chcete-li plně využít jeho potenciál, buďte přítomní a všímaví sami k sobě a nechte myšlenky, prožitky a vzpomínky, aby k vám volně přicházely. Ty, které cítíte jako významné, si zapište nebo jinak zaznamenejte. Pokuste se také vidět paralely mezi zážitky na cestě a situacemi, které se odehrávají ve vašem běžném životě. Život na trailu je zdánlivě prostší a více orientovaný na prožitky z vnímání krajiny a na zajištění základních lidských potřeb. I v jeho průběhu k vám však proudí – a v kontextu jednoduššího fungování o to čitelněji – mnoho informací o vás samotných: Jak přemýšlíte sami o sobě a jak smýšlíte o lidech a o světě kolem vás? Jaké nároky na sebe kladete a jak moc vás drží v šachu vaše vlastní ego? Umíte vnímat své hranice a potřeby? Umíte si vyhovět? V jakých situacích se cítíte skutečně dobře? A které vzorce a modely fungování, jež nejsou v souladu s vámi samotnými, vás naopak ovládají a přivádí do úzkých? 

Trail umožňuje poodhalit naše slabé či stinné stránky a dává nám prostor začít je nenásilně obrušovat. Pomáhá nám objevit velkou vnitřní sílu, kterou v sobě ukrýváme, a posílit tak náš pozitivní vztah k sobě samým.

Výzvy po návratu

Málokdo si na začátku svého dobrodružství uvědomí, že na jeho konci čeká snad ještě větší výzva. Vrátit se zpátky „do normálu“. Ze stavu, který byl definován prožitky svobody, jednoduchosti, spojení s přírodou a čiré euforie. Najednou si to neumíte představit jinak. Jenže každá cesta jednou skončí a nezbývá, než se s tím vypořádat. 

Hiker bez trailu je jako feťák bez fetu

Několik týdnů, možná měsíců, jste fungovali v souladu se sebou i s přírodou. Vaší jedinou starostí bylo nepřerazit se cestou z kopce, utéct bouřce, vysušit stan, najít vodu nebo „ulovit“ jídlo. Potkávali jste úžasné lidi a nejspíš jste navázali i hluboká přátelství. Objevili jste v sobě zázračný zdroj vnitřní síly a zjistili, že si dokážete poradit s čímkoli, co vám přijde do cesty. Pociťovali jste nefalšovanou radost a vděčnost z drobných zázraků, jimiž trail odměňuje. Pulzující spánky a bušící srdce vám dávaly intenzivně najevo, že jste naživu. Když jste rozpřáhli ruce k nebi a nastavili tvář větru, pochopili jste, že takhle chutná svoboda. Sladká, omamná jako droga. 

Pád z nebeských výšin

Není divu, že konec téhle reality a návrat do normálu vám může připadat jako prudký náraz do zdi. Ačkoliv je naše prožívání individuální, pro většinu lidí jde o velmi obtížné období. Bez nadsázky lze říci, že konec trailu s námi může zamávat zrovna tak jako konec vztahu. Cítíme stejnou bolest, oplakáváme ztrátu milovaného člověka – sebe sama na trailu, a spolu s ním i způsob života, tak sladký a opojný ve své opravdovosti a jednoduchosti, tak upřímný a skutečný díky hlubokému prožívání přítomného okamžiku a pocitům blízkosti s dalšími lidmi, bez ohledu na to, jak dlouho je známe. 

Můžete tedy pociťovat hluboký smutek, prázdno, úzkost, podrážděnost z přemíry vjemů (hluk, smog, hektičnost, záplava informací atd.), iracionální pocit uvěznění a s ním nutkání spálit mosty a zbavit se všech věcí, melancholii, nespavost, letargii a pocity hraničící s depresí. Není výjimkou ani snaha o naprostou izolaci od našich nejbližších a lidí obecně, strach z běžných činností (řízení auta, cestování MHD) nebo emoční jedení. Tyto projevy, které bývají označovány souhrnným termínem post-hike blues či post-trail blues, jsou přirozenou součástí návratu. Důležité je uvědomit si, že tento stav je jenom fází, která časem pomine.

Laskavý tip pro naše nejbližší – nevydáváme se na cesty proto, abychom utekli před životem, ale aby nám život neprotekl mezi prsty. A nechceme od vás rady ani analýzy. Potřebujeme se jen vypovídat a vidět porozumění.

Jak přežít potrailový splín?

1. Zůstaňte součástí komunity | Buďte v kontaktu s lidmi, kteří s vámi byli na trailu, případně s jinými hikery, kteří si prošli/procházejí tím samým, někdo méně, ale někdo ještě intenzivněji. Sdílení pomáhá tyto stavy překonat. Vědomí, že si tím člověk neprochází sám, je nesmírně důležité pro zachování důvěry v sebe sama. Návraty jsou bolestivé i proto, že nám chybí naše trailové já. Venku jsme byli opravdoví, nic jsme nepředstírali, což v běžném životě může být výzva. Mezi „svými“ je navázání na tuto autenticitu mnohem jednodušší.
2. Sdílejte, sdílejte, sdílejte | Netrapte se, že to skončilo, buďte vděční, že to bylo! Napište článek, sdílejte fotky, udělejte přednášku. Je to příležitost připomenout si všechny ty skvělé momenty a uvědomit si, co máte za sebou. Možná tím dodáte odvahu někomu dalšímu, možná otevřete oči svým nejbližším. 
3. Zůstaňte v pohybu | Na trailu tělo maká 8 až 12 hodin denně. Jasně, odpočinek je potřeba. Ale není nic horšího, než přejít do celodenního sezení na židli. Trpěla by tím nejen fyzička, ale i psychika. Lidské tělo je stvořeno k pohybu, ne k povalování. Sledovat, jak chátrá, jen prohlubuje stavy deprese. Cvičte, tancujte, objevte novou aktivitu (zkuste třeba lezení). Dělejte cokoli, co vašemu tělu udělá dobře. Bude to dělat dobře i vaší psychice.
4. Dejte si občas půst | Po týdnech hladovění je přirozené, že si to chceme vynahradit. Ale po nějaké době se vytratí pocit výjimečnosti. Vzpomínáte, jak božsky chutnal burger, pro který jste si museli dojít přes hory a doly? Jak vás kostka čokolády dokázala přenést do ráje? Byla to vzácnost, protože jste to nemohli mít kdykoli. Dejte si půst a pak si dopřejte své milované jídlo, vnímejte ho všemi smysly a užívejte si ho jako největší odměnu. Stejně jako na trailu.
5. Plánujte další cestu | Je jedno, zda bude na víkend/týden, zda se uskuteční za měsíc, za půl roku, za rok. Obnovte výbavu, hledejte inspiraci. V cestopisech, outdoorových dokumentech atd.
6. Choďte na cestovatelské přednášky a festivaly | Ať už jako přednášející, nebo jako posluchači. Budete mít kolem sebe podobně naladěné spřízněné duše a načerpáte inspiraci. 
7. Spojte se sami se sebou | Jedním z důvodů, proč vnímáme náraz do zdi tak silně, je obrovský kontrast mezi prostým bytím na trailu, spojením s přírodou, a následnou hektičností civilizační džungle. Trénujte ztišení, spojení se sebou, všímavost. Meditací, maximálním soustředěním na jednoduché činnosti, procházkami. Přírodu máte všude kolem sebe, naučte se ji tedy vnímat.
8. Udělejte občas nebo bláznivého z kategorie „hiker trash“ | Vaše někdejší realita vás nejspíš rozesměje a budete si připadat jako pankáč. A možná pocítíte vděk, že už to dělat nemusíte. Třeba se potkáme v kavárně na WC, až si budeme umývat vlasy v umyvadle či nabíjet mobil.
9. Zrekapitulujte si trail | Pro co jste si šli? Jakým způsobem vás cesta obohatila? Jak to můžete začlenit do každodenního života? Možná jste se konečně naučili vypínat hlavu, vstávat brzy či odpočívat. Možná jste si všimli, že když jste v klidu a na nic netlačíte, věci se dějí přirozeně ve váš prospěch. Možná jste zjistili, že jste mnohem silnější, než jste si mysleli. Možná jste se začali mít rádi. A možná jste si uvědomili, že dokážete cokoliv, pro co se rozhodnete. S čím jste se potýkali, než jste se vydali na cestu? Co představovalo nepřekonatelný problém? Možná je čas podívat se na to vašima „novýma očima“.
10. Posílejte dál onu laskavost, která byla na trailu samozřejmostí | Ať už jste se o něco dělili nebo vám někdo opečoval puchýře, nabídl nocleh, odvoz… Jsou to nádherná gesta zájmu, péče a potřeby být tady jeden pro druhého. Jsme společenští tvorové a dělá nám dobře, když můžeme pomáhat. I ten největší zarputilec má v srdci laskavost. Někdy je ale schovaná pod tvrdou slupkou, která čeká na příležitost, aby mohla povolit. Buďte tou příležitostí.
11. Pište si deník | Jasně, trochu pozdě na tuhle radu, pokud máte již po trailu. Ale nikdy není pozdě začít! I ta nejbarevnější vzpomínka totiž časem vybledne. Deník je skvělý způsob, jak si vše uchovat. Až jím budete listovat, určitě si řeknete – wow, tohle jsem fakt zažil?  
12. Život každého z nás má smysl | Na trailu i mimo něj. Dávejte proto smysl všemu, co děláte, a dělejte to s láskou. Není důležité, aby věci trvaly dlouho. Důležité je, abychom v nich byli přítomní na sto procent. Teprve tehdy má jakékoli naše konání smysl, protože do něj dáváme maximum SEBE. A to je to nejvíc, co můžeme dát. 
13. Finanční polštář | Pokud se chystáte na dlouhý trail, který vám zabere několik měsíců, může s návratem pomoci i finanční polštář, abyste na adaptaci mohli jít pozvolna a neskočili hned rovnýma nohama do stresující honby za penězi a hledání střechy nad hlavou.  
14. Pamatujte si, že na nic nejste sami!

S láskou všem, kteří jsou duší stále na cestách, i jejich nejbližším.

Jana Doktorová

„Overthinkerka“ putující krajinami vnějšími i vnitřními. Milovnice přírody, kultury, cestování a objevování světa ve všech jeho podobách. Frekventantka terapeutického výcviku fascinovaná lidskou psychikou. Toho času také produkční a kurátorka výstav. Nenapravitelná idealistka a vyznavačka lásky, respektu k osobní svobodě a života, který není šedý. FB/IG @JanaDoktorova7

Martina Merisi

Cestovatelka, fotografka, koučka. Ač vystudovala historii, láska k životu a lidem ji zavedla do oblasti HR a wellbeingu. Dává jí smysl propojování outdooru s osobním rozvojem. Mimo jiné maluje a vypráví příběhy. Cestování miluje pro možnost objevovat – nové obzory, kultury i sebe sama. Věří, že pro šťastný život je potřeba nadhled, smysl pro humor a umění dívat se na svět očima dítěte. FB/IG @dusenacestach; www.dusenacestach.eu