Libor Uher: „Od osmitisícovek si dávám dlouho pauzu“

Proč u tebe padla volba na Cho Oyu a mělo to nějakou souvislost s neuskutečněnou expedicí na Manaslu na jaře?

Kluci v čele s Honzou Trávníčkem a Miskou (Petr Mašek – pozn. autora) odložili tuhle expedici na Cho Oyu o rok. A potom, co se náš tým na Manaslu tak nějak rozpadl a zůstali jsme tři, mi podzimní termín na Cho Oyu hrál do karet. Řekněme, že jsem se s klukama svezl, protože jsem nemusel organizovat a zařizovat skoro nic, na rozdíl od předchozích expedic.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Navíc se mi hodně líbilo složení celého týmu, protože jsem spoustu kluků znal a lidsky to byla moc dobrá parta. S Martinem Havlenou jsme byli na Gasherbrumu, stejně tak s „Miskou“, se kterým jsem byl ještě na Dhaulagiri a Everestu.

Cho Oyu má přízvisko „jedna z nejlehčích osmiček“. Jak to vnímáš ty?

Cho Oyu je taková jaká je. Všichni říkají, že je to jeden z nejlehčích osmitisícových vrcholů. To je z jistého pohledu pravda, hlavně z hlediska logistiky, přístupu k hoře, který obnáší pouze jednodenní pochod. Do 5300 metrů se dovezeš autem, potom musíš asi 15 kilometrů. Ten pochod je už v docela velké výšce, protože jdeš z 5300 do 5700 metrů. Opruz je naopak cesta do hor. Letěli jsme přes Nepál a než se pod kopec dostaneš, to obnáší mraky povolení, víza a další úředničinu.

Vy jste se získáním čínských víz měli docela problém, že?

Mě, Trávu a Honzu Říhu nechtěli pustit do Číny. Já s Trávou jsme měli v pasech pákistánská razítka a Honza keňské. To jim nějak leželo v žaludku a hrozili, že to budou deset dní prověřovat, ale nakonec nás pustili.

Libor Uher je profesionální sportovec, provozovatel horoškoly na Starých Hamrech a ředitel závodu Beskydská Sedmička. Považuje se za aktivního všestranného sportovce a mezi jeho oblíbené disciplíny patří horolezectví, skialpinismus, horské kolo a extrémní vytrvalostní sporty. Libor je hrdým členem adidas teamu.

Do podpory výstupu nevidomého Honzy Říhy jste se zapojili všichni, anebo to byla vyloženě starost Honzy Trávníčka a dalších, řekněme původních účastníků expedice?

V podstatě jsme byli jeden podpůrný tým, kdy každý z nás měl samozřejmě vrcholové ambice. Co se týče mě a Marka Novotného, tak jsme pomáhali hlavně v začátku a dělali takový „support“. Týkalo se to například vynesení věcí, vykopání plošiny pro tábor atd. Honza fyzicky lezl se svým průvodcem – Davidem Knillem (horský vůdce s certifikací UIAGM – pozn. autora).

A jak probíhá takové provádění nevidomého na osmitisícovce?

David šel vždy zhruba metr před Honzou a bylo to dost náročné, hlavně v začátcích, kdy se šlo po moréně do C1. Terén tam tvořily převážně kameny. David naváděl slovně a hůlkami ťukal o nějaké větší kameny, čímž dával Honzovi zvukové signály, kde co je. Z hlediska průvodcování to z C1 už bylo snazší, protože terén není tak členitý, jdeš po jakýchsi ledových schodech a byly nataženy fixy.

I když to technicky nebyla náročná cesta a byla zafixovaná, stále jsme byli v jakémsi riziku, protože vzhledem k Honzově postižení museli být všichni ve střehu. Pokud by se Davidovi nebo Honzovi něco v té výšce stalo a jeden z nich by nebyl schopný sám sestupovat, tak by to byl velký problém. Stále jsme byli blízko, „na dostřel“ a snažili se vyvarovat jakémukoliv riziku, takže i při sebemenším náznaku možných potíží se šlo dolů. V těch vyšších výškách už byli u Honzy vždy dva lidi. A to, že se Honza dostal do výšky kolem 7600 metrů, beru jako obrovský výkon.

Ty jsi dosáhl v podstatě stejné výšky jako Honza, Markovi se podařil vrchol. Jak se teď s odstupem času díváš na svůj vrcholový pokus?

S Markem jsme vyšli o den dříve než zbytek skupiny. První den nám foukal silný vítr a stoupání bylo i kvůli zimě hodně náročné. V průběhu dne se poryvy naštěstí ustálily. Už od začátku jsem cítil, že načasování vůči mé osobě nebylo úplně dobré. Mohl jsem klidně jeden den počkat a jít se zbytkem, který si vzal o den více na odpočinek. Takže tohle beru jako svoji chybu. Z C3 už jsem nestíhal Markovo tempo a rozhodnul jsem se otočit.

V čem jste s Markem na hoře fungovali?

Výbavu jsme měli na základě předchozích zkušeností vyřešenou bez problému. Adidas pro nás přichystal nové modely oblečení do hor včetně obuvi, technických kalhot a bund, ve kterých jsme fungovali až do C3, kde už bylo potřeba nasadit kalhoty a bundu s výškovým peřím, které zatím adidas nemá v nabídce.

Proč jste zvolili v podstatě nejzazší možný termín podzimní části sezóny v Himálajích?

Termín odjezdu se víceméně řídil „Beskydskou sedmičkou„, kvůli které jsme museli s Markem v Česku ještě být. Ta probíhala v termínu 2. – 4. září, takže v neděli skončil závod, v pondělí jsme se sbalili a v úterý už byli v letadle. Nejdříve padaly návrhy, že by kluci jeli dříve a my s Markem se k nim potom přidali, ale to se později ukázalo jako moc komplikovaná varianta kvůli letenkám, vízům a dalším povolením.

Kromě problémů spojených s výstupem, kterých je vždycky dost, jste museli údajně řešit ještě iniciativu vedoucího tábora, kterému se nelíbila česká vlajka…

Po příchodu a postavení stanů v base campu jsme, jak už se to obyčejně dělá, vztyčili českou vlajku v místě našeho tábořiště. Ráno za námi přišel Číňan, vedoucí tábora, a řekl, že ta vlajka musí dolů. Měl z ní pocit, že to tam „obsazujeme“. Nejdříve byly naše námitky v duchu „tohle jsme nikde nezažili“ apod., marné. Pomohl až Martin Havlena, který pohrozil, že bude volat na ambasádu do Prahy.

Máš za sebou hodně úspěšných expedic, ale stejný počet těch neúspěšných z pohledu dosažení vrcholu. Ta poslední výprava bohužel nebyla vrcholová. Zůstává v tobě pořád ten entuziasmus k ježdění na osmitisícovky a s tím spojené utrpení, které si tam člověk chtě nechtě musí vytrpět?

Přiznám se, že ta výška mému tělu nedělá úplně dobře a mám v ní zdravotní problémy. V tuto chvíli nevím, co by se muselo stát, abych jel ještě na osmitisícovku. Minimálně teď budu mít dlouhou pauzu.

Díky za rozhovor!